Dovolená Řecko - část první

11. října 2011 v 15:57 |  V mém světě

LET


Před svým prvním letem v životě jsem byla nervózní už asi týden dopředu. V mysli se mi vybavovaly různé katastrofické scénáře z filmů. Především jsem se však bála klaustrofobického pocitu, jelikož mě všichni upozornili, jak málo prostoru letadlo skýtá. No musím přiznat, že jsem jednou už letěla. Vyhlídkovým letem, tak před šesti lety. To jsem byla posilněná minimálně třemi rumy, jinak bych to nikdy neabsolvovala. Rozhodla jsem se, že bude nejistější zvolit stejnou metodu i před odletem do Řecka.



První dvě vodky se semtexem jsem do sebe obrátila před letištěm a další dva rumy před nástupem do letadla. Rum se vážně vyplatil - placatka za 150,- Kč. (Asi jediná potřebná informace, kterou jsem nedostala, byla, kde se nachází duty free shop.) Jelikož můj přítel se drží svého oblíbeného hesla - Na to je dost času! - dorazili jsme poslední. Byla jsem ráda, že jsem se vůbec stihla opít. Naštěstí stihla, takže jsem první půlku letu absolvovala s úsměvem na rtech, nepotřebovala jsem ani držet za ruku a v klidu jsem si pročítala bulvár, co mi zapůjčili zatím neznámí příjemní sousedé z letadla. Druhou půlku letu jsem začala střízlivět, tak to šlo s usmíváním od desíti k pěti. A bolely mě uši. I když jsem žvýkala jako vzteklá, stejně jsem zbytek dne strávila se zalehlýma ušima.



Zpáteční let jsem také zvládla ve zdraví - i když před samotným vzlétnutím se ke mně donesla informace o pádu letadla s hokejisty. Nějaká dobrá duše se před naším odletem rozhodla sdílet novinky ze světa a trochu postrašit ty, co se každou chvílí chystají mezi mraky. Ale nenechala jsem se znervóznit. Menší problém ovšem byl, že po týdnu stráveném se svým přítelem se mi jeho heslo vžilo pod kůži, takže jsem se opít nestačila. Na poslední chvíli, kdy jsme do sebe překlopili dvojku vína na letišti, jsem to moc nedohnala. Start byl tudíž nervóznější, ale pak na mě padla únava a já to zalomila jako děcko. Sestup dolů už se nesl v ospalém a poloprobuzeném duchu, ve kterém jsem se soustředila už jen na usilovné cucání bonbonu, a přistání jsem protentokrát zvládla bez potíží.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 11. října 2011 v 17:39 | Reagovat

Na letišti tě mají rádi, že jim tak necháš útratu. :D

2 Komedie Komedie | Web | 12. října 2011 v 15:59 | Reagovat

Nejsem schopná pochopit, proč se lidé bojí létání. A to se o to občas snažím. Vždyť, když si představím tu fůru techniků, kteří musí před každým startem letadlo zkontrolovat. Když vím, na jakém principu se letadlo udrží ve vzduchu. Když se mrknu na statistiku a zjistím, že mi větší nebezpečí hrozí v autě. Leda by se člověk bál hloubky, ale tu většinou nevnímám.
Hmm, teď to vypadá, jako bych létala denně, ale už jsem pravda rok dva v letadle nebyla. Ale chtěla bych. Líbí se mi ruch na letištích a tak.
Každopádně tvé řešení. Skvělé, ale pro abstinenty nevhodné. Heslo času dost by mě střídavě iritovalo a fascinovalo.
PS: Jednou jsem usnula v letadle. S hlavou opřenou o polštářek. Po probuzení jsem měla nehorázně zalehlé jedno ucho, zatímco druhé bylo v pohodě.

3 Beatricia Beatricia | Web | 13. října 2011 v 7:45 | Reagovat

Moc hezký článek ze života. Velice se mi líbí, protože toto já neumím. Zlato,ta grafika je na nervy. Než jsem se něco naučila, tak jsem byla někdy úplně na dně. Ale miluju to a bez lásky to nejde. Přeju ti hezké podzimní dny.♥♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama