Asi jsem měla chodit s psychologem

24. července 2013 v 9:38 |  Občasník

29. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

15.7. Svět je plnej sobců. Aspoň svět u nás v práci. A já jsem ten s nejmíň ostrýma loktama. Žiju si ve svým vlastním myšlenkovým světě. A vůbec se nezdráhám. Místo Billa karty chlubit opencard. Jsem nějaká mimo. Nejlepší by bylo, si pořád něco nalhávat. A co je na tom vlastně špatnýho? Optimisti si lžou pořád ne? Nebo je pravda, že svět je krásný místo a společnost je plná lidí s dobrým charakterem? Rodinné setkání s R. rodinou. V Kapru v medu. Moc nekomunikuju. Nemyslím, že by je zajímalo. Cokoliv z toho, co mě napadá. Typické pošťuchování s R. tátou. On mi tahá za vlasy. A já schválně odcházím, když se chystá vyprávět zajímavou historku. I snaha tvářit se mile a inteligentně mě zmáhá. Postupné usínání ve všech možných dopravních prostředcích, co lze.

________________________________________________________________________________________________________________

16.7. Už ráno se budím s pocitem, že všechno je špatně. Úplně všechno. V mým životě je jinak. Než by mělo být. Jak by mělo být správně, nevím. Chce se mi brečet. Pouštím si Chinaski. Zase pocit, že existuje jen klec povinností. Vůbec nechápu, proč se toho mám účastnit. Břízový čaj a chvilkové zklidnění. A pak nástup na kolotoč svých každodenních potlačovaných vzteků a bezmocí. O tomhle přeci život nemůže být. Ukradnu si půl hodiny na sluníčku. Než zas strávím den s kolegy. Kteří nemají rádi mě a já je. Obsluhováním stovky klientů. Které absolutně nezajímá, že potřebuju smrkat, čůrat, pít nebo mám hlad. Nejsem člověk. Jen robot. Chci z toho ven. Kudy? Jsem ztracená. Zbytek rumu si ředím vodkou. Pokračuju v další práci doma. Připravit program kin do srpnovýho čísla. Pracuju precizně. Jsem vysílená. Koukáme na dokument. O kterém má R. psát. Do časáku. Začátek je nudný. Jak z hodin zeměpisu. A já usínám.

_______________________________________________________________________________________________________________

17.7. Mohla bych spát celý den. Kdybych měla čas. Připravuju téměř zároveň snídani, oběd i večeři. Posílám životopisy. Obvolávám inzeráty. Bez výsledku. Nemám směnu s VD. Hned je svět veselejší. Celý den se nezastavím. Ale MV mi pomáhá. Přepracovanost a povídání si pro sebe. Mám chuť obejmout nočního řidiče. Protože je roztomilej a hodnej. Pokouší se o mě myšlenky na irské pokušení. Jenže R. nezvedá mobil. Tak k počítači a psát si o fotku k Na počátku bylo světlo. Ať už mi konečně nějakej distributor odpoví.

________________________________________________________________________________________________________________

18.7. Ranní s MV je v pohodě. Kupodivu i práce odsýpá. Hned jsem víc motivovaná. I tak odcházím dřív. Ať mi každej... Nehodlám být jediná. Kdo dodržuje pracovní dobu. V parku. Čtu Mahenovo Divoké hnízdo. Život je asi dar ne? Nemůžu se zbavit pocitu, že tím darem mrhám den po dni. Dělám pomazánku z nivy. Břízovej čaj piju nastřídačku s panákem ostružinový vodky. Už dlouho jsem se nezasmála. Tolik jako při promítání Filmu jako Brno. Opět jedinými diváky. R. píše svůj článek. Pomáhám mu s detaily. Píše líp než já. Doufám, že mě to motivuje. Korekturu svého článku zvládnou levou zadní. Už dávno to neprožívám.
________________________________________________________________________________________________________________

19.7. Rodiče měli pravdu. Když říkávali - Nech se vyšetřit. Dneska je mi fajn. Najednou je život zase prima. Zrcadlo ukazuje vztyčenej palec. A ne prostředníček. Málem mi ze samého kochání ujede autobus. Chci zůstat v tílku. Ve kterém jsem někdo. Někdo, kdo se cítí dobře. Ve žlutým volným pracovním triku jsem jenom plochá, totálně propocená holka. Která ani kolikrát neví. Odkud jí ty hovna pořád padaj na hlavu. Zvládám to. Prodnešek. S vidinou irského pokušení. I bez něho. Některý dny to jde a jindy ne. Nechápu. Přes noc sama doma. Rozporuplné. Příjemná atmosféra. A lehký strach z usínání bez otupění myšlenek.

________________________________________________________________________________________________________________

20.7. Konečně nějaká akce. Vyzvednout A. Chvíli bloudit po Praze. Prudérní ženská na vlakové přepážce. Na člověka před námi. Nedovedu si představit. Že by mi před zákazníkem takhle ruply nervy. Že bych si to dovolila. Povídáme a začínáme pít. Citronovo-pistáciová točená zmrzlina. Rozvrhnout si alkohol je to nejhorší. Začnu asi praktikovat pravidlo tři na ex a pak už jen pivo. Jenže pivo mi tolik nechutná. A vodka u stánku u jezera je levná. Milá obsluha a dobrý místo pro seznamování. Ale nejdřív pokec samy u řeky. A třičtvrtě lahve v sobě. Můžu za to? Že nejlepší kapela hraje tak brzy? N.V.Ú. Alibismus. Důvod, proč musí bejt člověk podnapilej už v 15:10. Jenže když se pije pomalu, vůbec se neví, že se pije. Žádný bum. Žádná energie. Žádná extáze. Jen jemné sluníčkování do všech stran. Padesát procent holek má nehezkou celulitidu. Já dlouhý kraťasy. Je to hrůza. Furt se porovnávat. Schovávat alko do křoví. Někdo nás vidí. Tak máme novýho kamaráda. Chacha. Dá nám napít vína. A kupuje piva. Snad bez rohypnolu a bez chcanek. Jsem podezřívavá. Ale žíznivá. Zatracený vedro. Musí se pít rychle. A stejně je to teplý. Ukazuje nám jezero. A svýho kámoše. A je moc užvaněnej. Strojvedoucí Jirka, co potřebuje tolerantní holku. Protože je málo doma. Pláče na špatným hrobě. Chvíli mu naslouchám. A. se očividně nudí. On jde na záchod a my zdrháme. A u stánků na levnou krásu. Surfař. Co se baví hlavně s A. Stejně se na nás všichni kluci lepí kvůli ní. A mě to baví. A stejně jsou všichni takový...úplně stejný. Nutíme nějakýho, aby si s námi dal panáka. Protože nám zbyl semtex. Život je zase veselej. Seznamujeme se s párem z Chomutova. Prý nás v noci hodí domů. Doufáme. Garage mi moc nebaví. Pak už jen Éčka. Tři Sestry. Všude kolem nás spousty kluků a já se směju. Náladě, sobě a jim. Oni se zoufale snaží. Nějakou sbalit. Nebo ojet? To je fuk. Já se zoufale potřebuju cítit oblíbená. Protože v reálným životě nejsem. -Až budeš chtít koupit panáka, tak za mnou přijď. Nabídka, jak kdyby mě znal léta. Ale nevyužila jsem. Chodíme čůrat jenom ven. Mraky komárů. Štípance na zadku doma nevysvětlím. Jsme totálně zeštípaný. A pořád se cítíme střízlivý. U stánku si půjčujeme repelent. A pořád vykřikujem, jak jsou tam úžasný. Občas s někým promluvíme. A pak přichází únava. Kdo nás zabaví? Celkem pěknej ksichtík, ale totální pozér. A. vytáčí doběla. Já se mu směju. Spálil si ruku o vodnici. Chladí ji v ledu. A vzal si na to dva ibuprofeny!! To je taky případ pro psychiatra. A rodiče prý jsou doktoři. Jeho kámoš kupuje vodku, kterou necháváme netknutou. Ten, co chce bejt zajímavej, je taky urážlivej. Mizíme jim. Zase potkáváme Jirku. Asi nás hledal. Chlapi začínají být jak komáři. Musíme je setřásat. A schovávat se jim v davu. Konečně nějaká holka. Kačka. Milá. Ale chvíli. Pak mi přenechává pivo a jednoho ze svých kamarádů. Kterej hrozně mele. Pořád se ptá na divný otázky. Typu: Jaká je představa o tvé ideální dovolené? A neodradí ho ani odpověď - Žádná práce, dobrý jídlo, hodně alkoholu. Asi má v hlavě nějakej dotazník. Podle kterýho holky třídí. Mám z kapely houby. Chci poslouchat Sto zvířat!! Neslyším ho. Zpívám nahlas, ignoruju ho. Je neodbytnej. Až pak se na něj nalepí nějaká holka. A já se zase směju. Schválně na něj mluvím. Abych ho dostala do úzkých. Holka se bojí konkurence. Tak jí uklidňuju. Že ho má jen pro sebe. Konečně chvíle klidu. Rychle vyčůrat před odjezdem. Být 601. holka, co si plácla s klukem za plotem. Další cáklej. Poslední nápadník se znovu zjevuje. S tím, že tamta holka není pro něho. Že to cítí. Mámí ze mě číslo. A já ho tvrdě odmítám. A zase se směju. Všechno je absurdní. On nechápe. Ale jeho smůla. Nastupujem s Chomutovákama. Trochu drahá cesta, ale pohodlná. Jsem šťastná. Že máme odvoz. Divný nápady rojí se mi v hlavě. Proč jsou tak hodný. Jestli nás někam nezavezou, nepřipoutaj a nebudou znásilňovat. Neprodají do bordelu. A pak, jak by to bylo krásný. Ve tři nula dva, ve stopětačtyřiceti to někam napálit. S A. po boku. Pod nádhernou hvězdnou oblohou a zářícím měsícem. Teď. Teď, když se ničeho nebojím. Jenom reality.
________________________________________________________________________________________________________________

21.7. Místo klasických pochlastacích 3-4 hodin spánku, mám tak hodinu. Kocour mi to dává sežrat. Mňučí a skáká. Roztahá po bytě pytel s odpadky. Čiky se vykadila doprostřed pokoje. Asi se jim nelíbí alkoholový výpary. To, že maminka (spíš čuně) vypila deset panáků a pár piv. Lituju, že jsme to nikam nenapálili. Bolí mě hlava, břicho a chce se mi zvracet. Přecijen se dám nějak do kupy. Ale je mi smutno. Z návratů do reality. Že R. nemá čas. A strašně mi chybí romantika. Co to se mnou je? Tak se láduju hráškama. A suchým chlebem. A hektolitrama vody. A s kočkama po boku zíráme na sérii romantických komedií. Pět v řadě za sebou. I na Čiky to má vliv. Na pár vteřin se podvolí obejmout kocoura. A pak zas prská. Pak korekturujeme R. článek. A pak vyjmenovávám nejsprostší slova, co znám. Protože VD zase umírá. Do práce nedorazí. A já jako záskok vedoucí, mám horkou chvilku. Abych v devět večer hledala brigádníka na následující den.

________________________________________________________________________________________________________________

Dlouho jsi jen hračkou byl
Zkus už bejt konečně svůj

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 misschien misschien | Web | 24. července 2013 v 13:12 | Reagovat

Ano, svět je plný sobců. Řadím se mezi ně. Je to prostě pohodlné. Nevím, jestli se s tím dá něco dělat. Nalhávání je prima. Jen nějakou dobu trvá, než se to člověk naučí. Nebo než se toho zbaví. Nejhorší jsou ty přestupy, které člověka budí. Zvlášť, když má čekat venku v zimě třeba deset minut. To ho probere a než opět usne, je čas vystupovat.
Jsi člověk. Pokud bys byla robot, tak to nevnímáš. Tedy to, že jsi robot. Nebo možná ano. Záleží na tom jaký. A ano, nezajímají nás potřeby ostatních. Snad se to v práci zlepší.
Nejlepší je se povzbuzovat. A pochválit. Příliš unavení lidé bývají někdy velmi roztomilí a milí.
Aspoň někdy je lépe. Ostružinová vodka? Co si lidi všechno nevymyslí.
Přes noc sama. Jak dlouho se to už nestalo.
Zdá se, že prima den.
Romantické komedie jsou nepříjemné. Zvlášť ve velkých dávkách. A pocit nedostatku romantiky taktéž.

2 Ježurka Ježurka | Web | 24. července 2013 v 17:08 | Reagovat

Píšeš o svém životě opravdu poutavě, ale smutně. Myslím, že velké pozitivum jsou ty kočičky, ne? Mimochodem jsou krásné na pomazlení. Přeji ti, aby ti vycházelo víc toho pro tebe lepšího.

3 pavel pavel | Web | 24. července 2013 v 20:37 | Reagovat

Kočky se mají stejně líp než my. :D

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. července 2013 v 0:30 | Reagovat

Počítám se mezi poučené optimisty. Nepřesvědčuju se, že je svět dobrý, ale že je možné na něm najít i zatraceně dobré věci. Když člověk chce. Jestli R. píše ještě líp než ty, musí být fakt borec, protože ty píšeš moc dobře :-).

5 L. L. | Web | 25. července 2013 v 20:10 | Reagovat

Aaaa ty kočičky, miluju kočky. :3 A NVÚ! Wow, jsi fakt jedna z mála co jsem na blogu našla, že by poslouchala český punk. :3 Jijch koncert, nejlepší. :3
A svět je plný sobců všude, Bohužel. :///

6 pavel pavel | Web | 25. července 2013 v 22:23 | Reagovat

Mara je psycholožka, tak bych ti ji půjčil, ale ty na ženské nebudeš. :D

7 L. L. | Web | 25. července 2013 v 22:30 | Reagovat

Dovolená už skončila? A zase povinnosti? :/ Jo, většina klientů se tváří jako bohové, o které se musíš starat jako robot. Zezačátku je člověk možná i robotem rád, ale pak si uvědomí, že tihle lidi za to nestojí.
Já chci tu pomazánku z nivy, dáš mi recept? :P
Hrozmě milé fotky (-: a třetí je bombová!

8 Vendy Vendy | Web | 25. července 2013 v 22:35 | Reagovat

Ahá, takže irský pokušení je vodka. :D
Jinak koukám, že tvý kočky se mají jak prasata v žitě! Jinými slovy, božsky... a rozhodně líp než ty. Kam jsme to dospěli, když se domácí zvířena má líp než jejich páníčci...
Ale na druhou stranu, zaplaťpánbůhzato.
Tak aspoň břízový čaj a nivová pomazánka.
Jseš šikulka!

9 bludickka bludickka | Web | 26. července 2013 v 10:56 | Reagovat

[2]: Kočičky jsou sladký, pokud mě neškrabkaj, nelezou do jídla, netrhají vlasy a nevyprazdňujou se různě po bytě :D Jinak jsou úžasný a mám z nich velikou radost. Nejradši bych ještě jednu, ale to už by bylo moc :D

[4]: Děkuju za lichotku, od tebe potěší dvakrát tolik. Mně jdou víc pocity, jemu fakta. Já nemám takový rozhled ani takovou slovní zásobu.

[6]: Šlo mi o to, že by se mnou byl dvacetčtyři hodin denně. Prostě můj osobní psycholog v každém okamžiku, kdy ho budu potřebovat :)

[7]: Ještě bude dovolená na konci srpna, už se těším :) Baví mě být milá, ale nebaví mě, když na mě lidi mluví, když smrkám, kejchám, nebo když jasně vidí, že se věnuju jiné práci. Pomazánka je snadná. Nastrouhat nahrubo nivu. Smíchat s nakrájenou cibulí, přidat trochu másla a bílej jogurt. Zamícháš. Namažeš na chleba a dáš to na chviličku zapéct do trouby. Mňam :)

[8]: Ale prosím tě :D Na co ty hned nemyslíš. Irské pokušení je pohár - tři kopečky zmrzliny, hodně nasekaných mandlí a panák baileys.

10 L. L. | Web | 30. července 2013 v 1:13 | Reagovat

[9]: Tak to je dobře, že ještě dovolenkuješ :-)
To zní chutně, díky! :-)

11 L. L. | Web | 8. srpna 2013 v 20:06 | Reagovat

Zkoušela jsem to sice trošku jinak, ale byla to mňamkaaa :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama