Budu pít čaj z břííízy, přestanu mít schýýýzy

16. července 2013 v 10:45 |  Občasník
28. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

8.7. Křečci v břiše. Ale záchod jsem doma nestačila. V půl osmý panáka. To už se mnou stejně nehne. Možná leda jako placebo. Mohl to být prima výlet. Na pohovor. Kdybych si nespletla hodinu. A nemusela se courat po Horní Dolní (se zbytečným alkoholem v krvi). Kde očividně v osm není otevřeno cokoliv s přístupným záchodem. Aspoň budu mít při pohovoru jiné starosti. Než jestli neříkám nesmysly. Pohovor trval třičtvrtě hodiny. A dozvěděla jsem se několik podstatných informací. Nejdůležitější je ta, že jsem udělala dojem. Jsem moc sympatická, příjemná, upovídaná a určitě nemám nejmenší problémy se seznamováním. Že mě většina lidí nemá ráda a ještě nikdy jsem do žádnýho kolektivu nezapadla, jsem si takticky nechala pro sebe. Další informace je obrovský tlak na prodej produktů a šílená pracovní doba. Prý by na mě počkala i do srpna. Ale to není asi nic pro mě. Ještě se možná ozve v září. Jsem tak nabytá lichotkami, že se optimisticky ženu do parku. Abych do dvou minut vypálila směrem k domovu tryskem. Rozepla si kalhoty dole v baráku. A ve spěchu se přerazila na schodech. Vážně to bylo totálně na poslední chvíli. Optimismus mi zůstává. MA mi sere. Protože neumí nic udělat pořádně. A ještě odchází dřív. Snažím se být v klidu. A myslet na to, jak jsem úžasná. Že určitě udělám dojem brzy na lepším pohovoru. Dorazily nám pracovní trička. Mám XS. A LJ se směje. Že v tom vypadám jak reklama na hlad. No VD v tom vypadá opačně. A mají pro mě milou zprávu. Jeden zákazník mi v pátek zanechal letáček. S odkazem na filmový festival. Prý pro tu dredatou holku. Vím kterej. Je mu možná čtyřicet. Ten festival organizuje. A je to sympaťák. A já se na něj vždycky děsně culím, ani nevím proč. Snad si něco nemyslí. Ale je to opravdu milé. A zvedá to náladu. V devět to jdu s L. zajíst do kavárny sýrovou palačinkou.



________________________________________________________________________________________________________________

9.7. Ani jsem nečekala. Že se v práci můžu rozčílit den před dovolenou. Sice jen třídenní. Ale i tak. A ještě ke všemu na ranní. VD chodí pozdě už pravidelně. LJ se diví, že by mohl někdy vytřít on. A ještě to neudělá pořádně. Zase nám mění systém. Takže nic nefunguje. A nedá se pracovat. Oba samozřejmě nemají otevřený inventurní soupis. VD zapomněla občanku. Takže pro ní musí domů. Došel toner. Tak LJ netiskne. Že by ho vyměnil? To ne. A nakonec ani žádnej nemáme. Protože ten kdo ho posledně vyměňoval, neobjednal novej. Připadám si jak neschopná matka bandy rozmazlených děcek. Který zajímá jen facebook. Mám vysoký nároky, nebo jsou všichni neschopní lenoši? Zdrhám dřív. A jdu se s optimistickou úlevou položit do slunečních paprsků v parku. Uklidit po kočce, která nachcala v předsíni do rohu, už mi ani nevadí. Tohle dítě je aspoň roztomilý. A jít mučit kocoura na veterinu. Kde to smrdí. A doktor pod mýma úsměvama netaje. Asi nemá rád příjemný a usměvavý slečny. Nebo holky, co si na ně hrajou. Nesedí mi. Ale možná by stačil jeden úsměv, abych mu dala šanci. Ordinace je špinavá. Bordel asi jako u nás doma. Kocour je hodnej do tý doby, než se k němu přiblíží injekce. R. ho špatně drží a naříká. Doktor protáčí oči. A nedaří se mu píchnout. Chvat na kocoura jdu zkusit já. R. obdivuje mou odvahu. Jen se nesmím dívat na jehlu. Projistotu. Kupodivu s držením a kvičením prcka nemám problém. Propagace Roayl Canin a řeči o kočičích močových problémech. To je přesně můj případ! Mám chuť vykřiknout! Ale držím se. R. nemá rád, když rozebírám svoje intimní starosti s lidma. Mluvit o močení mi nepřijde nic intimního. Kord když jsem zvyklá, že je nás v čekárně deset a každej má před sebou plnou šampusku. Kameny, opakované záněty postupně ničící ledviny. Už i R. to připadá logické. A nemyslí si, že jsem hypochondr. Sraz s Tomášem. R. kamarádem ze školy. Můžu mu říkat Jakoby. Jeho nejoblíbenější slovo. Používané minimálně třikrát v každé větě. Tedy pokud zrovna mluví. Většinou čeká. Jaké téma zvolíme. Připadá mi celkem fajn. Ale mohl by se taky snažit. Podílet na konverzaci tvůrčím způsobem. Nějakej týpek se se mnou chce bavit. Klasika - zrovna když si R. odskočí na wc. Rychle se ho zbavit, než se vrátí. A bude zas proslov. O tom, že nemůžu bejt nikde sama. A že mě každej chce. Blázen Miloš, co si k nám přisednul. Hlavně Unijazz a tři pivíčka. Jsem komunikativní a je mi fajn.
________________________________________________________________________________________________________________

10.7. Myslím si, kolik toho před odjezdem nestihnu. Třeba i sluníčko. Ale to je mýlka. Nestíhám vůbec nic. Pomalu ani si sbalit a něco sníst. Na busáku si ještě koupím časopis a vodu. Abych zjistila, že autobus jel před pěti minutama. O čtvrt hodiny dřív, než jsem si myslela. Co je to se mnou? Tak se ženu přes půl Prahy na Zličín. Ale to taky nestihnu. Tak jedu později. V poloprázdným autobuse, vedle tlustýho chlapa. Co mě irituje tím, že má celou jízdu nohy od sebe. Až na mojí půlku. Konečně seženu kredit. S A. smýšlíme skromně, tak si koupíme jenom vodku s příchutí bezinky. Patnáctiprocentní. V Kačabě se opět nemůžeme rozhodnout. Dáme si vinnej střik a úžasný teplý jahody se zmrzkou a šlehačkou. Mňááám. Pijeme bezinku, já vykouřím elektronickou cigaretu až na doraz. Povídáme a je to fajn. Pak si zajdeme na pizzu a pivko. Jako breathariáni bysme to setkání měly tedy o dost smutnější. A pak už do Zacha na Kšandy? Nebo jak se to vůbec jmenovalo. Kapela, kde hraje ten z Tleskače. Jak ho nemám ráda. Skromnost se nevyplatila. Protože po bezince, střiku a půl pivě v osm pomalu usínám. Rozhodneme se rozproudit trochou vodky se semtexem. Z trochy jsou vodky minimálně čtyři. U první mi vadí cena. Ale jak lépe investovat těžce vydřené peníze? Pak už mi nevadí nic. Lehce trsáme. Zpívají nějaký trapný úchylárny o ženských. Ale já tomu nerozumím a ani nechci. Chci se bavit. Koncert končí. Jdem dovnitř. A nějakej kluk se se mnou začne bavit. Je úplně divnej. Připadá mi jako totální lůzr - společenskej. Možná spíš děsnej šprt. Je mi to jedno. Už jsem začínala mít strach, že mě nikdo neosloví. Honit si sebevědomí, jsem to ale mrcha. Potkáváme známý z rodnýho města, takže mě šprt rázem přestane bavit. Za chvíli to pochopí. Jsem mrcha, ale co. Kluci se k holkám chovají hůř. Já si chci jen popovídat a když mě rozhovor nebaví, tak má smůlu. Jsem už nalitá. Do stavu totální upřímnosti. Což nikdy není dobrý. Mám šílený nutkání každýmu říkat, co si myslím. - Ty ses ke mně vždycky choval tak mile. Ale od jedný doby mě ignoruješ. A sotva pozdravíš. A takovej si byl prima kluk. Ale nechtěj vědět, co jsem si o tobě myslela, když jsem tě viděla prvně.... Atd. Jednomu vyprávím asi komplet svůj život. Očividně ho to moc nebaví. Očima těká všude. Tak ho usadím tím, že chápu, že moc žvaním, ale nebýt mě, tak by se stejně akorát nudil a nikdo si ho nevšímal, tak ať je rád. Možná mě příště už nepozdraví. Tyhle touhy říkat každou myšlenku nahlas, můžou být někdy smrtelný. Noční spoje jezdí jednou za hodinu. Takže to jistí tágo. A postel v půl čtvrtý ráno.

________________________________________________________________________________________________________________

11.7. Jako vždy se budím před budíkem. Asi po čtyřech hodinách spánku. V euforii, že nemám kocovinu. To asi proto, že jsem ještě nalitá. Zlatíčka mě odvezou na bus. A já pomalu procitám. Snažím se zabavit internetem v mobilu. A nemyslet na ovzduší v autobuse. U babi se pokusím dát trochu dohromady. Mám žízeň. Babi má jenom vodu s příchutí bezinky. Nějak mě to neláká. Polívka. Teprve jí připravuje. A já vykřikuju - Tahle dobrá polívka se dělá z takových hnusů? Babi mě zahltí informacema o všech svých známých. Sedím v pololeže a snažím se vnímat. Když vyprávím já, stále mě přerušuje. Už mám z ní hlavu jak pátrací balon. Ségra mě nutí, abych s ní šla shánět boty. A tesilovou sukni do školy. Tak lítáme po krámech. Všude se ptám. Jsem nevyspalá a mám kocovinu. Tesilovou sukni snad nikde neprodávají. V Deichmannu při nekonečném vybírání lodiček sebou už málem seknu. Pak čekáme před Tescem na jejího JK. Mám dost. Sotva dojdem k babi, dozvídám se, že tam každou chvíli dorazí máma. Jen to ne!!!! Ze všech sil se zmátořím a jdeme zpátky do města. Do pabu. Dám si dvě pivka na srovnání. Až bych měla chuť na třetí. Ségře kupuju kolu a jejímu malý pivo. A taky dva žetony. Hrajeme všichni kulečník. A pak se u babi nacpávám pombar. Který mi druhej den dožere zmrd bratránek. Nemůžu si číst, protože řve nesmysl v televizi. V deset hodin děda zahlásí spánek a já se chtě nechtě jdu zavrtat do peřiny.
________________________________________________________________________________________________________________

12.7. Juchů, dorůžova vyspinkáno! A čerstvej rohlíček s medem,mmm. A čeká mě zkouška trpělivosti. Jít s babi do města. S berlema tam a zpátky to trvá tři hodiny. Nečekala bych, že jít tak pomalu, bude tolik náročný. Babi homeopatická známá v lékárně nebyla. Jinak jsme pořídily nad očekávání. A doma mě nečeká odměna. Ale trest. Dorazila máma. Setkání po dvou letech. Co jsem komu???? Vrhá se mi kolem krku a má slzy v očích. Snažím se znásobit vrstvu vnitřní izolace. A tvářit se jakoby nic. Cítím se totálně zahnaná do kouta. A tak používám poslední zbraň - humor. Odlehčit situaci. Abych se pod její tíhou nezhroutila. Ptá se, co jsem jí přivezla. Z jejích dalších řečí se mi zdá, že jí připadá naprosto v pořádku, abych ségře kupovala věci. Abych jí platila pouť. Prý se mi drží, protože ví, že ze mě vždycky vymámí aspoň něco. A taky bych máti mohla volat. Přece si narozdíl od ní vydělávám ne? Nechci s ní mluvit. Nechci jí volat. Nechci se s ní vidět. Domluví si se mnou setkání na pátou. Prý teď chvátá. Mám po náladě po zbytek dne. Nemám chuť nic dělat. Pomáhám babi s obědem. Taky večeří. Kroutím se a děsím. Už aby bylo po všem. Naštěstí přijde na delší půlhodinku. Žvaním o nemoci, vděčné téma. Tvrdí, že mám určitě kočičí chlamýdie. Jsem tak hrozně v pohodě, že snad musí být poznat jak těžce vydřená je to křeč. Přidušená v pasti svojí rádoby slušnosti a neschopnosti posílat lidi do patřičných míst. Jsem srab. Letím na město za ségrou. Obhlížíme pouťové stánky. Sháníme všude po městě stáčené víno, než R. přijede z Prahy. Chodíme po pouti, zdravím pár známých, s nikým se nedávám do řeči. Koukáme po atrakcích, to stačí na to, aby se mi žaludek zhoupnul. V jednom baru je punkovej koncert. Ale co z toho? Pařit chuť nemám a sedět jako pecka? Radši jdeme spát. Je mi polosmutno.
________________________________________________________________________________________________________________

13.7. Nikde se snad nespí hůř. Než na babi rozkládacím gauči. Ve třicetistupňovém vedru. S idiotama, co řvou hodinu před domem na lavičce. Mám chuť vykouknout z okna a hystericky ječet. A vzbudit tím ty, co by náhodou spali. Trpím! Ráno se přidají ještě menstruační křeče. Nejlepší startovací podmínky na výlet na chatu. Zastávka u tety. Omylem jsem zajela kocourovi do krvavých jizev ze rvaček o kočky. A stejnou rukou jedla prášek. A lesní jahůdky. R. mi straší, že umřu, a já se bojím. Lusky nejsou. Ujídám rybíz a trhám jahody do misky. Sbírat vzešlou úrodu by mě bavilo. Vidět výsledky. Ne to předtím. Pak jdem na břízu. Prozpěvuju si u toho. Dokud nešlápnu do mraveniště. To už je jinej zpěv. Ještě že mě varujou včas. K obědu si objednávám vegetariánský talíř - smaženou brokolici, sýr a hermelín. Dobrý nápad, nikde jinde nemívají. Děda s R. se přetahujou, kdo bude platit. Ale R. je svižnější. Babi nás tedy táhne aspoň naoplátku do cukrárny. Do posledního volnýho místa v bříšku nacpu punčák a jdu se udusit do auta. Bez klimatizace, bez stažených okýnek. Jestli někoho trefí šlak, budu to já. Hlavně když babi neofoukne. Doma dostaneme pouťovej koláč. Ale ten píčus Honzíček nám ho suverénně a beze slova odnese z talíře. Když se babi nedívá. Ještěže nám k tomu nedala nůž. Mohl ho mít v zádech, hajzl. Nemyslím na nic než na pomstu. Ukájím se velkolepýma představama. Ale projímadlo už neseženu. Snad příště. Jakýpak boží soudy. Na ty jsem tak možná věřila před patnácti lety. A on si všechny ty léta žije naprosto blaze. Jdeme se potkat s KH a její rodinkou a ŠP a jejím přítelem. Připadám si typicky navíc. Ztrácíme se a zase nacházíme. Mezi stánky a na náměstí. R. mi kupuje kočičí náušnice. Prý s nima vypadám ještě víc naivně. Jdem na dvě do herny jen s ŠP a jejím DS. Kam bych jinak určitě nešla. Snažím se být komunikativní, oni taky. Ani nevím, jestli je to všechno snaha, nebo skutečná konverzace. Potkáváme MB. Je pořád stejnej. A stejně hustej. Dala bych mu drobný. Ale moh by se urazit. Tak aspoň zapalovač. Objímá nás s R. dohromady. Dává R. pusu na tvář. Kupodivu chlap, na kterýho R. nežárlí. A kterej mu nevadí. Sraz se ségrou a jejím JK. Kupuju jim vstup na lavice a crazy surf. JK samozřejmě peníze nemá. A pak že nemám sociální cítění. Nejsem opilá, takže se mi nechce víc rozhazovat. Taky není už moc co. Jdem posedět před bowling. Něco málo prohodit s JR a jejím P. Blbnout s R. na parketu na nějakou šílenou kapelu. Nás baví, ale furt dělají pauzy a to je nuda. Do klubu na naši místní kapelu je i v půl jedný vstup. Tak to točíme směrem k domovu.
________________________________________________________________________________________________________________

14.7. Další noc hrůzy. Vedro a debilové řvoucí pod okny. To je panečku dovolená. Relax jako blázen. Je mi všelijak. A pouštím se do čaje z nasbíraných listů. A sháním někoho. Kdo by se chtěl přiotrávit se mnou. Babi to riskne. Je mi blbě. Ale asi ne z čaje. Babi nepřestává mluvit. Ani aby se nadechla. I R. už z toho jde hlava kolem. A z toho dusna v jejich obýváku. Musíme na vzduch. Procházka zakončená knedlozelovepřem. Samozřejmě mým nejoblíbenějším jídlem, ehm. Vynutit si jahody a namačkat se do přervanýho busu. Úplně dozadu. R. vytuší, že si k nám sedne zaručeně nehorší spolucestující. A má pravdu. Nebo síla myšlenky? Kluk ze stafordem nebo čím. Co má hlavu větší jak já. A bez košíku. Prej - Mám psíka, nevadí? Kdyby měl gorilu, řek by že má opičku? Je hodnej. Jen si vám třeba občas položí hlavu na nohu. Hm, bezva. Rozvaluje se pod nohama tří lidí. Hned na začátku mu přišlápnu ocas, že poskočí. Pak si nedovolím pohnout. A cestu mu zatarasím batohem. Tak prý má chudák nepohodlí. Chvíli mi olizuje lýtko, chvíli stehno. Představuju si, jak by asi bolelo, kdyby se zakousnul. A jestli bych z toho kluka něco vysoudila. A jak dlouho bych pak asi nemusela do práce. Ale co kdyby se třeba něco stalo? A on by se leknul a pokousal by mě celou? Kdyby náhodou? Pro náhodu ale není nikdy daleko. Lidi vepředu v autobuse začnou pokřikovat. Není pořádně rozumět. Chvíli to trvá. Panika je ve vzduchu. Pes štěká jak zběsilej. A hledá útěchu na všech stranách. I u mě. Ve mně je malá dušička. Zamáčklá do sedadla. Lidi pomalu tichnou. A pes teprve dostává náhubek. Až nakonci cesty zjistíme, co se dělo. Moje domněnka byla správná. Řidič usnul. Zachránil nás pes svým štěkáním? Vzbudil tím řidiče? Nebo stačilo, aby to řidič z dálnice párkrát otočil v pankejtu a pes mě roztrhal zaživa? Br. Co z toho všeho plyne? Ze zážitků, které se dokola opakují se stejným jmenovatelem? Člověk by se neměl bát jít do konfliktu. Ne pořád být za pohodáře. Když to uvnitř vře. Člověk jsem samozřejmě já. A občas taky R. Kdyby mě to hovado pokousalo, je to moje chyba, že jsem kluka nenutila, aby mu nasadil košík? Svět je nějaký náročný místo pro život. Doma mě místo kočičího mazlení vítají neidentifikovatelné kusy na koberci. Vzešlé z některého z otvorů některé z koček. Půllitr s vodou si vylili. Další sklenička vypitá. Čiky pije půlku sklenice na ex. Lápošek olizuje kapky rovnou z umyvadla. Pak má zas špinavej zadek a já ho honím po bytě s toaleťákem v ruce. Děláme tvarohový knedlíky s jahodama. Ale recept z Katky je snad aprílovej žert. Jen díky R. ohromné trpělivosti a snaze vzniklo něco poživatelného. Takže dva, co mohli bejt mrtvoly, oslaví život trochou vína. A dva, co mohli bejt sirotci, pořádným zlobením.
________________________________________________________________________________________________________________

Je to dávno, den se náhle proměnil
Je to dávno, místo slunce zatmění
Je to dávno, nejradši bych zapomněl
To jsem chtěl

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 misschien misschien | Web | 16. července 2013 v 20:00 | Reagovat

Lichotky umí divy. A je příjemný pocit, když si zákazník ze všech lidí zapamatuje právě tebe. Spousta holek by chtěla vypadat jako reklama na hlad a přitom se v devět dopřávat sýrovou palačinku.
O veterinářích vím vlastně jen z doslechu. Nikdy jsem u žádného nebyla, ale znám jméno jednoho: Hrůza. Před pěti lety míval i mladého asistenta: Protiva.
Upřímnost po pití mi připomíná učitele ekonomiky. Nikdy nešel s klukama pít, protože má prý potom tendenci volat lidem a říkat jim, co si o nich myslí.
Rohlík s medem, dala bych si. Je náročné doprovázet někoho, kdo nemůže jít rychle. Asi měl med osladit zbytek dne.
Hystericky ječet, mohla jsi to zkusit. Pro chvilkový dobrý pocit. Sbírat vzešlou úrodu je občas fajn. Ale trhat co tři dny maliny, to mi jde silně proti srsti. Jít na břízu? Co to znamená? Vegetariánský talíř je prima. Já našla u svého zaměstnavatele něco, na co mohu využít slevu. Zmrzlinu. S karamelem a oříšky je moc dobrá.
Dnes jsem potkala dva psy, kterých jsem se nebála. Vzhledem k množství chlupů přes jejich oči soudím, že mě ani neviděli. Možná také jezdí autíčkem, chodí na cigaretku a pije pivečko. Ale zážitek s řidičem nic moc. Ale aspoň pes dostal náhubek.

2 veve veve | Web | 16. července 2013 v 20:30 | Reagovat

dobrý nadpis :D :)
jinak hezké fotky a dobrý song

3 pavel pavel | Web | 17. července 2013 v 12:11 | Reagovat

Dál už o těch svých křečích nepíšeš, tak jsi nejspíš v pořádku. Nevím jestli jsem to tu už psal, ale nejsou to plísně ve střevech? Ty měla moje ex a je to chronické.
Máš u mne i odpověď. Hezký den.

4 Ježurka Ježurka | Web | 17. července 2013 v 16:53 | Reagovat

Tak nevím, já si dovolenou představuji přece jen trochu jinak, ale to není podstatné. Hlavní je, abys byla zdravotně v pořádku.

5 Evil Evil | Web | 17. července 2013 v 21:49 | Reagovat

no to mi je teda dovolená.. jinak.. já mám tu smůlu, že jsem ta povaha, že lidem říkám, co si myslím.. co si myslím o nich i co si myslím obecně o všem.. jsou to moje názory.. většinou je nikdo nepochopí.. jejich smůla..

6 Hani | bevintage.blog.cz Hani | bevintage.blog.cz | Web | 17. července 2013 v 22:16 | Reagovat

Páni, to s tím psem muselo být hodně nepříjemné. Psy mám ráda, ale takovýhle s velkou tlamou se bojím. A navíc.. no, to oni říkají, že nekoušou. Ještě, že se ti nic nestalo.
Taky tady to bylo! Ten citát, co máš dole se mi uhnízdil v hlavě a myslím na něj pokaždé, když jdu přes tmavou místnost a šahám po vypínači. :)

7 Vendy Vendy | Web | 18. července 2013 v 12:10 | Reagovat

Tak to je relax za všechny prachy. Vedro by se dalo vydržet (s tím nic nenaděláš, pokud není klima), ale to řvaní před barákem je horší...
Mám takový dojem, že tvoje trable a kočičí trable máte společné, jen s tím rozdílem, že o micku se postaráš, ale o tebe se nepostará nikdo, jen ty sama.
Nějak se mi nepozdává, že tvý zdravotní problémy neberou konce, kde je zakopaný pes???
A práce, kterou ti nabízí... nedivím se, že z ní nejsi odvázaná. Jestli tam budeš závislá na tom, kolik čeho prodáš, tak nazdar babi. Proč se u nás nedá splašit normální práce, kde by člověk nebyl vyždímanej až do morku kostí? Co se všichni zbláznili, že po lidech chtějí nadlidský výkony? Nevím, že v jiných státech by to bylo stejný (snad s vyjímkou Číny, která je pověstná tím, že lidi makaj jak šroubci za pár šušňů).
Teda ne že bych měla takovou praxi v tom, jak se pracuje v jiných státech, to ne, jen mám odposlechnuto).
Tobě by asi pasovalo, rozjet nějaký vlastní podnik, kde by sis sama šéfovala, jenže to není jen tak...
Moc bych ti přála nějaké zlepšení.
Pouťový koláček si časem možná upečeš sama a bude ještě lepší, pobavila mě tvá hláška o polívce, já bych mohla totéž prohlásit o kvasnicové pomazánce - když ji připravuješ, je to mazec, kapku to smrdí, ale jak se pomazánka dotvoří, je fantastická, chutná a voňavá.

8 Vendy Vendy | 18. července 2013 v 12:15 | Reagovat

P.S. ta fotka s růží je nádherná, na první pohled jsem myslela, že je to koláž, ale pak jsem se dívala, že jsou tam stonky, takže asi excelentní záběr. Nádherná fotka!
A toho picmonkey se neboj, zkus to, uvidíš že na tom není vůbec nic těžkého, jak editace, tak koláže. :-)

9 bludickka bludickka | Web | 24. července 2013 v 9:55 | Reagovat

[1]: Já bych řekla, že to lidem říkám pak tak mile. Takže ty co jsou na mě třeba naštvaný, tak by mi mohli prominout. Ale ty ostatní se o sobě dozví zajímavý věci. A některým se to líbit nemusí. Takovýhle upřímný pití ale nemívám zas tak často. Maliny bych si dala, ale trhat je, z toho jsem vždycky byla celá zedrápaná. Jít si natrhat břízový listí. Náhubek sice dostal, ale až když bylo po všem.

[3]: Je to zánět močových cest. A ještě nevím co s ledvinama.

[4]: Ještě mě čeká v září do Itálie :)

[5]: Jestli máš i přesto kamarády, tak je to fajn :D

[6]: To bylo z jedné básničky z knížky tuším Tulikráska. Končí to - Řekl dědeček a bál se, že mu nebudu rozumět.

[7]: Na konci srpna nebo v září mě čeká podrobný rentgen, tak snad se ukáže nějaká banalita a už to všechno skončí. Nedovedu si představit zakládat podnik, spíš ho převzít :) Nebo taky nivová pomazánka s cibulí :)

[8]: Není to koláž, to bylo za plotem v jedné zahradě.

10 veve veve | Web | 24. července 2013 v 18:49 | Reagovat

jo to by bylo fajn :) mít neustále dost pěněz a kupovat si co chceš :D :)

11 Vendy Vendy | Web | 25. července 2013 v 21:51 | Reagovat

[9]: On má ještě někdo sbírky básní? Tulikrásku mám taky, kdysi jsem si ji koupila, líbily se mi jak básně v ní, tak fotkový doprovod a celkové zpracování vůbec... :-)

12 L. L. | Web | 25. července 2013 v 22:07 | Reagovat

Každý neudělá dojem na pohovoru ;)
Příhody z práce mě rozesmály, připomíná mi to mě, když se nervuju ;)
Koupila jsem si "nemocniční" minibalení medu a nevím, odkuď mě chytla na něho chuť, protože ho jinak nejím, ale dneska jsem si ho dala s rohlíkem, možná jsi to způsobila ty, když jsem včera četla o tvém rohlíku s medem :D
Joo, mraveniště. Nedávno jsem do něho stoupla, protože jsem v kraťasích a sandálích lezla do vysoké trávy, fuj! Pištěla jsem, jak malá, ale kdysi.. to jsem byla více terenní, teď jsem na tohle prostě stará :D
Ty máš ale zážitek v buse :O
S mámou mě to mrzí...

13 bludickka bludickka | Web | 26. července 2013 v 10:42 | Reagovat

[11]: Tulikrásku jsem četla v pubertě, asi v době 12 - 14 let a hrozně mi to sedlo. Ale doma jí bohužel nemám :( Mám sbírky básní akorát od Krchovského, Bondyho a Topola. A měla jsem Gellnera, ale ten se vytratil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama