Den první – Deset věcí, které byste v tuto chvíli chtěli říct deseti různým lidem.

8. září 2012 v 20:09 |  V mém světě
I já začínám s řetězákem. Jediným, který mě oslovil. Sice už úplně pozdě. Ale nevadí. Ani nebudu psát po dnech. Někdy, když se mi bude chtít. Odkreju se tím ještě víc. Jestli tedy ještě bylo co skrývat.

Den první - Deset věcí, které byste v tuto chvíli chtěli říct deseti různým lidem. Tak tedy:

1. Někdy se ptám, kam ty časy zmizely. Asi je to tak, že když má člověk něčeho dostatek, už to pro něj není tolik vzácné. Nebo se něco změnilo? Vzpomínám na období prvních lásek, které jsme spolu sdílely. Na období, kdy jsme chodily blbnout na diskotéky. Na další období, kdy jsme se dokázaly odvázat a zpříjemnit si život. Nevím, jestli něco z toho ještě prožijeme. I když jinak. Ale ten pocit blízkosti mi chybí.

2. Holčičko moje, přestaň už se konečně bát. Nikdo a nic za to nestojí. Kolikrát už jsem ti to říkala? Chceš, ale nejde ti to. Bude líp. Věříš? Musíš věřit. Jinak nejde jít dál. Tolik už jsi toho zvládla. Podívej se zpátky. Teď už si to děláš jen sama. Dovolíš ostatním, aby to dělali. Nech to všechno plavat. Kéž bys to uměla. Začít novou stránku s odvahou a neskončit s ní dokud nebude popsaná. Dát tomu všechno. Něco děláš špatně. Jenže všechny cesty, které znáš, vedou jen k tomu, že ubližuješ sobě. A to je horší než žiletka a krev. Udělej všechno, co můžeš. Pro sebe. Nedovol, aby tě semlelo něco, co vůbec neexistuje. Mám tě ráda. A doufám, že vždycky budu.

3. Možná se věci opravdu s odstupem času zdají veselejší, než kdysi byly. Přitom nic nebylo fajn. Ale byly jsme fajn my. Ne vždy. Jsme úplně jiné. Možná kdyby jsme spolu trávily moc času, strašně bysme se štvaly. Takhle jsou společné chvíle pro nás zvláštností a ne rutinou. Někdy si vzpomenu na ten den, jak jsme seděly za školou před školou, opilé po krabicovém vínu, pokrvovaly se, líbaly a já ti říkala, že bysme spolu mohly chodit. Zážitků máme spousty. Někdy se bojím, že hlava nám je pomalu ztrácí a že nám nic už nezbyde. Přibývá toho tolik poskromnu!

4. Vím, žes to nikdy neměla lehký. Doufala jsem, že si jednou budeme blízké. Ne tak úplně. Snažím se. A chci se snažit tu pro tebe být. I když jsem vlastně nikdy nebyla. Možná ještě za nocí, kdys brečela, že chceš mámu a já se budila a hodiny si s tebou hrála. A někdy jsem byla vzteklá. Hodně. A hysterická. To si doufám nepamatuješ. Asi ne. Myslím, žes toho chtěla zapomenout určitě víc. Mrzí mě, že jsme spolu o problémech nikdy nemluvily, protožes nechtěla. Nebo se bála. Nebo nevím, jak začít. Pořád si říkám, že jednou. Že si to jednou všechno povíme.

5. Vždycky jsi pro mě byl ten nejdůležitější z rodiny. Pamatuješ si to? Jednou si říkal - Komu bys dala to srdíčko Z lásky? A já řekla tobě. A tys řek - Ne, myslím nějakýho kluka. A já řekla - Jedině tobě. Zbožňovala jsem, jak ses mi věnoval. Zbožňovala jsem doby, kdy jsem byla tvoje jediná. Vždycky si budu pamatovat, jak si mi dával knížky do schovky - jako od skřítka - když jsem byla nemocná. Jak si mi vyprávěl u večeře, jaký si měl v práci den. Jako větší mě ale zachvátily pochyby. Jestlis chtěl, anebo musel.

6. Neobejdu se bez výčitek. Možná mi za ty slova ani nestojíš. Kdysi jsi brečela, že jsem tě neobjímala a nepusinkovala, když jste mě vyzvedávali z tábora. Byla jsi naštvaná. Ublíženecká. Říkalas, že jsem psí čumák. Víckrát. Ale jsi to ty, kdo se ke mně otáčí zády. Od koho cítím, že nejsem vítaná. Že se vždy musím doprošovat. A to já nehodlám. Nemám v životě moc lidí. Takže o jednoho míň nebo víc... To si možná říkáš taky.

7. Nerada otvírám tohle citlivý téma. Chtěla bych to všechno schovat do nějaký slabounký papírový krabičky. A zapálit. Aby to shořelo co nejrychleji. A zbavit se popela. Jenže ten popel tady bude vždycky. Pořád. Měla jsem různý přání. Teď si přeju už jen, aby to skončilo. Chci zapomenout, že jsi kdy byla, chci zapomenout na to, jak ses ke mně chovala. Chci zapomenout, čím vším si mi ublížila. Chci zapomenout, že ještě žiješ. A abys ty zapomněla taky. Nechci otvírat starý rány. Jediný co si přeju, aby to bylo za mnou a mohla jsem tě ze svýho života vymazat.

8. Někdy si pohrávám s myšlenkou, že bych ti odpustila. A bojím se dne, kdy o odpuštění požádáš. Nechci dát svou kůži lacino. Možná kdybys splatil dluh, co vůči mně máš. Jenže ono toho bude víc. Kolikrát mě tvoje řeči ponižovaly. A někdy i skutky. Jeden nejvíc ponižující si pamatuju naprosto přesně. Nikdy nezapomenu. Říkala jsem ti to. Jednou když jsme se opili. Mrzelo tě to. Ale mně víc. Když jsme spolu pili, rozuměli jsme si. Byli jsme dobrý kamarádi. Mluvili o světě. Diskutovali. Dokud si mi nebrečel na ramenou. Dospělej chlap. Bylo mi z toho mizerně. Ze svých chyb ses nikdy nedokázal poučit. Bylo by líp, kdybys nikdy odpustit nechtěl.

9. Vím, co pro mě všechno děláš. Byl si při mě v tolika těžkých chvílích. Konečně jsem zase měla pocit, že si můžu dát život dopořádku. Že s tebou rutina nebude rutina. Ale představa usadit se. Mě ještě semtam pořád děsí. Potřebuju blízkost. Intenzivně cítit. A pocit, že mi někdo rozumí. A snaží se mě pochopit. Vím, že to není snadné. Ale nevzdávej to. Ber mě přesně takovou, jaká jsem. Víc mě objímej. Ať se nestíhám ukrývat do vlastního světa.

10. Mám skulinku, a proto jsi to ty. Nedávno jsem na tebe myslela. Nevím, proč jsem to ještě nevypustila. Čas už uplynul a nic se nezmění. Asi jsem ti ublížila. Svojí upřímností. Tys říkal netaktností. Chovala jsem se jako slon v porcelánu. Vůbec mně nedošlo, žes mohl ke mně taky něco cítit. Byli jsme kamarádi. Už tehdy. Platonická láska. Kluk, kvůli kterýmu jsem si začala holit nohy. Pak dlouhej střih. Léta nic. A pak znova. Podělala jsem to já. Vím to. Asi jsem se ani neomluvila. Pořád jsem doufala, že budu dělat, že nic a že se to spraví. Někdy bych si s tebou zase ráda zašla na pivo. Popovídala. Tys to ale asi uzavřel. Promiň. Snad si někdy přestaneš myslet, že jsem kráva.

11. Bonus navíc. Pro všechny co prošli mým životem. Někdy bych chtěla, abyste si vzpomněli. Sami. Abyste se ozvali. Abyste o mě projevili zájem. Vždycky jsem chtěla být nenahraditelná. Nebo aspoň vědět, že jsou lidé, kteří na mě nezapomněli. A pro které jsem někdy něco znamenala. Ne jen na chvíli. Ale doopravdy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Arkadina Arkadina | Web | 8. září 2012 v 22:20 | Reagovat

Obdiv za to, že ses do toho pustila. Asi bych nesehnala deset lidí, kterým bych chtěla něco říct. A vypadá to jako od srdce. Pěkné.

2 Radičik Radičik | E-mail | Web | 9. září 2012 v 23:40 | Reagovat

Musím se přiznat, že mnoha věcem jsem nerozuměl, ale pravdou je, že to bylo psáno od srdce. Máš velice bohatý vnitřní svět, což je vidět již z každého článku na Tvém blogu. A navíc nejsi povrchní, ale silně citově založená - takže velice vzácný člověk!
Každý Tvůj příspěvek je originální, pestrý, vtipný (někdy výjimečně vážný - jako tento), a to bez ohledu na to, jestli všemu v něm rozumím nebo ne. Díky za obohacení!

3 L. L. | Web | 11. září 2012 v 13:37 | Reagovat

Pěkne napsané, od srdíčka.
Taky bych chtěla, aby mi někdo něco takhle napsal..

4 Vendy Vendy | E-mail | Web | 12. září 2012 v 19:39 | Reagovat

Tento řetězák je hodně zajímavej, hodně intenzivní a dost na tělo. A taky hodně na přemýšlení.
Dobrý je i v tom, že si leccos při psaní ujasníš, uspořádáš ten chaos v myšlenkách.
Sama víš nejlíp, komu jsi své připomínky směrovala, kéž by si to oni sami mohli přečíst.

5 doDina doDina | Web | 16. září 2012 v 23:31 | Reagovat

S TEbou se člověk nikdy nesplete. Pokaždé je ot, co píšeš tolik...plné, jestli to tak jde říci. Připadám si, že ti rozumím, je to tak jasné, ale možná je to jen porozumění tvému vnímání. Mívám s tím problém, že prožívám víc, než jsou ostatní schopni přijmout. Je to takový vlastní svět, kdy si v tom nimráš sama. Zajímalo by mě, jestli bys to dokázala říct těm lidem do očí. Nebo jim to alespoň poslat. Některým slovům prostě sluší víc papír. Ale vlastně vůbec nevím, jestli je to správné.
bylo mi smutno, když jsem to četla. Za Tebe. Napadají mě jen slova Maupassanta "Jen ti jsou šťastni, kdo vnímají tak silně, že až trpí". (Jenže nevím, kde mám cítit to štěstí...). Možná stačilo říct, že Tě ráda čtu.

6 lovitka lovitka | Web | 17. září 2012 v 20:11 | Reagovat

Ach...

7 bludickka bludickka | Web | 19. září 2012 v 8:20 | Reagovat

[1]: Když bys vybírala převážně z rodiny, tak našla.

[2]: Já děkuju. Tvoje komentáře mě vždy potěší.

[4]: popravdě, bych asi nebyla moc ráda, kdyby si to většina z těch, kterým to bylo určeno, přečetla.

[5]: Moc děkuju za pěkný komentář. Věci, které někomu dokážu říct, sem nepíšu, ale rovnou je řeknu. Takže tohle jsou takové ty těžké, které bych asi nedokázala ani napsat. Alespoň polovině lidí určitě ne. Myslím, že by je to docela sebralo.

8 A. A. | 3. října 2012 v 20:05 | Reagovat

Možná by si něktří zasloužili, aby jim to řekla napřímo. I když je to bolestivý. Ale proč jim neotevřít oči? Někteří lidé na nás zanechávají nesmatelné stopy psychického poškození. Jsem zářným příkladem. Se svou psychikou a následně tedy uvolněním jsem  si způsobila jizvy na nohou na lýtkách. Ty už teď neodstraním. Ale bojuju s tím a už se nestydím je schovávat pod oblečením, každé jaro si říkám, že už je to lepší. Jako s tou psychikou. Odbourávání minulosti a ponechávání pouze příjemných vzpomínek.Když nikdo nepřipomíná ty ošklivé.

Napsala jsi to krásně. Děkuji i za příspěvek pro mě. Strávily jsme spolu nezapomenutelné chvíle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama