28. TÝDEN

16. července 2012 v 19:23 |  Občasník
9.7. Vstávačka ve třičtvrtě na pět. Výjimečně jsem nebyla poránu aktivní. Jen moje hlava. Valila povinnosti. Návrat do reality. Práce, články, fotky k článkům, korektury, blog, komentáře, vaření, domácí hovadinky. Trochu jinej stres. Než nepotkat mámu, nenechat ségru zruinovat mou peněženku. Nezbláznit se z babičky ód na bratránka. Z R. řečí, že zdravím jen samý kluky. Poslední chvilky nečinnosti. Polehávání v buse. A pak rychlej náskok na kolotoč. V hlavě ještě chvíli jinde. Mohla jsem mít jinýho tátu. Kdyby se s ním máma nerozešla. Kvůli tomu mýmu. Syna malíře. Psychiatra z Bohnic. Milionáře. Sakra. To je nejslušnější, co mě napadá. Vilka v Praze by se hodila. Psychiatr v rodině možná ještě víc.
________________________________________________________________________________________________________________

10.7. V práci jsem vyzvídala. Od paní co má kočičí hotel. Proč ta moje kočka tak zlobí. S čůráním. Prý je asi nespokojená. Ale s čím? Ta chudinka. Že by se nudila. Z mého návratu měla radost. Nehla se ode mě. Semtam mi jednu škrábla. Neměla koho týrat. Proto jí bylo smutno. Půjde brzy na řemíček. Ona jí ta nuda přejde. Bylo by fajn. Každý den promluvit s cizím člověkem. Něco víc než je třeba. Možná někdy ve výzvě. Mám jich až moc. V rámci zjednodušování jsem se rozhodla zrušit výsledky. Snad budou patrné z občasníku. Mimochodem. Vyvařila jsem konvici. Abych se nemusela stydět. Až se mě zeptáte. Octem (to se zdálo jednodušší). Až příliš jednoduchý. Vyvařila jsem to třikrát po sobě. A třikrát vodou. Pořád se to zdálo jednoduchý. Uvažovala jsem, že začnu hledat kyselinu. Přeci to nemůže být tak snadné. Určitě to není pořádně. Nejsem zvyklá. Že by něco šlo tak jednoduše.
________________________________________________________________________________________________________________

11.7. K práci s lidma člověk potřebuje neuvěřitelnou trpělivost. Někdy jí mám. Vysvětluju nad rámec svých povinností. Skoro jsem jednoho dědulu učila zacházet s internetem. Válečka v parku. Těšení na R. skončilo rychle. Koupil od svojí mámy byt. Ani se mi to neobtěžoval říct. Náhodou jsme na to narazili. Když jsem s nějakýma bytama otravovala. Tak mě to naštvalo. Že se neobtěžoval se mnou poradit. Jako kdyby to byly moje peníze. Ale snad můj názor je důležitej. Měl by. Nikdy v životě nebudu pro nikoho na prvním místě. Smutná realita. Utvrzování v ní bolí. Všechny tyhle čárky zklamání si přičítám. AJ to o mně řekla už na základce. A měla pravdu. Přijeli holky ze SR. Na pohovory. Večer s nima. Stejně jsem nezapomněla na svoje myšlenky. Rum v parku. Všimli si, že piju málo. Musela jsem to napravit. Do Mekáče na McFlurry. Protože to milujou. Protože jsem to prý musela ochutnat. Věděla jsem, že nebudu sdílet nadšení. Nikdy nesdílím. Nic nesdílím. Ve svých pocitech bývám sama. A nadšená z věcí nebývám. Aspoň že mi to celkem chutnalo. Neuměla bych lhát. Kdybych myslela, že je to hnusný. Hledání nějakýho klubu. Dlouhá cesta. Jen pár lidí uvnitř. Vždycky upoutají pozornost. Baví mě to někdy. Být jejich stín. Co slízne smetanu. Nebo spíš jegrmajstra s redbulem. A nemusím se přitom s nikým bavit. Přemejšlet, co ode mě kdo bude chtít. Jentak sedět, pozorovat. Bavit se tím. NT mi půjčila bundu. Hodná, v takový zimě. Mám ráda, když se o mě někdo stará. Myslím si pak, že mě má rád. Mrzla a zahřívala se o mě. Aspoň jsem se cítila součástí. I když nejsem.
________________________________________________________________________________________________________________

12.7. Nechápu, proč v týhle čtvrti nemůžem mít nějakou ochranu. Ten blbej čudlík. Kterej někoho přivolá. Je to tu hrůza. Bezďák, alkáč, fetka nebo co si tu chce rozměnit. Když odmítnu, začne vyvádět. Ještě že mi jednu nevrazil. Nálada doma na mašli. Furt jsem to nespolkla. Že jsme o bytu nediskutovali. Ňáký slzičky proběhly. Chuť aby R. odešel. Já vypila láhev červenýho. Něčím si poškrábala ruku. Koukla na trochu krve. Věřila, že s ní odtéká ta krize pryč. Dala si panáka. Nahlas se ujišťovala, že věřit můžu jen sobě. Že si hodlám držet odstup. Že existuju jen já. Nikdo a nic. Nikoho nepotřebuju. Zvládnu to sama. Zvládla jsem vždy a zvládnu znova. ALE učím se být dospělá. A hlavně R. neodešel. Takže podospělácku. Vína jsem si dala jen sklenku. Panáka si vymluvila. Přečetla trochu Krchovskýho. Mám ráda, když mi rozumí někdo, kdo mi nemůže ublížit. Naložila se do vany. Pak šeptala Spíš? tak dlouho, dokud jsme si nepromluvili. Stejně nezapomínám.
________________________________________________________________________________________________________________

13.7. Tak jak jsem na tom s plněním výzvy? Ještěže jsem vyvařila třikrát tu konvici. Jinak se obávám bez výsledku. Naštěstí jsem si moc úkolů nepřidala. Spíš zase nové stránky do oblíbených. Stejně na většinu nestíhám koukat. Ta posedlost mě trochu děsí. Že by mi něco podstatného mohlo uniknout. Rozmohla se hra 100 cílů za 1000 dní. To by byla asi moje smrt. Od příští výzvy se pokusím aspoň trochu chytit minimalismu. Babauty. Zjednodušit si život. To kdybych dovedla! Opak sto cílů. Navíc mívám cíle nereálné. Přestat brát Euthyrox. Mít zdravou štítnou žlázu. Těžko. Když mi doktorka zvyšuje dávky. Radši nikam necílit. Spíš dennodenní úsilí o nápravu neposlušné mysli. Možná kdyby padala hvězda. Do tý doby nemá cenu si přát. Realista sní, ale nevěří. Věří jen na to, co si vydře. Na domek v životě nevydělám. Že bych něco zdědila? Když se podaří, matka s tím svým se pozabíjí navzájem. Možná zdědím garáž. Při mojí smůle stejně není jejich.
________________________________________________________________________________________________________________

14.7. Po práci legraci. Nějak jsme se nemohli rozhodnout. Co, kdy, kde, s kým. Opět vše a nic. Výstava Františka Skály. Lepší než jsem myslela. Taky bych chtěla mít talent. Francouzské trhy na Kampě. Přerváno k prasknutí. Třikrát jsme prošli. Pak jsme se rozhoupali. Vystáli nejkratší frontu. Chtěli koupit sýr. Jenže přestala fungovat elektřina. Takže váha. Takže nic. Ukecala jsem R. aby něco ochutnal. Koupila jsem mu šneka. Br. Pak furt říkal - Dej pusu šnekovi. Pěkně česnekovej šnek. Palačinka v krepérii. Aspoň trocha Francie. I když už ne na trhu. Vínko a rozhovory. Fajn nálada. A pak s BA. V čajovně. Horká medovina a Rooibareg. Pohodička. A ještě nás svezl domů autem. Luxus.
________________________________________________________________________________________________________________

15.7. Oběd o třech chodech. Jsme dobrý. Hlavně R. Já si vzala na starosti moučník. Když už má přijet A. Nebývám moc dobrá hostitelka. A zrovna slejvák. Takže v posteli projektovat na zeď maturitní ples. Půlnoční překvapení stejně nemělo chybu. Tradiční pizza. Už nově tradiční vodka se spritem. Ve frontě na Mansona. První velkej koncer. Můj. Poprvé jsem kouřila elektronickou cigaretu. Dobrá věcička. To mít tak kouřím víc. Víc elektronicky než kdy předtím cigarety. Povídání ve frontě uteklo rychle. Zbylo pití. Ještě jsme pouštěli lidi, bláznivky. Abysme dopili. Moc promilí najednou. Pak lehký alkoopar nad veškerým děním. A pivo. Pár známých, co se neznáme. Z rozhovorů si pamatuju jen větu. Hlava vypitá. Snaha dostat se blíž. Něco vidět. Marné. V prostředku konflikt s nějakou partou. Pitomejma holkama. Nevím, čím mě tolik rozčílili. Byla jsem zlá. Dost sprostá. Stáli jsme za nima. Poslouchali. Pařili. Horko, mokro, nedýchatelno. A já zlá. Házející vajgly. Flusající. Naštěstí bez následků. A facka na rozloučenou za blbý kecy. Od ní mně. Ještěže jsme se neporvali. Je vidět, že ta slušňačka ve mně začíná být agresivní. Jakmile se nad ní někdo povyšuje. Pohárek přetejká. Tramtadá. Facku na koncertě jsem dostala poprvé ve Strakonicích. Na Třech sestrách. Někdy před šesti lety. Zdá se, že ne naposledy.
________________________________________________________________________________________________________________

jestli budeš chtít, tak vystoupíme z rámu
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 zelenykavalir zelenykavalir | Web | 16. července 2012 v 20:12 | Reagovat

Ocet je nejlepší:-)
Věřit na padající hvězdy je krásné, já teké věřím...

2 Radičik Radičik | E-mail | Web | 17. července 2012 v 21:51 | Reagovat

Tak na to jsem se těšil dlouho. A užil jsem si to. Ten Tvůj vnitřní život, to je fakt super! A toho octu se neboj. Líbila se mi ta garáž.

3 L. L. | Web | 18. července 2012 v 21:14 | Reagovat

Joo, takový tatík by se hodil ;)
:D Ty s tou konvicí... šikula :)
"Dej pusu šnekovi" - to se mi líbí :D
Já dostala facku jen jednou (nebo dvakrát) v životě, když jsem byla malá :D
Ty jedna, furt musíš pít..

4 watchingskies watchingskies | Web | 22. července 2012 v 12:21 | Reagovat

....protože partičky(kor ty holčičí) jsou v davu šílenost. Na fesťáku i na koncertech jsem s nimi taky měla problémy. Takový lidi nemaj v kotli co dělat, když jim vadí skákající a řvoucí dav.
Ale mně dát facku, tak se s ní asi poperu....tohle bych těžko zkousla ;)

5 zelenykavalir zelenykavalir | Web | 24. července 2012 v 23:38 | Reagovat

Už se těším na zápisky z dovolené :-)

6 A. A. | 25. července 2012 v 12:50 | Reagovat

Jsem ráda, že ocet pomohl :-D Ani už nevím, žes tu fácu dostala, ale myslím, žes to říkala - zbytky alka a nepamatuju si. Přemýšlela jsem a asi bych jí to vrátila (i za tebe :-)).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama