Z nuly na sto

24. března 2013 v 20:05 |  Občasník
12. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

18.3. To jsou zase nálady. Nesnesu se s nikým. Kdybych měla psát nemalé radosti, tak jediné, co mě potěšilo, byl pohled na sebe ve spodním prádle. Jediné s čím jsem spokojená. Moje povaha je k nevydržení. Budoucnost přede mnou barvami nezáří. Nechápu, proč to žiju. Mám pocit, že něco dělám špatně. Možná všechno. Ke svý hlavě bych potřebovala návod. Jak jí přeprogramovat. Potřebuju naučit žít.
________________________________________________________________________________________________________________

19.3. Probírám se obsahem krabic. Přeskládávám do skříně. Je mi líto vyhodit. Vzpomínkové kalhoty. Několikery. Roztrhané. Jsem ještě já ta holka z těch kalhot? Holka, co kupovala tyhle kalhoty před třinácti lety? A před osmi na ně dala nášivku Sex, drogy, rokenrol. Asi jo. Možná jsem se nedovyvinula. Večer volá děda. Na R. telefon. A já se děsím. Že se něco děje. A oni jen vyhráli minuty zdarma na O2.


________________________________________________________________________________________________________________

20.3. Menstruace. Bolesti. Smutek přetrvávající. Zabíjet čas po obchodech. Nakupovat už jedině do Terranovy. A propadat do horší a horší nálady. Nesnáším Prahu. Centrum. Nesnáším davy, strach z okradení, ze špinavých rukou. Strach kam jít, když oblíbená finančně dostupná kavárna je narvaná. Strach, že střízlivá nikdy nebudu taková, jaká jsem uvnitř. Pod nánosem svých temných myšlenek. Febiofest a Můj pes Killer. Nicmoc. Jen slovenština se mi líbí.
________________________________________________________________________________________________________________

21.3. Někdy se bojím. Že v tomhle boji nezvítězím. Boj proti myšlenkám. Mým myšlenkám? Myšlenkám mojí hlavy? Jsou moje? Jsem to já? Ne, to nejsem já. Nechci to být já. Je to něco, co ničí mě. Jsem to já, co ničím sebe?
________________________________________________________________________________________________________________

22.3. Udržovat si náladu až do setkání. Za každou cenu. Pak se udržela sama. Za pomoci A. Za pomoci alkoholu. V kavárně. Trochu přečajovaná a mimo. Soustředící se konečně na něco jiného (někoho jiného) než sebe. Příjemné! Novinka, která mě rozhodila. Svatba. To dokonale strhlo mou pozornost. Tajně schované před zimou s alkoholem kdesi na schodech. Srandičky a puberťácké focení. Je fajn mluvit šeptem. Dokud se člověk udrží. Do Rock Café a hned potkat SI. A zjistit, že koncert začal včas. A zbývají už jen dvě kapely. Jít pařit. Pak fotbálek. Zase pít. Vyhrnovat si na záchodech u zrcadla triko až pod bradu a vykřikovat, že tenhle pohled zbožňuju. Konečně se vyhrabat ze splínů rovnou do extáze. A být šťastná. Že hraje muzika, že jsem s A. Že hned blízko je další milá tvářička. Že mám všechny ráda a oni mě. Že po mně někteří příslušníci opačnýho pohlaví pokukujou. Že mi někdo řek, že mám hezkej zadek (proč mi nikdo nikdy neřekne, že mám hezký oči??). Myslím si, že jsem hvězda. Miluju ten pocit sebejistoty. Nechci, aby to nikdy skončilo. Paříme. Užívám si všechno. Suverénně oslovuju R. kámoše. Hrajem s nima fotbálky. Spousty! Kecáme. A já jsem konečně normální. Uvolněná a veselá. Taková, jakou se cítím být. Přestávám myslet na nesmysly. Opilá do stavu N. Neohrožená. Ani se nebojím cestou domů.
________________________________________________________________________________________________________________

23.3. Umírám! To zákonnitě muselo přijít. Ale stálo to zato. Jen nechápu, proč někdy piju. I když jsem už opilá. Potřebovala jsem to. Uniknout od všeho. Cítit se z nuly princeznou. Proč nemůže být opilost můj přirozený stav? Díky zbytkům z nadšení přechozí noci funguju. Dokážu vstát (po dlouhém přemlouvání). Zajít si na oběd. Dívat se na film. Jet hodinu tam a hodinu zpátky do centra. Kvůli chvilkové návštěvě Dyzajnmarketu. Na horkou griotku do Nony. Neupravená. Hrající si na neviditelnou. V koutku. Když nechcete, aby na vás někdo promluvil, neopětujte úsměv. To vím. Ale ani kamenná tvář občas nezabírá. - Ahoj, neznáme se odněkud? - Myslím, že ne. - Jsi z Prahy? - Jo. Rychlej rozhovor. Můj výraz ani ničemu delšímu nenasvědčoval. Jestlipak to byla seznamovací fráze. Nebo mě zná? Já si nikdy nikoho nepamatuju.
________________________________________________________________________________________________________________

24.3. Další den, který R. tráví stěhováním mámy. Další den, který trávím o samotě. Který se přemlouvám, udělat si cokoliv k jídlu. Udělat vůbec cokoliv. Svádím se sebou jednu malou bitvu za druhou. A snažím se co nejmíň myslet. Na kteroukoliv jinou chvíli. Než na tuhle.
________________________________________________________________________________________________________________

Co to hrajem za hru v tomhle divným světě
šachy mezi sebou silnější tě smete
tak proč se tak divěj jaký jsou z nás lidi
nevěřej že takhle si nás vychovali














 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 danielinama danielinama | Web | 24. března 2013 v 22:33 | Reagovat

Co na to říct? Na mě alkohol takhle nefunguje, cítím ho na sobě po vypití kapky a není mi to příjemné.Člověk většinou má nějaké myšlenky a nemusí být příjemné neustále myslet... možná prostě jen hledáš a časem najdeš.

2 doDina doDina | Web | 25. března 2013 v 11:56 | Reagovat

Tak se skoro bojím pomyslet na to, že ty naše chmurné nálady minulý týden jsou jen trapný PMS :D
Tvoje postřehy mě strašně moc vrací myšlenkami zpět. Třeba to, jak schováváš a přebíráš staré kalhoty. Já jsem všechny v neudržitelném stavu vyhodila. Ale taky jsem je měla. I když po mě jich moc nezbyde. Všechny opravím na "pracovní". Jen je to taková nostalgie. Ale měla jsem takovou tu větší krizi a tak jsem vyhodila všechno, co připomíná staré časy. Nebo zahrabala hluboko. A papíry trhala na malinký kousíčky. Nebo konzertování. Jak mi to chybí. A na druhou stranu, se toho strašně bojím. Znám ten pocit bez tíže, když celej klub prostě patří jen tobě. Trochu připitá, a je ti všechno jedno. Co si myslí, jestli je to dobré a jestli vůbec něco. Věřím, že je všechno dokonalé a že my tam vpředu prolnutí hudbou jsme nejlepší na světě. A že to musí každý závidět.
Když jsi už opilá, pít se nepřestává. To prostě nejde :) A nebo jde, ale je to trochu nuda.
Proč mi nikdo neřekne, že mám hezký oči! :D (paráda, to je vážně dobrá poznámka :) )

3 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 25. března 2013 v 13:53 | Reagovat

Vyhodit staré oblečení. U mě není tolik problém, většinou je růžové a jen pár let staré...O to horší je to s věcmi, které jsem měla ráda. Některé mám ve skříni už dlouhou dobu, ač jsem o desítky centimetrů vyšší a širší :D
Jojo, tenhle koncert byl prostě dobrej :-D
(o mých očích se nikdo nezmiňnuje, protože je obvyklenevidí, dokud si neostříhám ofinu :))

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. března 2013 v 14:08 | Reagovat

Takový existenciální kontext jsem zatím ještě svým kalhotám nedal. Nejspíš by se mi hned přitížilo :-).

5 hewkii hewkii | Web | 26. března 2013 v 23:16 | Reagovat

Proč mi nikdo neřekne, že mám hezké oči - to mě pobavilo... ...musel jsem překliknout na jednu fotku své drahé, abych zjistil, jakou má barvu očí. Já vím, smutné :-)
Pařbu ti závidím, to ráno už tolik ne. :-D

6 vivienne vivienne | Web | 29. března 2013 v 21:33 | Reagovat

co je psáno k prvnímu dni na mě sedí dokonala, ale u mě to není jed jeden den už je to strašně dlouhé období

7 Vendy Vendy | Web | 31. března 2013 v 20:58 | Reagovat

Těžká rána opilcova, ale někdy to asi musí být...
Proč ti nikdo neřekne že máš hezký oči? Nojo, kluci koukaj jinam. .-)
A přes všechny splíny jsi zažila jeden pěkný večer, i když s těžkými následky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama