26. - 27. TÝDEN

9. července 2012 v 21:19 |  Občasník
25.6. Kolem práce se pohybujou vážně divný lidi. Občas vejdou dovnitř. Čtete tady? Tady máte časopis. Chcete koupit knížku? To jsem si nebyla jistá. Jestli časopis je zadarmo. Nechal ho ležet na pultě. Bezdomovec? Feťák? Nevypadal dobře. Po chvíli přišel znovu? Nechcete mobil za tisíc? I. - To bych se podíval. Týpek vytáhl leták. Vyberte si nějakej. Já vám ho zítra přinesu. Vzpomněla jsem si na ségry kluka. Už se nemůžu dočkat, až se seznámíme. Obzvlášť jestli bude mluvit o tom, co o mně slyšel. Večer zase koukání do stěny. Přemejšlení nad rodičema. Kolik se toho změnilo za těch deset let? Kdy jsem přešla od nenávisti k lítosti? Tolik jsem si přála, aby trpěli. Za všechno, čeho se nezbavím. Stalo se. Už by mohli jen umřít. Máma měla zdravotní problémy. V týhle hygieně? To nemůže přece být na dlouho? I když asi jo.
________________________________________________________________________________________________________________

26.6. Dorazím do práce. Čumím. Promnu si oči. Práce žádná. Říkám si - To nebude jentak. Volám řidiči. Měl bouračku. Některý lidi průsery přitahujou. Taky k nim patřím. I když delší dobu ticho po pěšině. Relativní. Snad to nezakřiknu. Přijely holky ze SR. Trocha rumu co měl jen dvacetpět procent a ani jsem necítila rozdíl.
________________________________________________________________________________________________________________

27.6. Promnu si oči. Déjavou? Nebo jak se to píše. Ne. Tentokrát řidič telefon nebere. Neprozřetelně volám šéfovi. Řidič si někde po cestě zdřímnul. A já ho omylem nabonzovala. Aspoň jsem se mu přiznala. První den menstruace. Den, kdy se nemůžu zbavit touhy poslat někoho někam. Visí to na vlásku. V napůl plným busu moje agrese vrcholila. Přehlídla jsem nějakýho dědulu. Ozval se. Pustila jsem ho sednout. Ještě než jsme se vůbec rozjeli. S úsměvem. Mile, jak je pro mě typické. Nějaká nafintěná skorobába to musela komentovat. Další tři minuty. Silná touha na ní plivnout. Zachránilo mě i jí, že jsem právě zjistila, že jedu špatně. Špatným směrem. Směrem, ze kterého je návrat zpět jednou za půl hodiny. Ne zrovna nejlepší nálada na vypomáhání ve stánku časáku. S holkou z inzertního. Snaha o komunikaci byla jednostranná. Bylo to od ní hezký. Ale k ničemu. Prodala jsem placku. Ani jsem tomu nevěřila. Holka taky ne. Doufám, že mi to časák připočte někam do plusových bodů. Možná jsem byla první v historii. Zvídavá ženská se zajímala, kdo jsem. Co jsem napsala. Co dělám. Co bych jí doporučila z časáku přečíst. Ta mně dala, abych zachovala milou a rádoby profesionální tvář. S R. na večeři. To jsem si pochutnala. Ještě že před dokumentem. Tím o potravinách, co už budu znát zpaměti. Abych si vypsala nějaká fakta a znovu se rozčílila, kde to žijem a co to žerem.
________________________________________________________________________________________________________________

28.6. Co je tohle za týden? Opět v práci prázdno. Řidič vycvičenej, už volá sám. Je v koloně. Někde je bouračka. Tak se zas budu flákat, abych pak mohla šílet. Aspoň jsem našla rádio Známka punku. A ještě dvě zajímavý. V práci změny. Každá pobočka bude mít vedoucího. I když jsou na ní jen dva nebo tři lidi. Jeden z nich bude vedoucí. Někdo snad musí bejt placenej za vymejšlení takovejch číčarád. Jinak nechápu. Bohužel to nejsem já. Ani vedoucí nejsem. Bodejť by jo, když si šéf myslí, že jsem debil. Před Zakoulefestem rum s holkama. Měla jsem tendence vést rodičovské řeči. Hlavně si zjistěte, jak to jezdí zpátky. Nebude vám v tomhle vedro? Venku je třicet stupňů. Už jste si zařídili tu opencard? Co kluci? A proč jste si nechaly vytetovat právě tohle? S naivní představou, že všechno musí mít smysl. To jen já trpím tím, že vše, co dělám, musí mít důvod. Vision days a N.V.Ú. Potěšili. Stejně alkohol neudělal to, co od něj vždy očekávám. Aspoň jsem excelovala ve fotbálku. Všichni si mysleli, jak jsem dobrá. Zvláštní, že vždy hraju tak, jak to očekávají soupeři. Když ve mně vidí lůzra, netrefím se do míčku. Poprvý v historii (jak řekla i L.) jsem sama navrhla jít domů. Věděla jsem, že nemá cenu zůstat. Že mi bude stejně zle. Že stejně nebudu spát. A ani se bavit. Zkrátka realistka každým coulem.
________________________________________________________________________________________________________________

29.6. Možná bych to taky někdy ještě brala. Po prokalený noci vstát a vyrazit na další dvoudenní mejdan po několika městech na opačných stranách ČR. Rozdíl mezi námi není tak velkej. Svorně jsme v půl devátý ráno polykaly valetol a naříkaly nad bolestí hlavy. Jenže já pak místo na Basinfirefest kmitala do postele. Mastila jsem hru na mobilu. Četla knížku. Četla blogy. A prolejvala se ovocným pivem. Abych se připravila na kontakt s realitou. Odpolední v práci. Taky jsem nešla spát v půl šestý ráno ale v půl dvanáctý. Ehm. Houby vydržím. Už mám věk no. Tělo mě odrazuje od dosavadního životního stylu. Taky kdykoliv zradím svůj favorizovanej Božkov, odnesu to bolestí hlavy. To všechno by šlo. Ale že v noci nemůžu spát a potím se a zalykám vedrem jako alkoholička v posledním tažení, to mě dost děsí. V práci vedro na zemdlení. Skoro jsem nemohla mluvit. Únava a bolest hlavy. Někdo volá před zavíračkou. L. říká, neber to. Budou chtít, ať na ně počkáš. Ale jo. Mám chuť být hodná. A třeba kápne dýško. A on přijel herec ze Sněženek. Aspoň něco zajímavýho. Dýško mi ale za mou trpělivost a příjemnou ochotu nedal. A já čekala dvacetsedm korun. Nebo třeba pět. Je fajn mít alespoň nějaký iluze. Už jsem se bála, že jsem o všechny přišla.
________________________________________________________________________________________________________________

30.6. Poprvé se vyplatil kočičí budík. Tři minuty před odchodem na bus. To byl kvalt. Sbohem hygieno. Stejně mě nebavíš. Rychle oblíct, spolknout půlku Euthyroxu. Na záchodě v práci rozlepit oči a zkrotit vlasy. Nějakej chlápek mi složil kompliment. Bavili jsme se o blešáku. Prý tam hezký věci jsou, ale hezký holky jsou tady. No sláva. Už jsem to potřebovala slyšet. R. je na tři dny mimo můj dosah. A zrcadlo mi žádnou lichotku neřeklo už hezkejch pár dní. Večer přijela J. Kamarádka ze základky. Byla s náma i L. Ale radši bych s ní byla sama. Jakoby se s ní vždy vrátily časy. Stejná já jako hodně dávno. Blbý kecy, trapný fórky. Pohodově strávenej čas. S ní vždycky. Působí na mě uklidňujícím dojmem. Asi jako nikdo jinej. Piňacolada a růžový víno. Krmení myšky (potkana) na Střeláku. L. kabelku podělal pták. Fest. Málem jsem si smíchy učůrla. Blbý fóry - Podrž mi kabelku. Ale fuj, já ti na tu kabelku seru. A to nejsem první. J. si našla kluka v Praze. Asi se dám na modlení. Jen kdyby se přestěhovala. Čeká mě minimálně rok trpělivosti. Čekej huso. Možná po dlouhým hladomoru dostaneš pořádnej klas.
________________________________________________________________________________________________________________

1.7. Všichni pryč. Doma sama. V parku. Sama. Pracovní den. Snaha o napsání článku. Už dvě odpoledne. Snaha. Výsledek bude podroben tvrdé korektuře. Někdy to jde samo. Když to nepotřebuju. Když jo, potím slova. Nestačí mi moje zásoba. Nedokážu spojit věty. Nenavazuje to. Slavnej článek o potravinách dostane tvrdou kritiku. Další o pravidlech hry života běžel do půlky. Pak zásek. Ach. R. mi přivezl tunu hrášků. Konečně se ho přejím.
________________________________________________________________________________________________________________

2.7. Pocit, že nikoho nepotřebuju. Byl dokonalej. Pocit, že potřebuju jen R., by taky šel. Zvyklá spoléhat se na sebe. Teď i na něj. Ostatní brát jako nečekané plus. A pak jedu do pryč. A co s kočičinkou? Pár známých nerovná se jedinej člověk. Kterýho můžu o něco poprosit. Jako bych chtěla půjčit sto tisíc. Nemám se ani koho zeptat. Není koho žádat o pomoc. Ještě že R. to zařídil. Nemám v Praze kamarádky. To jsem říkala. Teď se směju, že je nemám ani v rodném městě. Na FB mi nikdo nenapsal. Po půl roce jedu zpátky. Bylo by naivní si myslet. Že z toho bude někdo na větvi. Alespoň jeden člověk. Lhostejno kterej. Nebo mít malou radost. Nebo se se mnou aspoň bude chtít vidět. Naštěstí i tahle moje pochybná sebelítost. Mi připadá k smíchu. Cynické. A proč vlastně ne?
________________________________________________________________________________________________________________

3.7. Knihkupectví. Hned se ženu jasným směrem. Motivace, esoterika,... Leo Babauta. Neúnavná v seberozvíjení. Stálá snaha o duchovní růst. To zní komicky. Očuchávám knížky a spousty bych chtěla mít doma. Ale ne. Večer mi to stejně nedalo. Cestou z práce jsem pro ní zajela. Půl hodiny přemejšlela kterou. V jedný byl úkol stanovit si cíle. To radši ne. Priority. S tím mám potíž. Tak radši Soustředění. Budu jí číst pomalu. Abych se soustředila. Mohla by mi hodně pomoct. Nebo taky ne. Ale co. Celej život je pokus omyl. Ale minimalismus se mi moc líbí. Opak mýho života. Nechci se otočit o stoosmdesát stupňů. Stačilo by devadesát. Ve sprše jsem přemýšlela. Nad těma cílema. 1) Stát se vyrovnanějším a spokojenějším člověkem. Dosáhnout harmonie. 2) Mít malej domek se zahrádkou. Kde se budu vyvalovat imrvére na slunci. A R. by tam moh něco pěstovat. Já jsem lenochod. 3) Najít si v Praze nějaké kamarádky. Všechny cíle mi připadají vtipné. Lehce nereálné. Stejně usiluju. Nakonec budu ráda, když se zdravotně nezhroutím. Ze stresu. Budu mít byt s pidi balkonem na stinnou stranu. A do Prahy se přestěhujou holky ze Slovenska. Nemůžu se rozhodnout. Jestli o něco bojovat. Nebo se smiřovat s kompromisy. Byla jsem vychovávaná pro to druhé. Nikdy nemůžeš mít všechno, co chceš. (Ale tohle je to všechno co chci. To už je to zase moc?). Život ti dá na prdel (jsem ve fázi, kdy s ním zkouším uzavírat pochybné dohody). Tak nevím. Jako v knihkupectví. Jako v životě. Zajímá mě všechno a vlastně nic.
________________________________________________________________________________________________________________

4.7. Chlapi jsou slaboši. Machrujou, když jich je víc. Rádoby pozvánky na rande po práci. Takový mám nejradši. Nával, jakej jsem na ranní nečekala. Pracovní horečka. V jejím zápalu jsem chtěla orazit papír zákazníkovou plechovkou semtexu. Už to chce volno. Cesta do rodného města. S Babautou a rozepsaným článkem do časáku. Dokončila jsem to. O jeho úspěchu mám však jisté pochybnosti. Jako pokaždé. Rychle jsem zapadla do pabu. Nikde nechutná cigareta tak dobře jako tam. Pivo, časopis. Mohla být idylka. Kdyby za barem nebyl ten kokot. Kterýho jsem nikdy nemusela. Vzájemné. Zeptal se, co chci. Obsloužil mě až po dalších třech minutách. Šeptali si něco a smáli se se svou novou kravkou. V zoufalství jsem poslala tři smsky. ŠP byla pryč. VP to ani nepřišlo. LL určitě nemá kredit. Ale stejně nepřišla. Lítala jsem po městě. S těžkým batohem a plným močákem. Modlila se, aby už dorazil R. Ustájila jsem se v čajovně. Ještě že jel se mnou ten Babauta. Jinak by mi bylo hodně smutno. A pak už pizzerka. Mňaaaaam. Rychlej pokec s babi a dědou. Ví o ségřino příteli. Akorát nevím, jestli ví, že spolu chodí. I tak dobrý.
________________________________________________________________________________________________________________

5.7. Ráno na chatu. Sami dva. Že by trocha romantiky? Svačina na zahrádce. Lusky a pár lesních jahůdek. Iluze o přejedení se až k nechutenství byla iluzí. Procházka při který mi R. vyprávěl o nejznámějších vrazích. Oběd U Ježíška (jak říkáme s R.). Zase jsem nevnímala R. ale cizí hovory. Záviděla mladý holce úžasnej vztah s matkou (zase si namlouvam). Zaujatá dvěma chlapama. Vždycky jsem naměkko. Zbožňuju koťata, psata, potkáňata a starý roztomilý dědoušky. Chvíle opalování venku. Chvíle povalování uvnitř. Posedlá tím, že uděláme koláž. Až mi R. řek o pidilidičkách. Znala jsem je jen přes Plexis. A oni prej pro ně děti stavěj baráky. Musela jsem dohnat deficit. Otevřeli jsme láhev vína. Budovali za kadibudkou. Já ne. R. mě k tomu nepustil. Co kdybysme to udělali takhle? Skvělej nápad, ale lepší to bude jinak. Tak jsem byla sběrač. Nejlepší z nejlepších. Našla jsem i dědovo nůž. Neznámo jak se dostal od trhání ředkviček až do lesa. Večer pexeso. Peřiny pod hvězdnou oblohou. V zatemnělý chatě bez kontaktu s realitou se spí jako v ráji. V noci rána skoro infarktová. Být mi o třicet víc. Proč mě děda tak strašil? Že jim tam někdo občas lezl půdou? Málem jsem se podělala strachy. Z bouchání okenice.
________________________________________________________________________________________________________________

6.7. Trápení R. Aby se seznámil s Babautou. Dokud ho nevysvobodili z chatového zajetí babi s dědou. Hurá výlet. Na Kašperk. Jahodový knedlíky. R. potkal bývalýho kolegu. Svět je malej. Hlavně nepotkat matku, nebo zas čtrnáct dní nespím. Děda si usmyslel vycházku na Pustý hrádek. Musíme vidět tu vyhlídku. Když vidím jeho nadšení, neumím říct ne. Ani ve slejváku. V mokrejch sandálech. Výšlap do kopce. Po mokrejch kamenech. Chvíli skoro po čtyřech. A co teprv babička. Děda byl urputnej. Hnal se dopředu. Jako kamzík. Pro babičku se musel vrátit. Asi byla vyřízená. Ani jsem jí neslyšela nadávat. Užírala jsem pár borůvek. Usušit jsme se jeli do cukrárny. Kde mě vytočila servírka. Protože tvrdila, že ledová čokoláda neexistuje. V nabídce. Je prý jen ledová káva. Přitom to měla zvenku na dveřích. Otrávilo mě, že jí dal R. dýško. Skoro třicet korun. A přitom nezná svoji nabídku. A já v práci... Uvízli jsme u železničního přejezdu. Slejváky, bouřky, kroupy. Přes ulici se valily kvanta vody. Spadlej strom. Tomu říkám romantika. Až na babičku. Sedět s ní vzadu. Vykecala mi díru do hlavy. O známých svých známých, atd. Žvanila pořád. Doma jsem tančila a zpívala u pořadu pro děti. Dobrá nálada. Museli si myslet, že jsem něco pila. To až potom. Chlebíčky s úžasnými pravými rajčaty. Sladkými jako kdysi. Sraz se ségrou a jejím drahým. Musela jsem se nachystat. Ta hrozná ženská. Prodala nám stáčený jen po litru a půl. Ne míň. Jakoby nevěděla, že vypijem vždycky vše. Ať je jakékoliv množství. Ségry milej nebyl tak hroznej. Jak jsem si původně myslela. Aspoň prvních pár chvil. Vypadal na sedmnáct maximálně. Zdál se trochu nesmělej. Dokonce jsem mu dvakrát zaplatila Crazy Surf. Jednou nás R. vzal všechny na horskou dráhu. Hráli jsme lední hokej (nevím, jak se to jmenuje). Platila jsem ségře náboje na střelnici. Byla jsem milá a přátelská. Rovná se opilá. Ségry milej měl jakýsi konflikt. S úsměvem jsem mu na jeho vyřešení půjčila dvě stovky. Šla jsem s nima na Crazy surf. A líbilo se mi to. Opilecká pouťová tradice již potřetí. Pak jsme šli do pabu na fotbálek. Tam MV. S upřímnou debilností mně vlastní jsem R. vyprávěla nějakej příběh. Co se žárlivejm klukům nevypráví. A přitom nešlo o nic. Nepoučitelná. Třešnička na dortu - při odchodu jsem potkala OK. V euforický náladě. Nadšená ze setkání. Moc jsme si neřekli. Ale to nadšení musel vidět. Po dvou letech. Myslela jsem, že už se neuvidíme. Náhoda. Možná teď naposledy. Zdržela jsem se pět minut. Dalších půlhodiny jsme to řešili s R.
________________________________________________________________________________________________________________

7.7. Ajaj. Blbý kocovinový rána. Sakra. Kolik jsem to utratila? Mám vůbec na cestu zpátky? Co jsem to vykládala tomu OK? Neříkala jsem, že někam zajdem? Co to bylo za pitomý víno? Že mám hlavu jako střep? Zase si mám brát prášek nalačno? Jinak ale nevstanu. Dneska nepiju. Možná. Ségra se mi směje za tyhle řeči. Já se jí za její naivitu nesměju. Taky jsem taková byla. Poblázněná zoufalka. Její milej se nezjevil. Celej den ho hledala. Jeho sliby ty tam. Můj byl dodržen. Šla jsem prosit rodiče ségry kamarádky - AT. Ať jí s námi pustí na pouť. Pustili. Ale bez peněz jako vždy. Nutila jsem dědu, aby četl moje články v časáku. Pochválil mě. Že prý je to čtivé. Co mu taky zbývalo. Pyšnej na mě asi moc nebyl. Babičku zajímá jen bratranec. Honzík, dvacetosm let. Na intru, kterej mu platí táta. Nedělá nic. Jen fetuje. Dodělává střední. Předstírá, že dodělává. A bude dělat reparát. Ale to je přeci normální. Klukům čeština nejde. Honzík sem, Honzík tam. Málem mi ruplo v kouli. Ještě že nebyl doma. Mohla jsem mu píchnout kudlu do břicha. Honzík má rád tamto, tohle. Honzík má rád bramboračku. Já jí nikdy nejedla. Koho to zajímá? Tak jí uvaříme, když přijedu jednou za půl roku. Stejně si občas kecy neodpustím. R. tvrdí, že se s tím mám smířit. Nemůžu. Musím aspoň občas dát najevo, že toho mám dost. Dědo, babi, vyprávějte nějakou historku o malý bludičce. Vsadím se, že o Honzíkovi by jich znali víc. Ta holčička byla hrozně hodná. Spinkala, když jí vozili na zádech na lyžích. A jak byla chytrá. A jakou měla pamět. Byla a měla. Bejvávalo. Uměla nazpaměť celou knížku zvířátek. Pořádně tlustou. Druhej děda se s ní všude chlubil. Jak je holka chytrá. Byla. No ale hlavně. Vzpomínáte? Nejlepší vzpomínka na vnučku. Na malou bludičku. Jak jí bylo tenkrát v autě děsně zle. Jak zvracela do popelnice u cesty? To vypráví babi před R. pokaždý. Jak jsem byla hodná a jak jsem blila. Děda o tý paměti, předtím blitím. Z týhle historky jsou nadšený. Sakra. To bych vymazala. Tolik je to oslnilo, že všechno ostatní, co jsem kdy dokázala, vypustili. Se ségrou a AT na kulečník do pabu. Paka tam stříleli kuličkovkou. Cálovat, cálovat, cálovat. Zaplatit pizzy. Ségra stejně zničená, protože její se neozval. AT vyprávěla. Všechno možný. Pak o mámě. Že má zas moncla. Že nepije nic než krabicový víno. Míchaný s vodou. Že jsme si v obličeji podobný. Že to říkali i její rodiče. R. se zděsil. Já víc. Dvakrát jsem to vnímala z fotky. Ach. Moje oblíbené - Dokud něco neřekneš nahlas, neexistuje to. Nebaví mě poslouchat, že snad nejsem stejná. Nebaví mě poslouchat, jak ségra je taková, protože žije v hrozným prostředí. Já jsem taky žila. Chci, aby mě taky litovali? Ne. Chci to taky používat jako omluvu a výmluvu. Byl to boj. Abych se dostala tam, kde jsem. A sama. Jen podpora vlastní hlavy. Která většinou dělá spíš opak. Jako v tomto případě. Nejdu na Crazy Surf. Už nikdy, když budu mít míň jak dvě promile. Namluvila jsem si, že jsme blbě zavření. To jsem si vytrpěla. Furt jsem čekala, kdy vypadnu. Nemohla jsem ani mluvit. Brr. Vzali jsme ségru na sraz s JR ze základky. Nutila jsem jí tančit. Na šílenou hudbu. Nakonec se bavila.
________________________________________________________________________________________________________________

8.7. Dopolední procházka s babi. Ke kapličce. Maliny. Musela mi ukázat garáž. Kde matka bydlí. Trnula jsem, že jí uvidíme. Při vaření. Na plotně olej s květákem. A babi šla koupat želvu. Až jsem se bála o její život. O želvy. Vypadalo to, že jí utopí. Dala jí hlavu pod proud. Drhla jí břicho kartáčem. Želva se strachy po... Babi neoblomná. Nemohla jsem se na to dívat. Ale s R. jsme se chechtali. Málem jsme byli bez oběda. Teda bez květáku. Museli bysme sníst polomrtvou želvu. Ta si chudák zkusila víc jak já o pouti. Ségra přišla pozdě. Za odměnu jsem jí přidala prachy na hodinky. Vsázíme se s R., jak dlouho jí vydrží. S R. na tajňáka na pizzu. Ségra náhodou ulovila toho svýho. Taky sami na wafli. Zkazila mi chuť nerozpoznatelná věc uvnitř. R. mi koupil náušnice. Výstava Oliny Franco (asi) v kostele. Holka, co si mě pamatuje z Prahy. Že mě potkává na zastávce. A ví, že pocházím odkud pocházím. A vydávala jsem jí řidičák. Zase chvilka popularity. Opět nahoře na pouti. Tentokrát bez peněz. Ségra ztratila a znovu hledala milýho. Neustálý kolotoč předchozích dní. Byla bez něj protivná. Ta AT s ní zkusí. Udělala jsem jim pár fotek. Z toho jsou na větvi. Zas nutí, abych to dala na facebook. Co nejdřív. R. slíbil, že jestli mi milej vrátí peníze, dá pusu poníkovi. Nedal. Nejdřív jsem měla radost a takhle mě zklamal. Chvíli se rozmýšlel a neodvážil. No a výlet se chýlí ke konci. Zpátky do kolotoče reálných starostí. Co jak kdy udělat. Pryč od minulosti. Pryč od rodiny a její současnosti.
________________________________________________________________________________________________________________

zhasněte lampióny, já chci vidět tmu
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 zelenykavalir zelenykavalir | Web | 10. července 2012 v 0:36 | Reagovat

Rád bych tě nějak potěšil, ale to asi není v mojí moci...

2 L. L. | Web | 10. července 2012 v 17:16 | Reagovat

Až uvidím článek o potravinách v nějakém časopise, tak budu vědět žes to byla ty :D
Tvé články se tak dobře čtou, mám je ráda, protože jsou ze života, proto, jaká jsi a jak píšeš

3 titinetrouble titinetrouble | Web | 10. července 2012 v 22:20 | Reagovat

Hezký deníček, já si nikdy žádný dlouho nevydržela psát...

4 Es Ef Es Ef | Web | 11. července 2012 v 0:08 | Reagovat

Líbí se mi Tvůj styl.

5 doDina doDina | Web | 12. července 2012 v 20:25 | Reagovat

Já se musím přiznat, že jsem tohle četla na jeden dech už včera a vůbec neměla co říct. Ja to jedním slovem všechno. Ty máš prostě styl a zní to úžasně. I když by mě strašně zajímalo jak to zní v tvých slovech.
Až na tu píseň, tou jsi mě nakazila na celý zbytek večera )))

Top plyšáci jsou určitě blbost, proto jsem se vztekala. A jsem ráda, že to říkáš. Navíc já teď mám asi půl roku přesně pakového, jako ty. Jsem věčně zmrzlá, tak ho mám moc ráda :))

6 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 13. července 2012 v 11:11 | Reagovat

Kdyby to šlo, klidně měním... U babičky není internet, vyrábět nebylo z čeho, adresy neznám (nebo je mám doma), psát jsem zkoušela, dokud jsem to všechno neroztrhala a nepřestalo mě to bavit. a hry šly hrát ledatak s bratrem, který pořád jen psal na stroji nebo sestřenkou, která mě stále šikanovala...
Ale teď snad bude lepší. Neprobádaná země čeká. Minule jsem si tam našla i kamaráda (čecha). A někdo mi tam říkal, že jsem anděl...

7 Radičik Radičik | E-mail | Web | 13. července 2012 v 13:17 | Reagovat

TAk to jsem přesně potřeboval, takhle si spravit náladu po nedorozumění v práci. Opravdu díky. Tvé úderné krátké věty mají šťávu. "Silná touha na ni plivnout" - perfektní! I po... kabelka kámošky či babička a želva. To mě dostalo do varu! TAk jsem se už dlouho nepobavil.

8 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 13. července 2012 v 16:09 | Reagovat

Ach to snad né, ty jsi našla tu písničku! Je to milý pocit předat lampióny zase o něco dál... paradoxně mě tu písničku naučil jeden pětiletý kluk, který z ní neuměl nic jiného než název a potom 'nepřišel, nepřišel...':)
Docela jsi se tentokrát rozepsala! Do knihkupectví se vždycky bojím jít, protože si stejně nikdy nic nekoupím, ale potom hodiny přemýšlím jak úžasné by to bylo kdybych si koupila tu a tu knížku. Tak radši navštěvuju všechny antikvariáty a bavím se za šedesát korun;D
Chtěla jsem napsat něco inteligentního, ale mám v hlavě nějak prázdno - jo to není moc odbrá výmluva. Prostě se mi ty tvoje dny líbí, maliny a výlet na pustý hrad. Mám tyhle obyčejný věci ráda.

9 bludickka bludickka | Web | 13. července 2012 v 16:46 | Reagovat

[1]: No asi není. Ale já jsem takovej tragikomik zkrátka. Leda bys mi chtěl darovat malej domek někde na kraji Prahy :)To by mě asi dost potěšilo a zbavilo stresu :)

[2]: Jestli čteš časopisy o kultuře, co jsou zadarmo, tak možná :) Ale zatím jsem nedostala ani korekturu, tak kdoví, jestli vyjde.

[7]: Děkuju, lichotky mám ráda jako každý :)

[8]: Nevím, jestli to byla náhoda, že jsme si na ní obě vzpomněly najednou?

10 L. L. | Web | 13. července 2012 v 18:32 | Reagovat

[9]: Časopis zadarmo? To se u nás nevede :D To budu muset pátrat. A tak víš co? Napíšem spolu knížku, ty budeš psát a já fotit ;D

11 ven ven | Web | 14. července 2012 v 13:31 | Reagovat

Fotí kde kdo, to máš pravdu. Nicméně my s chlapem, když fotíme, máme málo fotek, jen prostě pro vzpomínku deset fotek z jednoho vandru. To je jedna kategorie fotek - zaznamenat ve stručnosti některé zážitky. Druhý typ fotek by byly drobný krásnosti kolem. Když něco vyrobím. Když jsou ty hezký mraky. Když zachytím hezkej prostor. Když jsou příze vedle sebe naskládaný podle duhy. Když. Jednou jsem našla na zemi nahnilý jabko a to mělo od sluníčka vypálenej obrys listu ve tvaru srdíčka. Byla to přesně ta situace, kdy umět fotit, je z toho krásná fotka. K čemu? Na pozadí blogu nebo monitoru. Nebo k výzdobě baráku. Víc nic. Doma v rodným baráku máme po zdech fotky a různý naše výrobky a to je to, co dělá domov domovem. Každá návštěva stoupá po schodech a prohlíží těch dvanáct nebo kolik fotek a jsou z toho vždycky úplně na větvi. My tři ségry jako malý špunti. To jsou důvody pro focení:)

12 ven ven | Web | 14. července 2012 v 13:36 | Reagovat

A k čtení... Jedna věc je právě číst, abych dělala všechno správně a číst, abych zjistila, že to jde dělat jinak. S výsledkem ve hvězdách. Číst, aby člověk nebyl omezenej tím, co zná.
Čtení knížek ve mně vyvolává dojem, pocit z toho čtenýho. Čtu o práci s hranicema ve výchově dětí, z milionu podnětů si vezmi tři, zkusím je. Funguje to. Další knížka mi to zase trochu rozšíří. A vždycky mákm rozšířený oči úžasem nad souvislostma. Období batolecího vzdoru? Přirozená nutná věc. A jde zvládat absolutně vklidu za oboustraného respektování. Proč by dítě nesmělo třísknout ve vzteku něčím o podlahu? Taky třískám dveřma. Vztek je v pořádku. Jen tu energii nasměrovat vhodným směrem.
A tak, no:)

Baví mě to, je to hrozně moc zajímavý a inspirativní.
Ale nesmí to být zavazující. Přistupovat k tomu tak, že mám na výběr. A že mám taky nějakou míru možností, co můžu zlepšovat. Nemůžu být dokonalá chůva nebo partnerka. Ale můžu na sobě neustále pracovat. Pomaličku. Přirozeně.

13 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 14. července 2012 v 14:33 | Reagovat

To sa až tak dobre pamätáš, kedy sa Ti čo stalo, alebo si to zapisuješ priebežne a potom si to naraz uverejníš? :)

Také zvláštne (ale nie nepríjmené) pocity vo mne vyvolal Tvoj článok. Možno to spôsobil štýl písania... Ktovie?

14 bludickka bludickka | Web | 16. července 2012 v 19:28 | Reagovat

[10]: Akorát nevím, o čem bych psala :)

[13]: Píšu průběžně, někdy víc dní po sobě a trochu vykrádám diář :)

15 L. L. | Web | 18. července 2012 v 20:52 | Reagovat

Jakto? Očemkoli :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama