9. TÝDEN

6. března 2012 v 20:43 |  Občasník
________________________________________________________________________________________________________________
28.2. Silné dilema. Co je silnější. Černá kočka nebo střepy z rozbité skleničky? Budu mít štěstí nebo smůlu? Projistotu jsem rozeslala ještě několik životopisů. Přemítala jsem, co s číslem na tátu, které se mi povedlo podloudným způsobem získat. Předat dál? Vytvořit vlnu na klidné hladině?
________________________________________________________________________________________________________________

29.2. Poslední den v práci. Nemám ráda melancholii. Všichni čekali, že donesu dorty a chlebíčky. Nedočkali se. Mám problém dělat něco, když se to očekává. Jen z předstírané slušnosti. Jen aby mě nepomluvili. Stejně by pomluvili za něco jiného. Stejně nikoho nemrzí, že odcházím. Tuhle hru s nima hrát odmítám.
________________________________________________________________________________________________________________

1.3. První dny v nový práci snáším vždycky dost špatně. Tentokrát to bylo lepší. Buď lepší podmínky, nebo si zvykám na neustálé změny. Stejně jsem měla rozporuplné pocity. Nechápu dny, kdy se moje nálady a pocity střídají po hodině. Připadám si pak jako blázen. Ale R. se mnou už pár nástupů do zaměstnání prožil. Prý to snáším zatím nejlíp. Vzhledem k celkové nejistotě a nestabilitě je to zvláštní. Asi si nechci nic připouštět a nutím se zaměřovat se spíše na to pozitivní. Otázkou je jak dlouho.
________________________________________________________________________________________________________________

2.3. O něco lepší pocity. Je to fajn moct být v práci na netu. Alespoň zatím. Je ale smutný skončit v pátek večer v devět. Ještě v týhle nehezký čtvrti. Zatím jsem ale nebyla sama. Aspoň jsme pak s L. zašly na pivo. Řešení otázek budoucnosti. Neřešitelné. Jakmile se dívám dopředu, nevím. Jediné vím znamená - chci mít svůj vlastní byt (ideálně domek) - jen svůj. Nereálné. Peníze nejsou a nebudou. Práce je a možná nebude. Republika nahovno. Spousta otazníků podmíněná neschopností zvolit si z možností, po kterých stejně netoužím. Nejvíc mě rozrušilo, že ruší noční spoje. Budu muset odcházet o půlnoci jak Popelka, když koncerty začínají třeba od půl desátý? Beznaděj. Zase jsem se cítila jen jako otrok tohohle systému. Vztek. Musíme s tím něco udělat. Jak? Mám možnost ovlivnit věci, které se mě dotýkají? S pocitem že ne, já tedy žít nemůžu. S pocitem, že se vším se musím jen smířit. Nechci takhle žít. Nemůžu. Chci bojovat za věci, který jsou pro mě důležitý. Jak? Nedostala jsem ještě pořád pracovní smlouvu. Nedostala jsem odpověď, kdy smlouvu dostanu. Nechat se sebou zametat. Jen zaměstnanec. Ten nemá žádná práva. Měl by mít. Kdo tomu věří, nechť rozlepí oči. Neexistuje. Zákony se nedodržujou. Nemusí. Nelíbí se ti něco? Každej je nahraditelnej. Nepřemejšlet. Soustředit se na kraviny, aby ty důležitý věci byly zapomenutý.
________________________________________________________________________________________________________________

3.3. Nákupní rekord v OC Letňany. Během třiceti minut jsem prošla tři obchody, vyzkoušela a nakoupila čtyři kousky oblečení v celkové ceně šestset korun. Zhruba. Dalších více jak třicet minut jsem hledala správný východ. Neúspěšně. A autobus mi ujel. To jsou ty mé problémy s orientací (jak jsem dřív ráda říkávala s jistou dvojsmyslností). Večer v kruhu rodinném. R. rodiny. Zaujetí pro rozhovor jsem nevydržela předstírat příliš dlouho. Nenápadně jsem pospávala. Příště si tohle eso, že se vytáhnu svou účastí, asi raději ponechám v rukávu.
________________________________________________________________________________________________________________

4.3. Třetí den útrpné bolesti hlavy. Zase jsem si začala říkat, že určitě umírám. Mám nádor na mozku. Vše by tomu nasvědčovalo. Na jiný myšlenky mě přivedla porada KP. Vidět se v časopise. Vidět svůj článek v časopise. Vidět se v zrcadle. Novej svetr. Modrá mi tak sluší. Znáte ty dny, kdy si myslíte, že jste úžasná bytost? Často jdu z extrému do extrému. Odjakživa. Teď jsem byla krásná, milá, inteligentní, talentovaná, úspěšná, redaktorka, s dokonalým přítelem, jak jsem nadšeně vykřikovala před zrcadlem. Tak nevím. Maniodeprese? Nádor na mozku? Z maniodeprese aspoň nebolí hlava.
_____________________________________________________________________________________________________________________

5.3. Samá práce a málo zážitků. V práci patnáct korun dýško. Jen tak dál, brzy budu mít na barák. Odpolední má tu výhodu, že večer toho už tolik nevypiju. Ještě se ze mě díky tomu stane odpovědný konzument. Stejně chci ranní. Potřebuju život.
________________________________________________________________________________________________________________
6.3. Ráno sluníčko alespoň přes okno, pokračuju ve čtení Garpa. Jízda na rotopedu a staré dopisy. Za odměnu, že vydržím. Hrozně mě uspokojuje znovu se tímhle způsobem setkávat se svým dřívějším já. Chybí mi ta sedmnáctiletá bludička. Byla přechytralá, uvědomělá, imrvére depresivní, nasáklá emocema. Vedla furt filozofický debaty, chodila za školu, psala dopisy, básničky. Furt někoho milovala. Přemejšlela o sebevraždě, o smyslu života. Posedlá sama sebou. Měla jsem jí ráda. Možná teď zpětně jí mám o dost radši než dřív. Pořád se pere divoženka s bludičkou a věčně se jim do toho cpe ta "normální" holka. Ale těžko říct, na kolik je ta bludička už jiná.
________________________________________________________________________________________________________________
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 6. března 2012 v 20:59 | Reagovat

Mě se většina výševypsaných starostí, jakožto ještě stále na gympl chodícího člověka, netýká. Zatím a díkybohu... I když spoustu podobných řeším, protože to nikdo jiný neudělá...
Jak jsem to četla, mohla bych něco dodat. (řekla bych to trochu jinak, ale budu citovat)a to k tomu, co se s tim dá dělat..: "Přestaň fňukat a napiš vo tom song..."
A nebo začni vlnu nepokojů, zmanipuluj dav, svrhni krále a sama se jím prohlaš...A pak to všechno zlepši..:D

2 lovitka lovitka | Web | 6. března 2012 v 22:40 | Reagovat

Kočky mám ráda. A střepy mi nikdy nepřinesly nic dobrého.
Do nového pracovního prostředí jsem zatím nastupovala jen jednou (což se doufám po dokončení studia změní) a bylo to peklo. Vlastně tak trochu pořád je. Takové to tiché, falešné, pomalu rozleptávající, zákeřné peklo s nakresleným úsměvem... Dobře jim tak, že nedostali chlebíčky!
Mám slabost pro černobílé světy.
A jsem zvědava, zda si za pár let budu říkat to samé, zda mi bude mé nynější bídné já chybět... poněkud absurdní představa :D

3 Jane Jane | Web | 6. března 2012 v 22:42 | Reagovat

Tohle je strašně zajímavý, jenom je škoda, že je tu tolik informací, že se to pak blbě komentuje :D Jenom snad... Souhlasím se SI, jsem ráda, že tohle nemusím řešit. Vlastně jsem asi jediná patnáctiletá holka na světě, která chce, aby jí byla třináct.

4 Vendy Vendy | Web | 7. března 2012 v 16:37 | Reagovat

Svět dospělých není nikdy lehký, ale tahle doba je opravdu příšerná. Dobře rozumím tvým starostem a neveselým myšlenkám, které se ti motaly hlavou 2.března. A motají se hlavou i nadále...
Každý z nás má nějaký sen a vlastní bydlení - domek, nebo byt - patří k nim. Bohužel, realita je tvrdší a je třeba se přizpůsobit. Bydlet s rodiči, někam se přivdat, popřípadě si pořídit domek starší - ale i ty jsou dnes dost drahé. Bydlet v nájmu se dá také, ale podle mého je to docela přepych,nájmy jsou příšerně drahé. Ale nikdy nevíš, co se stane. Může být líp.
Nejhorší je nejistota v práci. Dnešní doba bohužel nahrává zlodějům a lumpům, včetně zaměstnavatelů. Přesto, slyšela jsem i hodně stesků od zaměstnavatelů, v různých debatách. Zřejmě mají také své špatné zkušenosti s flákači. Jenže, taky jsem byla v několika zaměstnáních, a nevím, že by naopak odměňovali dobré zaměstnance. Pokud existují výjimky, jsou opravdu jen výjimky.
Tvůj týden je pestrý a líbí se mi styl, jakým píšeš.

5 Mad Jerk Mad Jerk | Web | 7. března 2012 v 19:15 | Reagovat

Budoucnost JE neřešitelná, kdyby ale byla, nebyla by to taková zábava,ne?
Beznaděj a vztek - to jsou slova, které mě poslední dobou často pronásledují.
Myslím žes v 17 byla dost podobná mně. Našla jsem se ve tvém popisu. Občas až moc chytrá, lidi kolem tím strašně štvu, depkařím jak jen to jde a nejsem schopna vážit si života.

Třeba ses tolik nezměnila, třeba jsi jen "dospěla" a v hloubi duše je tam pořád někde ta sedmnáctiletá bludička. ;)

Píšeš strašně zajímavý články, ale svůj názor na ně ti píše jen pitomá malá puberťačka, která neví co s životem, takže to ber s nadhledem.

6 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 9. března 2012 v 8:03 | Reagovat

No, tak o tom, zda si je udělat, možná radši ještě zauvažuju..:D

7 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 9. března 2012 v 20:13 | Reagovat

Já tu lásku taky takhle řeším, úplně stejně. Jenom teď už si ne tak moc. Vždyť je to všechno hra. A je to zábava, když člověk umí hrát:)
Proč bys nemohla psát básničky a vést filosofické debaty o smyslu života i teď? Když to tak cítíš. Ale podle těch pár řádků mi nepřídeš jako usedlý typ člověka co se vzdá svých snů. Přeju ať se ti v práci líbí.

8 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 9. března 2012 v 20:20 | Reagovat

Já ty lidi, díky sluchátkům a knížce často ani nevnímám... Ale pokud si vedle mě sedne smradlavej kdokoliv, s lupama snad všude a nudlí u nosu, což se už párkrát stalo, tak to je na odsednutí...
Navíc mám štěstí na poloprázdné spoje.
Mě spíš děsej ty lidi na zastávce. (poslední dobou mám na pár stejných tváří štěstí a oni to nejsou zrovna ke mě milí lidičkové, kteří by nebyli ochotni mě třeba i nějakou tu chvíli sledovat a šetřit mě některých poznámek...)

9 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 10. března 2012 v 9:07 | Reagovat

Jo, když třeba řeknu, že mě něco bolí, tak hned "abys taky něco neměla, viď!"...
Díky...:) Já totiž poslední dobou kreslila buď o hodině, nebo vůbec...

10 Arkadina Arkadina | Web | 11. března 2012 v 21:56 | Reagovat

Ti, co nevěří na znamení, nepomohou. Jediné, co je napadá, je, že se to vzájemně vyruší. Stojíme o vlnobití? Pokud ano, tak vesele do toho. Jestli jsme spokojení se současným stavem, tak proč ho narušovat? Nebo chceme trochu vzrušení?
Prvního března jsi podle mého udělala dobře. Jaký byl pocit, stát před vchodem a vědět, že jsi tam byla naposledy? Štěstí, klid, rozporuplnost?
Na některé věci je lepší se neptat. Prostě jen chtít z nich vytřískat, co nejvíc. „Ty si dneska úplně jiná.“ Jako blázen se taky někdy cítím.
Dřív stačilo vzít meč a během boje proti systému buď zvítězit, nebo zemřít. Dnes je jich příliš na to, aby šli porazit pouhou silou. A na ty otázky odpověď prostě neznám. Jen tuším, že to může pěkně vydeptat.
Budu s tebou v Praze chodit nakupovat. Už žádné shánění kalhot osm měsíců. Pěkně za dvacet minut hotovo. A problémy s orientací beru na sebe. V mapách se občas vyznám a na nákupní centra jsem expert.
Když je svět kolem krásný, je třeba přestat s drogama. Nebo si dát ještě jednu dávku.
Ranní, odpolední a noční. Nechtěla bych střídat směny. Co vlastně děláš? Internet, práce večer, dýška.
Vzpomínky na minulost. Na minulé bludičky. Takové chvíle umí být zvláštní a silné.

11 bludickka bludickka | Web | 12. března 2012 v 9:35 | Reagovat

[10]: Já mám vždycky rozporuplné pocity. A často melancholické. Ten poslední den mi to v podstatě došlo, když jsem odcházela domů, radost i smutek zároveň :) spíš takovej ten strach, abych si ještě nakonec nepohoršila :)

Ale musíme jít na nákupy dopoledne v týdnu, a ve chvíli kdy budeme mít nejmíň času :)

Drogy? Jen alkohol, ale ten tohle maniodepresivní střídání nálad na svědomí nemá :)

Jen ranní a odpolední. Bohužel zatím tedy pořád jen odpolední. V pátek jsem dostala dýško jen korunu :) Barmanku ani servírku nedělám. Jinak neprozradím :)

12 Oli Oli | Web | 12. března 2012 v 20:08 | Reagovat

Kolikrát jsem si představovala poslední (a první den v nové) práci. Těžko říct, jak bych se teď cítila.. No, dýška bych brala taky radši peněžní, než bonboniery, ovoce a kávy. Ono je to fajn, ale potom se to projevuje na těle. Vlastní byt nebo dům bych taky moc chtěla, ale je čím dál těžší na něho šetřit. Všechno zdraženo, platy sníženy :/ Taky si kolikrát říkám, že mám asi nádor :D No já si vlastně říkám, že mám všechno, to je defekt z práce.. Tak ať se v té nové práce daří! :)

13 Lucerna Lucerna | 12. března 2012 v 22:35 | Reagovat

Cierne kocky v anglicku prinasaju zas stastie.. ze by si vtedy mala teda dvojite? :) Ehm, ja som doniesla kolace, ked som naposledy mala posledny den v praci. A niekolko dni pred tym som sa uz poctivo zacala flakat. Kamosky ma v tom podporovali, ostatny zavideli a ohovarali :D. Nastve :D.
NO vidim to cierno, ale na teba nemam. Alebo si to aspon takto nepriznam nahlas..
Uzivit sa je drina. vlastne byvanie je pre nasu vekovu kategoriu nemozne. No.. teda ak si nezoberes manzela, ktory ho uz ma. Co mne nehrozi :)).

14 Alisa Alisa | Web | 13. března 2012 v 19:17 | Reagovat

[13]: Nepovedala by som . Ja si dokážem platiť sama byt aj vyžiť . Na druhej strane to nerobím, pretože mám finančne dobre zaisteného snúbenca . Ale pičoviny o tom, že sa to nedá sú stále len pičoviny, pretože sa nechce . Jasné, že to ide a celkom jednoducho .

Och a áno, z extrému do extrému... to je moje . To mi ide . Raz som dokonalá, nado mňa nie je a potom do kelu, ešte aj ten mucha je lepšia ako ja .

15 bludickka bludickka | Web | 13. března 2012 v 20:18 | Reagovat

[14]: Tak dej tip, jak na to. ráda se přiučím :)

16 Scabbi Scabbi | Web | 16. března 2012 v 0:12 | Reagovat

Oh..jak já bych ráda měla někdy ranní. Bohužel moje práce mi něco takového nedovoluje...(Nehodlám ji dělat dlouho, ale zatím musím brát, co je..)
Možná by se s tím dalo něco dělat..nějakou agresivní změnou..utrousit pár poznámek o vykořisťování (:D..což by mi stejně nepomohlo..)...možná.. Možná bych se toho musela ještě spoustu naučit, kdyby mi dali ranní..možná. Kdo ví..? Stejně tam nehodlám být dlouho.. :) (Ale jak se znám, tak se svým strachem ze zásadních změn, tam ještě pobudu..)
Dokončim studium-dodělám si vejšku a...stejně budu tam kde jsem byla.. každým rokem se sny o skvělé budoucnosti rozplývají.. I když je to možná mnou..možná se prostě jen dost nesnažím...
Co takhle spokojit se? Držet hubu a nestěžovat si na systém? ...haha! O tom si můžu nechat zdát..jsem prostě beznadějná.. ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama