Kéž by někdo znal!

10. prosince 2012 v 20:53 |  Občasník
49. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

3.12. Vím, kdo jsem. Ale nevím, co se se mnou děje. Roztříštění osobnosti? Schizofrenie? Dvě osoby, na hranici mezi nimiž se snažím balancovat. Tělo nedokážu přemluvit. Křeče z nervozity neumím obelhat. Ani když čtyřicetkrát mlátím roztokem homeopatik. A přitom v hlavě je to prapodivně namícháno. Obavy. Lhostejnost. Radost ze slunce či sněhu. A vidina života jako příběhu plného překvapení, radosti a krásy. Jsem blázen a vím o tom. Myšlenkové toky nestíhám sledovat a vracet zpátky do svých koryt. Kéž by někdo rozuměl. A tak málo lidí, co by člověk mohl obdivovat ve světě bez kabelů.
________________________________________________________________________________________________________________

4.12. Už se to stává pravidlem. Že se něco podělá. Sotva dorazím do práce. Včera ztráta, nefungující systém a chybějící tisícovka. Dnes se rozloučila tiskárna. Někdy jsou opravdu jen dvě volby. Smát se, anebo brečet. Dny tak rychle ubíhají. A já bych nejradši nedělala vůbec nic. Taky jsme toho tentokrát moc nestihli. Objednat dárek. Motivovat R. k dokončení bakalářky a psaní do časáku. Na cukroví není materiál. A L. už se brzy vrací. Jsem v rozpacích. Těším se, ale.. Bude konec domácí harmonie.
________________________________________________________________________________________________________________

5.12. Střídání nálad. Už na denním pořádku. Cítím se dobře, když je naštvanej někdo jinej. Jsem vážně zákeřná. Asi mě všichni nesnáší. L. nesnášej víc. A R. v práci taky není oblíbenej. Možná je na čase si něco přiznat. Nikdy nebudu oblíbená. Ba naopak. Nelze změnit. Leda neustávající přetvářkou. Nikdy v kůži mě samotné. Proč? Možná proto.. že jakékoliv špatné zacházení s mou osobou dávám ostatním vyžrat. Vše oplácím. Dle vlastního výkladu. Už zase mi všichni vadí. A já vadím všem. To je náladička.. na víno. A dělat cukroví. Rozdělat těsto na linecký. Ale opět chybějí suroviny. Začít strouhat piškoty na vosí hnízda. Taky chybějí suroviny. Totální únava. Proč to těsto nesníme rovnou z mísy? Ujídám do zplácání žaludku. Vosí hnízda hotová! Letos asi osmatřicet kousků. A to jsme dělali ze dvou dávek. Asi jsem ujedla víc, než jsem myslela.


________________________________________________________________________________________________________________

6.12. A to jsem si včera četla jen dvě zprávy z netu. A hned takovejhle sen. Celej ošklivej. Se zakončením, že R. srazilo metro. A já dostala nepřekonatelnej hysterák. Mám hodně živý sny. Často je prociťuju. Úplně stejně jako skutečnost. Jak krásné se jevilo probuzení a odchod do práce. Aspoň v tu chvíli. Vidět nepředpokládanou smrt blízké osoby na vlastní kůži. Musí být jedním z nejhorších zážitků. Ale ten pocit radosti z probuzení splyne s dalším bezvýznamným dnem. Nejhorší jsou stavy přicházejícího šílenství. A strach, že nepomine. Bezmoc. Myslet na způsob sebevraždy. Jako na zálohu. Kdyby to bylo silnější než já. A nutit myšlenky zabývat se banalitama. Vykrajováním lineckého cukroví. To by mě bavilo. Ale všechny myšlenky se do něho nevsáknou. Nic je nepohltí. Kéž by se daly myšlenky zapomenout. Jednou provždy.
________________________________________________________________________________________________________________

7.12. Jsem nějaká podezřele klidná. V práci. Nebo je to jen předstíraný klid. Nezvládáme. A KF si jde na cigáro? Pak nakoupit a pak si udělá kafe? Už ani nemá cenu to komentovat. Stejně všichni ví. Co si myslím. Ale rozhodně už se nehodlám strhnout. I kdyby to tam mělo spadnout. Lepení cukroví marmeládou mě baví. Jako dětská hra. R. do mě nalil dva rumy. A kousek. Ani jsem se nebránila. A hladový tělo si užilo rozlévající teplo a opojnou radost prostupující celou bytostí. Ach. Někdy to štěstí pociťuju i normálně. Nikdy nevím, odkud přichází. A jak ho znovu přivodit. Ale když mám v sobě rum... a skákám jako šílenec. Na kazetu Offspring. Co jsem milovala, když mi bylo čtrnáct. A poslouchala jsem jí nepřetržitě na školním výletě v Anglii. Cítím takový nával energie. Jen na chvíli. A R. tu euforii nesdílí. Ba naopak. A pak už návrat L. Otevřela jsem malou lahvinku vína. Co jsem si šetřila ze Španělska. A hned jsem ji psychicky připravila na návrat do práce. Příjemné posezení.
________________________________________________________________________________________________________________

8.12. Nevyspalá jako snad tradičně. A rozlámaná. Ale s nekonečně dobrou náladou. Rychlý nápad vyrazit s R. na pizzu. A na Holešovický fashion market. Bouračka mě zdržela v koloně. Pizzu donesli pozdě. Ale já si chtěla za každou cenu něco koupit. Tak jsme se honili. A stejně se mi nic nelíbilo. Za ty ceny. A pak na bus za N. do Plzně. A v buse Klaun. Můj starý oblíbený klaun. Co byl mým sluníčkem v depresích před deseti lety. A on mě sotva pozdravil. Zamrzí. Stejně bysme si asi neměli co říct. Kdoví jestli jsme kdy měli. A pak N. Jiná než před léty. Trochu. Ale stále s piercingem v obočí. Kterej jsme si tenkrát jely spolu udělat. Nezávisle na sobě. A já tajně. A obě ho ještě máme. Životnost věcí je občas záviděníhodná. V porovnání s city a vztahy. Příjemný večer. Celkem málo alkoholu. Večeře. A naše několika minutové dilema, co si dáme. A spousty a spousty povídání. A vlakem do jejího baráčku. Taky chci. Podkroví. A zahrádku. A vlašský ořechy na ní. A moje útrpná snaha udržet se vzhůru. A její útrpná snaha nahustit do mě co nejvíc informací. Stejně jsem usla. Jako pravidelně při našich posledních setkáních. Tak příjemně unavená.
________________________________________________________________________________________________________________

9.12. Vyhrabat se z postele. Když je v pokoji patnáct stupňů. Je boj. A v tý psírně sedět jakou dobu. Opět povídat a divit se, že je pořád o čem. I když se už vídáme jednou za půl roku. Písničky z Óčka, co je pro mě už utajenou zónou. Oběd co N. uvařila. A co jsem mu moc nedala. A pak sedím v buse. A cítím se šťastná. Protože je mi teplo. Protože venku sněží. Protože mám rozpuštěný vlasy. Protože mám na klíně deníkoknížku, co mi svěřila N. Protože jsem naprosto přítomná. Chci ten pocit rozebrat na atomy. Abych ho uměla navodit. Proč jsem bezdůvodně šťastná? Anebo bezdůvodně nešťastná? Myslívala jsem, že je to puberta. A nakonec jsem to já sama. Odkud se to bere? Kde je prvopočátek těch pocitů? A jak se naučit s nima pracovat? Otázka pro ty co čtou a nepřeskakujou, zní: Cítíte se PRÁVĚ V TUHLE CHVÍLI šťastní nebo nešťastní? A proč?
________________________________________________________________________________________________________________

Have you ever buried your face in your hands
Cause no one around you understands
Or has the slightest idea what it is that makes you be

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Someone Invisible Someone Invisible | E-mail | Web | 10. prosince 2012 v 21:26 | Reagovat

Cítím se šťastná. Protože jsem dokázala změnit svý vnímání světa. A poslouchám hudbu, která mě teď dává mnohem víc. A nic nestíhám, ale je to najednou příjemný. I když stále svět vidím černě (a černej je), ale je to tak nějak. Všechno lepší. A samozřejmě se potají usmívám nad všemi vzpomínkami, s mými nejbližšími.
Já letos cukroví moc nedala. Nevím. Vánoce mě děsí a letos se nedostavila ani sebemenší emoce při vůni perníčků...

2 pavel pavel | Web | 11. prosince 2012 v 16:05 | Reagovat

Já se cítím blbě a nejen proto, že na mně něco leze.

3 danielinama danielinama | Web | 11. prosince 2012 v 16:30 | Reagovat

PRÁVĚ TEĎ v tomto okamžiku se cítím tak neutrálně, trošku přemýšlím, zda péct cukroví a moc se mi nechce, tak uvídím, jestli se to změní.
Jsi hodně upřímná, ale nějak Ti nevím, zda máš problémy, protože je toho na tebe moc, nemáš kolem sebe ty správné lidi, nebo zda Ti nějak samovolně lítá nahoru a dolu nálada...Mně občas k pocitu štěstí stačí sluníčko, nebo mi nějaké vzpomínky vyvolá počasí, každý je citlivý možná na něco jiného.

4 Channina Channina | Web | 12. prosince 2012 v 10:16 | Reagovat

*náladová* druhé ja...

btw, práve v túto chvíľu som šťastná... som sama doma, počúvam hudbu, pijem kávu a nič a nikto ma neruší .

5 Mieko Wolf Mieko Wolf | Web | 12. prosince 2012 v 19:07 | Reagovat

Děkuju za komentář, potěšil.
3.12 - 'Kéž by mi někdo rozuměl.' Já ti rozumím, víc než si myslíš. mám to samé. Taky balancuju. Taky mám asi schizofrenii, (snad ne) jinak si to nedokážu vysvětlit.
4.12 -'Už se to stává pravidlem.' Smutně oznamuji, že u mě je to totéž.
5.12. - Nevím, kterou z těch věcí si vybrat. jen snad můžu opět tvrdit, že ti rozumím. Vím, jaký to je. Taky jsme zákeřná, dělá mi to dobře. Cizí neštěstí. Jen nečině přihlížím a řikám si, že je lepší, aby oni než já.
6.12 - 'Mám hodně živý sny. Často je prociťuju. Úplně stejně jako skutečnost.' Zatraceně, my si budeme rozumět víc, než by mě napadlo. Jo, mám to samý. A vím, že nic není horšího než smrt. Teda ve snech. Ta otázka smrti v realitě je mi daleko bližší.¨
7. 12 - The Offspring. Další spoelčná věc.
8.12 - 'Nevyspalá jako snad tradičně. A rozlámaná.' Opět vím, o čem mluvíš, jen se nebudím s dobrou náladou. Ano, vztahy a city jsou tak pomíjivé.
9.12 - Proč? Tak hodně otázek a tak málo odpovědí.

Můžu si tě přidat do oblíbených stránek? Nerada bych o kontakt na tebe přišla, protože jak se zdá, máme toho hodně společného.

6 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 12. prosince 2012 v 19:14 | Reagovat

Objektivná důvod teď nevymyslim....
A chtěla jsem jít na spska, sham 69 a spínací špenndlík a právě před pár minutama mi chcípla i ta nejposleění nadjě... Nic neoběčí ani ote...

7 bludickka bludickka | Web | 12. prosince 2012 v 19:26 | Reagovat

[5]: Budu ráda, když si mě přidáš. Já se snažím aspoň jednou za týden navštívit mé návštěvníky, takže kontakt snad nezapadne, ale jistota je jistota :)

[6]: Aha, tam bych taky ráda, ale ještě nevím, jestli to vyjde. Zkus myslet konstruktivním a ne destruktivním způsobem, ještě je pár dní čas. Třeba přijdeš na způsob, jak to zařídit.

8 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. prosince 2012 v 20:30 | Reagovat

Myslím, že vědomě šťastný i nešťastný pocit jsou extrémy. Notnou část mého života zabírá pocit neutrální, který je vlastně také štěstím, jenom štěstím neuvědomělým. Takže - jestli mám jen dvě uvedené možnosti - šťastný :-). A proč? To kdyby tak člověk věděl...

9 doDina doDina | Web | 12. prosince 2012 v 20:55 | Reagovat

Někdy mě hrozně děsíš. Ty a to co píšeš. Jak je tvůj vnitřní svět podobný mému. To divné rozpolcení. Malé radosti "z ničeho". Stres. Zlé a živé sny kdy mumírají blízcí. A špatný spaní. Ale třeba i radost ze sněhu, jak je 'čistý'. A Offspring z mládí.
A štěstí? Nebo neštěstí? ... nevím. I tam jsem rozpolcená. Možná že očekávámm víc, možná že jen vidím moc daleko a hluboko a proto ty pocity štěstí často ztrácím. A hrozně rychle.

10 Leila Leila | Web | 12. prosince 2012 v 21:03 | Reagovat

Díky za názor, ta druhá se mi taky líbí víc :).
Ani nevíš jak jsem ráda, že tu píšeš, že se cítíš jako rozdvojená osobnost a že máš pocity štěstí a do toho hned pocity neštěstí. Nejsem ráda snad proto, že bych ti to přála, to ne (já nemám radost z cizího neštěstí), ale beru to jako útěchu, že v tyhle stavy nemám jenom já a že to asi k životu patří. Taky si nepřipadám normální, řekla bych, že jsem blázen... Dokonce jsem chtěla dřív chodit i k psychologovi abych se mohla někomu svěřit se svými pocity. Poslední dobou se směju abych nebrečela...

11 hesturs hesturs | 12. prosince 2012 v 21:56 | Reagovat

V některých dnech se vidím dokonale, jako bys popisovala mě. Ale zaujala mě myšlenka spojit popis více dnů do jednoho článku. Kdyby byl psán každý sám, tak by mě to otrávilo. Nemám ráda krátké články. Ale ani ty dlouhé, ve kterých se stále dokola omílá jedna a ta samá věc.
Odpověď na Tvou otázku je pro mě v tuhle chvíli celkem složitá, nicméně pokusím se o ni. Určitě jsem naštvaná. Na spolužačky, které opět zapomněly na mou existenci. Zajímavé, že když jsem to zařizovala já, tak jsem existovala. A ještě výčitky, že se nechovám podle jejich představ... S tím souvisí můj druhý pocit - jsem zklamaná. Z toho, že se začíná hroutit náš společný víkend. Nebo jinak, on se nehroutí. Jen jsou tam tři lidi navíc, kteří tam, alespoň podle mě, nemají co dělat. Pak jsem unavená, bolí mě všechno možné a podobné věci... Takže celkově jsem nešťastná. I když u mě by byl zázrak pokud bych byla šťastná...

12 Arkadina Arkadina | Web | 17. prosince 2012 v 11:17 | Reagovat

Svět bez kabelů. Pěkné vyjádření. Více osobností, které tvoří jednu. Jsi každá z nich? Netuším. Na toto neumím odpovídat.
Smát nebo brečet. Je lepší pláč nebo hysterický smích? Stoikové.Lépe stihnout méně a užít si to. Pokud nepotřebuješ stihnout vše. To je potom horší. Vše jednou končí. A nedá se s tím nic dělat.
Jsme lidé. Nemůžeme mít pořád stejnou náladu. Oblíbenost. Někomu stačí, aby byl tolerován. Popřípadě respektován. Jde o to, co chceš víc. Oblíbenost nebo možnost být sama sebou? Chytré řeči, které stejně nemají význam. Obojí. Chceme vždycky obojí.Oplácení. Hmm. Složité. Na jednu stranu mi to přijde špatné. Na druhou stranu, nedělám to také? A do jaké mírsy by měl člověk tolerovat a od kdy začít oplácet? Těsto na linecké. Letos doma pečou beze mne. První prosince jsem jim pomohla s perníčky s tím, že se vracím až později a je to na nich. V neděli jsem zjistila, že mimo perníčků není nic. Nevadí. Je to jen jídlo. Vosí hnízda mám ráda. A zabránit ujídání je někdy nemožné. Člověk přece musí ochutnat.
Vždy záleží na úhlu pohledu. Živé sny mohou být peklo. Někdy ta myšlenka uklidní. Víš, že je špatná, ale uklidní. Nový úhel pohledu. Nový systém priorit.
Lepení je prima. Většina pečení je zábava. A k tomu často chutný výsledek. Někdy se jim ani nechceme bránit. Jsi milá a krásně ironická.
Je prima, že se ti bylo opravdu dobře. Takové chvíle jsou báječné.
Je nevím odpověď? Prostě jsem. Špatné za mnou, špatné přede mnou. Dobré bude nebo nebude. Přežít? Asi.

13 bludickka bludickka | Web | 17. prosince 2012 v 19:59 | Reagovat

[8]: Tak nevím..když si neuvědomuješ že jsi šťastný, tak jsi šťastný? Nebo naopak. Když jsi to neuvědomuješ, tak vlastně šťastný nejsi. A opravdu šťastný jsi, jen když to tak cítíš.

[9]:, [10]: Jsem ráda, jestli nejsem sama, kdo se takhle cítí. Trochu mě to uklidňuje :)

[12]: Ano, chci abych byla oblíbená, když jsem sama sebou :) Systém priorit se mění neustále. Nikdy špatné věci nepůsobí dlouhodobě. Přežít a snažit se to změnit tak, aby to nebylo jen o přežívání.

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. prosince 2012 v 0:17 | Reagovat

[13]: Někdy je to tak, že člověk až se zpožděním pochopí a pocítí, že byl šťastný.

15 bludickka bludickka | Web | 18. prosince 2012 v 15:57 | Reagovat

[14]: Jenže štěstí je jen pocit. Takže pokud si to v tu chvíli nepociťoval, jak si můžeš vzpomenout, že vlastně ano. To je jen tím, že ti věci s odstupem času často připadají lepší než byly.

16 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. prosince 2012 v 16:20 | Reagovat

[15]: Taky osobně vnímám štěstí jako okamžitý a bezprostřední libý pocit (a mám to štěstí, že ho občas doopravdy zažívám). Připouštím ale, že štěstí dokáže mít mnoho zdrojů, mnoho podob a mnoho způsobů prožívání, v tom dokáže být velmi, velmi individuální, exaktně nedefinovatelné a nepřenosné :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama