1. Výsledky

21. května 2012 v 22:10 |  Pokusování
Zhodnocení uplynulého týdne? Zhodnocení začátku mého pokusu. Rozhodně věta číslo jedna se přenáší do dalšího týdne. Jak se mi dařilo? Ohodnotila bych to padesát na padesát. Jisté úspěchy jsou. Poslední dobou jsem docela optimistická. Dobře, jde to snáz, když jsem uprostřed cyklu. Líp než před menstruací. Asi jsem si vybrala dobrý týden. Pocity klidu a veselí byly častější. Časté ale krátké. Dovedla jsem se nad spousty blbostí povznést a nijak dlouze se jimi nezabývat a nerozčilovat. Naopak co mi pořád nejde a nejvíc mě štve: Neumím být v klidu. Nejsilnější je to když mám odpolední. Ráno si těžko organizuju čas. Pak se děsím, že nestíhám. Najíst se. Dojít na bus. Špatně se to organizuje.

Snažím se vyhnout chvílím, kdy se rozhoduju nad ptákovinama. Jsem schopná čtvrt hodiny uvažovat, jestli jít do kavárny nebo do parku. Jestli se najím v kavárně, nebo jinde. A kde? Vytáčí mě to. Přemýšlím hrozně do budoucnosti. Přikládám věcem hodnotu, kterou nemají. Neměla bych si místo knížky číst raději časopis? Neměla bych si koupit Reflex, Respekt. Abych se něco dozvěděla? Neměla bych si místo filmu pustit dokument? Mám komentovat blogy nebo si kreslit? Nebo umejt nádobí? Co když dnes půjdu do kavárny? A pak už hezky nebude? Co když mi v parku bude zima? Co když mě tam v mojí práci budou rušit ostatní? Nebo mám jít do čajovny? Mám začít s korekturou nebo psát dopis A.?

Tohle je pro mě nejvíc stresující. Asi to chce se rozhodnout a přestat přemýšlet. V tom musím být trpělivější. Jenže trpím utkvělou představou, že každý moje rozhodnutí může radikálně ovlivnit můj život. Jsem pošuk.

Úplně nejvíc se mi za poslední týden podařilo nepropadat smutku. Vlastně si nevzpomínám na žádný okamžik, kdy bych ztratila chuť do života. Nebo se utápěla v sebelítosti. To se mi daří ovládnout. Vztek už se ovládá o dost hůř. Stejně si myslím, že nemá cenu ho potlačovat. Jen se v něm nenimrat příliš dlouho. To by taky bylo ještě snesitelné. V těchto ohledech jsem svůj plán splnila.

Ostatní stres není mou osobou tak snadno manipulovatelný. Jedno je problém neschopnosti zorganizovat si čas. Mám ho málo. Jak se může někdo nudit? Pořád je co dělat. Pořád je toho tolik co dělat, co nikdy ani dělat nezačnu. Protože je třeba se tomu dýl věnovat. Každopádně hodinové přesuny po Praze, tak aby vše klapalo a stíhala jsem co mám na čas, mi dávají sakra zabrat. Na to snad existuje jediný lék. Zaměřit se na priority a ostatní nechat plavat. To se snadno poví.

Možná že je to i pozitivy. Někdy skutečně dokážu vnímat krásu světa. Krásu drobností. Detailů. Smyslů. Kochat se. Bojím se stereotypu. Nechci skončit jako ti, kterými jsem pohrdala. Nechci být kolečko ve stroji. Co ani svět kolem nevnímá. Jen funguje jak má. Svět nabízí tolik možností. Co když si chci vybrat všechny? Jak vědět, co je pro mě to pravé? Bojím se že když budu žít jeden den za druhým stejně, tak to bude vlastně jako smrt? Mám pocit, že všechny dny, kdy něco nevytvořím nebo nezažiju jsou ztrátou času? Že musím využít každé příležitosti, abych něco objevila? A co vlastně chci objevit? Bojím se, že promrhám svůj život? Asi. To je asi to, co mě nejvíc honí. To je asi to, díky čemu píšu blog. Píšu do časopisu. Chci bejt někdo. Chci dělat něco. Chci vykřesat z toho života nějakou jiskru. Nepřežívat jako spoustu ostatních. Možná to mě tolik děsí, že se ženu do neznáma a ani nevím, za čím. Nevím, jestli se toho umím zbavit. A nevím jak. Znáte ten pocit, kdy se snažíte chytit život za pačesy a nevíte kde ty pačesy vůbec jsou? A tak lapete ze všech sil usilovně rukama kolem sebe a chytáte se všeho, na co narazíte? A čekáte, že to bude to ono? Znáte to? Lepší tuhle svou posedlost asi nepopíšu. Nevím, kdy to začalo. Nejdříve dva roky zpátky. Možná před kratší dobou. Ale je to čímdál ulítlejší. Závidím těm, kteří odjakživa věděli, za čím chtějí jít. Musím pořád někam chodit. Pořád něco dělat. Abych neměla pocit, že zabíjím svůj život. Pořád hledám nové podněty. Uspokojuje mě to a zároveň ničí. Uspokojuje mě nacházení podnětů. Ničí mě ta posedlost po jejich hledání. Cítím se jako květina, která toho potřebuje ještě moc a moc, aby se rozvinula.

Jedním krokem k zmírnění nestíhám-stresu rozhodně je, že tenhle pokus nebude po týdnech. Je to pro mě příliš limitující. A stresující. Abych to stihla. Abych na psaní měla klid. Abych abych.. Každopádně pokračuji se svou "mantrou" dále. Dokud nebudu mít čas a klid napsat o nové :)

Uvítám rady. A taky mě zajímá, jaký jste měli týden vy? Dokázali jste si ho užít?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zoe Zoe | Web | 22. května 2012 v 13:21 | Reagovat

Vždycky se rozhoduju o maličkostech . Tak nějak mi to nedá . Všechno mi to připadá strašně důležitý . A nedokážu se pro nic rozhodnout . Asi by to chtělo o všem tolik nepřemýšlet a prostě něco udělat . Akorát, že mám vždycky strach, že se rozhodnu vždycky špatně . Ale to k tomu už asi patří . Občas mám pocit, že svůj život promrhávám, ale tak v tu chvíli mě to je většinou jedno . Samozřejmě, kdo by nechtěl bejt někdo . Taky nechci bejt zapomenutá, ale sama se bojim toho, co bude za pár let, co všechno na mě zas ještě čeká, aby mi to podkoplo nohy . -.- Jinak můj týden možná o něco lepší než jiný, když jsem byla s ním . Aspoň to .

2 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 22. května 2012 v 16:44 | Reagovat

Já se neumím rozhodnout. Jsem raději, když za mě rozhodne někdo druhý, než vybrat si i jen ze dvou maličkostí, pro mě stejně důležitých a dobrých, jen jednu. Bojím se, že si vyberu špatně. A že se to potáhne životem...Bojím se, že si to druhé, co jsem si mohla vybrat, by bylo pro mne lepší atřeba by mi nějak změnilo život...
Snažím se nepřemýšlet o budoucnosti, ale člověk se tomu neubrání.
Já se nudím. Je toho spoustu, co dělat, ale není chuť. A nebo to nemůžu dělat, jako třeba nemůžu jít na výlet s přáteli, když nemůžou...
Je asi lepší se delší dobu držet jedné. Nějakou dobu trvá, než se s ní člověk sžije...

3 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 22. května 2012 v 16:47 | Reagovat

A jo, já taky hledám pořád ten "pravej" život... a Vlastnec je dobrej :D
Já nejsem nějak pyšná na to, že jsem češka ale současně mi to nevadí. Je to fakt, kterej nezměním. Kdyby se s tím každý aspoň smířil, nesnažil se krást a podobně a nečekal, až se o všem rozhodne za něho, o češích, jako národu by bylo lepší mínění... A taky by to chtělo lepší politiky... Jenže lepší politici nebudou asi nikdy...

4 Jane Jane | Web | 22. května 2012 v 19:58 | Reagovat

Ne. Ráda bych si užívala život. Je to podle mě "smysl života", hlavní cíl - Žít! Doopravdy Žít!
Chci. Všechno dělat hned. Ano, už spoustu let si dávám jakoé novoroční předsevzení "nic neodkládat", ale teprve asi před měsícem jsem se nad tím vážně zamyslela. A opravdu jsem začala říkat TEĎ, když jsem něco chtěla dělat jindy. Je to super. Ale pořád mi to nestačí.
Mám prostě žízeň, tu největší jakou člověk hasit zatouží... Lastforlajf!

5 pavel pavel | Web | 22. května 2012 v 21:37 | Reagovat

Já si užívám každý den, každou minutu a čtu Reflex.
Bydlíš v Praze, to je fajn, až se budeš nudit a zahnat stres, napiš. :)

6 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 23. května 2012 v 13:47 | Reagovat

Možná je lepší se na Amélii podívat sama, bude to taková osobnější, jeslti víš co myslím;)
Víš že bych naopak chtěla něco z tvojí povahy? Já zase nedokážu plánovat nic. Maximálně dva týdny dopředu. Taky se bojím, že promrhám život a tak pořád něco dělám. A když dělám jednu věc, tak se zase bojím, že nestihnu tu druhou a tak pořád dokola a večer se mi zdá, že jsem vlastně nedělala nic z toho co jsem chtěla. Rady? Počítat s tím, že občas něco nevyjde. Naplánuješ si kino? A místo toho deš do parku. Mám takovou teorii, že všechno má svůj smysl. A tak si říkám, že ten park jsem si určitě užila líp než by mě bylo v kině
Ale ta výzva se ti docela povedla ne? Ono nic není hned:)

7 ven ven | Web | 24. května 2012 v 10:32 | Reagovat

Co znamená promrhat život? Tomu nerozumím... Nedokážu si představit promrhání života, snad jen, když ho člověk předčasně ukončí. Nebo je mu uknčen. Když člověka srazí auto a je jedno, jestli mu je dvacet nebo sedmdesát. To je mrhání. Ale jinak..., i když se budu celý den procházet lesem a nasávat letní sucho lesního vzduchu, jak to může být promrhanej čas? Vždyť jsem a žiju a nemám vrásky mezi obočím.
... asi se neotáčím za tím, co bylo, za těma rozhodnutíma. Beru věci tak, jak jsou a že jindy zas budou jinak. Když udělám nějakou botu, přijímám ji. K něčemu to je, ať už k poučení nebo že něco nestihnu nebo cokoli. Vždy to má nějakej účel. Prostě..., ohlížet se pořád a rozhlížet se po světě..., hledat to nej..., to nejde. To bych nedokázala být spokojená.

Spokojená jsem tak rok, rok a půl snad. A nic lepšího sem nezažila. Všechny nepříjemnosti žití se tak líp snáší.

8 bludickka bludickka | Web | 24. května 2012 v 15:36 | Reagovat

[7]: Do minulosti se nedívám. Nevyčítám si co jsem měla udělat jinak a neposuzuju správnost svých rozhodnutí. S tím problém nemám. Spíš asi moc koukám do budoucnosti. Na to, že ji buduji už dnes. A pořád přemýšlím o tom, co bych měla dělat, aby to v budoucnu přineslo plody. Abych se někam rozvíjela.

Nevím co je promrhání života. Asi stereotyp. Zírání na televizi. Život bez tvoření a bez rozvíjení se a poznávání nového.

9 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 24. května 2012 v 20:36 | Reagovat

Třeba jo, třeba se stane zázrak:)

10 L. L. | Web | 25. května 2012 v 23:41 | Reagovat

Taky nechápu, jak se někdo může nudit. Jsem ráda, že jsi to zvládla na těch 50% :) Jsme si docela dost podobné. Mě se ten týden vůbec nezdařil, spíš naopak, byla jsem HROZNÁ.

11 Arkadina Arkadina | Web | 28. května 2012 v 18:59 | Reagovat

Leda přesný časový plán? Nevím. Nikdy jsem odpolední neměla. Zatím. Možná budu mívat.
Být v klidu. Snad si s tím poradíš. Věta jedna ti zdá se poměrně šla.
Rozhodování je těžké. Pan otec se učí trénovat rychlé rozhodování v nedůležitých věcech u oběda. Nebere si denní nabídku, jen nahlédne a hned hlásí číslo. Snažím se teď řídit dle něj, jinak bych strávila u regálu se sýry půl dne. Proto jsem taky s trochou nadsázky přestala jíst maso. Nemusím se rozhodovat, zda chleba se sýrem, chleba se šunkou nebo chleba se sýrem a se šunkou. Prostě si dám chleba se sýrem.
A kdo z nás není?
Vztek je fajn. Takový emotivní. Skoro jako euforie. A ze nepropadání smutku dostaneš na obálce nálepku berušky.
To by mne také zajímalo, jak se mohou někteří nudit. Ale jednou se to naučím. Paretovo pravidlo. 80 ku 20. 80 % úspěchu tkví ve 20 % činností.
Hmm, já asi toužím po klidu a štěstí. Život se podle mne nedá promrhat. Stejně ho musíš nějak odžít minutu po minutě. Třeba někdy dojdeš klidu a najdeš něco, co ti řekne, že dál hledat nemusíš.
To se mi líbí. Žádné stresující termíny.

12 bludickka bludickka | Web | 28. května 2012 v 21:34 | Reagovat

[11]: Přesný časový plán zase zavání stereotypem. To si nevyberu :) Snažím se používat to, že začnu tím co je opravdu potřeba udělat. Snažím se alespoň o minimální vytyčení priorit.

Jsem ráda, že nás je víc :) Aspoň prostřednictvím blogů vidím, co se ostatním lidem může honit v hlavě a že nejsem jediná jak se mi občas v reálném světě zdá.

Berušky a motýly nemám ráda :D

A jak si mám vysvětlit, že se nedá promrhat? Vždy si vzpomenu na Bondyho: Celý život byl jen promrhání. Promrhání nebylo ani promrdání. Jen prochlastání. A stejně to nepomohlo. Nevedlo to k ničemu z toho, co to slibovalo.

13 Nedefinovaná Nedefinovaná | Web | 31. května 2012 v 20:07 | Reagovat

Rozhodování o nepodstatnostech moc dobře znám.
Vztek je docela fajn, rozhodně mnohem lepší než sebelítost.
Já si promrhání života představuju tak, že člověk žije v apatii, ani se necítí doopravdy živý, a nic po sobě nezanechá a zoufale se bojím, že to bude můj případ.

14 Radičik Radičik | E-mail | Web | 2. června 2012 v 21:11 | Reagovat

Super článek, v mnohém jsem se v něm viděl. Taky nechápu, jak se někdo může nudit, život nabízí už spoustu povinností natož možností. Mám věčně pocit, že nic nestíhám. Pobavilo mě to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama