14. - 15. TÝDEN

17. dubna 2012 v 11:22 |  Občasník
________________________________________________________________________________________________________________
4.4. Nechápu lidi. Jejich hloupost. To, že nepochopili, jak to chodí v zaměstnání. L. nemocná. Žádnej záskok za ní nedostaneme. I. se začal chvástat, jak jeden člověk zvládne vše s přehledem. Zvládla jsem. Ale bez přehledu. Pokud v práci budu dokazovat, že vše zvládnu sama a ostatní nejsou zapotřebí, proč by je tedy nevyhodili? Nebo nepřidali práci? Hlupák, kdo pro pocit vlastní důležitosti zdůrazňuje, že vše sám zvládne. Už dva chlapi za celou mou hvězdnou kariéru tady mi dali dýško deset korun. Pokaždý když mě viděli vláčet těžkou bednu. Asi umím vzbudit lítost.
________________________________________________________________________________________________________________

5.4. Opět do knihovny. Tentokrát knížky pro R. Snad aspoň minimální pomoc z mé strany. Dvě a půl hodiny do začátku práce. Naivní to nápad, stačit si zajet do centra do kavárny. Narvaný metro tam i zpět. Na Národní dvacet minut času. Knížky těžký. Ani jsem jí nenašla. To bylo zase vzteku. Déšť a déšť. Potěšil. Zlepšil náladu. V práci počet lidí, na který se ještě dokážu mile usmívat.
________________________________________________________________________________________________________________

6.4. Tak málo zákazníků, že vás jejich přítomnost doslova těší. Zkoušet zapříst hovor. Dozvědět se něco. Přemýšlet o povaze nepříjemného pána se spoustou všetečných dotazů. Usmívat se. Být milá. Moc mě to baví. Už si ani nevzpomínám, kdy mi tolik lidí popřálo pěkný velikonoce. Poprvé pečení mazance. Oba se povedly. S R. pomocí samozřejmě. Večer vzít ségru a R. na pizzu. Shánění časopisu s mým článkem. Duševní masturbace. Pak na šipky i s B. Připojili se i nezvaní vedlesedící. Když má chlap málo vlasů a především velký svaly, jsem ve střehu. Asi ze zvyku. Velký svaly ve většině případů znamenají aroganci. I v tomhle. Taky občas chuť vyprovokovat. Vše proběhlo v pořádku. Stejně jsem ale celou dobu uvažovala, jestli v kabelce mám nějaký předmět, kterým bych ho dokázala zneškodnit.
________________________________________________________________________________________________________________

7.4. L. stále nemocná. Skuhrající. A přitom celý víkend u matky. S babičkou. S mou ségrou. Na gauči, v obležení žrádla a pití. Závist? Už zase? Protože mě nikdo nezve? Protože mně babička mazanec neposlala? Protože L. dostala výslužku do dvou igelitek a já ani pozvání na oběd? O co jsem jiná vnučka? Vždy jsem se chovala líp než L. Míň drzá. A k čemu mi to bylo. Měla jsem raděj poslat všechny do prdele. Tam kam patří. Se slušností táhni. Aspoň v naší rodině. Teda spíš v jejich.
________________________________________________________________________________________________________________

8.4. Vajíčka lepená ze skořápek. Kdo by řekl, že je to tak zábavná a tvořivá činnost. Asi si udělám Velikonoce častěji. Se ségrou jsme se dívali na Hledám Amy. Pěkná hovadina. Ale jednou za čas? Tak proč ne. Nemusím se dívat jen na kvalitní věci. Pomalu dočítám Mé syny zničil heroin. Zajímavé. Možná o tom napíšu. O tom, jak mě vytáčí už ten název. Všichni jsou jen alibisti. Každej se ničíme sám. A rozhodně to není chyba heroinu ani alkoholu.
________________________________________________________________________________________________________________

9.4. Návštěva R. rodičů. Donést ochutnat mazanec. Trochu vína. Sama v MHD. Dobrá nálada. Chycení přítomného okamžiku po celou dobu cestování. Zase chvíle euforie. Porada časáku. Vzala jsem si na sebe závazek v podobě dvou článků. Kolik potu to bude tentokrát?
________________________________________________________________________________________________________________

10.4. I. přišel do práce s monoklem. Někdo ho o víkendu v noci napadnul. Pak se má člověk cítit bezpečně. Odpoledne reklamace pásku. Důkladně jsem prostudovala mapku na internetu. Po vstupu do Tesca ještě jednou na infodesce. Říkala jsem si, že to bude hračka. Přesto jsem bloudila po Tescu hodinu. Začínala jsem si myslet, že se z toho asi po... Od myšlenek není daleko k činům. Musela jsem zanechat hledání obchodu a začít hledat WC. To sebralo zbytky mé energie. Nesnáším veřejné záchody. Moc mi nepomohlo ani to, že se přes mou kabinku bavily dvě ženský o svém kolegovi z práce. S vypjetím sil jsem se zeptala někoho na radu. Po hodině a půl jsem odcházela jak zpráskaný pes. A to si musím přijít za pár dní znovu, abych se dozvěděla výsledek reklamace. Bože, zač mě trestáš?
________________________________________________________________________________________________________________

11.4. Na endokrinologii. Po roce sono. Ten pocit hrozného očekávání. Uzlík. Hypoechogenní ložisko. Děs v očích. Nikdo nic nevysvětlí. Prý to není nic hrozného. Zatím. Stále autoimunitní thyreoditida - humorálně aktivní. Stejně nevím nic. Autoimunitní onemocnění. Sebedestrukce. Velká potřeba srovnat si psychiku. Tělo dělá to co myšlenky. Sebezničující proces. Musím ve snaze o harmonii být ještě usilovnější. Večer studování názvů na internetu. Rozhodně klidu nepřidalo.
_____________________________________________________________________________________________________________________

12.4. Dozvědět se něco nového. To je to, co se mi na práci s lidmi líbí. Nějaká paní mi ukázala trenýrky pro přítele. S kapsičkou. Ještěže jsem se naivně nezeptala, na co je. Beztak mi to v zápětí beze studu vysvětlila. Takže holky, už máte tip na dárek. Hodí se prý hlavně pro řidiče z povolání a motorkáře. Jak řekla paní - Pak se mu tolik nepotí a nevznikají věci, které my ženy nemáme rády. Uvědomila jsem si, jaké mám štěstí, že nevím, o čem mluví. Ptala jsem se R. a prý o tom taky nic neví. Sakra, co to může být. Z práce rovnou na Všemi směry. Publicistický festival. Zajímavé rozhovory. Erik Tabery vs. Pavel Novotný. Nové podněty, k jejichž rozvoji stejně nedojde. Víno. KFC. Kostel sv. Anny. Kavárna Rybka. Žvanění. Procházky. Zničenost. Od 22h na Dny Evropského filmu. Ki. Stále nevím, o čem budu psát.
________________________________________________________________________________________________________________

13.4. V 13. pátek věřím jako ve šťastný den. Ne však dneska. Na oběd do restaurace. Nudle s mákem. A zatím výplata už několik dní marně chybí na účtě. Hodně práce. Skřípnutý prst. Bolavé ruce. Únava. Mraky lidí. Tolik nepříjemných až jsem se musela usmívat. Zoufalstvím a únavou. Absurdností. Nad hloupostí a arogancí. To lidi provokuje. Jeden chlápek mi řekl, že dráždím hada bosou nohou. Ať mlčím, že chyba je to naše. Nenechal si nic vysvětlit. Nerozčílí mě. K smíchu mladý idioti v saku, co si myslí, že z nich padnu na kolena. Ještě ke všemu moje tendence mít poslední slovo. Se vztekem odešel. Bohužel ne definitivně.
________________________________________________________________________________________________________________

14.4. V práci málo lidí. Špatnej pocit z toho, že nic nedělám. Už nás zmanipulovali. Pokud neděláme pět věcí najednou, máme pocit, že je něco špatně. Focení léků pro červnový článek. Bez nápadu. Snížené sebehodnocení. R. jako pokusný králík. Film Zvuk hluku. Tequila a odkládání povinností na druhý den.
_____________________________________________________________________________________________________________________

15.4. Zbožňuju, když se o mě R. stará. Bez něj bych asi moc nejedla. A taky hůř usínala. Pohádku na dobrou noc. Jak malej fakan. Z antikvariátu. Musela jsem. Mít svoje vlastní zvířátko. Četla mi z ní máma. Kvůli týhle knížce jsem se chtěla co nejdřív naučit číst. Krize z neschopnosti napsat smysluplnej text o filmu Control. Ještě větší krize při četbě cizích recenzí. Jsem neschopná. K ničemu. Dělám zbytečné věci, které každý druhý udělá líp. Zase nějaká myšlenková sebedestrukce? Sakra co na to moje štítná žláza? Od té doby, co jsem byla u doktorky, opět bolí. Jako obvykle. Pocit, že mě neustále drží někdo pod krkem. Večer vernisáž. Příjemná atmosféra. Dobré víno, dobré občerstvení. Po návratu domů návrat černých myšlenek.
________________________________________________________________________________________________________________

16.4. Konečně Na cestě. Rezervace za 10,- Kč. Kde se vzala naivita, že to bude zadarmo? Reklamace pásku se zdařila. Při tý příležitosti došlo i na neplánovaný nákup mikiny. Výjimečně jsem nezabloudila. Stálo mě to velké množství energie. V práci krize. Když mi šéf stojí za zády, br. Nedokážu se chovat normálně. Práce navíc. Já to říkala. Blbci měli bejt zticha. Honička. Chyby, protože mi nikdo neřekl, že tohle jsou chyby. Ba naopak. Ještě snad dostanu padáka. Rozhodně si šéf myslí, že jsem debil. Já trvám na tom, že ne. Nálada bod mrazu. Poslední hodina poslech Plexis. Zlepšení jen krátkodobé.
________________________________________________________________________________________________________________

a jedna písnička vhodná k posmutnělé náladě:
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Adele Adele | Web | 17. dubna 2012 v 11:37 | Reagovat

zajímavě (a moc hezky) napsané, koukám, že se nenudíš...

2 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 17. dubna 2012 v 16:50 | Reagovat

Teda... Docela nabito...
Nesnáším, když mi nějaký doktor "vysvětluje", co mi je. A je u toho matka. Ona je totiž (sice něco okolo uší), ale doktorka. A tak ty názvy padaj jeden přes druhej a moje otázky "Můžete mi to říct normálně?" nebo "Takže co mi vlastně je?" nikdo nebere na vědomí...
Vždycky, když se dostanu do situace, která by mohla špatně skončit, taky přemýšlím, čím bych mohla případného protivníka zneškodnit... Bohužel moje výzbroj čítá obvykle OpenCard, klíče na řetězu a propisku. Ani s jedním, k mé síle, bych nic moc nezpůsobila....:D

3 Lucerna Lucerna | Web | 17. dubna 2012 v 23:30 | Reagovat

"Rozhodně si šéf myslí, že jsem debil. Já trvám na tom, že ne." to ma zobudilo zo zadumania a rozosmialo :D. Nehnevaj sa na mna, skratka mam zly den asi mi cvaklo ze sa potrebujem dnes aj zasmiat :D Ja co som robila v jednej vyrobni kablov do aut, bolo skolenie podobne.. veci ktore som mala zo samozrejmostu vediet som sa dozvedala niekedy az po mesiacoch. Uzasne. Hlavne ked bol za to financny postih.
Ja som mala teraz par mesiacov pracu v obchode a dostala som raz dysko :) euro :) bola som potom vyskerena ako slniecko xD

4 L. L. | Web | 18. dubna 2012 v 12:15 | Reagovat

Kdysi jsem byla docela pověrčivá, ale od doby, kdy mi v pátek 13. přeběhla přes cestu černá kočka (a kdoví, co ještě..) a měla jsem stejně šťastný den, tomu nevěřím. Takže jsou týhle pátky většinou šťastné. Nudle s mákem! Dala bych si, myslím, že zrovna v pátek jsem je v práci jedla :P My ještě nemáme ani výplatní pásky, natož výplatu. Jsme poslední..
Ať je to v práci co nejdřív OK :-)

5 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 18. dubna 2012 v 17:07 | Reagovat

Těchto čtrnáct dní mi příjde nějak jiných. Unavených a trochu smutných? Je to jenom pocit? Možná je to mou náladou, já fakt nevím. Doufej, že se to v práci zlepší. Šéf je debil. Zaručeně.
Píšeš do časopisu. To je skvělý! Že bych si to přečetla:)

6 Jane Jane | Web | 21. dubna 2012 v 14:33 | Reagovat

Asi je něčím zamořený vzduch nebo co.

7 Vendy Vendy | Web | 21. dubna 2012 v 22:54 | Reagovat

Tvoje týdeníčky (občasníčky) na mě vždycky působí osvěžujícně. Spousta postřehů, myšlenkové úlety, jiskření.
Šéfové jsou většinou debili, to je známá věc. Asi je to přímá úměra, čím výš, tím hůř.
Zaujala mě tvá poznámka o tom, jak se člověk chytí do vlastní pasti, když se kasá, že všechno zvládne sám (tedy, definice nebyla takováto, ale výsledek je stejný).
Mazance, tuším, chutnaly. Pohádku na dobrou noc mi pěkně dlouho nikdo nešpital a ani nebude... tak si toho užívej, stejně jako dalších drobných raadostí.

8 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 23. dubna 2012 v 19:40 | Reagovat

U některých věcí také pochybuju, že mají pravdu. Ale stejně to nahlodává...

9 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 24. dubna 2012 v 16:30 | Reagovat

Změnit hned celý pohled na svět? To je hodně těžký úkol, hlavně když to co vidíš tě v tom neutvrzuje. Ale určitě se to zvládnout dá. I když, nemyslím, že máš nějak špatný pohled na svět.. aspoŇ podle toho co píšeš mi příjde dostatečně realistický i naivní;)
To je nejhorší, když někdo druhý pro nás znamená strašně moc, víc než by někdo vůbec měl. Doufám, že tohle už jsem pochopila, bohužel názorně.

10 L. L. | Web | 24. dubna 2012 v 22:10 | Reagovat

Díky:) Nene, ta růže byla focena na lavici na střední. Blížil se konec roku, donesla ji kámoška učitelce. Kytky dostávám hoodně vyjímečně, nějak na ně nejsem :)

11 Alisa Alisa | Web | 26. dubna 2012 v 22:11 | Reagovat

Verejne dopravy sa bojím . Metra sa bojím . Tam nevleziem . Mám fóbiu z tej toho prostredia, nie z metra samotného alebo toho, že je to pod zemou . Bojím sa tých ľudí, tmy alebo... neviem . Ale bojím sa .

Lekári sú hrozní . Máte toto . Máte hento . A čo to prosím mám ? Googlujem a to tak veci nepomáha . Skreslené informácie a zavádzanie ľudí . Hrôzostrašné diskusie . Toto by ma fakt zabilo . Radšej to všetko ani nevedieť .

12 Arkadina Arkadina | Web | 28. dubna 2012 v 17:30 | Reagovat

Vzbuzovat lítost. V tom umíme být dobré. Možná, kdybys tu bednu tahala pokaždé, tak máš za chvíli milion. Neznalost principu neomlouvá.
Máš stanoveno? Deset lidí a ostatní mají smůlu?
A bylo v té kabelce něco? Učitelka práva zneškodnila chlapíka v parku taškou, ve které měla láhev whisky.
Závist je příliš lidská na to, abychom bez ní mohli být.
Nebo se nauč háčkovat. Háčkování malých smrtek je také fajn. Jednou za čas je dobré vidět něco „nekvalitního“. Člověku to připomene, že svět není jen o důležitých a vážných věcech. Alibismus. Protože tady jsou všichni nevinní.
Jak změřit množství potu? Okamžiky euforie jsou nádherné.
Já už se raději neptám, za co mě trestá. Protože to muselo být něco strašného. Ale zvládla jsi tu reklamaci a to je hlavní. Veřejné toalety jsou kapitolou samy pro sebe.
Neznám názvy. Trochu děsí. A zároveň jejich neznalost umožňuje říct: „To bude dobrý.“
Asi se těším do Prahy. Hlavně abych na všechny zajímavé akce a věci měla čas. A taky, abych se tam dostala. Kapsička? To jde mimo mne.
Nudle s mákem. Mám je opravdu hodně ráda. Šibeniční humor.
Sklon vypnout, když věci přestanou hořet.
Pocit, že o tebe někdo pečuje. Opravdu příjemný. Jen občas může mrzet.
Na cestě? Tak snad se bude líbit. Protože bereme knihovnu jako instituci, která poskytuje služby za roční poplatek. Nikdo nemůže za chyby, když mu neřeknou, že je dělá. Odpovědnost je ne těch druhých. (Alibismus?)

13 bludickka bludickka | Web | 30. dubna 2012 v 19:26 | Reagovat

[12]: V kabelce byly leda tak klíče nebo propiska, na píchnutí do oka :)

Množství potu měřím tím, kolikrát vztekle zakřičím - Seru na to. Nesnáším to. Nechci to. Nevím. Už nikdy. :)

14 Lenny Lenny | Web | 20. května 2012 v 22:00 | Reagovat

pěknej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama