29. - 30. TÝDEN

30. července 2012 v 11:31 |  Občasník
________________________________________________________________________________________________________________

16.7. Probuzena v dobrém stavu? Nic mě nebolí? Je mi fajn? Jaká to iluze. Pomansonová kocovina. Jen slabá bolest hlavy? Paráda. Ojojoj. Stav se zhošuje. Nejdřív hlava, pak žaludek. Krušné chvilky na toaletě. Tu se zjevil V. A už vyháněl A. z koupelny. Suverénní jako vždy. Modlila jsem se. Aby šel na hajzlík po mně. To mu patří!!
________________________________________________________________________________________________________________

17.7. Dokončování před dovolenou. Shánění pláštěnek. Měli jen fialovou. Zářivě. To mi R. poděkuje. Tři korektury. Celoodpolední nacvičování s figurkama. Jak je správně nafotit. V časáku končí fejetonistka. Zaujalo mě to. Bavilo by mě. Víc osobního prostoru. Odvážila jsem se napsat šéfredaktorce. Co když to ale nezvládnu? Holka psala spíš příběhy. Fejetonem bych to nenazvala. Já neumím psát neosobně. Trpím však neustálým tlakem. Že musím využít každou příležitost. A tahle za to asi stojí. Tahle myšlenka s fejetonstvím obsadila mou mysl.
________________________________________________________________________________________________________________

18.7. Brzské vstávání. Mašinka. Myšlenky na fejeton. Valtice. Vždy, když se ubytuju, jsem nespokojená. Malé ručníky. Vlezlá domácí. Učím se to nechat plavat. Brzy mě to přejde. Zámek Valtice. Procházky. R. si ulovil brouka. Velkýho. Nutil mě, abych ho fotila. S broukem na ruce. A pak mě objímal. Rukou od brouka. Uáá. Večeřička v restauraci. Juchú, absence vaření. Povídání. Kde seženem víno? Hle bába, s malou petkou. Budeme jí pronásledovat. Určitě jde pít. A šla. Jsem dobrej detektiv. Vystopovala jsem stáčený víno za čtyřicet. A dobrý! Na balkonku. Čtení Reflexu. Připojení na mejl. Šéfredaktorka odepsala. Mám šanci na fejeton. Sakra, sakra, nedokážu to!!! Jak má ve mě někdo vysoký očekávání, jsem v koncích. V rychlosti jsem sesmolila jeden. Moc osobní, řekl R. Kdyby tak věděl, co si píšu na blog.
________________________________________________________________________________________________________________

19.7. Túra číslo jedna. Za památkami Lednicko-valtického areálu. Vybaveni rohlíky a sušenkou. Perfektní výlet. Trochu jsme zbloudili z cesty. Unikl nám Apollonův chrám. Ale labutě! Leda s labutí. Vydržela bych na ně koukat dlouho. Dýl než na Rybniční zámek. Zvířata a lidi mě fascinujou. Jejich chování. A hlavně uvažování. Do pizzerky podle navigačky. Co jsme usedli, spustil se déšť. Hlasitá trapná televize. Přála jsem si, aby jí vypli. V duchu. Začal přeskakovat obraz. Byla vypnuta. Slejvák šílenej. Jak jsme dojedli, ustal. Jsme klikaři, jsme klikaři. Jásali jsme. Vše se nám daří. R. mě táhnul na poštu. Kašlem na pohledy. Máme svůj den. Koupíme si losy. Perfektní nálada. Lednické zahrady. A zámek zavřený. Lodičky už nejezdili. Kam se podělo štěstí? Měli jsme los setřít dřív. Městské sklepy Valtické. Mňamy, mňam. Ochutnávky. Dohromady tak dvě deci. Utahaná jak štěně.
________________________________________________________________________________________________________________

20.7. Túra číslo dvě. Pálava. Bus nám frknkul. Koukali jsme jak odjíždí. Nezajel na nástupiště. Takže dvě hodiny času. Prohlídka Lednice. Celou dobu mě fascinovala průvodkyně. Je-li to lesba nebo transexuál. Myslela bych, že to druhý. Byla zajímavá. Víc než prohlídka. Proč má vzadu na krku velké modré náplasti? Co to má za nápisy? Vytetované na rukou? Fetuje nebo má tak divné pohyby těla přirozeně? A pak Dolní Věstonice. Dole pod kopcem. Plná odhodlání. To dáme, to dáme. První tři kilometry do kopce. Na Dívčí hrady. Stálo to za to. Děvín, Soutěska. Trochu pršelo, ale pláštěnky zůstaly v batohu. Svačinka s krásnou vyhlídkou. Jen vínko chybělo. A prudký sestup po kamenité cestě. Vybavena jako vždy. Ve cvičkách celou cestu. Jediný boty sebou. Zdá se, že Pálava v nich zanechala jasné stopy. Rozhodně na jedné. Rozpadne se, co nevidět. Prošoupaná podrážka. Musela vydržet hodně. Ještě výšlap na Sirotčí hrádek. Málem až do Mikulova. Ale bylo pozdě.Takže zase papáníčko. Květák. Chtěli jsme jiný sklípek. Oni nechtěli nás. Jen kocourek Lubošek. Mazlil se, ten oleza. Plnej klíšťat nebo strupů. Ale chyběl mi kočičí antistres. A tenhle aspoň držel. Volezlík roztomilej. Městské sklepy Valtice. Aspoň jsem se tam cítila doma. Dobrá nálada. Obzvlášť po broskovici. Malinký, nuladvojce. Než mě vytočili spolubydlící v penzionu. Řvala televize, řvali oni. Takovej kravál. R. je šel zklidnit. Kdo by to řek. Že budem veselou rodinku moralizovat, aby nerušili.
________________________________________________________________________________________________________________

21.7. Mikulov, mikulov, mikulov. Opět rohlíky. Čerstvé, ale včerejší z Tesca. V parčíku u zámku. A pak prohlídka. Dlouhá, dloooouhá. Vyčerpala mě víc než Pálava. Nekonečná. Zaujali mě pohřební šaty. A rodokmeny. Počítání dětí, věku svatby, věku porodů, věku smrti. Zírala jsem na zeď. Nic víc mě nezajímalo. Než rodokmeny. Jaký asi byli ty lidi? Víno, to chce víno. Jinak už nejdu. Zrovna nějaký festival, takže všude lidi. Fuj. Všude draho, fuj. Restaurace s pomalou obsluhou. Učím R. dávat malý dýška. Chlapeček, co to s ním tatínek pěkně koulel. Ale stejně si dal jen malý pivo a musel mazat. Bavili mě. A pak Kozí hrádek. R. nahoře. Já dole. Strach z vejšek, strach z točitejch schodů...BR! Analýza chování třech malejch kluků. Turoldské jeskyně. Strach z výšek, strach z točitejch schodů, strach z hloubek. Radši turoldské víno. Chtěla jsem fejeton, a zase jen analýzy. Dokonalá rodinka. Dvě mladý divný matky. Pejsek tuláček. Chlápek z bistra, co s každým rozumoval. Pak zima a zase déšť. Čekání na jeskyňáře. A šup pláštěnku. Nechápu její význam. Od stehen dolů jsem byla turch. Cvičky už skoro nepoužitelný. Rychle na pokoj. Hladový. Paní domácí nás svezla na jídlo. Padesátku odmítla. Hodila ji po nás škvírou ve dveřích. Dobrá trefa. Sklípek Pod starou ředitelnou. Veselá obsluha. Já unavená, furt mokrý boty. Zmrzlá. Ani meruňkovice nezahřála.
________________________________________________________________________________________________________________

22.7. Poslední den dovolený nezačal dobře. Slejvák. Takže brzké vstávání zbytečné. Ranní výlet se nekonal. Představa celodenního chození v mokrejch botách. Místo toho povídání u jediné sušenky. Co zbyla k jídlu. Povídání o bydlení. Smrtelné téma. Už víckrát nenakousnu. Pokračovalo v cukrárně. Pomalu vrcholilo. Hlasy se zvyšovaly. Obzvlášť ten můj. Pár vět, které mě vyprovokovaly. Vyvrcholení - slzy v historickém vlaku z Valtic do Lednice. Pak už jen dusná atmosféra. Výlet za všechny peníze. Dva rumy na usmířenou. Abysme šli na lodičku. A stejně jsme jí nestihli. A stejně si myslím to svý. Žertování s paní v Minaretu. Kam mě R. v náručí odnesl. Do prvního patra. Ženská s deformovaným obličejem. Jak je těžké se nepodívat? Smaženej sýr. Horká čokoláda se šlehačkou. Kluk, co tvrdil, že jsme neplatili za úschovu zavazadel. Ale platili! Dlouhá cesta vlakem. Čtení o o rok starší holce se stejným jménem. Začíná to být zajímavý. Jak je možné, že čtu o minimalismu. Teď, v zelené knize zahraničního autora. A najednou v té mé. Československého autora, knize z roku 1986. Taky minimalismus. Některý věci se záhadně přitahujou.
________________________________________________________________________________________________________________

23.7. V práci s novou holkou. Záskokem. Ukecaná. A pořádkumilovná. A já se nechci bavit. Chci číst blogy. A já nesnáším uklízení. Asi si myslí, že jsme tu prasata. Asi má pravdu. Nechala jsem se nachytat. - Nemám ráda ticho. Nevadí, když pustím rádio? - Ne, nevadí. Pod pojmem rádio si od pobytu tady představuju něco jiného. Něco kvalitního. Nesnáším Fajn Rádio. Samozřejmě že si ho vybrala. Neumím jí říct, že takový sračky mi vadí. A tak budu tři týdny trpět. Navíc kvůli ní možná padá Old punx fest. Jedinej fesťák. Jediná akce o prázdninách. Jediný, kam jsem mohla vyrazit. Dokud Š. neřekla, že pracovní sobotu si nevezme. Nemůže. Nechce. Jede pryč.
________________________________________________________________________________________________________________

24.7. Na zastávce jsem potkala IŘ. Pár vět než přijel bus. Mohla jsem jet stejným. Ale nejela. Moje snaha navazovat kamarádství si odporuje. Chtěla jsem si číst. Nechtěla jsem vymýšlet, o čem mluvit. Zdá se, že takhle to nepůjde. Doktoři mě zase baví. Nejlepší jsou kontroly. Jak se máte? - Dobře. - Třicet korun, prosím. Ani nevěděla, s čím přicházím. Zírala mi na obličej a že prej to vypadá líp. Tak jsem jí ukázala ruku s bradavicí. Uzdravuje se mi to prý hodně rychle. Šikovná, že to poznala. Když se minule ani nepodívala. Aspoň jsem za tři pětky zjistila, že mast se dá použít na změkčení kůže. Hurá! Budu mít paty jako bohyně. S R. diskuse nad mým fejetonem. Začínají být kritické. Vyčítá mi, že jsem osobní. Ale tak to umím. Tak mě to baví. A tenhle fejeton je osobní minimálně. Hádá se se mnou o dvojsmyslech. Že jsem napsala postel. Že to každýho hned vybídne k nejrůznějším představám. Analyzuje slova, která by mohly vyvolat představy. Kdyby našel blog, tak mě snad zabije. Nechce, aby o mně někdo něco věděl. Smůla, když každému vše řeknu. Že to proti mně někdo použije? A jak proboha? Myslí si, že mě lidi budou číst, protože se budou zajímat o mě. Ne o to, co píšu. Proč by měli? A proč by mně to mělo vadit? Šílím z takových diskusí. Nevím, kdo z nás je větší blázen. Asi já. Někdy se bojím, že se z R. vyklube psychopat. A neváhám ho s touhle myšlenkou zkonfrontovat. Což ho naštvalo. Kupodivu. Taková jsem já. Plácám, co mám na jazyku. Chyba, kterou v našem vztahu opakuju už od začátku. Ještě když to vztah ani nebyl.
________________________________________________________________________________________________________________

25.7. Už třetí den odnaučujeme kočku snídat. Je to kruťárna. Budí nás neustále svým mňučením. Brzy ráno. Že chce snídat. Tak odoláváme jejím útokům. Nechápe to. Někdy je milá a myslí si, že to pomůže. Je mi jí pak líto. Návyk se prý vytvoří zhruba po dvacetijedna dnech. Takže experiment s kočkou. Kdy se naučí maso večeřet a ne snídat. Bohužel tři dny nestačí.
________________________________________________________________________________________________________________

26.7. Po práci na registr dlužníků. Nemám to ráda. Vypadat jako dlužník. Ne vlastní vinou. Narvaný tramvaje. Vedro. Hnus. Chvíli na Kampě, čekat na R. Moc lidí a nesoustředěnost. A pak venkovní divadlo. Bláznivej spolek. Trochu úlet. Ale novej zážitek. Jen se celou dobu modlím. Nesnáším kontakt účinkujících s publikem. Hlavně se mnou. Pak sraz s R. partou. Nebyl nejlepší nápad. Opět většina přišla pozdě. Je to neslušný. To si myslím jen já. Obzvlášť, když potřebuju brzo domů. A když jsem nevečeřela. Jedla jsem sama. R. musel s jídlem počkat na milovanou sestřičku. Už to byl začátek. Co mě vytočil. Nejradši mám MP. Kluk předělanej z holky. Totálně nekonfliktní. A milej. A přátelskej. A ne sebejistej!! Nebo jeho holka. S hraniční poruchou. Takový lidi mě baví. Nemyslí si o sobě tolik. A dá se s nima bavit normálně. Domlouvala se voda. Měla jsem tři piva. Tak mi to nepřišel tak hrozný nápad. Jako druhý den. Začínám mít na R. ségru averzi. To jsem já. Vadí mi lidi, který maj všichni rádi. Už z principu. Vždy chytrý, sebejistý a oblíbený. Fuj. Termíny vody. Trochu se kroutím. Hodím termín do placu. R. ségra nemůže. Hodí termín, nemůžu já. Vyjede na mě proč. Řekne, že je to otázka priorit. (Má pravdu, i víkend v práci by mi byl přednější, než s ní.). Rupnou mi nervy a vyjedu já. Proč nemůže tamten víkend ona. Všichni se zarazí. Nikdo není zvyklej, abych vyjížděla. Jenže už mám všech dost. Jsem jiná než ostatní. A nemám v plánu se za to pořád omlouvat. Jsem samorost. Babi to jednou řekla. Nevím, co to je. Asi že roste sám. Někde stranou. Nevím, ale líbí se mi to. Neumím se přizpůsobovat lidem, který nemám ráda. A ani nechci. Ani kvůli R. Jsem taková. A nechci se měnit. Mohli by to všichni respektovat? Že mě budou mít rádi, neočekávám.
________________________________________________________________________________________________________________

27.7. Po práci pro lístky. Jenže už nebyly. Opět šílené odpoledne v rozpálené Praze. Nesnáším Prahu! Jak R. může být spokojenej na Letný? Mrknout se na Fashion market. Po náušnicích už radši nekoukám. Jen mikiny. Jenže za tisíc. Nemůžu. Šetřim na barák. Vedro na padnutí. Nona zavřená. Takže do Propagandy. Na jedno. Přepisovat si Krchovskýho. A pak už divadelní pouliční soubor. Dva chlápci. Kluci šikovní. Trochu jsem se ztrácela v rolích. Přesto mě bavili. Večer film Memento. Žánr, kterej mě nebaví. Film mě kupodivu dost zaujal. Pořád jsme dávali pauzu. A diskutovali.
________________________________________________________________________________________________________________

28.7. Hurá Old punx fest. Od rána si zpívám. Jestli budeš chtít, tak vystoupíme z rámu! Vyzvednout L. v práci. Drbání v buse. Až pak - A kdepak máme to alko? - Sakra! Já ho zapomněla v práci! - Je to možný? To nejdůležitější zapomenout. Bramboráčky v restauraci. Trapný kluci. Tak na tohle jsem ještě málo opilá. Kecání. Vodečka. Zlatý vietnamci. N.V.Ú. juchú. Taky Slobodná Europa, Plexis, Telex. To už byla nálada na první řadu. Jemné decentní paření. Málo lidí. Mně nevadí. Řvu texty a jsem šťasná. Konečně na chvíli. Místo pitnýho režimu dva nanuky. Twister. Pak trochu únava. Z toho hicu. A stejně úsměvy na všechny strany. Velkej tlustej blázen, co se ke mně vždycky zná. Mrňavej milej pankáč, se kterým se zdravíme. Ani nevím odkud. Zdraví mě pár lidí. Nikoho nevím odkud znám. A jestli vůbec. Krásný holky, můžem se s váma vyfotit? Jasně, že jo. Jsem zvyklá se fotit. Tahle úchylka fotit se se mnou, se nějak rozmohla. Nechápu, co z toho kdo má. Obzvlášť když jsem nefotogenická. Anebo vypadám blbě i normálně a jen si to nalhávám. Pařící tlustej nahej blázen. Další úchylka. Proč se chlapi tak rádi ukazujou? Obzvlášť když se nemaj kdovíčím chlubit? Před deštěm pod pivním stanem. Dva kluci. Co se s náma bavili. No sláva. Měla jsem chuť někoho oblažit svou úžasnou přítomností. A duchaplným rozhovorem. Rozhovory krátký. Byli legrační. Místní vesničani. Pořád že nám musí něco koupit. Pak se stejně vypařili. R. se bojí, kdovíkdo mě neotravuje. A místo toho takovýhle. Vždyť mě jich i bylo líto. Že se snaží zbytečně. A jsou trochu směšní. Domů autíkem. S L. tátou. To se to spalo. Ale doma jako vždy nic.
________________________________________________________________________________________________________________

29.7. Zase ten stav. Ach. Chci, aby to neexistovalo. Důkaz, že jsem blázen. Možná to nic není. A možná je to děsivější, než si myslím. Lepší je to ignorovat. Popřít v sobě. Nemluvit o tom. Nebo se začnu bát víc. Nicnedělání s vyčítáním si. Ale nedostatek energie. Na většinu činností. Nějakej lítostivej smuteček. Pak jsme šli zasadit rajče. A pažitku. Kamsi do obory za pole. Možná k ničemu. Aspoň nám to nehnije doma. Pěstitelka nejsem moc dobrá. To už jsme ale věděli. Do nový kavárny na víno. Stejně jí zavřou. Před spaním dokument Český sen. Hodně dobrá věc. Jak snadno se dá zmanipulovat.
________________________________________________________________________________________________________________
my jsme vadný kolečka, v tomhle vašem stroji
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Arkadina Arkadina | Web | 30. července 2012 v 15:38 | Reagovat

Český sen se mi líbil. Pouštěl nám ho v marketingu. Opravdu se to povedlo.
Že pláštěnka většinou není moc platná, jest věc všeobecně známá. Respektive známá těm, co šli přecho Jeseníků a první den se spálili, poté se druhý den pečlivě namazali krémem, aby většinu dne mohlo lít jako z konve. Když měl člověk pláštěnku a dlouhé kalhoty, tak měl mokré ty kalhoty. Když měl kraťasy, tak všechna voda z pláštěnky stekla po lýtkách rovnou do bot. Ale zase si člověk uchoval suché kalhoty a na ubytování v teple, s rohovou vanou a pozlacenými kohoutky si je mohl obléci.
Oblíbení lidé mne znervózňují. Většinou mi nebývá v jejich společnosti moc dobře.
Je prima, že se podařilo jet na festival. Zdá se, že sis jej užila.
Bouřlivá diskuze na téma bydlení?
Mašinka. A v lese při sběru hřibů: "Hů šššš hů!"
Omylem zadaná stará přezdívka. Dnešek je zvláštní.

2 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 30. července 2012 v 20:54 | Reagovat

Kdyby moje matka přišla na blog... Ona mě málem zabila i za to, že mám na ksichtoknize svoje pravé jméno... Mě je k ničemu spíš nepromokavá bunda. Nepromokavé věci by měly mít nějaký odvod té vody...
Dřív jsem nebývala oblíbená. Nikdy to nevadilo. Jsem radši vzadu. Ale teď najednou patřím k velmi oblíbeným lidím a děsí mě to...  
Já mám Prahu ráda. Bez turistů...
Já se snažím dostat se na jakejkoliv i sebemenší a nedůležitější koncert, ale bez úspěchu. Podmínkou je nepitomé dospělé garde. A to v mém okolí není.
Doktoři jsou často k ničemu. Bohužel.

3 zelenykavalir zelenykavalir | Web | 31. července 2012 v 8:07 | Reagovat

Zatím jsem zvládl přečíst dovolenou :-) Na lodičkách jsem v zahradě taky nejel, ale bubu to muset napravit. A taky se chci podívat do té hospůdky s nálepkou z nejmenovaného pořadu o vaření:-D

4 Maggie Elm Maggie Elm | Web | 31. července 2012 v 10:42 | Reagovat

Fejetonistka to zní hodně dobře - taková vysněná práce. Jak říkáš, hodně prostoru pro psaní toho co cheš. Mikulov je nádherné město, vlastně celá ta oblast, moje oblast;) Smažený sýr? Horká čokoláda? Tvůj červenec není špatnej.
Stavy jsou na nic. Nemyslet na to a říkat si, že seš šťastná. A seš, ne? Jenom řečnická otázka.

5 Radičik Radičik | E-mail | Web | 31. července 2012 v 23:15 | Reagovat

Opět hodně povedené. Jen se bojím, když R. zjistí, že píšeš ten blog, hodně osobní, tak abys to nemusela zavřít. To by mě mrzelo. Taky mě mrzí, že nevím kde píšeš- upřímně - moc se mi Tvůj styl líbí. Ale neboj, respektuji Tvé soukromí a přeji Ti hodně úspěchů ve psaní. A na fejetony máš taky!

6 L. L. | Web | 1. srpna 2012 v 1:34 | Reagovat

R. ségru bych taky nesnášela. Nemám ráda takové lidi, takže nemám ráda většinu lidí :)
Ta dovča zněla dobře, cvičky musely být dobré, že to tak dlouho vydržely :D

7 bludickka bludickka | Web | 1. srpna 2012 v 18:23 | Reagovat

[4]: Kam zmizel tvůj blog????!

8 frenekka frenekka | Web | 1. srpna 2012 v 21:19 | Reagovat

Na projektu Český sen spolupracoval můj strejda, takže jsme věděli o co go a šli tam. Nechápala jsem. Ty lidi opravdu běželi... Nevím jestli je to vtipný, nebo smutný

9 Alisa Alisa | Web | 2. srpna 2012 v 17:06 | Reagovat

My sme fakt úplne rozdielne . Ja som z ubytovania vždy nadšená a som poriadkumilovná . :D
Neznášam túry . A nečítam blogy . Možno raz za mesiac, čím ďalej, tým menej času na to mám . Nebaví ma to . Ani som si nevšimla, že jedno milé dievča na začiatku júna zrušila blog, kým mi to nepovedalo na facebooku .

10 Terless Terless | E-mail | Web | 2. srpna 2012 v 19:21 | Reagovat

jo, v Mikulově a na Pálavě jsem byla, je to tam nádherný, ale úmorný :D hlavně, když je vedro..

díky za komentář :)
lžíce na boty se někdy opravdu vyplatí ;) :D
no tak to já jinak taky nosím větší, ale batoh už dobrý nemám, takže mám velkou tašku do školy :)
oběd do práce?? ;)

11 zelenykavalir zelenykavalir | 2. srpna 2012 v 21:03 | Reagovat

Tak jsem to dočetl, dovolenou komentovat můžu, ale ostatní se komentuje těžko.
Máš problémy tak jako každý... Chodit k doktorovi "jen s bradavicí je fajn".
Zkus na ni vlaštovičník :-)

12 hannah hannah | E-mail | Web | 3. srpna 2012 v 19:29 | Reagovat

ahoj jj blízko je Carefur nebo jak se to jmenuje...a hotel je blízko pláže a "centra"...stačí udělat pár kroků a jste na prvním náměstí a cestou potkáte cukrárnu, kavárny i obchod se zeleninou...když pak uděláte pár dalších kroků tak už vlastně budete na té hlavní ulici s obchodama...jinak hotel je naproti kostelu a na střeše má bazén s krááásným výhledem :-) přeji hezkou dovolenou :-)

13 Vendy Vendy | Web | 3. srpna 2012 v 21:47 | Reagovat

Ty máš ty dny tak napraný, že to všechno nepoberu. Fakt.
Takže jsi byla až na jihu Moravy, Lednice, Mikulov, Pálava? Hezký... fialové pláštěnky bych chtěla vidět, taky olezlýho kocourka Luboška...nebo ne, toho radši ne, mně stačí ta moje sebranka.
Jen nevím jestli toho vašeho mourečka naučíta žrát jednou denně. Naše kočky dostávají dvakrát pořádně a několikrát mezi tím... něco jako snídaně, večeře a mezitím několik svačinek. :-)

14 Vendy Vendy | Web | 3. srpna 2012 v 21:50 | Reagovat

P.S. Český sen jsem viděla už v době kdy byl vlastně "otevřen" Nebyla jsem přímo tam, viděla jsem to jen v televizi, ale zdálo se mi to být nějaký divný, plochý, nereálný, jako kulisa.
A lidi valili jak blázni, někteří opravdu utíkali, aby tam byli co nejdřív. Víš co, těmhle blbcům jsem to přála. Nechápu tu nenažranost, chamtivost.
Ale myslím, že tohle dělají lidi všude, nejen u nás, vzpomínám si maně na jeden z dílů mistra Beana, kdy šel na nějaký výprodej a stála tam fronta lidí snad přes celou ulici. Myslím, že stejně takhle jsou schopni se pobít u vchodu i Francouzi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama