10. TÝDEN

14. března 2012 v 19:57 |  Občasník
________________________________________________________________________________________________________________
7.3. Vyzvedla jsem si novinářskou akreditaci na Jeden svět. Cítila jsem tu radost. Sálající. Kdysi mi to říkal děda. Bylo mi tak osm. Že když mám velkou radost, tak mi úplně svítí oči. Taky to tak vnímám. Že když se v nějakou chvíli cítím vážně dobře, úplně to ze mě čiší. Z očí, úsměvu. A to si myslím, že je celý mý kouzlo osobnosti. Na to se chytaj chlapi. V takovýhle náladě mě vždy někdo osloví. Tentokrát mě oslovila nějaká babča, když jsem si jela pro krém na oční vrásky (ach bože, už i mě to potkalo!). Jestli jí můžu pomoct. Ale v podstatě mi něco nabízela. Když už jsem se zastavila, poslechla jsem si to. Prý má nějaký kosmetický salon a za tři stovky... mlela o tom, jak o sebe musíme pečovat. Neposlouchala jsem jí. Přemýšlela jsem o ní. Fascinovala mě. Fascinuje mě lidské úsilí. Obzvlášť u lidí kolem pětasedmdesáti. Když domluvila, zajímalo jí, jestli přijdu. Řekla jsem, že uvidím. Se slovy, že oni jsou dostatečně dobří na to, aby se někomu vnucovali, mě opustila. Ani mi nedala vizitku. O kosmetické péči jsem neuvažovala ani minutu. O tý bábrdlince (která by se jistě nenazvala nijak jinak než dámou) jsem přemýšlela ještě několik desítek minut. A kartička akreditace v kapse sice hřeje, ale zároveň děsí. Skrývá se za ní spousta zodpovědnosti. Napsat dobrý článek. Doufat, že mi ho uveřejní. Akreditace není zadarmo. Podmínkou je zaslání odkazu na svůj článek. Mám trochu pocit, že si jí nezasloužím. Nutí mne to k co nejlepšímu výsledku. Ale o nejlepší výsledek se snažím vždy. Děsí mě, že výsledek nebude tak dobrý, jak by mohl být, jenže lépe to nejde. Alespoň mně ne. Dokument Když se kácí les byl perfektní. Zaujal mě od začátku do konce.
________________________________________________________________________________________________________________

8.3. Plešouni v metru. Věděla jsem, že mě zaregistrovali. Pak přešli z vagonu do našeho a sedli si poblíž nás. Sevřel se mi žaludek. Nesnáším tyhle situace. Mít strach z fyzickýho násilí. Nemají mě rádi. Ne že by to nebylo vzájemný. Naštěstí se nic nedělo. Jen několikrát prudili výrazy sieg heil a heil Hitler. Asi doufali, že nás tím k něčemu vyprovokujou. Tvářila jsem se, že jsem neviditelná. Pak se začali věnovat rozebírání nějaký holky, která se jim líbila. Nenávidím ten strach. R. si myslí, že holce nic neudělaj. Blázen. Nikdy mě nezmlátili. Zatím. Výhrůžek už jsem slyšela několik. Viděla jsem, když mlátili moje kamarády. Mě jen srazili k zemi. Vždycky se bojím. Prázdná hlava, velký svaly - hrozba, který se obávám. Vždy volím ústup, ale nemyslím, že je to nejlepší řešení ze všech. Nemám se bát jezdit Prahou sama? Dokument Proti šikaně rozpoutal mezi mnou a R. vášnivou diskusi. Hádku? Jen se nikdy neshodnem. Já si to ale osobně neberu. Asi jsem radikální. Nebo bych spíš chtěla bejt. Ale obdivuju kohokoliv, co udělá něco, aby se bránil. Ať už je to radikální až příliš. Cítila jsem obdiv k holce, co se se zbraní postavila v autobuse plném školáků, kteří jí šikanovali. R. názor na věc - tj. raději si nechat vše líbit, než udělat blbost, se mi nezamlouvá. Je pravda? Jestli ano, pak ji má on. Ale já mám raději lidi, kteří dělají chyby proto, že chtějí něco změnit, než ty co čekají na spásu, která nepřijde. Patřím k těm, co problémy neřeší přímým střetem s nimi, ale myslím, že nebýt takových lidí (ať už přehnaně radikálních), v téhle společnosti by ještě pořád fungovalo otroctví.
________________________________________________________________________________________________________________

9.3. Už zase se necítím vůbec bezpečně. Uvažuju o pepřáku. Nevím, jestli jsem z těch, co by ho dokázali použít. Potřebovala bych se naučit hodně rychle utíkat. Nemám ráda běhání. Nemám ráda strach. Už zase uvažuju v negativních sférách.
________________________________________________________________________________________________________________

10.3. Ségra tentokrát není tak otravná, jako bývá. Lepší se. Možná, že naopak já bývám čímdál protivnější. Aspoň jsem jí koupila tričko. I když v obchoďáku mě pomalu opět polapila panika. Hráli písničky, který to ve mně celý umocňujou. Po některých dokumentech nemá člověk vůbec chuť se napít. Třeba po Lásce v hrobě. Stejně jsem pila. Míň, ale víc mě to děsilo. Po Není úniku jsme se s R. hádali až do návratu domů. Občas mi to přijde směšný. Takový rádoby intelektuální dohadování o filmech, co jsme viděli. O článku, co jsme četli. Vnucujeme si svoje názory. Je to občas zábava, ale občas jsme pěkně vzteklý.
________________________________________________________________________________________________________________

11.3. Zase jsem předvedla, jak umí pracovat moje nervy. Potřebovala bych moc klidu a co nejmíň stresu. Na všechno spoustu času. Pořád mám pocit, že jsem ve shonu, i když bych nemusela. Metro narvaný hokejovýma fanouškama. Občas mi lidi připadají vážně vylízaný. Večer zase divný myšlenky. Dokumenty jsou perfektní, ale usíná se mi po nich hůř.
________________________________________________________________________________________________________________

12.3. Je fajn prohodit něco se zákazníkem. Aspoň nějaká komunikace. Alespoň úsměv, rádoby fór. Hned je všechno veselejší. Mohlo by bejt. Nemám sílu a energii pořád se snažit. Jde to jen občas. Baba v pokladě kina byla nepříjemná. A ještě ke všemu vyprodáno. Jaká to náhoda, že nám lístky věnovala slečna, která tam byla s Budařem? Asi věděla proč. L. usnula hned nazačátku. Já se divila, proč má film takovou popularitu.
_____________________________________________________________________________________________________________________

13.3. Dopoledne přetřískaná hlava nápadama. Tisíc námětů na článek. Bohužel nebyla příležitost ho napsat. A tak myšlenky zase v poklidu odešly. Je fajn být u něčího poprvé. Ještě když je to mou zásluhou. Vlastně první ségřinej koncert. Chancers. Překvapilo mě, že se jí tam líbilo. Po cestě zpět se rozpovídala o zážitcích s klukama. Divím se, že jsem po tom dokázala usnout. Zajímá vůbec nějakého kluka něco jiného víc než sex?
________________________________________________________________________________________________________________
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Someone Invisible Someone Invisible | 15. března 2012 v 16:19 | Reagovat

No, hele...Já si vůbec nepamatuju ty názvy těch klubů! Ale až se s ní zas uvidim, zkusim to z ní dostat...Jestli si vůbec pamatuje, kam mě zatáhla :D Ale určitě vim, že sem byla v Nekropoli...Ale tam asi tak 10 minut, takže dojmy se nestihly nějak konkretizovat... :D

2 Jane Jane | Web | 15. března 2012 v 20:26 | Reagovat

Jé, Chancers... Bože, jak bych tak chtěla bejt. Ale teď jsou všechny koncerty v úterý, středu nebo ve čtvrtek, někdy v pondělí... To je debilní.

3 Ondra Ondra | Web | 15. března 2012 v 22:07 | Reagovat

Ti nácci to je strašnej průser. Jsem rád, že u mě (Olomouc) už to není tak horký jak kdysi. Větší hovada aby svět pohledal.

Jinak ne všem klukům jde jenom o sex. Někteří potřebujou i uvařit :P.

4 Mad Jerk Mad Jerk | Web | 16. března 2012 v 20:45 | Reagovat

Změny se občas dějí, moje změny jsou často z nejistoty a strachu, že by se mohlo pokazit to perfektní.

Taky mívám strach chodit prázdnými ulicemi, cestovat poloprázdnými dopravními prostředky, bohuel mi nebylo dáno jinak, než jezdit do školy i ze školy potmě.
Myslím že klukům jde převážně jen o sex. Nebo minimálně těm, které jsem byla nucena poznat.

5 pavel pavel | Web | 16. března 2012 v 21:06 | Reagovat

A zajímá holky něco jinýho než sex? :D

6 bludickka bludickka | Web | 17. března 2012 v 10:34 | Reagovat

otázka nezněla, jestli kluky zajímá i něco jiného než sex :) otázka zněla, jestli pro některého je na prvním místě zájmů a touh něco jiného než sex :)

7 liebelei liebelei | Web | 17. března 2012 v 17:50 | Reagovat

Strach z nasili. Tohle tak strašné dobře znám. Stačí jenom projít kolem skupinky Romů. Nic proti, ja se jen bojím a mám proč. Jít nakupovat sw švycou. To bych taky chtěla zažít:)
Nikdy není pozdě na nic. Aspoň podle mě.

8 Arkadina Arkadina | Web | 18. března 2012 v 8:39 | Reagovat

Radost. Hrdost. Zodpovědnost. Muselo to být krásné. Krém proti vráskám? Co by to mohlo vypovídat o věku? Vůbec nic. Takže zase slepá.
Strach z fyzického násilí je děsivý. Cítila jsem ho málokdy, ale co jsem s panem letcem, tak mě děsí tak často, že občas bojím jít sama nocí takovou dírou jako je vesnička mých studií.
Nevím, jestli bych ji obdivovala. Ale rozhodně bych jí to nezazlívala ani bych ji za to nehanila. Prostě udělala to, co považovala za nutné, když okolí nepovažovalo za podstatné situaci řešit.
Rychlé běhání by se hodilo. Bojím se dne, kdy pan letec převede svá slova o koupi pepřáku v činy. To ho opravdu budu muset nosit sebou? Mám strach, že si s ním spíš ublížím já než, že bych něco udělala potenciálnímu pachateli.
Také jsem ráda, když zapříčiním nějaké úspěšné poprvé.
Poslední otázku neřeším. Ale nějaký naivní názor je třeba, takže ano. (To bylo tak naivní, že po napsání mám dojem, že to mimo extrémních případů, nejspíš pravda není. Ačkoliv, já na toto téma nemám dostatečnou kvalifikaci.)
Nejspíše jsem voyer. Ráda pozoruji útržky cizího života.

9 Shariony Shariony | Web | 19. března 2012 v 22:16 | Reagovat

Pepřový sprej je dobrý pro pocit většího bezpečí.. Hodí se, i když by člověk potkal někde na opuštěné cestě rozzuřeného psa... Na ty dokumenty jsem chtěla zajít, ale nějak mi to teď nevycházelo. Ráda bych si z toho pak někdy přečetla tvoje články. Nevím, jestli je dáš sem na blog, spíš na ně narazím asi v nějakém časopise, viď?

10 Alisa Alisa | Web | 26. března 2012 v 17:48 | Reagovat

Som mierne zmetená? Prečo by ti mal niekto fyzicky ubližovať?

11 bludickka bludickka | Web | 26. března 2012 v 18:32 | Reagovat

[10]: nevím proč mě nemají náckové rádi. asi to dělaj dredy :)nemají rádi feťáky a myslí si, že hulím. nejspíš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama