Být navíc

23. srpna 2013 v 10:02 |  Občasník
33. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________
12.8. Opět za stěnou. S pohárem plným moči po boku. Tři hodiny si užívám prostředí čekárny. Abych dostala žádanku na rentgen. Ten kontrastní. A k tomu seznam, co předtím musím a nesmím. Prý k vyloučení refluxu. Jsem ráda, že mi nic nedělají. A že nevím, co je to reflux. Ale cystoskopie mě prý čeká. Jsem podělaná strachy. Některý věci se nedělají. A jsou to ty, kdy se člověk nechce udržet. Kdy touží potvrdit si skutečnost. I když bolestnou. Že nás kolegové nesnášej. A jak přesně o nás mluví. Potvrdit si i to, že vedení je na jejich straně. Přestože na naši pracovní morálku ani zdaleka nemaj. Tisíckrát potvrzená pravda: není důležitý být pečlivej makáč. Jediný důležitý je zapadnout. To jediný, co jsem nikdy nedokázala. Je mi nanic. Zoufale a marně pátrám po pozitivním směru. Kam bych mohla upnout svoje myšlenky.

________________________________________________________________________________________________________________

13.8. Polykám, polykám. Všechno to bezpráví. Všechen ten zakořeněj vztek. Tvářím se, že to neexistuje. Přetvařuju se. Všechno udělám sama. Protože víc síly stojí žádat o pomoc. Po kompletní inventuře jsem úplně zmožená. Pokoutnej smutek. A pak mi L. předává dárek. Poukázku na masáž. A já se raduju a usmívám. Asi falešně. Vždyť už ani nevím. Kterej výraz je pravdivej. Posílám pochvalu na prodavačku v DM. Bojkotovat všechny ty zaběhlosti. Ten divnej řád věcí. Jsem křeček, co běhá ve svým kolečku. A těší se na finiš. Kterej nikdy nepřijde. Jedu za R. na Letnou. Koupu se v jejich koupelně. Dělám si srandu z bojleru. Vyrábím voucher pro jeho ségru. Na rodinném setkání jsem milá. Komunikativní. Příjemná. Je to maska? Už ani nevím. Není to jedno? Stejně nikdo není zvědavej na to. Jak se cítím doopravdy.

________________________________________________________________________________________________________________

14.8. Zasraná menstruace! Co mě budí bolestí v půl třetí ráno. A do půl pátý nedovolí usnout. Algifen nanic. Nadvakrát Valetol. Polosnové hrozné stavy. Myšlení plné tmy a úzkostí. Ve snech dělám hodiny inventuru. Bože, proč mě nenávidíš? Protože v tebe nevěřím? Ani kocour, kterej se mi ráno nacpe do postele, nemůže odbourat tu beznaděj. Jeden podělanej den vedle druhýho? Nevidím světlej bod. Za jedno odpoledne na snahu o optimismus a být příjemná spotřebuju energii ze dvou následujících dní. Na které mi pak zbydou jen slzy. Vůbec tomu nerozumím. Pořád jen neklidnej spánek. Uklízet, starat se o jídlo, makat, skrývat zlost, být navíc, snažit se přetvařovat, přežívat, obstarávat nesmyslný povinnosti. S bolestma. Vyhlídkama pracovního útlaku, nervů nadranc a nekonečných návštěv ordinací. Desítek dnů. Kdy není s kým promluvit. Kdo by vyslechl se zájmem. Poradil. Haha. Je mi temnětemno. Sluníčko má pro mě větší váhu než oběd. Jediná možnost nepřijít do práce s oteklýma očima. Snažím se najít smysl svého života. Skrze automatické odpovědi. Jak jsem se dvakrát po sobě náhodně dočetla. Myslela jsem, že je to znamení. A nebylo. Prý za dvacet minut. A průměrných sto odpovědí. Ani po hodině a třista odpovědích. Jsem necítila nic. Jen marnost nad marnost. Co se se mnou táhne celým dnem. Týdnem? Měsícem? Posílám životopisy. Nemá to cenu. Nic nemá cenu. Šťastná budu až... Nebudu chodit po doktorech, nebudu mít bolesti, budu mít zaměstnání bez kolegů. Šťastná nebudu nikdy. Natahuju ruce. Není čeho se chytit. Koho. Koho, kdo by mi podal něco. Hodil mi záchranej kruh. Vynes mě v náručí. A tak se dál a dál topím. V hovnech svých myšlenek. Dokud se jima nezalknu.
________________________________________________________________________________________________________________

15.8. Už poránu propadat beznadějím. Vylívat se imaginárnímu světu a přitom slzet. A pak číst blogy. A vytvářet si domněnky o světě za světem. Kam ještě nemusím pouštět realitu. Snažit se žít z toho, že dělám, jak nejlíp dovedu. Aspoň na chvíli. Po práci nečekaně na smažák. Abych si zbytek mohla nechat na druhý den na oběd. Nechce se mi domů. Konečně na chvíli na místě. Kde nejsou žádné povinnosti. Ani placení není na mně.

________________________________________________________________________________________________________________

16.8. To jsou zase exempláře v práci. Musím se smát. Krafka, co si to tam div nerozdá se svým milým mezitím, než se snažím odbrzdit systém. Chlápek, co nám vyhrožuje ČOIkou. A způsobí nám frontu, protože nechce chápat. Kvůli debilovi si ohřívám smažák na dvakrát. Ale stejně se směju. Co si o sobě někteří lidi myslí? Nemá obdoby. Konečně píšu dopis, na který myslím už pár dní. A trochu se mi ulevuje. Když bliju svoje myšlenky papíru. Třebaže řešení se na něm nezjevuje. Jet se na Letnou vykoupat. Abysme zjistili, že byt okupuje R. máma. Která se rozhodla prát. Tak dolů za tátou na víno. R. zas pije jako prokopnutuj. Já vypiju trojku. Proběhnou obvyklý srandičky, pak konečně sprcha. A na sraz s BA a HA dorážíme s třičtvrtěhodinovým zpožděním. Do Ztracenýho ráje. Konečně nám přiznávají všechny svoje fiaska. A jak moc jsou finančně v háji. Dluží i nám. R. třicet tisíc. Mně tři. Asi to hnedtak neuvidíme. Jestli vůbec. Mě to tak nebolí. Přišla už jsem o mnohem víc. Vyptávám se na fakta. Je to dramatickej příběh. I když všechno nemusí být pravda. BA je nezdolnej optimista. Nebo se aspoň snaží. Já být tak v hajzlu, tak propadnu totální letargii. Nebo visím na stromě. HA vypadá smutně, ale drží se. R. všechny přivádí na jiný myšlenky. Protože je nalitej jak doga. A machruje s cigárama. Poprvé v životě ho vidím kouřit. Snažíme se to zdokumentovat, ale brání se. Kouří jednu za druhou. Je jasný, že to nedopadne dobře. Já mám v sobě nějaký malý pivka. To taky nevypadá na příjemné probouzení. Naštěstí nás aspoň vezou domů. Tolik schodů zase! Lezem jak šneci. A R. se začne tvářit víc než podezřele. - Děláš si srandu, nebo budeš zvracet? Už ani nemůže s plnou pusou odpovědět. Rychle vyletím odemknout, zavřít a otevřít správný dveře, zvednout prkýnko a povzbuzuju ho do cíle. Než obstarám kočky, tak už je tuhej. Ve čtvrt na jedenáct. O víkendu chodíme spát dřív než v týdnu.
________________________________________________________________________________________________________________

17.8. Nesnáším probouzet se v noci. To nikdy nevěstí nic dobrého. Vedro k padnutí. Vstávám otevřít ventilačku. Bolí mě hlava a chce se mi na záchod. Ale jak se moc rozpohybuju, tak bych koukala do rána. A ty sny zase. Cvičím s nějakou ženskou v baráku na schodech. A saniťáci kolem nás pronášejí těla. Torza těl. Znetvořená, krvavá. Šílím a utíkám pryč. A pak jedeme s rodičema v autě. A já se otočím. A moje sedadlo je nahoře urvaný. A je celý nasáklý krví. Srdce mi buší jak vzteklý. Spát dál, znamená pokračovat ve snu. Jinak se musím násilím probrat a čekat, jak to zvládnu potom. Den předtím jsem byla zavřená v místnosti plný koster. Některé ještě obtažené kůží. Ani ve spánku si neodpočinu. Nemám ráda sny. Nikdy nejsou pěkné. Dávat bacha, abych omylem nepřibalila nějakou kočku. Co se furt snaží nacpat do batohu. Jakto že mi není moc ok? Busem, autem, autem to jde hůř. Dva borůvkový knedlíčky, mňam. Ale nerada jím venku. Věčně otravuje nějakej hmyz. Většinou vosy. Čekat a povídat na lavičce s baťohama. A pak lodičkou do kempu. - Není to nějaký nahnutý? Je mi trochu šoufl, jak se to houpe. Nemůžeme se potopit, že ne? Ubytování je luxusní. Nad očekávání. Lepší jak v hotelu. Procházka po kempu. Chvíle odpočinku. Do pizzerie. Proč se to tak vůbec jmenovalo? Tomu se snad nedalo říkat pizza. Hlavně, ať se nás neptá. A ptá - Všechno okej? L. se toho nebojí. - Ne, vůbec nám to nechutnalo. Vyděšenej výraz - A co jako? - Těsto, moc nivy, žádná mozarella,... Co by člověk čekal od pizzy čtyř sýrů, když jeden z nich je taveňák? A zdá se že ten, kterého je tam nejvíc. Poflakujeme se. Dojídám se salátem. Je nám fajn. Ale jen zpětně. Venku jsme probraly pár splínů. A koukáme. A chceme jít domů. Nikdo nám neoznámí, že už nám nenalejou. Vedle už nejsou jen děti. Ještě hůř. Celá parta stejnejch. Každodenní důkaz, že jsem mimo. Pivo mě srovnává. Možná bych i šla blbnout. Ale hrajou strašně. Sympatickej šedivej čtyřicátník mi věnuje pár úsmevů. A taky jedno mrknutí. Aspoň mám pocit, ze nejsem neviditelná. Ráda bych si s ním a jeho synkem zahrála fotbálek. Ale nechci být trapná a tolik vypito nemám. Pracuju na dalším pivu. Nálada se lepší. Myšlenky se furt motaj. Pozoruju pavouka, co spřádá pavučiny okolo světla. Pozoruju blikátka, který jsem asi tak já. To modrý, co je tmavý a občas upřímně jasně zazáří. L. vyvíjí spací nátlak a ja podléhám. A pak zavrtaná pod peřinou, slyším české hity. Na jaký jsme pařívaly. Chci se oblíct a běžet. Ale jsem zase příliš sama. A příliš slušná a plnící představy druhých.
________________________________________________________________________________________________________________

18.8. Docela hezky se mi spalo. Nový den před námi. Snídaně v restauraci. Prý míchaná vejce s oblohou a pečivem. A kde je obloha a pečivo? Na pečivo se zeptám. Pomalu že mi nevynadá. Že si ho mám vzít sama na baru. Takhle se vydělává. Jak se přesvědčíme i při obědě, jako který jsme si zvolily zmrzlinový pohár. Tzn. kus polárkového dortu a tunu šlehačky ve spreji. To je za šedesát korun trochu zklamání. A citron do vinného střiku? Hm? Střídáme slunce se stínem. Čtu Mahena. Píše tak zvláštně. Chvíli nudné pasáže, ale celek má většinou něco do sebe. Nebo aspoň několik uchvacujících vět. Stejně se nechávám rozptylovat okololežícíma. Jací jsou někteří lidé rodiče... Pak jsou z toho děti, které mají život o tolik snažší než já... V obchodě skoro nic neprodávají. Hlavně ne to, co mě nejvíc zajímá. Necháme si v kiosku natočit pivo do petky a hurá na šlapadlo. L. mi říká, že všechno moc řeším. A je to pravda. Jen způsob, jak vylézt na šlapadlo a dostat ho na vodu, je pro mě hlavolam. Pro mě je každá jednoduchá záležitost rovnicí s několika neznámými. Zato L. se se spoustou věcí nepáře. Čůrat ze šlapadla do jezera. A říct půjčovatelům, že chceme na hodinu, být tam dvě a pak projít, jakoby se nechumelilo. Atd., atd. Někdy jí tu jistotu závidím. A pak chce zase někdy poradit, co si vzít na sebe. Lidi jsou zvláštní tvorové. Večeřím květák. Posedáváme před chatkou, řešíme budoucnost, i když to není lákavé. Spíš mě radši zajímají ostatní. Křesťan, co bydlí vedle nás. Potetovanej. Čte Bibli, modlí se před jídlem a je tam s partou dětskejch sportovců. Jeho kamarád, kterej už od půl osmý ráno mluví před chatkou o nutričních hodnotách. A L. si v osm večer zaleze do postele a čte. Nechci večer s myšlenkama. Jsem trochu zklamaná. Chci žít. Tak jdu číst do hospody. Přemejšlet o ostatních. - Slečno, co to čtete? A zase úsměv a mrknutí. Jakto, že se ptají jen chlapi? A jakto, že jenom v létě? Jinak celej rok nic. Ukazuju obal a na větu o zvědavosti jen kývám. To bysme měli. Celkem krátkej rozhovor. Po pár minutách znovu - Slečno, co kdybyste si k nám přisedla? Jsem šťastná. Potřebuju společnost. A tahle je asi nejlepší, co mohla být. A není to čtyřicátník, je mu skoro padesát. A synkovi dvanáct. Po třech pivech a dvou panácích - zelená a rum - mluvím víc a víc. Nejspíš až příliš. Malej už se asi trochu nudí. Ale asi už to moc nesleduju. Pohodově strávenej večer. Tak příjemný, když má někdo zájem se se mnou bavit. Zase na pár dní zahřeje. A taky nový zjištění. I padesátníci dokážou být charismatičtí a přitažliví. Bejt sama a bejt mi čtyřicet... už mu asi visím kolem krku. Tak možná ta budoucnost nebude tak hrozná. Jenže až mi bude čtyřicet, tak po mně určitě ani pes neštěkne. Natož charismatickej.
________________________________________________________________________________________________________________

Myslíš že sa niekedy zmenia mindráky na úsmevy
Petržalka na Manhattan a špinavé fabriky na hotely
myslíš že ti povýšia tvoje idoly na bohov
že už nikdy nebudeš musieť smútok zaliať alkoholom?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 16:09 | Reagovat

Uf, tak to byl nejspíš opět náročný týden...
Moc mě to mrzí, cítím z toho, jak špatně jsi na tom nejspíš byla.. Taky to znám, že občas se to prostě všechno sere, i maličkost dokáže člověka dohnat div ne k šílenství..
Ale pak bude zase dobře :-) Tak doufám, že ty lepší dny už přijdou brzo :-) A nejvíc ti přeju nové zaměstnání!!! :-)

2 L. L. | Web | 23. srpna 2013 v 16:21 | Reagovat

Přesně tak, nejdůležitější je zapadnout. Je to smutné, protože můžeš být dobrá, jak chceš, ale je ti to k ničemu.
Neměla bych odvahu si sedat k tomu chlapovi se synem ;D

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. srpna 2013 v 17:46 | Reagovat

Charismatických psů je spousta. Jen ne každý z těch, kteří štěkají, taky ještě kouše :-)

Beznaděj je mrcha sebestředná, která se vecpe všude, ani nečeká na pozvání. Zato plachá Naděje rozpačitě přechází, sama se k ničemu nemá a netroufá si ani zaklepat. Tu člověk musí hodně přemlouvat, přesvědčovat a úplně nejlepší je se s ní moc nepárat a rovnou ji zatáhnout k sobě.

4 Vendy Vendy | Web | 23. srpna 2013 v 20:42 | Reagovat

Ty jseš fakt číslo.
Ale co... mám dojem, že přes všechny ty podpásovky a kopance si pořád dokážeš udržet nadhled a dokonce i smysl pro humor. (Čtyřicítka visící padesátníkovi na krku mě pobavila...)
Čteš Mahena? Ještě tu původní, nebo už něco jiného? Kdy já se dokopu, abych si přečetla nějaké české klasiky? Kdy? V důchodu? Jen jestli mě ještě před tím důchodem netrefí...
Toliko k optimismu.
Ty doktorský eskapády ti vůbec nezávidím. Když to vezme konec a bude ti líp? Hele, nemáš parazity? Tudlevá jsem četla, že jsme skoro každý Čech plní parazitů. Já jsem teda z Moravy, ale počítám, že do toho zapadám taky. :-) (pokud být vtipná, jo)...
Vždycky mě dostanou tvý fotky micin. Nádherné! A že se ti podaří je tak vyfotit...
Ať je líp, ať je líp.

5 pavel pavel | Web | 24. srpna 2013 v 11:58 | Reagovat

Ty doktory ti opravdu nezávidím, ale žít v nejistotě je ještě horší. Tebe asi nespíš vyléčil z toho klid a vyrovnanost, kterou tak postrádáš. Nebo správnej chlap.

6 Beatricia Beatricia | Web | 24. srpna 2013 v 12:33 | Reagovat

To je výjimečná hluboká sonda do tvého EGO,; to bych nesvedla ani za pytel zlaťáků. Hlavně ti přeji, abys napsala  příště pozitivní a radostný článek, abys měla radost ze života. Děkuji ti za krásný komentář a jinak, na tvůj dotaz: Ctíme na blogu presumpci anonimity.☼☼☼

7 Beatricia Beatricia | Web | 24. srpna 2013 v 13:11 | Reagovat

[6]: Sorry, sorry, to byl zlomyslný tiskařský šotek. Opravuji: ANONYMITY.

8 Hani | bevintage.blog.cz Hani | bevintage.blog.cz | Web | 25. srpna 2013 v 13:14 | Reagovat

Tvoje sny.. mne vyděsily.
Je mi hrozně líto, jak se cítíš a ještě mnohem více ti nezávidím ty doktory. Sice nerozumím skoro žádnému termínu, jaký jsi použila ale doktoři vždycky dělají nepříjemné věci.
Musím jenom dodat, že já jsme zvědavá na to, jak se cítíš doopravdy. Píšeš, že jsi nikdy nezapadla.. jsem z toho smutná.
Doufám, že se tvá nálada brzy vylepší a že se budeš cítit lépe. :)

9 vivienne vivienne | Web | 26. srpna 2013 v 12:10 | Reagovat

Opravdu ti nezávidím, já mám z doktorů hrůzu a to sem nikdy nebyla vystavena jejich péči dlouhodobě..

10 Ježurka Ježurka | Web | 26. srpna 2013 v 13:44 | Reagovat

Vidíš, občas jsi mne i rozesmála, asi jako Vendy, já vždy začínám u Tebe číst s tím, že už budeš konečně spokojenější, ale ono to půjde, pomalu, ale jistě. Až se vyřeší i tvé zdravotní problémy.
Mne jsi potěšila tím krásným ježečkem.

11 bludickka bludickka | Web | 26. srpna 2013 v 21:19 | Reagovat

[1]: Ono prostě vždycky záleží i na hormonálním rozpoložení. Vždy je tak týden v měsíci, kdy jsem zralá si to hodit kvůli kravině.

[2]: Pročpak bys neměla odvahu? :) Jen jsem zvědavá, jestli teď když už tu moudrost vím, to nějak zapracuju do praxe..

[3]: Jo, je to s ní těžký s holkou. Ne a ne zůstat při mně.

[4]: No jo, pořád nahoru dolu :) Čtu Mahenovo Divoké hnízdo - povídky půjčené z knihovny. Ale už taky pár měsíců :-/ Já si furt myslím, že mám kamínek..ale kdoví. Kočinky stíhám fotit akorát mobilem, to se občas zadaří. Foťák nikdy nestihnu zapnout.

[5]: Správnýho chlapa mám. Mě může vyléčit jen příval optimismu, kterej by mi vytlačil z hlavy všechny ty nesmysly.

[6]: Sondy do mých depresivných nálad, to jsem celá já :) Myslela jsem spíš, jestli děláš v oboru, kterému se věnuješ na svém blogu, nic konkrétního :)

[8]: Děkuju, doufám, že teď mám od závratných krizí aspoň na čtrnáct dní pokoj.

[10]: Já budu spokojená, až si to srovnám v hlavě. A to bude ještě běh na hodně dlouhou trať...Jsem ráda, že se ježek líbí. Nato, že je to ve tmě a mobilem :)

12 Someone Invisible Someone Invisible | E-mail | Web | 29. srpna 2013 v 0:44 | Reagovat

Reflux, ten pojem znám... Máma ho měla... Je to něco jako žaludeční šťávy, co ti jdou do jícnu... Pálení žáhy tak nějak... Už aby ti někdo řekl nějakou veselou zprávu...

13 L. L. | Web | 29. srpna 2013 v 21:21 | Reagovat

[11]: Nevěděla bych, jak se chovat :D
No, uvidíš, ale to by ses musela změnit nebo přetvařovat :(

14 bludickka bludickka | E-mail | Web | 10. září 2013 v 11:31 | Reagovat

[12]: to by mělo být tedy, že se moč vrací zpátky do ledvin, ale nevím, jak se to řeší, pokud by mi to zjistili...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama