Barvy Léta

25. srpna 2011 v 11:04 |  Mýma očima
Poděbrady

festival, který jsem navštívila 23.7.2011


Můj první letošní letní festival. Naštěstí jednodenní, protože jak se pozoruji, prostě nemládnu a více dnů v takovém náporu vlivu alkoholu nejsem schopna snést. Akce to byla vydařená, i když jsme s A* nestihly dorazit na úplný začátek.

Náš poslechový zážitek odstartovala až kapela Debill heads, o které jsem byla z neznámých důvodů přesvědčena, že stojí za poslech. V té době, co se mi líbila, jsem měla v krvi asi víc promile než tentokrát, protože hity typu - Moje stará vystrč píču - ve mně rozhodně nevyvolala ani náznak euforie.

Mnohem víc jsem si užila kapelu Hentai Corporation, která mě díky skvělým tanečním záchvatům zpěváka nepřestává bavit. Užila jsem si ale jen poslechu bez pohybu. Pohled na bláznící střed publika mě nechával chladnou, kord když v něm byli převážně chlapíci vážící přes sto kilo, kteří neustále padali a nebylo to ani tolik tím, jak zhurta pařili, ale tím, že už v tuhle hodinu byli tak nametení, že se neudrželi na nohou.



Po relaxaci a doplnění tekutin mimo areál, jsem i já šla na Éčka a Plexis posilněná větší dávkou alkoholu, a tak jsem se začala i trochu svižněji pohybovat. Jen jsem byla trochu zklamaná že Plexis hráli novější písničky, které moc neznám, tudíž jsem si pořádně nezazpívala.

V tuto denní dobu jsem byla ještě převážně při smyslech, a tak jsem měla možnost pozorovat samu sebe. Zdálo se mi, že bych měla koncerty navštěvovat časteji, protože místo pořádnýho paření, skákání, mávání rukama, se mi zdálo že jen tak hezky do rytmu kroutím zadkem. Byla jsem ze sebe zklamaná a pokoušela se ze všech sil umocnit tenhle pohyb alespoň jakýmsi poskakováním. Díky tomu jsem rozluštila jednu velkou záhadu. Většinu modřin, co mám z koncertů, mi neudělali dovádějící pankáči neznající slitování. Já si je udělala sama. Sebedestruktivní taneční sklony - tak je to. I když to tak úplně nevysvětluje tu obrovskou modřinu, co jsem měla onehdá z boku na stehně. I když... možná tenkrát jsem se skutečně rozvášnila a dokázala se vybičovat k takovémuto tanečnímu a pohybovému výkonu.

Někdy v průběhu těchto kapel, nebo možná při libých tónech Zóny A, nás oslovila jedna z přítomných dam a začala nám říkat, že jsme úžasné a purpurové děti. Nevím, co to znamená, ale vím, co znamená úžasný... tak moje ego opět povyrostlo a hned jsem zapomněla na zklamání ze svých tanečních kreací. Další zklamaní však mělo přijít zanedlouho. Jmenovalo se Toi toi. Nebo taky velká sračka s počtem dvou papírových kapesníčků v kapse. Nebo taky konec cesty oblíbených kalhotek ve chřtánu toiky. Nebo taky mytí si pozadí ponožkou místo žínky v řece Labi.

Toto velké zklamání mě poznamenalo jistou dávkou nejistoty, kterou jsem se snažila rozpustit v dalších doušcích vodky a vydechnout s kouřem mnoha cigaret. Taky jsem se odreagovávala drážděním čtyřletého chlapce, který se mě mimo areál pokoušel drze balit. Snažila jsem se ho ulechtat, aby se počůral a já v tom nebyla sama, ale bránil se usilovně. Nakonec jsem mu musela utéct. Bylo to akorát, abych stihla kapelu Wohnout. Rvát se skrze davy už se mi nechtělo, a tak jsem poslouchala z dáli. Na Tři sestry už jsem se odebrala směr vlak - přecijen nebylo jisté, jestli v tom stavu, v jakém jsme byli, se v pořádku dopracujeme domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama