na Blog.cz

Zhodnocení uplynulého týdne? Zhodnocení začátku mého pokusu. Rozhodně věta číslo jedna se přenáší do dalšího týdne. Jak se mi dařilo? Ohodnotila bych to padesát na padesát. Jisté úspěchy jsou. Poslední dobou jsem docela optimistická. Dobře, jde to snáz, když jsem uprostřed cyklu. Líp než před menstruací. Asi jsem si vybrala dobrý týden. Pocity klidu a veselí byly častější. Časté ale krátké. Dovedla jsem se nad spousty blbostí povznést a nijak dlouze se jimi nezabývat a nerozčilovat. Naopak co mi pořád nejde a nejvíc mě štve: Neumím být v klidu. Nejsilnější je to když mám odpolední. Ráno si těžko organizuju čas. Pak se děsím, že nestíhám. Najíst se. Dojít na bus. Špatně se to organizuje.

Snažím se vyhnout chvílím, kdy se rozhoduju nad ptákovinama. Jsem schopná čtvrt hodiny uvažovat, jestli jít do kavárny nebo do parku. Jestli se najím v kavárně, nebo jinde. A kde? Vytáčí mě to. Přemýšlím hrozně do budoucnosti. Přikládám věcem hodnotu, kterou nemají. Neměla bych si místo knížky číst raději časopis? Neměla bych si koupit Reflex, Respekt. Abych se něco dozvěděla? Neměla bych si místo filmu pustit dokument? Mám komentovat blogy nebo si kreslit? Nebo umejt nádobí? Co když dnes půjdu do kavárny? A pak už hezky nebude? Co když mi v parku bude zima? Co když mě tam v mojí práci budou rušit ostatní? Nebo mám jít do čajovny? Mám začít s korekturou nebo psát dopis A.?

Tohle je pro mě nejvíc stresující. Asi to chce se rozhodnout a přestat přemýšlet. V tom musím být trpělivější. Jenže trpím utkvělou představou, že každý moje rozhodnutí může radikálně ovlivnit můj život. Jsem pošuk.

Úplně nejvíc se mi za poslední týden podařilo nepropadat smutku. Vlastně si nevzpomínám na žádný okamžik, kdy bych ztratila chuť do života. Nebo se utápěla v sebelítosti. To se mi daří ovládnout. Vztek už se ovládá o dost hůř. Stejně si myslím, že nemá cenu ho potlačovat. Jen se v něm nenimrat příliš dlouho. To by taky bylo ještě snesitelné. V těchto ohledech jsem svůj plán splnila.

Ostatní stres není mou osobou tak snadno manipulovatelný. Jedno je problém neschopnosti zorganizovat si čas. Mám ho málo. Jak se může někdo nudit? Pořád je co dělat. Pořád je toho tolik co dělat, co nikdy ani dělat nezačnu. Protože je třeba se tomu dýl věnovat. Každopádně hodinové přesuny po Praze, tak aby vše klapalo a stíhala jsem co mám na čas, mi dávají sakra zabrat. Na to snad existuje jediný lék. Zaměřit se na priority a ostatní nechat plavat. To se snadno poví.

Možná že je to i pozitivy. Někdy skutečně dokážu vnímat krásu světa. Krásu drobností. Detailů. Smyslů. Kochat se. Bojím se stereotypu. Nechci skončit jako ti, kterými jsem pohrdala. Nechci být kolečko ve stroji. Co ani svět kolem nevnímá. Jen funguje jak má. Svět nabízí tolik možností. Co když si chci vybrat všechny? Jak vědět, co je pro mě to pravé? Bojím se že když budu žít jeden den za druhým stejně, tak to bude vlastně jako smrt? Mám pocit, že všechny dny, kdy něco nevytvořím nebo nezažiju jsou ztrátou času? Že musím využít každé příležitosti, abych něco objevila? A co vlastně chci objevit? Bojím se, že promrhám svůj život? Asi. To je asi to, co mě nejvíc honí. To je asi to, díky čemu píšu blog. Píšu do časopisu. Chci bejt někdo. Chci dělat něco. Chci vykřesat z toho života nějakou jiskru. Nepřežívat jako spoustu ostatních. Možná to mě tolik děsí, že se ženu do neznáma a ani nevím, za čím. Nevím, jestli se toho umím zbavit. A nevím jak. Znáte ten pocit, kdy se snažíte chytit život za pačesy a nevíte kde ty pačesy vůbec jsou? A tak lapete ze všech sil usilovně rukama kolem sebe a chytáte se všeho, na co narazíte? A čekáte, že to bude to ono? Znáte to? Lepší tuhle svou posedlost asi nepopíšu. Nevím, kdy to začalo. Nejdříve dva roky zpátky. Možná před kratší dobou. Ale je to čímdál ulítlejší. Závidím těm, kteří odjakživa věděli, za čím chtějí jít. Musím pořád někam chodit. Pořád něco dělat. Abych neměla pocit, že zabíjím svůj život. Pořád hledám nové podněty. Uspokojuje mě to a zároveň ničí. Uspokojuje mě nacházení podnětů. Ničí mě ta posedlost po jejich hledání. Cítím se jako květina, která toho potřebuje ještě moc a moc, aby se rozvinula.

Jedním krokem k zmírnění nestíhám-stresu rozhodně je, že tenhle pokus nebude po týdnech. Je to pro mě příliš limitující. A stresující. Abych to stihla. Abych na psaní měla klid. Abych abych.. Každopádně pokračuji se svou "mantrou" dále. Dokud nebudu mít čas a klid napsat o nové :)

Uvítám rady. A taky mě zajímá, jaký jste měli týden vy? Dokázali jste si ho užít?

________________________________________________________________________________________________________________

10.5. Kdo si asi objednal takovej balík spodního prádla? Tahle práce znamená sedřít se hned v sedm. Přišli dva kravaťáci, že to mají na společnost: ... modelky. Nedalo mi to. Očekávala jsem nabídku spolupráce. Přemýšlela proč k ní nedošlo. Poránu jsem hubená. Asi ta pleť. Nebo obličej. Poránu jsem se svou postavou nadmíru spokojená. Tentokrát se mi využít ranní nepovedlo. Bez chuti do života. Krátká procházka. Nálada v nedohlednu. Večer krmení kočky přes plot. Zbytkama jídel z večeře v restauraci.

________________________________________________________________________________________________________________

11.5. Žehlení je tak bezva. Můžu sledovat seriál bez výčitek. Co mám na tobě ráda. Je to tak uvolňující. Pokud ovšem nemyslím na náhradní činnosti. Brigádník onemocněl. Koho by to nenapadlo? Aspoň ho nemusím nutit do práce. Na masakr sama. Tentokrát jsem to zvládla s hlavou vztyčenou. Starší chlápek s fascinujícím a pronikavým pohledem nechal dýško 28,- Kč. Fyzicky zlikvidovaná jako dlouho ne. Usla jsem málem v MHD cestou domů. Tenhle džob se vyplatí. Pár menších dýšek a pohyb. Nemusím sportovat jako koníček. Stejně bych to nedělala. Nemám čas se pořádně navečeřet. Měla jsem jen kompot. Aspoň nepřiberu. Ztahaná jsem padla do postele bez kapky alkoholu. Jen abych neměla kýlu.
________________________________________________________________________________________________________________

12.5. Euforie z nakupování v Bille? Lepším se. Rozhodně. Nebo už mi hrabe. Nevadí. Odpoledne nepečený moučník střecha. Arkadino promiň. Fotky někdy nevím kdy. Recept taktéž. Dobrá nálada. Ředkvičková pomazánka až k přervání. Film Leaving Las Vegas na projektoru. Žádná sláva.
________________________________________________________________________________________________________________

13.5. Ovi obchod. Synchronizace. Hry zdarma. Nechápu nic. Škoda že R. není technickej typ. Víc jak dvě hodiny a neseštelovala jsem nic. L. se vrátila z Egypta. Na jedno pivo. Zahltila mě informacema. Bylo to fajn. Den s R. bakalářkou. Aby zjistil že si spletl termín odevzdání. Že je to za pět dní. Snaha povzbudit a pomoct byla zbytečná. Je konec. Snaha o utěšování skončila divně. R. na procházce, já ve vaně plné pěny.

________________________________________________________________________________________________________________

14.5. Palládium. To byl zase děs. A Nekažte si život maličkostmi nemají. Takže zase objednávat z netu. Stejně jako jednu knihu z antikvariátu. Hrdinka se jmenuje jako já. Kniha vyšla rok po mém narození. Těším se. Až budu číst o sobě. Večerní tradice, kterou musím zrušit. Tepre třídenní. Vytáhnout láhev rumu z mrazáku. Líznout si. Skoro jako medicínu na lžíci. Ta chuť na jazyku. Je to psychická záležitost. Placebo. Že se mi pak bude hezky usínat. Ještě k tomu R. čtení. Emauzy. To je lepší než pohádka. Pohádka mě baví.

________________________________________________________________________________________________________________

15.5. Dobrá trafika. Jít do kavárny sama. Je to fajn. Rozjímat a zastavit se. Jen chvíli rušena partičkou středoškoláků. Klid. Euforie z dárečku pro R. Byla jsem z něj nadšená. V čajovně korektury. V kině Máme papeže. Není to můj styl. R. jo. Ale neusla jsem. Musím se pochválit!

________________________________________________________________________________________________________________

16.5. L. si opět dělala těhotenskej test. Kdy mi o tom asi řekne. Určitě negativní. Jinak by neměla dobrou náladu. Třeba v pátek. Až něco vypije. Pak se jí zeptám. Zdá se mi, že už si toho moc neříkáme. Střízlivý rozhodně ne. Dvě hodiny před dopsáním článku jsem strávila na youtube. MUDr. Hnízdil je zajímavej člověk. A Na jídle záleží je zajímavej dokument. I na podruhý.
_______________________________________________________________________________________________

A JEDEN SMĚLÝ NÁVRH NA ZÁVĚR :D NECHTĚL BY NĚKDO Z VÁS VYRAZIT SE MNOU V SOBOTU NA DŽBÁN NA FESTIVAL TŘÍ SESTER?

Takže hurá, první pokusná větička, nebo dokonce celek vět. Přestat brát všechno tolik vážně. Sebe, svůj život. A asi především svá rozhodnutí. Přestat věci tolik dramatizovat. Myslím, že je to základ, aby se člověk mohl posunout někam dál. Alespoň základ pro mě. Zkusím se s tím poprat celý týden, den za dnem a uvidíme, jak se mi to podaří. Pak se rozhodnu, jak dál. Hlavní s čím musím přestat a co mě uvrtává do neustálého stresu a napjetí je tlak myšlenek. Milion myšlenek v hlavě. Tisíc nutkání, co všechno je pro mě důležité a co všechno musím udělat. Přikládám důležitost nesmyslům. Trpím utkvělou představou nedostatku času, přičemž čas beztak naplňuji nepodstatnými věcmi, kterými jsem posedlá. Prostě se na to vykašlat. Poslední dobou mě často bolí žaludek, třebaže vím, že napjetí nikam nevede. Může to být vedlejší účinek léků na štítnou žlázu. Koneckonců je tam uveden vnitřní neklid. A tak bych v podstatě vyjádřila svůj celkový stav. Je potřeba s tím začít akutně něco dělat. Vředy už můžou být otázkou krátkého času.

Takže znovu: Nedramatizovat. Nedělat ze všeho vědu. Brát věci s nadhledem.

Doufám, že mi to umožní přestat se stále za něčím honit. Naivně totiž doufám, že existuje něco, co uvidím, uslyším... a co mě trkne. Pořád se snažím urvat co nejvíc času a vlastně asi všeho. Pořád se stresuju tím, jestli jsem čas využila co nejlíp. Pořád se nutím získávat nové podněty. Ale asi je nejvyšší čas se na to vybodnout a dát svý hlavě chvíli klidu.

Budu ráda, když se ke mně připojíte.

Rozhodla jsem se trochu popojet v mé projektu. Tedy v mém cíli stát se šťastnějším a asi především vyrovnanějším člověkem. Přečetla jsem toho až příliš, následkem čehož vznikl v mé hlavě spíše chaos než klid. Je třeba převést slova do praxe. Teorii do myšlení. Zkusit rozbořit zaběhlé vzorce a nahradit je novými. Chopit se toho. Ne však všeho najednou, jak bývá mým zvykem. Určování priorit sice není mou silnou stránkou, ale první krok na cestě je zřejmý. Tudíž jsem se rozhodla využít tenhle blog opět i z tohohle hlediska. Byla bych ráda, kdybyste se ke mně přidali. Je určitě spousty blogů, kde lidé společně hubnou. I když o těch zrovna já nic nevím. Byla bych ráda, kdybyste se se mnou zamysleli nad předestřenými podněty (které samozřejmě nejsou nic nového ani převratného) a zkusili třeba jen na týden nebo na jediný den se zastavit a zamyslet nad svým přemýšlením. Bereme ho jako samozřejmost, ale u většiny věcí se prostě jedná jen o naučený zvyk. Ten je sice železnou košilí, ale vše lze změnit, nebo se o to alespoň pokusit, dříve než to zavrhneme.

Jak už jsem psala výše, přečetla jsem toho možná až příliš, aby to vyvolalo zmatek více než harmonii, proto je potřeba jít postupně. Samozřejmě z knih čerpat budu, ať už vědomě nebo podvědomě. Hlavním zdrojem by se v současné době měla stát kniha Nekazte si život maličkostmi, i když asi budu čerpat i z Kašli na to, uleví se ti a Debordelizace hlavy, které mám rozečtené a semtam do nich nahlížím. Rozhodla jsem se tedy, že vždy celý týden se pokusím dostat do hlavy, do myšlení a do svého chování některou myšlenku. Když to nazvu asi až příliš velkolepě tak jakési duchovní seberozvíjení. Což je asi plk. Ale zkrátka něco na ten způsob. Tomu se věnuju už dlouho, ale asi by bylo lepší, kdyby to z mé strany bylo přecijen víc organizované. Kdybych se zaměřila vždy na jednu konkrétní věc a nesnažila se aplikovat všechna pravidla tří knih najednou a necítila se z toho v ještě větší krizi.

Takže tedy: Každý týden si stanovím jakousi svou mantru. Někdy se mi to podaří jednou větou, někdy to bude možná sloh. Tu se pokusím přijmout do svého života po dobu jednoho týdne. Třeba i déle. Jak budu chtít. Průběžně budu hodnotit, jak se mi to podařilo. Pak si zvolím nový cíl, nebo budu pokračovat. Jestli se chcete přidat ke mně, budu ráda za vaše jakékoliv postřehy. Jestli chcete jen pozorovat můj pokus, jste též vítáni. Samozřejmě je velmi nejisté, jak dlouho vydržím. Ale ani na tom mi nezáleží. Jde o pokus. Buď to vyjde nebo ne. Žádný stres.

Větu prvního pokusného týdne jsem vybírala pečlivě a jde o větu základní, kterou je potřeba do svého života vtáhnout abych vůbec mohla pokročit dál. Bez ní není možné stanovovat si další cíle, neboť by to byl jen bezbřehý boj a shon a běh kamsi doprázdna. Vysávající proces nikam nevedoucí.

________________________________________________________________________________________________________________

27.4. V parku ale s lepší náladou. Výjimečně se mi povedlo začíst se do Na cestě. S R. kamarádama venku na pivku. Fajn pocit. I když před víc lidma většinou nemluvím. Přítomnost holky co o R. stála. Co s ní párkrát někde byl. Ještě nedávno mu volala. Nezvedl jí to. Nevěděl, že tam bude. Kdoví, jestli ona věděla, že tam budu já. Já nevěděla nic. Stejně mi vrtaly hlavou blbosti. A nebyla to příjemná situace.

________________________________________________________________________________________________________________

28.4. Apríles! Klidné mírumilovné opalování a pozorování ostatních. Holky s free hugs cedulí na krku. Chcete obejmout? Určitě. Mám tendence odpovídat určitě, když si nejsem jistá. Nejradši bych se k nim přidala. R. by to asi nevydejchal. Další příště co se nestane. Workshop - výroba bloku. Ta snaha být nejlepší a dokonalá je nechutná. Obzvlášť když se mi nedaří. Pizza. Vodka. Pozorovatel ve mně. Tichý hledač potenciálních kamarádek. Teoreticky. Večer hra na spontánost. To co nechci ale potřebuju. Nabízet a nevědět, jestli chci věnovat. Konečně vcítěná do muziky. Starý Pušky. Minimální šance přijít k úrazu. Jedno jediné strčení a brýle opět na zemi. Modřina na ruce. Bez brejlí nelze najít brejle. Vždy umírám strachem že je někdo rozšlápne. Neznám větší úlevu než že se najdou celé. Nežfaleš jen akusticky. Vylidněno. Stejně jsem poslouchala. I když mám už oposloucháno.
________________________________________________________________________________________________________________

29.4. Chuť na procházku. Chuť na činnosti. Obrovská únava a nevyspání. Den v posteli. Snaha o vytvoření bloku. I to vyžadovalo moc energie. L. s V. u nás. Vztek. Vztek je nejlepší emoce na sex. Vybít se. Slastná úleva. Jakobych udělala dobrej skutek pro dva lidi.
________________________________________________________________________________________________________________

30.4. S L. v parku. Ta radost, že se nečekaně něco děje. Přípravy na čarodejnice. Stánky, děti. L. naříkala jak má dnes nepěknou pleť. A pak přišla s nápadem. Nechat si pomalovat obličej. Přišlo mi to uhozený. Ale spontánní. Takže ano. Ta představa jak sedíme pomalované vedle sebe v práci. Stala se skutečností. Nevím, proč se člověk tak namáhá, aby v něčem vynikal. Stačí si načmárat něco na čelo. Všichni zírají. Někteří projevují zájem neoriginálními dotazy. Snadný způsob jak zaujmout. Až příliš. Langoš, pivo. Slečno, můžu si vás vyfotit? V jakým tisku se asi proslavím? Žonglér z pódia: Všichni do prvních řad. Co ta čarodějnice v poslední řadě, co se otočila zády? Ty pomalovaná. Ty s tima dredama. Pojď taky do první řady. Nikdy neposlouchám. Ale nerada na sobě nechávám pozornost tak dlouho. Tílko s kočkama ve stánku. Pocit, že jsem doma. V tomhle parku. V týhle skorovesnici. Člověk se nezdá tak malinkej. Trochu jako součást něčeho. Ne tak anonymní. Večer bohužel naopak. Na Pankráci v parku. Zbytečná akce pro mě.

________________________________________________________________________________________________________________

1.5. Ráno menstruační bolesti a posmutnělost. Přiměla jsem R. aby se mnou šel na procházku. Neúmyslně - asi svými řečmi o nesmyslnosti života a všeho snažení. Ve Ctěnickém parku spousta slunce a klidu. Vnějšího, ne vnitřního. Naoplátku večer hledání odkazů k bakalářce.

________________________________________________________________________________________________________________

2.5. Zase rozčilená kvůli L. Nesnáším, když něčí prosba začíná: Mám špatnou zprávu. Budeš muset zítra vstát v půl šestý, potřebuju bla bla. Nevzmohla jsem se vztekem na slovo. Tolik mi vadí, když se mnou takhle někdo jedná. Dopolední klasika v parčíku. Neschopnost soustředit se na čtení. Pořád přemýšlím. Jestli je všechno správně. Tohle město, místo, práce. Já. Každodenní život. Jestli by náhodou něco nemělo být jinak. Trochu jinak. Úplně jinak. Jestli mi něco neutíká. Jestli jen nemrhám časem a pak budu litovat. Že jsem měla dělat to a to. Že už je pozdě. A že teď nevím co. Užírá mě to. Asi že nikam nesměřuju. Bezcílnost. Nevím. Ach. Večer s R. na film Vendeta. Docela se mi líbil.
________________________________________________________________________________________________________________

3.5. Buzení L. v šest. Plán že pak budu psát recenzi. Nevyšel. Hnusnej polospánek. Začátek dne nanic. Nedostatek slunce a vaření hermelínové polévky. Trocha snažení nad recenzí. Ke konci dne obrat k lepšímu. I když ti vtipálci mě štvou. Vždycky jsem z nich nervózní. Čekám co zas budou mít za poznámky. Snažím se je vyřídit co nejdřív. Bavím je. Dělat si ze mě legraci. Večer 27,- Kč dýško. Nečekané, protože jsem potřebovala drobný. Chlápek co se ptal na dredy. Po dlouhý době opět někdo. Jestli jsem pořád tak veselá. Překvapilo mě, že jsem veselá. Že si to o mně asi dost lidí myslí. Ty co nečtou můj blog. Ty co neviděj do mý hlavy.
________________________________________________________________________________________________________________

4.5. Majáles. R. tam původně taky chtěl. Prý nejde kvůli mně. Nenutila jsem ho. I když bych nerada, aby se viděl s divoženkou. Nemá jí vůbec rád. Hlavně nemá rád když existuje bez něj. Pravda je taková, že do ní se zamiloval. A to se při třetím setkání chovala fakt hrozně. Všichni chlapi chtějí divoženku. Jsou z ní pryč. Je pro ně jako magnet. A pak postupně začnou toužit po tý normální. Ale R. není stejnej. Doufám. Věřím že on doopravdy chce bludičku. Divoženka už bohužel chodí ven málokdy. Samozřejmě se zastavila na panáka vodky. Na dva. Půl hodina radosti z našeho setkání. Pak zase běžela. Slibovala, že se ještě ukáže. Ale už nepřišla. Možná se někde mihla. Přišla jen únava. Endokrinologická? Alkoholická? Vyřízenost. Úmorná touha najít stánek s pivem zadarmo. Tolik promarněného času. Zase posedlost. Jediné co mě probralo Sto zvířat. Vzpomněla jsem si na Arkadinu, když hrál Klus. A alkohol nefungoval jak měl.

________________________________________________________________________________________________________________

5.5. S R. jsou všechny kocoviny a divný rána o dost lepší. Stačí se přitulit. L. se tentokrát natřásala po bytě s výstřihem a bez podrpdy. Uklidňovala jsem se že odjíždí na týden na dovolenou. Alkoholová nevyspalá únava. Přinutila jsem se ven. S R. na večeři. Na návštěvu za B. Stejně jsem byla trochu nespolečenská. Hrát si hodinou s kočkou a nemluvit. Odvoz autem domů bych brala každej den.

_____________________________________________________________________________________________________________________

6.5. Od rána skvěle naladěná. Chuť být doma a dělat všechno. Vařit. Číst. Zase jsme pekli dortík. Vůbec se mi nechtělo na poradu. Jen si užívat domácí pohodu. Celej den mi bylo nečekaně příjemně. Dočítám Na cestě. Moc mě to nenadchlo. Ale utvrdilo v tom, že skutečně žít se dá jen pomalu. Pomalu a bez zbytečných myšlenek.

__________________________________________________________________________________________________________________________

7.5. Pocity, který jsem snad zažila jen po tvrdým alkoholu. Rozhodla jsem se nepohřbít další ze svých výjimečných ranních. Jala jsem se najít jeden Cafébar. Podle mapky. Hledání bylo kupodivu úspěšné. Jedno pivo a snaha připravit si článek do časáku. Prázdno. Krása. Ráda bývám jediným hostem. Procházení se po centru. Skvělej pocit z toho, že dělám něco nestereotypního. Že nejsem doma. Jako bych konečně jednou žila. Chodila jsem ulicema s úsměvem. S pocitem že vnímám každý nádech. Můžu všechno. Sebrat se a zmizet. Kdykoliv, kamkoliv. Že svět je místo plné úžasných možností. Ten pocit se nedá popsat. Euforie přetrvávající snad dvě hodiny. Tak moc jsem si ji chtěla nechat napořád. Chci to zase cítit. Myslet si, že všechno na světě je krásné. Všechno je nový zážitek. Příležitost. Hra. Aby mě tolik bavilo žít.

________________________________________________________________________________________________________________

8.5. S R. na procházce. Očumování baráků, který bych taky chtěla. Zahrádek nebo spíš pozemků. Imrvére bych se válela v trávě. To by se mi líbilo. Nebo cestování neomezený financema. Nemám ani jedno. Kéž bych někdy měla. Domek. Místo k válení. A válení bez výčitek. Odpoledne salkopunk. Asi to říkal Broňa. Před osmi lety? Kdy jsem ještě neuměla pít rum bez zapití. Kdy Broňa byl jedinej kdo to zpříjemnil salkem. Ráda vzpomínám. R. moje vzpomínky nemusí. Nechtěla bych to vrátit. Jen si to přehrát. Stejně si se mnou sklenku dal. Jednu. Došel rum. V kocovinových deliriech jsem s ním zahýbala asi víc než jsem myslela. Psaní recenze filmu Vendeta za divokého prozpěvování operní melodie se slovy - Je to sračka, je to sračka. Dvouhodinové vybírání červnové dovolené. Než mi R. oznámil že si vlastně v červnu vzít dovolenou nemůže.

_____________________________________________________________________________________________________________________

9.5. Opalování doma pod oknem. Čtení knížky Chci to. Uvolňující. Jen v MHD to čtu nerada. Aby si někdo nemyslel že to chci. Obrázek na knize mluví jasně. Brigádník na výpomoc. Ne že by to kdovíjak pomohlo. Začíná to být masakr pro mou fyzičku.

________________________________________________________________________________________________________________

________________________________________________________________________________________________________________

17.4. Jak chlápek co se mu minule nepostavil. Sedím a nevydoluju z hlavy ani větu. Článek musím večer odevzdat. Čím hůř to jde, o to víc hůř to jde příště. Pro ten podělanej pocit, že to prostě nepůjde. Sotva jsem dopotila, obdržela jsem korektury. Vše špatně. Cítím se nepochopena. Jako bych musela předělávat i sama sebe. Nevyhovující. Odpor k činnostem, které nic nepřinášejí.

________________________________________________________________________________________________________________

18.4. Už zase se cítím jako stroj. Sakra to už budu mít zase menstruaci? Nebo jsem utahaná z práce? Z nedostatku povzbuzení? Zase mě připadají myšlenky, že žiju jen proto, abych fungovala, jak chtějí druzí. Jak bych měla. Abych plnila nesmyslné úkoly a pak chcípla. Sakra. Příkaz k výplatě udělal šéf na jinej účet. A pak kdo je amatér.
________________________________________________________________________________________________________________

19.4. Celé odpoledne útrpná bolest hlavy. Rozhodnutí, že večer si lehnu a budu odpočívat. Najednou obrovská úleva. Ne fyzická, ale psychická. Chvíle klidu a harmonie. Proč se pořád za něčím honím? Proč se pořád snažím stíhat co nejvíc? Být lepší? Tolik mě to vysává a znemožňuje pociťovat vnitřní klid. Málokdy se mi podaří zastavit. Chtěla bych často. Nejde to. Výjimečně den bez jediné kapky alkoholu. To se musí oslavit.
________________________________________________________________________________________________________________

20.4. O to se teď nestarejte. Včas vám dám instrukce. Tak to jo. To opět vyšlo! A tahat pitomej Persil po jídle tam a zpátky ve mně vyvolává dost vzteku. S R. na večeři. Opět milá v nepravý čas. Nabízet místo u našeho stolu, když už na něj někdo čeká. Nevyplácí se. Číšník byl naštvanej. Večer pivo s L., klukama a Ivou. Tak trochu duchem nepřítomna. Nezúčastněná. Jediné co potěšilo, že kočka na mě čekala v okně dokud nepřijdu. Pár vteřin radostného vítání.

________________________________________________________________________________________________________________

21.4. L. chodí půl hodiny po bytě v podprsence. Když snídáme s R. Přijde mi to nefér. Vztekám se v duchu. Spolehlivý způsob jak mi pravidelně ničit náladu. Večer Osadníci. Hra bezva. Jinak mimo. Zajímaly mě zajímavý příběhy. Ale pohled nepřítomný. Beze slov.

________________________________________________________________________________________________________________

22.4. Předčítala jsem R. z Kašli na to - Uleví se ti. Neulevilo se mi. Chci kašlat na svoje myšlenky. Na ten chaos v hlavě. Nějak se nedaří. Odpoledne pečení. Asi nevypadalo jak mělo. Ale chutnalo! V devět večer v posteli. Jen jsem musela rychle potlačit představu, kolik to obsahuje cukru. Film Katka. Kousek pokračování Katky. Vloupala se mi i do spánku. Mrcha. Že o ní musím napsat. Br. Asi to pustím ségře. Jestli to na ní bude mít odstrašující vliv.
________________________________________________________________________________________________________________

23.4. Po delší době den bez R. Slib, že si udělám sama doma hezký den. Jenže jak se to dělá? Úklid stolu. Chvilka opalování. Masturbace. Trápení kočky. Dortík. Víno. Čtení blogů. Horká vana. Bez účinku. Poslední dny absence radosti. V hlavě žehlení, luxování, nebo naopak snaha o zboření stereotypu. Něco podniknout. Co? A proč zase sama? Tisíc myšlenek o ničem. To mě doopravdy žádná činnost nebaví? A proč některé dny?
________________________________________________________________________________________________________________

24.4. O nic moc jiný den než ostatní. Přesto lepší nálada. Jsem neurotička? Ty nálady jsou občas nezkrotitelný. Teď zrovna celkem slušná. Ani mi nevadilo, že jsme odpoledne strávili v posteli díváním se na pokračování Katky. Jíst přitom dort nebylo zrovna chutný. Taky My děti ze stanice Zoo. Tentokrát bez výčitek. Stejně večer na žehlení došlo.

________________________________________________________________________________________________________________

25.4. Zprávy z domova. Babi na telefonu. Ségra asi propadá. Mámu ten její pořád mlátí. Napsala jsem seznam organizací nabízejících pomoc. Telefonní čísla. Poslala dědovi. Odpověď - uložím až bude potřeba. Až jí zabije? Divný pocity. Z toho, že nemám žádný pocity. Třeba smrtí by to mohlo skončit. Vztek i lítost. Strach ze znovuvstoupení do mého života. Potkala jsem Katku. Tu z filmu. Kousek od práce. Existuje náhoda? Nebo jsou věci přitahovány myšlenkami? Nebo je obojí kravina? Rozhodně netuším, co by tohle mělo být za znamení. Těžko. I. udělal chyby. A zase se nechumelí. Hlavně že umí upozorňovat na chyby druhých. Chce být nejlepší asi. V práci přesčas abych čekala na L. A zrovna řidič skoro dvě hodiny zpoždění. Absurdita? Už zase? Ani se nesměju. Ani se nedivím. Kvůli tomu jsme prošvihly Queens of Everything. Sakra. Novinky od L. Naše rozhovory jsou teď minimální. A nestojí za nic. Jako cizí lidi. Dozvídat se věci, co mě mrzí. O kterých nepřiznám, že mě mrzí. Jsem pomstychtivá. R. je jedinej komu řeknu, čím mě zraňuje. Ostatním to vracím. Nechovám se k lidem tak, jak chci aby se chovali ke mně. Chovám se k nim tak, jak se ke mně chovají. Taková jsem. Zradu nikdy neoplatím dobrem. Neumím a nechci. Cítit se jako blbec nadvakrát. Nemám ráda, když se lidi mění. Když se mění, protože s někým chodí. Když maj najednou názory, který pro ně dřív byly blbost. Když dělaj věci, o kterých tvrdili, že nikdy. Je mi nevolno. Když bližní se stávají někým jiným. Někým nechtěným. Tím, kdo by se bližním možná nestal.

_____________________________________________________________________________________________________________________

26.4. Po třech pivech kocovina? Panebože, ty mi zas dáváš. V rádiu zajimavý rozhovor s malířkou Terezií. Nemohla jsem se odpoutat. Čišel z ní takovej klid a zároveň moudrost. Škoda že vernisáž je v Brně. V parku na slunci. V práci opět jako jednotlivec. Chtěla jsem brečet a opustit místnost tak jak je. Už se nevrátit. Mezi čtvrtou a sedmou. Masakr. Nemám svaly. Ani nervy. Samozřejmě vše nejhorší se sešlo. Čekala jsem to. Řekla jsem si, že dnes se pokusím zvládnout všechny situace s nadhledem. Vybrala jsem si na špatnej den. Nesnáším dělat tolik věcí najednou. Absolutně to narušuje soustředěnost. Možnost žít přítomností.

________________________________________________________________________________________________________________

má Duše umírá
každým dnem
můj život se stává pouze
Pokusem
nesmyslným pokusem
pokusem o opravdový Život
jediné co je jisté
je Nejistota, Bolest a Strach
strach z bolesti
bolest ze strachu
..ztrácím to co jsem
nikdy Nenašla
a poznávám jak chutná Šílenství
na cestě
k otupělosti

________________________________________________________________________________________________________________
4.4. Nechápu lidi. Jejich hloupost. To, že nepochopili, jak to chodí v zaměstnání. L. nemocná. Žádnej záskok za ní nedostaneme. I. se začal chvástat, jak jeden člověk zvládne vše s přehledem. Zvládla jsem. Ale bez přehledu. Pokud v práci budu dokazovat, že vše zvládnu sama a ostatní nejsou zapotřebí, proč by je tedy nevyhodili? Nebo nepřidali práci? Hlupák, kdo pro pocit vlastní důležitosti zdůrazňuje, že vše sám zvládne. Už dva chlapi za celou mou hvězdnou kariéru tady mi dali dýško deset korun. Pokaždý když mě viděli vláčet těžkou bednu. Asi umím vzbudit lítost.

________________________________________________________________________________________________________________

5.4. Opět do knihovny. Tentokrát knížky pro R. Snad aspoň minimální pomoc z mé strany. Dvě a půl hodiny do začátku práce. Naivní to nápad, stačit si zajet do centra do kavárny. Narvaný metro tam i zpět. Na Národní dvacet minut času. Knížky těžký. Ani jsem jí nenašla. To bylo zase vzteku. Déšť a déšť. Potěšil. Zlepšil náladu. V práci počet lidí, na který se ještě dokážu mile usmívat.

________________________________________________________________________________________________________________

6.4. Tak málo zákazníků, že vás jejich přítomnost doslova těší. Zkoušet zapříst hovor. Dozvědět se něco. Přemýšlet o povaze nepříjemného pána se spoustou všetečných dotazů. Usmívat se. Být milá. Moc mě to baví. Už si ani nevzpomínám, kdy mi tolik lidí popřálo pěkný velikonoce. Poprvé pečení mazance. Oba se povedly. S R. pomocí samozřejmě. Večer vzít ségru a R. na pizzu. Shánění časopisu s mým článkem. Duševní masturbace. Pak na šipky i s B. Připojili se i nezvaní vedlesedící. Když má chlap málo vlasů a především velký svaly, jsem ve střehu. Asi ze zvyku. Velký svaly ve většině případů znamenají aroganci. I v tomhle. Taky občas chuť vyprovokovat. Vše proběhlo v pořádku. Stejně jsem ale celou dobu uvažovala, jestli v kabelce mám nějaký předmět, kterým bych ho dokázala zneškodnit.

________________________________________________________________________________________________________________

7.4. L. stále nemocná. Skuhrající. A přitom celý víkend u matky. S babičkou. S mou ségrou. Na gauči, v obležení žrádla a pití. Závist? Už zase? Protože mě nikdo nezve? Protože mně babička mazanec neposlala? Protože L. dostala výslužku do dvou igelitek a já ani pozvání na oběd? O co jsem jiná vnučka? Vždy jsem se chovala líp než L. Míň drzá. A k čemu mi to bylo. Měla jsem raděj poslat všechny do prdele. Tam kam patří. Se slušností táhni. Aspoň v naší rodině. Teda spíš v jejich.

________________________________________________________________________________________________________________

8.4. Vajíčka lepená ze skořápek. Kdo by řekl, že je to tak zábavná a tvořivá činnost. Asi si udělám Velikonoce častěji. Se ségrou jsme se dívali na Hledám Amy. Pěkná hovadina. Ale jednou za čas? Tak proč ne. Nemusím se dívat jen na kvalitní věci. Pomalu dočítám Mé syny zničil heroin. Zajímavé. Možná o tom napíšu. O tom, jak mě vytáčí už ten název. Všichni jsou jen alibisti. Každej se ničíme sám. A rozhodně to není chyba heroinu ani alkoholu.

________________________________________________________________________________________________________________

9.4. Návštěva R. rodičů. Donést ochutnat mazanec. Trochu vína. Sama v MHD. Dobrá nálada. Chycení přítomného okamžiku po celou dobu cestování. Zase chvíle euforie. Porada časáku. Vzala jsem si na sebe závazek v podobě dvou článků. Kolik potu to bude tentokrát?

________________________________________________________________________________________________________________

10.4. I. přišel do práce s monoklem. Někdo ho o víkendu v noci napadnul. Pak se má člověk cítit bezpečně. Odpoledne reklamace pásku. Důkladně jsem prostudovala mapku na internetu. Po vstupu do Tesca ještě jednou na infodesce. Říkala jsem si, že to bude hračka. Přesto jsem bloudila po Tescu hodinu. Začínala jsem si myslet, že se z toho asi po... Od myšlenek není daleko k činům. Musela jsem zanechat hledání obchodu a začít hledat WC. To sebralo zbytky mé energie. Nesnáším veřejné záchody. Moc mi nepomohlo ani to, že se přes mou kabinku bavily dvě ženský o svém kolegovi z práce. S vypjetím sil jsem se zeptala někoho na radu. Po hodině a půl jsem odcházela jak zpráskaný pes. A to si musím přijít za pár dní znovu, abych se dozvěděla výsledek reklamace. Bože, zač mě trestáš?

________________________________________________________________________________________________________________

11.4. Na endokrinologii. Po roce sono. Ten pocit hrozného očekávání. Uzlík. Hypoechogenní ložisko. Děs v očích. Nikdo nic nevysvětlí. Prý to není nic hrozného. Zatím. Stále autoimunitní thyreoditida - humorálně aktivní. Stejně nevím nic. Autoimunitní onemocnění. Sebedestrukce. Velká potřeba srovnat si psychiku. Tělo dělá to co myšlenky. Sebezničující proces. Musím ve snaze o harmonii být ještě usilovnější. Večer studování názvů na internetu. Rozhodně klidu nepřidalo.

_____________________________________________________________________________________________________________________

12.4. Dozvědět se něco nového. To je to, co se mi na práci s lidmi líbí. Nějaká paní mi ukázala trenýrky pro přítele. S kapsičkou. Ještěže jsem se naivně nezeptala, na co je. Beztak mi to v zápětí beze studu vysvětlila. Takže holky, už máte tip na dárek. Hodí se prý hlavně pro řidiče z povolání a motorkáře. Jak řekla paní - Pak se mu tolik nepotí a nevznikají věci, které my ženy nemáme rády. Uvědomila jsem si, jaké mám štěstí, že nevím, o čem mluví. Ptala jsem se R. a prý o tom taky nic neví. Sakra, co to může být. Z práce rovnou na Všemi směry. Publicistický festival. Zajímavé rozhovory. Erik Tabery vs. Pavel Novotný. Nové podněty, k jejichž rozvoji stejně nedojde. Víno. KFC. Kostel sv. Anny. Kavárna Rybka. Žvanění. Procházky. Zničenost. Od 22h na Dny Evropského filmu. Ki. Stále nevím, o čem budu psát.

________________________________________________________________________________________________________________

13.4. V 13. pátek věřím jako ve šťastný den. Ne však dneska. Na oběd do restaurace. Nudle s mákem. A zatím výplata už několik dní marně chybí na účtě. Hodně práce. Skřípnutý prst. Bolavé ruce. Únava. Mraky lidí. Tolik nepříjemných až jsem se musela usmívat. Zoufalstvím a únavou. Absurdností. Nad hloupostí a arogancí. To lidi provokuje. Jeden chlápek mi řekl, že dráždím hada bosou nohou. Ať mlčím, že chyba je to naše. Nenechal si nic vysvětlit. Nerozčílí mě. K smíchu mladý idioti v saku, co si myslí, že z nich padnu na kolena. Ještě ke všemu moje tendence mít poslední slovo. Se vztekem odešel. Bohužel ne definitivně.

________________________________________________________________________________________________________________

14.4. V práci málo lidí. Špatnej pocit z toho, že nic nedělám. Už nás zmanipulovali. Pokud neděláme pět věcí najednou, máme pocit, že je něco špatně. Focení léků pro červnový článek. Bez nápadu. Snížené sebehodnocení. R. jako pokusný králík. Film Zvuk hluku. Tequila a odkládání povinností na druhý den.

_____________________________________________________________________________________________________________________

15.4. Zbožňuju, když se o mě R. stará. Bez něj bych asi moc nejedla. A taky hůř usínala. Pohádku na dobrou noc. Jak malej fakan. Z antikvariátu. Musela jsem. Mít svoje vlastní zvířátko. Četla mi z ní máma. Kvůli týhle knížce jsem se chtěla co nejdřív naučit číst. Krize z neschopnosti napsat smysluplnej text o filmu Control. Ještě větší krize při četbě cizích recenzí. Jsem neschopná. K ničemu. Dělám zbytečné věci, které každý druhý udělá líp. Zase nějaká myšlenková sebedestrukce? Sakra co na to moje štítná žláza? Od té doby, co jsem byla u doktorky, opět bolí. Jako obvykle. Pocit, že mě neustále drží někdo pod krkem. Večer vernisáž. Příjemná atmosféra. Dobré víno, dobré občerstvení. Po návratu domů návrat černých myšlenek.

________________________________________________________________________________________________________________

16.4. Konečně Na cestě. Rezervace za 10,- Kč. Kde se vzala naivita, že to bude zadarmo? Reklamace pásku se zdařila. Při tý příležitosti došlo i na neplánovaný nákup mikiny. Výjimečně jsem nezabloudila. Stálo mě to velké množství energie. V práci krize. Když mi šéf stojí za zády, br. Nedokážu se chovat normálně. Práce navíc. Já to říkala. Blbci měli bejt zticha. Honička. Chyby, protože mi nikdo neřekl, že tohle jsou chyby. Ba naopak. Ještě snad dostanu padáka. Rozhodně si šéf myslí, že jsem debil. Já trvám na tom, že ne. Nálada bod mrazu. Poslední hodina poslech Plexis. Zlepšení jen krátkodobé.

________________________________________________________________________________________________________________

a jedna písnička vhodná k posmutnělé náladě: