39. TÝDEN

7. října 2012 v 9:39 |  Občasník
________________________________________________________________________________________________________________

24.9. Dvakrát za sebou inventura. Zdá se, že se daří. V práci čímdál líp. Jedna chyba neidentifikovatelná. A k dořešení. Zítra. Změny směn. S L. spolu celou odpolední. Společné cesty. Tam - sakra. Mohla jsem si číst. Nebo pařit na mobilu (ta závislost je děsná!). Jsem hrozná. Radši bych si četla než povídala s kamarádkou? Stejně jsme chvíli mlčely. Vytáhnout knížku mi přišlo sprostý. Cesta zpátky - hurá. Nemusím se tolik bát. Když už je tma. A můžu si zanadávat na práci. Až bych přehlídla. Děda! Přehodnotila jsem. Vím, v kolik jezdí. Vím, kde vystupuje. On to možná nebude děda. Nejspíš pracuje. Asi jen vypadá strhaně. Tentokrát opětoval. Přidal delší pohled. Třeba mu je jen šedesát. To je málo. Aby si tak nakonec ještě něco nemyslel. Že jsem na starý. Že mě přitahuje. Když já sladký dědečky prostě žeru. A on je roztomlej. Působí inteligentně a smutně. S velkým červeným batohem. A on bude nakonec ještě v produktivním věku. Přemejšlet, jak klofne tu mladou holku. Co ho balí. Tak nevím. Budu se muset míň smát. Chlapi si to vykládají špatně. Po svém. I ty starý. Takže kdybych vás potkala. Usměju se na vás, protože: Mám dobrou náladu. Mám špatnou náladu a chci si ji zlepšit. Jste okouzlující, sympatičtí, nebo zajímaví. Nebo se směju útržkům vašeho hovoru. Každopádně to neznamená, že chci navázat jiný než oční kontakt. Ani slovní. Krátký oční kontakt s úsměvem. To je nejkrásnější.
________________________________________________________________________________________________________________

25.9. L. zírá na seriály. A já makám. Pořád. Tentokrát na článku. O Dokumentu pro lidi. Jen upravuju mnou jednou napsané. Čtu a stejně mi chybí slovní zásoba. A délka. Snad to projde sítem konkurence. Ten pohlcovač mýho času a života. Podle L. je to o ničem. Je tak těžké psát. O něčem jiném. Než o sobě. Možná nový řidič. Snad vydrží. Sympatickej. Dědoušek. A sakra. Měla bych asi přestat. Chlapům kolem šedesáti říkat dědoušek.
________________________________________________________________________________________________________________

26.9. Lepším se. Svátek a ani nefňukám. Že nikdo nepřeje. V práci sekec mazec. Úsměv už spíš umělej. Nejčastější slovo - Chviličku. Každej se hned hrne. Nestíhám nic dokončovat. Vyřízená víc než z odpolední. Jsem na sebe pyšná. První myšlenka po příchodu domů. Pořádnou sklenici meduňkovýho čaje. Nečekaně. Hned vzápětí - Neměla jsem říct - Pořádnou sklenici rumu? Jsem vážně dobrá. Ani moc nebojuju. Jen si představuju tu chuť. Co se rozlézá po jazyku. Hřeje a posilňuje. Obrňuje. Stejně na něj později došlo. Jen malinkatej. Telefonát ještě v práci. Z pevný linky. Chvíle napětí. Že by volala máma. Z budky? Snad ne. Sociálka. To opravdu nebylo přání k svátku. A zase je o čem přemýšlet. A sms od mámy. Kdyby radši nic. Pizzerie La Ventola. Místo rukoly parmazán. A stejně o třicet korun víc. Dárečky před spaním. Co jsem si nadiktovala. Když něco chceš, musíš si o to říct. Když chceš, aby to bylo podle tvých představ, musíš si to udělat nebo koupit sám. Jsem ráda za všechno.


________________________________________________________________________________________________________________

27.9. Dopoledne bez počítače. Výpisky z filozofů a únava. Pracovní stres. Jsem nesnášenlivá. Asi i nesnesitelná. Ale přetvařuju se. Musím. Potřebuju pracovat sama. Nedokážu s nikým vyjít. Dokážu, ale vytáčí mě doběla. A já se tím dusím. Bojím se vyjet. A tolik nenávidím. Když mi někdo říká, co mám dělat. A ani to není šéf. Šílenej nával. Ještě šílenější bolest hlavy. Na zvracení. A honička. A S. se zabývala nesmyslama. A nechala mě. Si to vyžrat. Deprese na téma: Nenávidím svůj život. K čemu to všechno je? Stejně všechno co dělám stojí za ... a nic nemá smysl. Nic mě netěší... a bla bla bla. Už dlouho tu nebylo. Přemožení se. A moravský večer. Víno z Moravy. Fotky z Moravy. Pexeso z Moravy. Hlavně to víno. Lezlo do hlavy. Aspoň to jsem potřebovala.
________________________________________________________________________________________________________________

28.9. L. a V. u nás. A v kuchyni. Nechtěla jsem vidět. Nikoho. V posteli s mobilem. Závislost do zblbnutí. Záviny z listového těsta. A opět hlava. Na zvracení. Deprese. Nechci žrát prášky!! Donutit se vstát. Donutit se oblíct. Donutit se ven. Na procházku. Trochu lepší. Sbírání ořechů v parku. Do igelitky. R. na stromě. A doma stejně prášek. A úpravy článků. Který nestojí za nic. Nechci kritiku! Chci radu! Jak slohová práce do školy. Na náladě nepřidá. Několik zabitých hodin. A výsledek nula. Spát. A najednou zase. Jako už dlouho ne. Špatně se mi dejchá. Derealizace. Depersonalizace. Stavy mimo mojí kontrolu. Už to umím. Zachytit včas. Dejchat, dejchat, dejchat. Zchladit se. Moje oblíbený místo. Vzadu na krku. A pořádnýho panáka. Smutné. Ale jediný lék. A zavrtat se do pelíšku. R. četl. Pohádku. Ponořená nosem v kočičím kožichu. Teplo v bříšku.
________________________________________________________________________________________________________________

29.9. Měla bych začít cvičit. Jógu. Tolik potřebuju zvolnit. Není čas. Omezené finance. Tak aspoň třezalka. Jediná cesta. Ne zcela. Aspoň trochu. Do práce. Opět pozdě kvůli mhd. Úklid, kterej mi naplánovala S. S. jako slepice. Vytřu. A lidi šlapou. Vytřu půlku. Ne, aby někoho napadlo. Šlapat po tom suchém. To snad není možné. Všichni lidi jsou idioti. Já jsem člověk. Já jsem idiot. Sylogismus. Mrknout se na bleší trhy. Do lesoparku. Na kaštánky. Ráda se vracím do dětských let. Cukrárna a dortík s vínem. A další hrátky s článkama. Energy vodka s exotickým džusem. A závislost na mobilu.
________________________________________________________________________________________________________________

30.9. Den K. Den klid. Nařízenej. Dlouho v posteli. Čtení Pochoutky. Čtení typu - Sakra, takhle dobrá nikdy nebudu. Všechno, co jsem kdy napsala, je sračka. Takže zase mobil. Hodina hraní a mobil spadnul. Ne fyzicky. Hra spadla a neuložila se. Nadávky. Třezalka z Gaudího hrnečku. A pak se vyhýbat sluníčku. Zákon schválnosti. Čtení o jídle pěti barev. A báječná snídaně od R. Zvedla náladu. Na procházku. Dlouhou pětihodinovou. I se zastávkama. Kaštánky. Nějakej děda v kraťasech a naboso. Já chci taky! Ťapat bosejma nožičkama. Rozpuštěný vlasy. Šátek na hlavě. Termoska s čajem. Boty v ruce. Prej - To jsou nějaký přírodní lidi. Jo, to tak. Bylo to příjemný moc. Kreslení uhlem. Skicy. Neumím to. Kreslit baráky to jde. A hladit stromy. Tak ráda bych je objímala. Ale nemám ráda publikum. Mít zase svůj vlastní strom. Citově vlastní. A nemuset čelit pohledům ostatních. Potřebuju dům. Zahrádku. Borůvky. Hrášek. Třešeň. Jahody. Rajčata. A strom na lezení. Objímání. Hlazení. Uklidnění. Co mě bude mít rád.
________________________________________________________________________________________________________________

Jednou moc a jindy zase málo
nevím za co všechno vlastně stálo

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | E-mail | Web | 7. října 2012 v 14:26 | Reagovat

Vlastní kousek zahrady by nebyl špatný. Takový pro kytičky, pro stromy, pro posezení... altánek nebo nějaká boudička, kam by se dal dát stolek a nějaké lehátko. Kolem růže a jasmíny a chrpy a chryzantémy a kopretiny, jiřiny, astry, a spousta pampelišek.
Teď, když budou plískanice, bude to horší. Nekonečné vytírání a uklízení...
I okna brečí.

2 pavel pavel | Web | 7. října 2012 v 15:47 | Reagovat

Neber mu to za zlé. Vzhled často klame a ten dědeček je možná mladší než ty... neber to osobně, ale jen jsem tím chtěl naznačit, že někteří lidé věkem nestárnou a to pochopíš až ti bude víc. :D
Já chodím taky s Lolitkami, tedy už plnoletými a nemám nejmenší zábrany ani výčitky, když mne berou jako bych patřil do jejich věkové skupiny. :)
Řekl bych že ta jóga by byla pro tebe fajn a že se potřebuješ uvolnit a sbírání kaštánků je pro to jako zrozené.  :)

3 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 7. října 2012 v 16:17 | Reagovat

Když jsem byla menší, máma nás brala do lesa a objímali jsme stromy. Že je v tom energie. Ale to už je dlouhá doba.
Znám lidi, který zešeldy ještě před třicítkou... A kdybych to nevěděla, tipnu jim minimálně 60. Ale není jim ani 40...
Já přechod na gympl nijak nezaregistrovala. Pořád je to pro mě zhruba stejně jednoduchý. Jen ty nároky jsou pořád stejný a já nemám čas na to, abych se učila a nárokům vyhovovala...

4 L. L. | Web | 8. října 2012 v 13:42 | Reagovat

Je blbý, když si někdo nějaký úsměv nebo vtípek vyloží jinak, než má. Jsem hodně usměvavá a někdo si to vykládá, že jenom pořád s někým flirtuju :( Usmívám se ale na všechna pohlaví :D Zrovna máme na odd jednu takovou babi přes devadesát a když ji řeknu: babi, jak se máme nebo jak jsme jste se vyspala, tak se usměje a buď kývne nebo pokrčí rameny a ten její bezzubý úsměv, to člověka nadchne :)) akurát mě jednou její rodina asi slyšela, jak ji říkám: babi, což se nesmí, že, ale tak snad problémy nebudou. Opožděně, všechno nejlepší Andri :) Líbí se mi, jak jsou dárečky zabalené :)

5 pan Nedostižný pan Nedostižný | Web | 9. října 2012 v 11:46 | Reagovat

Máš osobitej styl spaní, je to zajímavý ty stručný věty, ale občas se v tom tolik nevyznám...

6 Yominis Yominis | Web | 9. října 2012 v 14:36 | Reagovat

Já vím, že bych se neměla cítit dobře, když tohle čtu, že bych tě měla litovat a poslat spoustu smutných smajlíků. Ale mám-li být upřímná, tak mě tvůj deník vysloveně baví. Asi aktivuje nějakou škodolibou část mého mozku, která pak vysílá pozitivní signály do zbytku těla, že jsem na tom vlastně dobře a že jsou lidé, kteří jsou na tom hůř...
Jinak objímání stromů je fajn. Člověka to hrozně uklidní a dodá mu to energii. Dokonce i teď, když si vzpomenu na poslední břízu, co jsem objala, se usmívám :-)

7 bludickka bludickka | Web | 10. října 2012 v 23:14 | Reagovat

[6]: Taky jsem taková. A proč ne. Jestli se díky čtení mého blogu cítíš líp, jsem jen a jen ráda! O lítost nestojím :)

8 Arkadina Arkadina | Web | 12. října 2012 v 19:43 | Reagovat

Mám jednu prosbu. Za žádnou cenu nezmiňuj název hry. Nechci do toho spadnout taky. Raději bych si poslouchala hudbu než povídala s klukem, který tvrdí, že mě má rád? Prostě zvyk na vlastní zvyk. A narušení je nepříjemné. Zvlášť když jde o oblíbený rituál. Ano, úsměv je dost nebezpečná věc. Krátký oční kontakt s úsměvem. To se mi také líbí. A fascinace „dědečky“? Každý má svoje.
Cítíš alespoň, že se zdokonaluješ? Že to má smysl? Cítíš se dobře, když to vidíš otištěné? Pokud ano, tak to smysl má. A pokud ne, každý děláme nesmyslné věci.
Chvíle, kdy je člověk spokojen a nemusí ani moc bojovat. Kéž by vydržely na vždy. Líbí se pragmatický přístup k darům. Jen by to chtělo se o přáních šířit i více veřejně.
Výpisky z filosofů? Proč? Některé dny jsou strašné. Ale potom je zase lépe.
To je nejkrásnější. Když je člověku nakonec dobře. Ale do té doby. Snad bude bývat lépe. Snad máš někoho, s kým si o tom můžeš promluvit, když je ti nepříliš slunečně.
Přihlaš se na vysokou. Lekce jógy zdarma. Je mi nepříjemné, když někam přijdu a zjistím, že je vytřeno. Že nemám kama jít a musím našlapat. Nemám to ráda. Cítím se špatně vůči tomu, co vytíral.
Gaudího hrneček? Možná si někdy v létě místo Španělska pronajmout na týden chalupu. A budeš mít vlastní strom. A žádné publikum. Kaštany. Mé dětství. Nebo jen minulost. A líné ráno muselo být krásné.

9 bludickka bludickka | Web | 16. října 2012 v 15:40 | Reagovat

[8]: Jako vždy nevím, co na tý hře vidím. Ještě se v ní musí plnit spousty úkolů najednou, takže další stres :-D
Právě naopak. Mám pocit, že píšu hůř a hůř.
Mám takovej sešit, kam si vypisuju myšlenky, který mi přijdou chytrý nebo optimistický nebo zkrátka povzbudivý.
Vysoká by byl další stres.
Jenže na chalupě by byly povinnosti a nutkání něco dělat. To ve Španělku je minimální :)A stromy bych ráda objímala i bez R. a to se zase v lese bojím :) A on mě ještě víc straší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama