Pravda vždycky působí zklamání. A proto všichni lžou.

3. června 2013 v 16:15 |  Občasník
22. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

27.5. Nevyspalá. Jako zbitá. Snažím se přežít další den. S úsměvem. Hodně toho nakecám s MA. Ta potřeba komunikace neslábne. Touha mluvit s kýmkoliv o čemkoliv. Jsem příjemná. Vypadám, že mám dobrou náladu. A všechno je jen usilovná snaha. VD nás vypekla. Že jí není dobře. L. se vzteká. Jsem ráda, že to nemusím řešit já. Chci si tu milou masku chvíli ponechat. V knihovně pro nekvalitní četbu. V obchodě pro nezdravé potraviny. Čokoláda mě drží při životě. A hlavně snickers. Konec tiché domácnosti. Ten konec, kdy se dělá, že nic. Protože to už zúčastněné nebaví. A stejně si každý myslí své. Domácí moučník s tvarohem. Konečně něco - neoschlého z obchodu. Snad bude dobrý. Syrový mi chutnal. Sms na dobrou noc. A já se zas culím na telefon. Podezřele. Vypnutej zvuk. Znáte to? Když je zaplý, víte, že nic nepřišlo. Když je vyplý, můžete se stále dívat. A doufat. Mám ráda příjemná vytržení z pocitu osamělosti.


________________________________________________________________________________________________________________

28.5. Mám nutkání dělat věci jinak. Udělat něco jinak. Ale nevím, co?? Utrhnout sedmikrásku. Touha po komunikaci nemizí. A tak se bavím s kolegama. LJ mi před pobočkou ukazuje použití pepřáku. VD mi pomáhá zjistit vlakové spojení. Sluníčko mi nepřeje. A tak se vydržím klepat jen chvíli. Na lavičce s knížkou. Nakonec je docela vtipná. A pochází z ní nadpis tohoto týdne. Jmenuje se Láska trvá tři roky. Hned bych jí někomu předčítala. Sama si číst není ono. A pak zas domov. A zase se láduju čokoládou. A vším, co mi přijde pod ruku. Přehlížím, kam se kočka zas vymočila. Ještě chci být za milou. A chci jí tisknout a funět jí do kožichu. A ne nadávat. Něco mi chybí. Ale je mi dobře. R. už si přestal myslet, že mám milence. Teď si myslí, že jsem lesba. Úsměvy nad smskami jsou jediným důležitým zpestřením šedi. Ale možná ne tak bezpečným? Na příjemné věci se zvyká moc snadno.
________________________________________________________________________________________________________________

29.5. Mám na ostatní tak vysoké nároky. Že je nikdo není schopen plnit. Fantazie, které se mi jeví jako nereálné, se stále letmo promítají na plátně mé duše. Jaké by asi bylo opustit bezpečí své citové klece? Když se vám splní, co si přejete, už to není tak růžové jako v představách. Z čeho pořád strach? Z bolesti? Z ponížení? Ze závislosti? Bránit se pozitivitě způsobené kýmkoliv jiným. V předtuše za rohem číhající pohromy. Je silnější strach nebo touha? Bohužel strach. Mám strach, že už to brnění nikdy nesundám. A že se obnažím, se bojím ještě víc. Český národ by potřeboval deset tisíc Donů Quijotů. Řekl prý kdysi Mahen. Kdo zabil toho mého? To já sama? A nedejchá ještě trochu? Svržen na dně té propasti z vnitřní prázdnoty.
________________________________________________________________________________________________________________

30.5. Čtrnáct hodin v práci. No dobře, třináct a půl. Nohy bolí. A pocit, že dokážu všechno. Cokoliv. Jenom ne vydržet klidná. Vždycky si pomáhají. A mně minimálně. Nepotřebuju to. Už zase ten pocit. Že nikoho nepotřebuju. Všechno dělám nejlíp. Jsem skvělá. Nejlepší. Dokážu pracovat za dva. Jen nevím, k čemu mi to je.

_______________________________________________________________________________________________________________

31.5. Další čtrnáctka přede mnou. První půlden mi bolí nohy. A chce se mi ukrutně spát. Práce je málo. Ale musím řešit spousty nesmyslů. Takže si stejně neoddychnu. Ani v hlavě ne. Kde a kdy jsem ztratila všechny ideály? A bylo to dobře nebo špatně? Neměla jsem se snažit uskutečnit nereálné? Je smíření se správná cesta? Přizpůsobování se standardnímu chodu věcí? Jsou ty ideály pohřbené tolik hluboko, že už nejsem schopná je identifikovat? Je lehčí si svoje touhy znechutit než jim marně jít naproti. Zabíjet svoje sny tvrdou realitou jsem se rychle naučila. Ale jak mi teď bez nich je? Nevím, co chci. A nevím, jestli to chci vědět. Bráním si v jakékoliv prudší reakci. Protože se mi jeví jako přehnaná. Přidušené emoce. Většinou se snažím chovat rozumně. Ovládat se. Až příliš.
________________________________________________________________________________________________________________

1.6. Pracovní sobota s LJ. Povídáme si. Jsem milá a snaživá. On kupodivu taky. Ani se mi nechce věřit. Že mě vůbec ničím nevyprudil. Jsem unavená. Ale pokračuju v zajetém tempu. Prát, věšet, žehlit. Kdo se zastaví, prohrál. A je mi? Docela příjemně.
________________________________________________________________________________________________________________

2.6. Aktivka stěhuje L. To by bylo, abych nějaký den relaxovala. Vždyť to ani neumím. Vykopat se z postele na poslední chvíli. A posnídat jen skromně. Za běhu. A snažit se myslet si, že VJ (L. přítel) není takovej blbec. Jak jsem si myslela minule. A jak na mě působí neustále. Ještě se k nám přidává Libor a Luděk. Zlatý kluci. Aspoň někdo se práce nebojí. Odsejpá to rychle. Ideální stěhování. Jen VJ fňuká, že ho bolí svaly. A ještě mizí dřív. To snad ani nestojí za komentář. Zato nádherní šediví broučci!! Tedy potkani! Málem jsem zešílela blahem. Když mi dovolili počechrat jim kožíšek. A jeden vzal můj prst do dlaní. Nic lepšího následujících čtrnáct dní rozhodně neprožiju. L. mně a Luďkovi koupila panáka. Víc jsem ani nečekala. Snad ani on ne. Všichni hladoví. V restauraci s pivem za 24, ale smažákem za 160. To se mi vyplatilo. Ležet celý den v posteli, ušetřila bych tři kila. Když už, dala jsem si aspoň lesní ovoce se zmrzlinou a šlehačkou. Žádný troškaření. A ideální kombinace k pivu. Metro naštěstí zatopené ve správném úseku. Takže cesta domů bez problémů.
________________________________________________________________________________________________________________

Voda všetko zaplavuje
a zmýva ľudské hriechy,
keď na túto ľudskú špinu už nestačili rieky










 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivet Ivet | Web | 3. června 2013 v 18:34 | Reagovat

Vyměnila jsem čokoládovou tyčinku Kaštany za Banán v bílé čokoládě - to je taky ňamka! -:) Ale lepší musí být ten tvůj moučník s tvarohem, to bych si dala taky!-:)
Jo a to metro, které jsi komentovala u mě na blogu - to bych potřebovala aby jezdilo, myslím metro A. Chybí, nevejdeme se do tramvají! -:((

2 Indie.Annette Indie.Annette | E-mail | Web | 3. června 2013 v 19:15 | Reagovat

Nadpis sedí.. ^^ je to velká pravda...
Také se mi tento týden chtělo tolik spát, běžně se mi stávalo, že jsme došla ze školy usla a ráno doháněla všechno co ve spánku zanedbala.. to bude tím počasím..

3 eliade eliade | Web | 3. června 2013 v 19:31 | Reagovat

Já mám vypnutý zvuk na mobilu v podstatě od té doby, co se se mnou rozešel jediný kluk, se kterým jsem kdy chodila (chacha, teď musím vypadat jako prvotřídní zoufalec!) - prostě proto, že když mi mobil zazvonil, znamenalo to, že volá/píše on. A když mi potom náhodou třeba někdo poslal smsku, vždycky mi to připomnělo to, co bylo a už není. A místo toho, abych si změnila vyzvánění, prostě jsem si natrvalo vypnula zvuk. Tak to trvá až doteď. Stejně mě nikdo neshání. Tak co.

4 Someone Invisible Someone Invisible | E-mail | Web | 4. června 2013 v 1:16 | Reagovat

Jo, tohle vypínání zvuku. A člověka pak mileji překvapí, když tam něco objeví :)
Lesní ovoce se zmrzlinou a šlehačkou k pivu zní jako zajímavá kombinace...
A kočka se sedmikráskou vypadá roztomile... :D (a to normálně kočky jako roztomilé moc neshledávám)

5 Vendy Vendy | Web | 4. června 2013 v 12:46 | Reagovat

R.si přestal myslet, že máš milence? To je třeba změnit! :-)
Jak dopadl pohovor na tu druhou práci? Nebo je ještě brzo? I tak se nalítáš až dost.
Kočičí fotka je opět krásná, máš štěstí a dobrou ruku na parádní momentky.
A tvarohový moučník vypadá lákavě už od pohledu. Domácí je domácí a tobě se povedl!

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. června 2013 v 18:46 | Reagovat

Píšeš čím dál tím líp. Kam to sakra ještě půjde? :-)

Pravda je mrška vrtošivá, v každém oku, uchu a taky v každých ústech vypadá trochu jinak. V čisté podobě umí ranit nejen ty, kteří si to zaslouží, ale i ty, které má člověk rád. "Neříkej vše, co víš, nevěř všemu, co slyšíš." Ale umí se člověk zachovat podle dobré rady?

7 lovitka lovitka | Web | 4. června 2013 v 23:25 | Reagovat

Ono je to s tou pravdou těžké... Já lhát neumím, je to na mě vše poznat. A připomněla jsi mi film Umění lhát, dneska jsem na něj zrovna koukala ;)
Bůh žehnej snickerskám :)
A ideály... k tomu už jenom povzdech...

8 L. L. | Web | 6. června 2013 v 14:45 | Reagovat

Ještěže máme tu čokoládu. Nebo ne?
Kočička je milá :-) Pochválila bych i tu buchtu, ale zrovna jsem se přejedla lazáněmi a perníkem :/ :D

9 Oli Oli | Web | 6. června 2013 v 15:18 | Reagovat

Tak jsem si ten deníčkový blog pořídila. Je sice cipatý, ale stejně se můžeš podívat ;) L.

10 Cleopatra Cleopatra | Web | 6. června 2013 v 19:59 | Reagovat

A co všechno se dá považovat za realitu? Co je pravé a co sen?
Všechno je to jen iluze, kterou neúnavně žijeme, protože nám nic jiného nezbývá. Jen denní rutiny, jež jsme i nejsme schopni vykonávat.
Přidušené emoce co se derou napovrch jsou následkem jiných přidušených emocí. Roste to geometrickou řadou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama