Dny s nálepkou - Přežít a nezhroutit se.

29. října 2012 v 16:45 |  Občasník
43. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

22.10. Jsem jako žena, co byla dlouho sama. Urputně někoho hledá. A říká si - Doma ho nepotkáš. Musíš chodit mezi lidi. Zoufale randí s jedním či druhým. Nesmíš to vzdát. Někde tam je. Musí být. A čeká jen na tebe. I pod ošklivou skořápkou může být dokonalé jádro. Musím zkusit vše, co se nabízí. Co kdyby tam někde byl. Ten pravý. A jako ta nejzoufalejší, co už vyzkoušela všechno. Nakonec podám si inzerát: Smysle života? Kde jsi?
________________________________________________________________________________________________________________

23.10. Polospánek. Myšlenky na práci. Psychostavy. Jak těžké vstát. Když vím, co mě čeká. Některé katastrofy jsou však nepředstavitelných rozměrů. Třeba když přestane fungovat systém. Tak sorry. Že neumím být příjemná. Když jsou lidi arogantní. A nechtějí chápat. SV se umí jen podbízet. Pracovat je líná. Už jsem na ní vyjela. A na jednoho chlapka. Jen jsem si dovolila mu oponovat. Hajzl. S L. na jedno pivo. Abych se dokázala vzpamatovat. A usnout.
________________________________________________________________________________________________________________

24.10. Uklízet následky katastrofy. S novou EE. Šéf mi opět vynadal. Že jsem nevyřídila včas to, co nebyla ani moje starost. A absolutně jsem nestíhala. A ještě zaučovat. Co si o sobě do prdele všichni myslí? EE mě nechápe. (Ostatně jako nikdo). Že mě rozčiluje. Když ze mě někdo dělá debila. Jí prý jentak něco nevytočí. Bejvalej manžel na ní dvakrát mířil pistolí. Dvakrát? Tak to pardon. To už nebude asi jen jeho chyba. Možná kdyby to nenechala dojít tak daleko. Kdyby ho nenechala dělat ze sebe debila..Možná tím to začíná. Odreagovat se. Konečně mám dárek. Ale nemám úkryt. Nebo počkám až na Vánoce? V kavárně. Snaha psát dopis. Pohřbená rozhovorem cizích holek. V Grossetu na Míráku. Snobské a nedobré. V knihovně na přednášce. Recyklace v umění. Odpad v umění. Projekce dokumentu. Zajímavé a pohlcující.


________________________________________________________________________________________________________________

25.10. Když jedu kupředu, můžu sedět zády. Ne koukat nazpátek. Ale na to všechno, co si beru s sebou. Na oběd s L. Kde jsme ještě nebyly. Sýrovej špíz. Se salámem? To mohli napsat. Takže obědová preparace. Nálada celkem ucházející. Než šéf nařídil přesčasovou inventuru. Zdarma. Pivo v nové restauraci. Posledních pár informací o cestě na Zéland.
________________________________________________________________________________________________________________

26.10. L. poslední den v práci. Před Zélandem. Uměla si vybrat čas. SV na koberečku. Místo nového kolegy práce navíc. Nezvládáme. Prý je to naše chyba. Nejde to. Melu z posledního. Návrat k mé depresivní přirozenosti. A pod metro neskočím. Jen proto, že by to někomu mohlo udělat radost. Jako vyvrcholení přestal fungovat terminál. Radši mám dobrou náladu. Z toho, že jsou všichni naštvaní. Že v tom nejsem sama
________________________________________________________________________________________________________________

27.10. Lidi před otvíračkou. Lidi po zavíračce. Jsou tak čitelní. Tak stejní. První sníh. Vyvolal melancholickou radost. Oběd v restauraci. A Miluj svůj život. Ne, tak snadno to nejde. Ani s trochou vína. Lehněte si na záda. Meditační hudba. Vaše duše opouští vaše tělo. (Tak to nikdy. Moje největší hrůza.) Co teď. Strop jako nemocniční. Okno! Strom obsypaný šiškama. - Jste nahoře nad nebem. Spolu s ostatními body sattvy. (Ne! Tohle ne. Objímám se se stromem. Všichni se objímají se stromy. Jsem na zemi!!) Mám strach z hypnózy. Ze změněného vnímání. - Ležte tak, abyste se nedotýkali. - To těžko. - Pardon, pardon. - Ne pane, to není na vás. (Jen jste se měl najíst - To kručení je trochu rušivé). Na nohou. Podlamujících se. Kroky dopředu. Až příliš. - Otevřete oči. Všichni jste se inkarnovali na zem. Pozdravte se s body sattvou. Se kterým se střetnete pohledem. Oči k zemi. Snad tam žádnej neleží. Staré dámy. Objímající se. - Sakra, co mám dělat? Pohled zpět. Sympatická holka. Mám po ní skočit? Ne, to ne. Kde je R. Áá, kluk. Pěknej. Rychle oči pryč. - Najděte si tři body sattvy a povídejte si o svém zážitku. Dva bych měla. Ale R. jinde. Rychle k němu. Než bude naštvanej. Takže s holkou a klukem. Co říct? Když nechci mluvit? - Švindlovala jsem. Protože jsem psychicky labilní. A nechtěla jsem. Aby mi v hlavě houklo? Tak radši - Motala se mi hlava. Chlapovi vedle mě kručelo v břiše. Jedna ženská měla otevřený oči a jen bělmo. Bála jsem se. (Ne, že bych tímhle dojem udělala). Dlouhých deset minut. Koukání nikam. Všichni do kruhu. Držte se za ruce. Ještěže ne s tím klukem. Nebo škoda že ne s tím klukem. Všichni budeme vydávat nějaký zvuk. Ach, nemůžu couvnout. Ženská vedle mě má tak teplou ruku. A drží mě pevně. A najednou nádhernej zpěv. Jako v kostele. Okouzlující. Skoro jako ten kluk. Přátelskej. Nejdřív nabízel židli. Nakonci za námi přišel. Jak se nám to líbilo. Že je tu odrána. A tady je největší souznění. Co říct? Abych nevypadala jako idiot? - Ehm, ehm. (Sakra, opět jsem dojem neudělala.) A proč utíkám. Když jsme ještě nedomluvili. Podal nám ruku. Ty jeho oči. Zářící tisíci jisker. Byl víc než okouzlující. Bože! Nestav mi do cesty tyhle body sattvy! O jiných chlapech se nikdy nepíše. Nepsaná dohoda. Doufám, že porušená naposled. Přednáška o zrcadlení. S přísnou paní. A klukem, co se ptal. Proč mu nefunguje notebook. Přednáška o inspirativních řečnících. S příjemně bláznivou ženskou. A chlapem co se aktivně ujal slova. - Jestli někdo víte, že tu máte být. Že máte mluvit. Vystupte a mluvte. Přednáška o indiánském drakovi s nepřítomnou únavou. Tak zase na vzduch. Věděla jsem, co R. řekne. - Takových pošahanců na jednom místě. - No co. Lepší než v reálném světě. Mezi bláznama. Ale nepatřím prostě nikam.
________________________________________________________________________________________________________________

28.10. Domácí den. Mohli jsme ještě na festival... Doma a hotovo. Některé věci nejsou, jak by měly. I když se snažím. I ta největší snaha někdy prostě nestačí. Je nevědět, co chci, totéž jako nic nechtít? A když chci nic nechtít, znamená to, že vím co chci?
________________________________________________________________________________________________________________

Took a bit of time to see, I like being me




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Arkadina Arkadina | Web | 29. října 2012 v 19:40 | Reagovat

Napsat komentář a neposlat ho. Kdo ví, kdo by odpověděl na inzerát.
Nebyla jsi nepříjemná. Byla jsi asertivní. Každý má své meze.
Přednáška mohla být zajímavá. Sníh byl prima. A podivný den příliš nechápu. Na jednu stranu zajímavá zkušenost. Nešla bych do toho.
Smažený hermelín se šunkou. Ta měla být asi příjemné překvapení a benefit navíc. Mě nepotěšila. Bludickka se vyhýbá masu?
Domácí dny jsou prima a odrážení ponurosti ostatních vlastní veselostí stojí spoustu námahy, ale občas se vyplatí.
Snad bude časem lépe.
Podle mě to není totéž. Ale to druhé by platit mohlo.

2 Vendy Vendy | E-mail | Web | 29. října 2012 v 21:11 | Reagovat

Obdivuhodný gejzír myšlenek a pocitů. Útržkové zachytávání vzpomínek a dojmů. Šéf je skutečně kretén, mám dojem, že šéfové poslední dobou jsou skutečně kreténi. Stačilo počíst u Signory, že jim tam zase netopí (opakování z loňska, kdy zatopil snad až v prosinci, až byla polovina zaměstnanců totálně nachcípaných. U sebe v kanclíku však topil, smrad jeden.)
Doporučuji pustit si film Šéfové na zabití. Občas trochu přepísklý, ale několik zásadních věcí je slibných. A především, mnozí by v tom poznali tolik, tolik známé okolnosti a podobnosti...
Taky doporučuji vyzkoušet toto:
http://games.all4all.cz/flash-arcade-game.php?gameid=34277&gamename=17x%20zabij%20%9A%E9fa
(aneb, 17 způsobů, jak zabít svého šéfa. Vybereš nějakou věc v kanclíku a necháš volný průběh události...)
Drsné.

3 doDina doDina | Web | 29. října 2012 v 22:54 | Reagovat

Taky bych chtěla nic nechtít, ale je v tom hrozná lež. Protože už přece chci "nechtít nic", nebo ne?
Zapeklité. A přemýšlivé. (Vždycky jsem si myslela, že tenhle pocit znamená, že nevim co chci. Tenhle pohled se mi líbí.)

4 A. A. | 30. října 2012 v 7:11 | Reagovat

Jojo - souhlas kvalita vedoucích pozic upadá kamsi v zapomění - proč? Chtějí to dělat všichni hňupové, co na to nemají. Co je by zajímali lidi pod nima - je jim fajn, nestrádají, využívají své pauzy na oběd a nepracují? Všude každýho zajímá už jen kvantita místo kvality. Ta je až druhá. A stejně ji nikdo neocení.

to mohlo být zajímavý - přednášky, meditace - vyzkoušela bych :-)

taky nesnáším, když si dám jídlo a překvapí mě tam něco, co fakt z jídeláku nešlo vyčíst ..(sýrový špíz - tam bych salám fakt nečekala!!!)

A copak ten pracovní úraz? Nešikovný maso musí pryč? :-)

Taky si připadám tak, že nikam nezapadám, nepatřím - ale to bylo vždycky ... prostě brala bych jinej svět - jiný místo mimo zemi (nebo na zemi) - ale třeba bych nezapadla ani tam

5 bludickka bludickka | Web | 30. října 2012 v 9:51 | Reagovat

[1]: Bludickka a maso nikdy nešlo dohromady. Od tý doby co táta nevaří výborné marinádované kuřecí prsíčka a nevaříme podobné ani s L., tak se maso v podstatě vůbec nekonzumuje.

[2]: Taky nám netopí. Ale minulý týden jsem byla ještě v tílku, jak se nalítám, tak mi stejně bylo hic. Na hru někdy mrknu, až budu mít velkej vztek :)

[4]: Řízla jsem se o krabici. A nadávala, že je škoda, že jsem si s ní nepodřízla žílu :)

6 pavel pavel | Web | 30. října 2012 v 11:24 | Reagovat

Ten pocit trávit čas mezi pošahanci, byla to sekta, docela důvěrně znám. Doufám že ten guru nebyla zase nějakej podvodník.

7 Noc Noc | Web | 31. října 2012 v 14:38 | Reagovat

Líbí se mi jak píšeš .Věta .tečka .super !

8 Someone Invisible Someone Invisible | E-mail | Web | 31. října 2012 v 14:40 | Reagovat

Jo, já jednou takhle jedla určitou bagetu a bylo tam něco, co bych taky nejedla. A mimo jiné třeba i kombinace šunka - křen...ble :-!...
Rozhoduju se o vzdělání. Jestli dát přednost humanitním (respektive ostatním předmětům), nebo výtvarce... Ještě před pár týdny jsem věděla, že chci výtvarku, ale teď jsem na silných pochybách. Ony ty ostatní předměty můžou pak dost chybět... Ale i výtvarka... :D

9 L. L. | Web | 31. října 2012 v 22:28 | Reagovat

Nedávno jsem se dívala na poslední díl Muži v Černém. Jedna věta mi uvízla v hlavě a to: "A víte co? Chci přidat". Vždycky se s Tomem zasmějem (vidělas to?:D) a já mám chuť to v práci říct Hlavní, ale ta by vtip nepochopila a ani by mi/nám nepřidala. Škoda. Já chci, ať tato věta funguje. Teď budu všem doporučovat dovolenou. Protože těch deset dní volna (jsem měla štěstí:), kdy jsem nic nedělala, mi hrozně pomohlo (jen ještě nevím na jak dlouho, ale to teď neřeším). Ta poslední věta sedí. Ale je to takové hodně filozofické :P S těmi "pošahanci" bych se bála :-)

10 bludickka bludickka | Web | 5. listopadu 2012 v 15:21 | Reagovat

[9]: Tak to jsem neviděla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama