DIPLOMANTI AVU

15. srpna 2011 v 19:06 |  Mýma očima


Karlín Hall

výstava, kterou jsem navštívila 3. července 2011


Co dělat když prší? Třeba navštívit výstavu diplomových prací studentů akademie výtvarných umění. V Karlín Hall jsem byla prvně, takže jsem podle názvu budovy čekala něco víc honosnějšího, ale tohle místo plné zajímavých zákoutí mně hned padlo do oka. Nápad, vzít si s sebou trochu vína na celkem lačný žaludek, nebyl vůbec od věci a výstava mě bavila tolik, že bych tam vydržela strávit hodiny. Trochu mě překvapil vstup padesát korun, protože jsem z neznámých důvodů předpokládala, že výstava je zadarmo. Ale za vynaloženou stokorunu pro dva to pravděpodobně stálo.


Člověk by opravdu musel přijít hned při otvíračce a být až do konce, aby stačil všechno vidět, přečíst, zamyslet se nad tím a pochopit. Vlastně se to zdálo skoro nemožné, a tak jsem se zajímala jen o to, co mě dokázalo zaujmout. Na mém hodnocení se podílí převážně můj přístup k umění. Tj. - největší umění pro mě znamená to, co nedokážu vytvořit já sama. Nebo spíš to, co si myslím, že bych já sama nikdy nevytvořila. "Čmáranice" typu flek sem, flek tam a fantazii ponechme na ostatních, ať si v tom něco najdou - to mě nemá šanci zaujmout. Snad leda, že moje fantazie tam ty skryté obrazy vidí. Ale i takovýhle může být pohled na umění. Samozřejmě také oceňuji originalitu, ne však originalitu za každou cenu. Zkrátka největším talentem jsou pro mě většinou ti, kteří umí reálně kreslit. Ti, jejichž obrazy vypadají jako fotky. Sice prý je to jednoduché a bez nápadu, ale podle mého se v tom talent rozhodně skrývá. Protože udělat jen tak pět koleček a pospojovat je čárkami a tvářit se, že to něco znamená, nezlobte se, ale to by mě mohli přijmout na AVU ihned.

Nejvíc mě tedy podle těchto měřítek zaujal obraz Sedm od Jana Petrova. Troufám si říci, že jsem jím byla nadšená. Moje měřítka pro talent splňoval i Michal Ožibek se svým obrazem Escape.



Jako první však moje kroky směřovaly ke třem obrazovkám schovaným za závěsy. Tuto diplomovou práci měla na svědomí Michaela Soukupová. Jelikož to bylo první, co jsem zahlédla, a netušila, kolik zajímavého ještě skrývají další instalace, snažila jsem se vydržet u sledování obrazovek od začátku do konce. První obrazovka byla i se sluchátky a tento poslech působil značně depresivně. Psycho muzika, jak já říkám, a depresivní hlas mladé slečny, která procítěně hovořila o tom, jak se jí nechce být součástí "této sračky", jak se nechce přizpůsobovat, jak žijeme všichni v jednom velkém vězení. Celkem nic nového, i když pro někoho možná ano. Pro holku jako já, co má stejné pocitové výlevy při občasných záchvatech deprese a marnosti a která stejným způsobem - chytře a uvědoměle - tohle přednáší po vypití sedmičky vína - to ovšem nebylo nic nového. I tak mě to ale zaujalo. Hlavně tím, že jsem si dokázala představit sebe na jejím místě, jak takhle své rozumy vypouštím do světa a dostávám diplom. No ale se slečnou bych klidně ráda někdy u lahvinky poseděla, mohly bysme si rozumět. Její druhou obrazovku se mi nepodařilo zastihnout, objevoval se tam jen jakýsi krátký záblesk, který mi unikal. Tuším, že to trvalo dvě vteřiny a bylo slyšet rozbíjení skla. Třetí obrazovka byla něco pro pánskou část návštěvníků. Slečna nejenže chtěla sdělit své myšlenky, ale chtěla je taky ukázat názorně, což se jí podařilo na třetí obrazovce, kde se dle mého názoru snaží svléknout z kůže. Nejzajímavější na tom je, že je zcela nahá a pečlivě oholená. A také prý má podobnou postavu jako já. No co bych pro titul neudělala já? Možná bych i zinscenovala, jak se topím ve vaně. Každopádně díky slečně jsem začala uvažovat, že moje střední vzdělání by nemuselo být tou definitivní metou. Rozhodně mě však zaujala, a to je v dnešní době kolikrát víc důležité, než talent sám.

Opak - a tudíž skutečně tvrdou práci - jsem spatřovala na fotografiích studentů Restaurátorské sochařské školy, konkrétně třeba u Pavla Charypara. To není jen nápad a půlhodinové zpracování, to je dřina, preciznost a pečlivost.

Čím se moje oči též rády kochaly, byly obrazy Tomáše Tichého, obzvlášť jeho dílo Kapky. Jistou magičnost a tajemno v sobě skrývaly i obrazy Dany Sahánkové. A ačkoliv mi nebylo dáno pochopit a vlastně se mi ani v podstatě nelíbily - i tak mě zaujaly kresby od Nikoly Čulíka.


Zajímavá, ale hlavně nebezpečná, byla instalace Raissy Angeli, která skýtala pohled do vnitřku káči. Tak úpěnlivě jsem se snažila prozkoumat toto dílo ze všech stran, až jsem si ublížila úderem do hlavy.



A co mi udělalo největší radost? Karaoke od Juliany Höschlovs. Naštěstí se mně, ani slečně co seděla u vstupu, nepodařilo zprovoznit mikrofon. I tak jsem se bavila dost dlouho a projevila svou exhibicionistickou stránku kroucením se u mikrofonu a předstíráním zpěvu. Bavila jsem se u toho tak dlouho a veřejně, že to dozajista mohlo pobavit i další přítomné návštěvníky. Takže co? Talent netalent..hlavně když je sranda :-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama