Dokument - Gyumri

19. října 2011 v 18:49 |  Mýma očima

režie - Jana Ševčíková

dokument, který jsem viděla dne 29.9.2011 v rámci promítání Máte právo vědět

moje hodnocení: 80%



Dokument předkládající osudy rodičů, jejichž děti zahynuly při zemětřesení v Arménii v městě Gyumri v roce 1988, a jejich potomků, kteří se narodili jako náhrada za zemřelé. Tyto "nové" děti dostaly na počest svých zemřelých sourozenců tatáž jména, aby tím sloužily jako živé pomníky. Každý z nich se s tím vyrovnává jiným způsobem. Někteří duši svého sourozence vnímají jako duši svou. Někteří věří, že se objevují v jejich snech, či že jsou s nimi ve spojení. Jen málokteří dokážou žít život s tímto břemenem bez větších obtíží. Jsou stále srovnáváni, jsou na ně kladeny vyšší požadavky, kdy je od nich očekáváno, aby naplnily nejen své životy, ale splnily i sny svých sourozenců.

Většina rodičů se i přesto se smrtí svých dětí dosud nevyrovnala. Například jeden z otců je stále přesvědčen, že jeho syn žije, a nepřestává ho hledat.

Je to smutný dokument, který mě nutil se zamyslet. Hlavně nad tím, jak je možné, že tolik rodičů dá dětem jméno zemřelého sourozence a neuvědomí si, jak těžce se bude jejich dětem žít. Že se nebudou cítit jako plnohodnotné osoby, ale spíše jen jako náhražka. Že si určitě uvědomují, že nebýt smrti svého sourozence, ony samy by se nikdy nenarodily. Přesto všechny tyto děti berou situaci smířlivě, nebouří se proti svému osudu a snaží se rodičům jejich bolestnou ztrátu vynahradit. Obdivuhodné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Medovlaska Medovlaska | Web | 20. října 2011 v 14:17 | Reagovat

Lidi mají ve zvyku vše idealizovat a zvětšovat, obzvlášť věci, které nemůžou poznat. Klást větší požadavky na dítě kvůli sourozenci, které to dítě nemůže poznat je tak čisté sobectví, které přísluší jenom lidem.
Od sebe můžu říct, že mě matka dováděla k histerii, když jsem přinesla trojku na vysvědčení tím, že brácha nemá ani jednu. Skutečnost ale byla taková, že měl jenom čtyřky a pětky.
Idealizovat jedno ze svých dětí je příklad obyčejné lidské blbosti. A dítě takto vychované bude velmi smířlivé a snažící se, dokud nedostane vlastní hlavu.
Zaujala mě tvá recenze. A nejvíc příklad otce, který nepřestává věřit.

2 ratuska ratuska | Web | 20. října 2011 v 14:46 | Reagovat

Zní to zajímavě, teď na to sice není ta správná nálada, ale mohla bych se po dokumentu poohlédnout.

3 Lucerna Lucerna | Web | 20. října 2011 v 20:33 | Reagovat

zaujala si ma, ten film si pozrem :)

4 Vendy Vendy | Web | 21. října 2011 v 15:20 | Reagovat

To bylo pozoruhodné, ale dávat nově narozeným dětem jména svých zemřelých dětí mi připadá jako špatná volba. Každé dítě je jiné a i to nově narozené má právo být milované samo kvůli sobě, a ne kvůli jejich mrtvému sourozenci. Sloužit jako náhrada? To mi moc dobře nezní...
Ale chápu tu bolest rodičů, kteří o své děti přišli. A každý svou bolest prožívá jinak a jinak s ní bojuje - oni si zvolili tuto cestu a tento způsob.
Nevím, jestli bych se na ten dokument dokázala dívat, mám pocit, že smutku a bolesti jsem si užila dost, i když se říká, že vždycky může být hůř. Někdy to zvládnu a jsem schopna podívat se na něco z reality nebo hodně smutný film, ale většinou si vybírám filmy odpočinkové...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama