11. - 12. TÝDEN

24. března 2012 v 9:14 |  Občasník
________________________________________________________________________________________________________________
14.3. Cítím se divně. Změníte práci. Změní se tím celý denní režim. Změníte se tím okruh lidí. Jako bych byla vytržena z toho, co bude a ještě se nedostala tam, kde mám být. Cítím se jako v mezistanici. Jako bych jela mezi dvěma vagony metra. Ale tahle jízda není nebezpečná. Nejde vůbec o nic. Jen o život. A o ten jde vždycky. Mám toho v hlavě tolik, ale pocit, že nedokážu nic napsat. Už nikdy. Nebo ještě nikdy.
________________________________________________________________________________________________________________

15.3. Podruhé na dokument Když se kácí les. Co já všechno neudělám pro to, abych napsala kvalitní článek? Kvalitní v očích druhých. Co vše pro mě neudělá R., když tam jde znovu? Chci psát na blog. Chci psát něco ze sebe. Věci ze sebe se nedaj měnit. Používat slova, který ráda používám. Opakovat se. Nevysvětlovat. Neměnit. Chci, aby to někdo četl. Aby to někoho zajímalo. Aby to za něco stálo. Mám pocit, že to vše se naprosto vylučuje.
________________________________________________________________________________________________________________

16.3. Jaro je tady! Vzdala jsem se oběda, abych mohla posedět u rybníčka s knížkou. Tak zas vidina jarno-letních depresí. Větších než v zimě. Asi jsem jediný blázen tohohle druhu. Když je venku hezky a já musím být uvnitř, mám náladu pod psa. Jsem protivná a nic mě nebaví. Navíc mám úchylku opalovat se. Když jsem v létě bílá, mám deprese. Posedlost. Nechci být ani ve stínu. Od té chvíle, co prvně začne slunko hřát, potřebuju minimálně hodinu denně na přímém slunci. Asi fakt posedlost. Kterou si nedovedu vymluvit.
________________________________________________________________________________________________________________

17.3. Holešovický Fashion Market. Punkový kapely v Havranovi. Umím se bavit, i když je nuda. Občas. L. nikdy. A. vždycky. Chybí mi. Když se objeví nějakej novej prvek, můj mozek se zabaví. Někdy nadlouho. R. už značnou mou divočejší část potlačil. Dovede ji ještě něco dostat na povrch? Tvrdej alkohol možná. Taky A. Tu chuť provokovat občas mívám. R. vlivem je však umírněná.
________________________________________________________________________________________________________________

18.3. Zase úvahy nad nesmrtelností chrousta. Dřív jsem k lidem cítila velmi intenzivní vztahy. Taky jsem se kvůli nim věčně trápila. Asi věčně neplnili má očekávání? Teď? Občas mě někdo naštve. Ale málokdy raní. Vítězství? Lidé už mi nemůžou ubližovat tak jako dřív. Shlédávám větší sílu sama v sobě. Prohra? Ty intenzivní vztahy mně občas šíleně chybí. Ta blízkost. Jako byste s někým sdíleli svou duši napůl. Jde to jen v případě, že dovolím ostatním, aby mě zraňovali? Jaká varianta je lepší? Jde ještě takové vztahy vypěstovat? Oživit? Pocítím ještě někdy sounáležitost? Volám u první budky do sluchátka o pomoc. Z druhé strany se ozývá jen můj hlas. Zní směšně.
________________________________________________________________________________________________________________

19.3. Neviditelná výstava. Já bych to nazvala Kolektivní osahávání. Škoda, že už o tom v KP článek byl. Asi bych o tom stejně moc nenapsala. Nesdílím cizí názory, že to ve mně něco zanechalo. Překvapilo mě jen, jak jsem se ve tmě cítila dobře. Ale jen díky tomu, že tam byli ostatní. Jemné dotýkání se jiných lidí. Omylem. Ta jemnost. Mám to ráda. Jen netuším jestli i ti, které jsem s chutí poplácávala po zádech.
________________________________________________________________________________________________________________

20.3. Chybí mi lidi. Pozitivní lidi. Už dlouho na mě někdo nepřenesl chuť do života. V realitě. Občas nějakej pozivitní blog. Teď si vzpomenu jen na http://dekuji-za-kazdy-den.blog.cz/. Ale článků tam přibývá poskromnu. Jsem pesimista snažící se myslet pozitivně. Kolem mě jsou ale jen lidi, co si stěžujou. Nic nevyčítám. Nejsem jiná. Ale někoho, s kým člověk stráví pět minut a cítí se skvěle, bych potřebovala. Aspoň jednoho. Vlastně potřebuju i ty depresivní. L. - jediná pražská kamarádka. Už to není ono. Klasika. Nemá tolik času. Ani chuť. Když někam jdem, nudí se. Chce jít co nejdřív domů. Asi budu muset vyhlásit konkurz na kamarádku. Našel by se někdo? Někdo, kdo poslouchá punk, rock a ska? Má rád filmy, dokumenty, park? Někdo, kdo chodí ven i v týdnu? Někdo, komu se nechce odcházet z akce v jedenáct večer? Nejlíp veselá povaha. Potřebuju. Nevěřím. Ještě min. půl roku než se přestěhujou N. a I. ze Slovenska. Nedokážu s nima moc mluvit. Ale bavit se ano. To je hlavní. Povídat si koneckonců můžu sama se sebou. Jako pořád. Dneska jsem si dokonce i vykala. Jsem sama sobě svým imaginárním přítelem. Utajeným, ale nejlepším. Gratuluju si.
________________________________________________________________________________________________________________

21.3. Vagon. Visací zámek. Kluci, nezahrajete si fotbálek? Jasně! A proč jste řekly zrovna nám? Zázrak, že jsem spolkla upřímnost. Mohla jsem snad říct - Protože jste vypadali nejmíň nebezpečně? Protože od vás určitě nic nehrozí? Protože jste nejobyčejnější? Když vám dlouho někdo vtlouká něco do hlavy, začnete tomu věřit. R. to umí. Svět je plnej úchyláků. Každej chlap, kterej se na mě dívá, kterej se na mě usměje, kterej na mě promluví, mě chce dostat do postele. Tihle kluci si ani nevšimli, že žiju. Tak proto. Uvažuju, že si na čelo nechávám vytetovat: V posteli to se mnou stojí za hovno. Jenže to by nikoho neodradilo. Spíš naopak. Někdy se bojím, že se dopracuju k tomu, že budu sexem opovrhovat. Jako penězma. Nástroj. Nástroj, kterej ovládá lidi. Předstírat, abyste dostali prachy. Předstírat, abyste někoho dostali do postele. Žádná cesta, žádný myšlenky, pocity, vnitřno, žádný duševní splynutí. Materiálno. Minulost mě nutí myslet si, že kvůli sexu (kvůli chtíči) dělají lidé špatné věci. Podvádějí se, chovají jako zvířata. Sex je víc než láska. Peníze jsou víc než přátelství. Obojí je víc než charakter.
_____________________________________________________________________________________________________________________

22.3. Zabitý dopoledne? Jela jsem koupit dárek R. Nevyšlo to. Ke všemu tam budu muset jet příští týden znovu. Rozhodovala jsem se, jestli mám být naštvaná, vzteklá, otrávená? Jaká? Zvolila jsem jiný úhel pohledu. Zašla jsem si do restaurace na polívku. Líbí se mi objevovat místa, kde jsem nebyla. To v rodným městě nešlo. Už to dokážu - myslet si, co si myslet chci. Dívat se na věci tak, jaké je chci vidět. Bohužel ale stále neumím přestat myslet na to, na co myslet nechci. Zbavit se myšlenek, které nechci. A tak jsou myšlenky, které si vnucuju spolu s myšlenkami, které mi vadí. Myšlenkovej přetlak. Jednou ta hlava praskne. Jeden knoflík se pootočí a Bohnice jsou na obzoru.
________________________________________________________________________________________________________________

23.3. Ráno vstát brzy. Povinnosti. A aby zbyl čas na hodinu a půl venku. Sama? Ne. Se mnou. Když s někým trávíte moc času, buď vám leze na nervy, nebo si ho až příliš oblíbíte. Musím být hrozně fajn. Jsem sama se sebou až podezřele ráda. Nořím se do svých myšlenek. Pitvám se v sobě zaživa. Nemůžu se zbavit pocitu, že cítit se sama tak dobře, rozhodně není tak dobře.
________________________________________________________________________________________________________________

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 24. března 2012 v 10:00 | Reagovat

Uvažujeme se svojí přítelkyní že do té tmy taky zajdeme. i když máme rádi slunce. :D

2 Čerf Čerf | Web | 24. března 2012 v 11:11 | Reagovat

Ono není vždycky úplně zřejmé, co je dobré a co špatné. Jak kdysi parádně "zkrátil" Jan Werich: "´Vono jak se to veme,´ jak říká teorie relativity, a taky ´vocaď pocaď,´ jak praví kvantová teorie." :-). Tvůj styl psaní mě ovšem docela zaujal. Inu, svět je prostě plnej úchyláků! :-)

3 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 24. března 2012 v 11:32 | Reagovat

Já mam imaginárních přátel docela dost. Někdy si řikám, že jsou jediná "věc", díky který ještě nejsem v Bohnicích, ale je dost možný, že jsou taky "věc", která mě tam dostane...:D
Jé, do Vagonu sem docela chtěla... Holt asi budu muset neřikat kam du. A nečekat na souhlas...
Já se nerada opaluju... S mojí pořád bílou kůží to obvykle hned přejde do růžova...
Jinak (budu zase originálně opakovat) píšeš vážně poutavě... Někdy si řikám, jestli to neni trochu blbý číst něcí "deník" a čumět mu skrz to doživota...:D

4 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 24. března 2012 v 15:42 | Reagovat

Hrozně se mě líbí jak píšeš. V takových krátkých větách. Miluju to. Je to přirozené, žádné velké okliky, velká slova, která neslouží k ničemu jinému než zakrýt opravdové city. Ale je na druhou stranu strašně těžké pochopit, co tě vlastně trápí. Samota? Lidi? Víš to ty sama?
Všichni si povídáme sami se sebou. Čas od času, a občas nepřetržitě. Jedna moje kamarádka se neustále oslovuje svým jménem. Báro, cos to zas udělala. Báro tohle a Báro tamto. Člověku z toho hrabe, ale svým způsobem ju chápe.
Myslím, že seš v takovém období kdy se zdá, že všechno se musí nějak změnit. Je to divný, občas špatný. Nevím, jestli su dost stará abych ti mohla radit. Spíš ne a ani vlastně nevím jak. Ale taky jsem něco takového zažila.
Piš dál, mě to šíleně baví. And keep smile:)

5 Oli Oli | 26. března 2012 v 1:01 | Reagovat

Cítím to stejně. Nikdo mi nemůže jen tak ublížit, překvapit mě. Ale na druhou stranu mi taky chybí "ta moje druhá půlka". Všechno to kvůli práci a ni (bývalé nej kamarádky).
Nějakou dobu jsem se taky cítila dobře sama, všude jsem chtěla chodit sama, ale pak to přešlo a teď vyhledávám co nejvíc společnost.

6 Jane Jane | Web | 27. března 2012 v 17:50 | Reagovat

No jo. "Když s někým trávíte moc času, buď vám leze na nervy, nebo si ho až příliš oblíbíte." Jaká pravda!

7 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 28. března 2012 v 16:40 | Reagovat

Asi se dá zamilovat do někoho na první pohled, jen... asi s tím nemám zkušenosti. ASi to bylo před dlouhou dobou co jsem se poprvé zamilovala a nějak už ten pocit neznám a tak mě to překvapuje:)
No budu psát..:D Spíš ráda bych psala, ale nevím ještě jestli mě vezmou. Zatím smolím první rozhodující článek.

8 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 28. března 2012 v 16:42 | Reagovat

Teď jsem si uvědomila, že jsem ti vlatně vůbec neodpověděla. Je to jeden internetový časopis. Potřebuju praxi;)

9 Jezurka Jezurka | Web | 28. března 2012 v 22:04 | Reagovat

Když trávíte s někým moc času, buď vám leze na nervy, nebo si ho až příliš oblíbíte? Je tady ještě další možnost. Zvyknete si.

10 Marková Marková | Web | 29. března 2012 v 11:48 | Reagovat

Na vlastní kůži 100% doporučuji :) Při čtení jsem si připadala jako bych byla v tom a všechno si v hlavě přestavovala..A potom ještě doporučuji Mé syny zničil heroin

11 Alisa Alisa | 29. března 2012 v 14:54 | Reagovat

napriek tomu, že si ľudia o mne myslia, že som pesimista, radím samú seba skor za realistku . Veci sa proste dejú a hotovo . Ostatné mám v piči, nenávidím sebaľútosť .
A sex mám rada . Nie, ja mám rada orgazmus . Ale tiež som chlapom hovorila, že v tom nie som dobrá a neverili mi to . Ja už asi dobrá som, len sa mi vačšinou fakt nechce .

12 Vendy Vendy | Web | 29. března 2012 v 21:57 | Reagovat

Prima týdeníček. Sice mírně chaotický, jak jdou myšlenkové pochody, ale čtivý. Jarní a letní deprese, tohle slovní spojení nemá chybu. Taky jsem myslela, že to nemůže snad ani existovat, ale ejhle, jarní depka je tu s námi, ať sluníčko svítí nebo ne.
Možná že už to nebude jarní deprese, ale celospolečenská. Deprese z doby, ve které žijeme.
K té kamarádce na různé akce, výpravy, filmy a tak - nemůžeš najít spřízněnou duši přímo na takové akci?
(Možná se ptám blbě, já vím...)

13 bludickka bludickka | Web | 30. března 2012 v 14:44 | Reagovat

[12]: asi nemůžu :) nevím jak si lidi hledají kamarády ale většina to umí jen v práci nebo ve škole. nedovedu si představit že se někde přimotám k nějaký partě holek a zeptám se jich na číslo jestli by se mnou příště někam nešly :D jak si všímám tak holky se navzájem spíše berou jako konkurence a pomlouvají.

14 Arkadina Arkadina | Web | 30. března 2012 v 18:47 | Reagovat

Ten pocit vytrženosti je něco jako nervozita a nevšednost, u které si člověk nevšimne, když nakonec zmizí?
Každý si najde svého čtenáře. A ty se svým stylem velmi lehce. Psát ze sebe. Možná jediná slova, která stojí za to číst.
Kontrast šestnáctého března mě pobavil. Důvod, proč stojí za to tě číst. Jarní deprese. Podzimní deprese. Je to jedno. Různá jména pro stejné pocity. Zajímavá posedlost. Já se před sluncem ukrývám. Co nejvíc to jde. Nesnáším horko.
Nechceme se měnit, a přesto se měníme. Pomalu a nenápadně. Potom jen vzpomínáme, jací jsme byli a přemítáme, kdy nám bylo lépe. Pokud chceme přežít, říkáme, že nyní. A přesto se nám stýská po nočních toulkách Brnem, osvětlených ulicích a vídeňských tramvajích.
Házela jsem mince do telefonních automatů a zkoušela volat naši pevnou linku. Dvanáct let zrušené číslo. Doufala jsem, že se někdo ozve. Někdo, komu bude možné se svěřit. Nebo že se ozvu já. Poradím si, co nedělat a čemu se vyhnout. Intenzivní vztahy s lidmi. Nevím, jestli je mám nebo jestli mi chybí. Chceme být ledoví, necítit bodnutí zrady a potom si nejsme jisti, zda je to to pravé. Ale opustit bezpečí ledového hradu je tak nepohodlné. Tak iracionální.
Chtít být kamarádkou a vědět, že je to nemožné. Nejsem pozitivní. Stěžuji si. Poslouchám jen ska. Občas. Naposled o Vánocích. A jen jednu skupinu. Tleskač. Filmy, dokumenty, park? Nikdy jsem nezkoušela. Tedy ne tvůj druh filmů a dokumentů. Ale nejspíše by mi vadilo cítit se bezmocná vůči tomu, co v nich zobrazují. Raději nevidím a zavírám před vším oči. Nenechat si zbořit svůj malý vesmír. Chodit ven? Hlavně večer. Na dlouhé procházky. Ale tak, aby se člověk cítil bezpečně. Poslouchat řeku. Zašpinit si boty blátem. A ráno se divit, kde se tam vzalo. Nemám veselou povahu. Vykat si je lepší než si onkat. Může imaginární přátelství způsobit skutečnou bolest?
Pan letec mi vtlouká do hlavy, že u nás není bezpečno. Po pár měsících s ním jsem se začala bát.
Zajímavá úvaha. Může být sex lhostejný?
Potkáme se tam. Přítelkyně z domu smutku. Přítelkyně z Bohnic. Bude to hit.
Samota osvobozuje. Osvobozuje od lidí. Od vztahů. Samota nám umožňuje zapomenout na ty, co nás mají rádi. Největší nebezpečí samoty je, že když budeme chtít umřít, nebude nám záležet na těch, kteří nám to budou chtít rozmluvit. Oni nás budou mít rádi, ale my budeme mít rádi jen sami sebe. A sami budeme chtít nebýt.

15 bludickka bludickka | Web | 30. března 2012 v 19:55 | Reagovat

[14]: Juchú :) Jsem moc ráda za komentář. Dočkala jsem se :) Člověk si nemůže určovat podmínky, aby měl někoho rád. Že musí mít modrý oči, musí psát básně a dívat se jen na americký komedie :D
Každej může ublížit. Záleží, jak blízko si ho k sobě pustíš.
Tleskač zrovna nemám ráda :D Můžeš mi třeba předčítat Garpa v parku :) napůl ve stínu a napůl na slunci :D
Já se vždy bála - ale přiměřeně. R. mi taky děsí ještě víc, takže se bojím už i s ním :)

16 Sušenka Sušenka | E-mail | Web | 2. dubna 2012 v 18:58 | Reagovat

Nádherně píšeš! :) máš to hezky vymyšlené... :) ty datumy a ty čáry... :D ;)
P.S: Velice se mi líbí tvoje motto :)

17 Vendy Vendy | Web | 2. dubna 2012 v 21:06 | Reagovat

[13]: Zatraceně. Není to lehký. A nikdo v okolí, s podobným zájmem?
I když, na film si můžeš zajít i sama, na tom nic není. Na akci je lepší jít ve skupině, je větší sranda.
Jen tu skupinu najít-a jsme tam, kde jsme byli...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama