Jak? Proč? Ano? Ne?

16. září 2013 v 10:40 |  Občasník

36. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

2.9. Párky s hořčicí. To je panečku začátek dne. Naštěstí je i marmeláda. Farmářské trhy ve Scalee. Nakupujem jak zběsilí. Máme zaručeně nejplnější tašku. Praia a Mare, výlet lodičkou okolo ostrova Dino. Kvůli zbytečným strachům se lehce posilňuju limetkovou vodkou. Čas na pláži nevyužíváme. Nevzali jsme si plavky. Vedro je nesnesitelné. Hledám si "doktorský" kamínek. Hora Monte Biagio se sochou Krista. Klikaté uličky a trocha adrenalinu. Za řidiče bych ruku do ohně nedala. Výjimečně málo času na rozchod. Nádherné výhledy, příjemná nálada. Jeden z dědů mně sám ukazuje, kde jsou záchody. Mám o starost míň. Ještě kupuju pohledy. Ale známky nejsou. Vlastně ani poštovní schránky. Tak nevím. Všude ještěrky. Kdo sáhne Kristovi na palec bude zdravý. To potřebuju. Snad ne na palec na ruce! Konečně si kupuju zmrzlinu za přijatelnou cenu. Citronovou. A v autobuse udělám hysterickou scénu, když kolem mě lítá vosa. Řidič atmosféru vylepší svým výběrem countryhitů. R. se málem zhroutil. Plánovaná cesta do Intersparu dopadla opět přeplněnými taškami. Jsme Češi. Nepopiratelně. K večeři moravský vrabec. S bramborovýma špalíkama a zelím. Naši důchodci nevyhazují vůbec nic. A tentokrát děda Slávek nechal půlku noku. Prý jsou oslizlé. Já si ani nevšimla. Hlad je nejlepší kuchař. Volám ségře. Jak se jí líbí v nové škole. Víc se ale zajímá o to, jak probíhá gynekologické vyšetření. A chce podrobné informace. R. se chytá za hlavu. Naše rozhovory většinou nedává.




________________________________________________________________________________________________________________

3.9. K snídani tvrdá houska. A uzený eidam. Samozřejmě ten nejlevnější. Topinky ze ztvrdlého chleba. Děda Slávek si mlaská, až se rozněžňuju. Výletu se neúčastníme. Chci si užít moře. A psát článek do časáku. Z toho nakonec nic nevzejde. Opalujeme se. Chodíme podél pobřeží. Sbírám kamínky tak dlouho, dokud se neztratím. Jsem já možná? Ztratit se na pláži... Bosa, nohy odřené od kamínků a rozpálené od písku. Konečně pořádný oběd. Uvařili jsme si špagety. Italské, s italskou omáčkou a italským sýrem. Nejlepší, co jsem v Itálii jedla. S kartama jsme se nějak zasekli. A hurá ještě na pár hodin na pláž. Krůtí se sýrovou omáčkou a těstoviny. Mooc slané. Povídáme si s důchodcema. To je na večeři to nejlepší. Babi Maruš je úžasná. Chci, aby mě adoptovala. Domluvily jsme se, že si obě vezmem k večeři šaty. Takové domluvy mi dělají dobře. Spojenectví, spiklenectví. To mi tolik chybí! Má sladěné korále, je rozkošná. Aktivní stáří. Ztělesnění života, pro který má smysl žít. Harmonie čišící z pohybů, nepředstíraný úsměv s nepolapitelnou chutí do života. Sluníčko. Jak málo je lidí, v jejichž přítomnosti má člověk pocit, že žití je jedna velká příjemná záležitost.

________________________________________________________________________________________________________________

4.9. K snídani týden starý chleba. Účastníci začínají reptat. Taky jedna italská houska na osobu. Moravské uzené, éčkami nabité. Totální panika. Lidi hladoví, jdou po jídle jako diví. Na opožděnce nevychází housky. Ani marmeláda. Kuchařka nám udělá přednášku. Jestli umíme počítat do jedné. Mám z toho srandu. Hlavně, že to neřekla dopředu. Muzeum cedrátů. Proč se to tak jmenovalo, zůstává velkou neznámou. Dvacetiminutový film v italštině. Pak nás naženou do prodejny cedrátových výrobků. Ochutnávka se taktéž dá sotva nazývat ochutnávkou. Jsem ve svém živlu. Zase nejplnější tašky ze všech. Stydím se!! Můžu za to, že všichni příbuzní měli narozeniny? Šedesátosm euro v řiti. Hanba!! Zase na chvíli u moříčka, flákačka. Maso na houbách, rýže. Spolustolující Maruška tvrdila, že je to z konzervy. Já poznala akorát houby. Obouvýznamově. Hlavně, že to chutnalo jako jídlo! Večerní výlet do Grisolie. Schránka. Panebože, proč zrovna nemám pohledy u sebe? Známky se ale stejně nedají sehnat. Kočička, co nádherně mňouká před řeznictvím. Moničina máma se s námi dala do rozhovoru. Zase nějakej kostel. Ty mi připadají stejné. Aspoň sednu na lavici. A přemýšlím si o lidech. Smska s nabídkou "léčení". A ozývá se mi chlápek kvůli práci. Mám o čem přemýšlet. Ale ne s kým se o tom pobavit. R. to odhodí větou, že "léčení" je špatný, protože se tam určitě do někoho bláznivě zamiluju. Štve mě a zahajuju mlčení. Před rezidencí sedí máma s dcerou. Blanka s Nicol. Ať si přisedneme. Přitáhneme z pokoje šampáňo a snažíme se o komunikaci. Snažím se aspoň chvílemi narušit svou vypravěčskou bariéru. Jsem šťastná, že má někdo zájem se s námi bavit. Vrcholek blaha. V posteli o sobě přemýšlím. To už tu dlouho nebylo. Sakra, tak já jsem nakonec milá a sympatická! První dojem není můj problém. Horší je to pak. Odstup. Držet se stranou. Nějaká velká zeď, utvořená z představ, že mě ostatní nebudou brát.


________________________________________________________________________________________________________________

5.9. Výlet do městečka Aieto, podívat se na palác. Výstava fotek, interaktivní výstava. Dlouhá dlouhá doba. Pan Láďa, co si dal pořádnou ránu do hlavy. Bar, kde měli poctivé pivo 0,6. I když lahvové. Už jsme zase měli sklon izolovat se! A sedat si stranou! Moničina máma nás přizvala k jejich stolu. Zase mluvit o tom, kde pracuju. Zatím. A že nemám vysokou. Ona je novinářka. Syn Honza mi připomíná bratrance. Sebedůvěry až na půdu. Pohledy světáka. Nic ho nezarazí. Jeho oslovení - Co vy hipísáci nám o sobě povíte zajímavýho? mě dostalo. Nejsem hipísák. Jsem nezařaditelný typ. A jestli si někdo myslí, že můj život je zajímavej, tak dojde velkýmu zklamání. Můj život je stejnej jako život ostatních. Jen moje myšlení je jiné. Nemá cenu někomu vysvětlovat. Bavíme se povšechně. Zase ta radost, že někomu stojím za pár vět. Mazlivej pejsek i kočička. A já baštím hroznové víno rukama od zvířátek. Asi z toho zase umřu. Poslala jsem pohledy. Zázrak. Mělo jich být víc. Ale to už bylo nereálné. Ani na poště neměli známky. Ani ochotnou pošťačku. Tímto se omlouvám těm, na které jsem myslela, ale kterým pohled nedorazil a nedorazí. Na chvíli u moře. Možná halucinace z hladu. Zdálo se mi, že vidím medůzu. To byla panika. A asi i poslední návštěva moře. Došlo víno! Tak honem do supermarkátu. Procházka po silnici. Nakoupit sladkost v pekařství. Bože, proč mají v Kalábrii tak v oblibě tvrdé pečivo vhodné tak k vylámání zubů? Boloňské špagety. Autobusák je nandaval rukavicí na úklid. Nevěděla jsem, jestli se smát nebo blít. První tvrdé a zároveň rozvařené špagety, co jsem kdy viděla. A jedla. Nouze však naučila Dalibora housti. Nebo jísti věci běžně mnou označované za nepoživatelné. Zase autobusové klání! R. už převzal moje strategie a zdokonalil je. Začíná vyhrávat! Ještěže mi zbývá pořád dost euro.

________________________________________________________________________________________________________________

6.9. Vstávání v půl sedmé. Snídaně jen klobása. Došlo máslo i marmeláda. Děda Slávek měl z klobásy radost. Jak se mu leskly očíčka. V autobuse odposlouchávám zanámisedící. Jsem špión. Baví mě to. Morano Calabro. Nějakej klášter. Kde průvodkyně ukradla z místní knihovny prospekty. R. jí viděl. Pak vyprávěla, jak musela knihovnici přemluvit. Zasmáli jsme se. Do kopce, do kopce, do kopce. Stísněnýma uličkama. Nádherný štěňátko, kousavý. Normanský hrad. Toulání se po uličkách. Mafián, co nás sledoval přes balkonové sklo. Byl to mafián! Ten pohled! Další mazlivej pejsek. Proč já musím na všechno sahat? A pak jíst? Nanuk s příchutí Mojita, prodejný jen pro plnoleté. Přesun do Civity. Túra do údolí řeky Raganello. Dolů by to ještě šlo. Nějaký psík nám dělal společnost. Ale pak? Nahoru? Srdce se mi snaží vyskočit z hrudního koše. Babi Maruš je plná energie. Fotí a předbíhá nás. Přemýšlím, že jí vyrobím medaili. Nebo jí to aspoň řeknu. Že je medailová! Moje kondice je hanebná. Pár metrů mě přiměje vyběhnout krásný umolousaný koťátečko. Obětuju mu kus uzenýho eidamu. R. tvrdí, že jsem ho tím zabila. Děda Láďa si se mnou chce povídat. Ale nemám takový rozhled, jak si představoval. V muzeu na video, zdrchaná, už ani nevnímám. Chvíli si popovídat s Nicol. O tom, jaká asi bude večeře. Kuře s bramborovou kaší. Jím samotnou kaši z prášku, jen kvůli spolustolujícím. Protože je mi s nima fajn. Natahuju lačně ruce. Ale přítomnost na nich neulpívá. Dere se skrze prsty a mizí ve ztracenu. Přítomnost neexistuje. Je nedosažitelná. Už teď ji cítím štípat v nose jako vzpomínku. Teď se současně stává tenkrát. Smutné, když mi nic nechybí. Tady, teď. Chci zachytit současnost a nedovolit jí odejít. Protože pak se zase bude moct opakovat minulost ve svých horších podobách. Dovezte mi někdo moje kočky. Nic víc nepotřebuju. Moje povinnost je jen dodržovat časové intervaly. A starat se, aby nedošlo víno. Snídám i večeřím a povídám si s milou paní. Se kterou trávím víc času než se svojí babičkou. Kdekterou ženskou bych vyměnila za matku. Kdekoho za pár známých. Nechci zpátky!! Nechci být zas neviditelná, opovrhovaná, pomlouvaná, sama.



________________________________________________________________________________________________________________

7.9. Zase nic dobrého k snídani. Jen rybí pomazánka a housky. Ještěžě mám nahoře zásoby marmelády. Můžu se podělit i s babi Maruš. Vím, že mají rádi dva snídaňové chody. Normální a sladký. Kuchařka zaspala. Kvůli ní nestíhám jít na záchod. A jsem lehce nevrlá. Tuhle snídani teda dobře neoboduju! Cirella, ruiny. Šplhání po kamenech, v trávě. V sandálech, šatech. Důchodci jsou zase jako kamzíci. Od rána do večera je obdivuju. Mladej řidič mi nabízí, že mě poponese. Raději se vracím zpět k R. Amfiteátr je zavřený. Průvodkyně navrhuje vypáčit zámek. Ale nic z toho není. Každopádně hustá paní průvodkyně! Krade prospekty, páčí zámky. Diamante. Uličky, pochůzkování. Pořád se člověk musí starat, kde se vyčůrá. Tak aspoň zmrzlinku. Výbornou točenou se spoustou karamelu. Miluju karamel! Malá černobílá, co přede mnou utíká. Stará mourovatá, co mňučí a chce drbat. Beztak má blechy. To by bylo, abych něco nechytila. Tentokrát oběd. Guláš s těstovinami. Na pláži. Nasbírat si kamínky do lahvičky. Nicol nám pomáhá. Poslední nákupy v Intersparu. Jeden z řidičů je nalitej jako kára. Naštěstí ten, co neřídí. Ale jinak nás to moc neuklidňuje. Na pokoji mi R. vaří špagety. Na večer je v plánu Katalánská večeře. Jako všechno ostatní, také je se zpožděním. Moničina máma se diví, když vyhazujem tolik lahví od vína. - Nevypadáte na to. Pozorujeme vás už delší dobu a pořád jen čtete nebo luštíte. Hezké, že mě někdo pozoruje. Cítím se důležitá a zajímavá. Babi s dědou jsou vyfiknutý, většina ostatních taky. Dlouho se čeká. Babi je stejná jako já. Jakmile se podává víno, nemá klid, dokud taky nedostane. Taky jí vadí, že nejsou spojené všechny stoly. Mně taky. Byla bych družná. Děda Slávek se rozpovídal. Nahodili jsme správné téma. A taky trochu popíjel. Mluvil dvě hodiny v kuse. Bavilo mě to. Ne tolik to co říkal. Ale ta jiskra v oku. To nadšení, to ponoření se. Vyprávěl historii svého rodu. A s Maruškou byli spolužáci už na základce. Pak o cyklistice a Izraeli - to už jsem se začala trošku nudit. Babi Maruš se snažila monolog několikrát přerušit. Ale Slávek se nenechal. Mluvil tak, že nestíhal vůbec jíst. Byl roztomilý! Nicol přišla udělat pár společných fotek. Odcházeli jsme na pokoj celkem brzo, vzhledem k ostatním. Děda mě úplně odkecal. Mozek unavený jak ze školních hodin. Jala jsem se balit a sprchovat. Monika s Nicol nás mezitím zvaly, ať jdeme s nima ven. Neměla jsem sílu. A před cestou se zrubat? Copak jsem blázen? Nicol prý kalila s Honzou do rána. R. celý následující den spekuloval, že určitě ví, co tak dlouho dělali.

________________________________________________________________________________________________________________

8.9. Balit a uklízet pokoj. Věc, kterou nesnáším. Uklízet na dovolené? Jakákoliv povinnost mi radikálně zhorší náladu. Oddechnu si, až když je vše hotovo. Ještě se v rychlosti podívat k moři. A sebrat dalších pár kamínků. Je to smutné loučení. Zdržíme se. Nicol nám zatím ochotně naložila tašky do autobusu. Pan domácí Antonio nám dvěma dává láhev svého vína. Říkáme tomu víno od Antoníčka. Asi odměnou za suché zbytky chleba a spoustu prázdných lahví. V půl jedný odjezd. Ne, ne, nechci zpátky!! Čtu, luštím, potlačuju myšlenky na návrat do reality. V čuracích zastávkách prohodíme pár slov s Nicol. Spíš R. je nějakej aktivní. Až se mi to nezdá! Leju do sebe šťávu z citronů. Abych oddálila menstruaci. Večer nám pouští pohádku Dařbuján a Pandrhola. Která končí v půl devátý. Pak už jen ticho a tma. A já čekám na slibovanou čurací pauzu. Abych mohla jít spát. Přichází až v půl jedné v noci!! Poté, co jsem proklela oba řidiče, průvodkyni, půlku autobusu a fňukala křečema. Pak už se konečně snažím o něco, čemu by se při nejlepší vůli dalo říkat spánek.
________________________________________________________________________________________________________________

Time keeps movin' on,
Friends they turn away.
I keep movin' on
But I never found out why
I keep pushing so hard the dream,
I keep tryin' to make it right
Through another lonely day

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 16. září 2013 v 17:24 | Reagovat

Krásně jsi popsala dovolenou a myslím, že ti tam bylo celkem fajn, ne? Tedy až na to jídlo, ale mezi lidmi ti bylo dobře, vidíš, že to není tak, jak jsi psávala, zaujala jsi a líbilo se mi na tobě, že jsi měla v oblibě i seniory. To není pro všechny mladé tak vždycky. Tak máš krásné vzpomínky na dovolenou a příště můžeš jet zase, ne?

2 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 16. září 2013 v 20:07 | Reagovat

Jé, já chci taky kamkoliv za sluníčkem :)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 17. září 2013 v 19:14 | Reagovat

Každej život je zajímavej. A ty o něm navíc umíš moc hezky a zajímavě vyprávět. Ostatně všechno, o čem se dozvíme nějaké podrobnosti, umí být zajímavé. Je třeba umět poslouchat a nestydět se žasnout :-).

4 doDina doDina | Web | 18. září 2013 v 9:54 | Reagovat

Nevím, jestli mám co říct. Jsem příběhem pohlcená. Zrovna tohle, jak to píšeš....kdy je všechno dění okolo propojené tvrdou houskou k laciné snídani. Samo o sobě je to příběh, který by se dal číst v knize. Proč se to neděje?!

5 pavel pavel | Web | 20. září 2013 v 10:40 | Reagovat

Sugestivně popsané a krásné fotky. Je zajímavé, že u hromadných zájezdů hodně jde o jídlo. :D

6 Beatricia Beatricia | Web | 20. září 2013 v 11:55 | Reagovat

Nádherný a fundovaný článek - skvělá dovolenková reportáž, doplněná bezvadnými fotkami. Přes všechny ty peripetie ti závidím, v tom nejlepším slova smyslu. ☼☼☼

7 Meggy Meggy | Web | 20. září 2013 v 21:30 | Reagovat

Tyjo, jak to takhle vidím, tak si říkám, že jsem vlastně letos nebyla nikde na dovolené a že bych za sluncem jela, obzvlášť v tomhle počasí.
Líbí se mi ta fotka se západem slunce. Je suprová:)

8 L. L. | Web | 21. září 2013 v 16:34 | Reagovat

Dino, tak se jmenuje jeden kluk u nás ve městě. :D
Já ti tááááák závidím. :3
Jo a už jsem ti někdy psala, že máš zvláštně úžasný způsob psaní? :3
Fotky krásné, hned bych jela, je to parádní. :3
Jinak z Plzně nejsem, jsem od Prahy. :D

9 Miloš Miloš | Web | 21. září 2013 v 19:34 | Reagovat

Už jsem na tvé stránce dlouho nebyl, to je tím, že jsem ji opomněl zařadit do Bloglovinu a teď žasnu.
Fotky jsou bezvadné, jak od profesionála - myšlenkou i provedením.

Text je také stylově zajímavý, má zvláštní úsečnou formu.

10 Eumenidas nebo ANA Eumenidas nebo ANA | Web | 21. září 2013 v 20:22 | Reagovat

Super popis dovolené! Určitě ses nenudila. Tvoje jídlové variace ve mě vyvolaly hlad! Fotky jsou bezvadné a celkově je to skvělá fotoreportáž. Navíc, zdá se, jste narazili na celkem fajn lidi kolem! A vidíš, už máš i adoptovanou babičku.
:-)

11 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 21. září 2013 v 20:56 | Reagovat

Také bych už konečně jela na nějakou dovolenou .. třeba se jednoho dne dočkám :)) Máš spoustu pěkných fotek, které ti budou přinášet hezké vzpomínky na dobu, kdy sis užila spoustu zábavy :)
---
Jo, když se vrátím z nákupů s prázdnýma rukama, tak taky nejsem nadšená :D Ale tento víkend plánuji relaxační, protože mám za sebou náročný týden a další mě čeká x)

12 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 22. září 2013 v 12:08 | Reagovat

Achjo, budu si muset pořídit nějaký zápisník, do kterého budu zapisovat své dojmy, pocity a názory, které mě napadnou během čtení tvých článků. Protože je jich vždy tolik, že je všechny zapomenu :-)
Ale jinak jsem si připadala, jako kdybych četla knížku :-) cítila jsem se být tebou a promítala jsem se do tvých zážitků a cítila jsem se super. Musela to být prima dovolená a já ti jí moc moc závidím!!! :-) Navíc způsob tvého psaní je jednoduše úžasný a baví mě :-)

13 L. L. | Web | 22. září 2013 v 20:32 | Reagovat

Pěkné vyprávění i fotky! :-)

14 bludickka bludickka | E-mail | Web | 24. září 2013 v 9:51 | Reagovat

[1]: Ne všechny seniory :) Nemám ráda ty, co si pořád jen stěžujou a nadávej na celej svět. Naopak hrozně si vážím těch, kteří navzdory svým starostem a zdravotním potížím jsou plní optimismu, elánu a chuti do života.

[3]: Tady myslím zajímavý v tom slovasmylu, že nežiju nějak jinak než ostatní, ačkoliv si to občas myslej. Jedinej rozdíl snad je, že nemám televizi. A takových lidí dnes přibývá.

[4]: Zajímalo by mě, kolik lidí by takovou knihu dokázalo přečíst celou :D Moc díky za potěšující komentář.

[8]:,[9]: děkuju!

[10]: Já bych jí adoptovala, ale ona mě asi ne. Má dost vnoučat. A úspěšných.

[12]: Děkuju, vždycky si říkám, že takovéhle dlouhé články určitě nikdo nečte úplně celé... Já u dlouhých článků kolikrát otevřu v počítači poznámkový blok a průběžně si zapisuju, co chci napsat do komentáře.

15 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 24. září 2013 v 17:15 | Reagovat

[14]: Není zač :-) To a samé si občas říkám i já, když se v článku víc rozepíšu, navíc nepíšu tak hezky jako ty, připadá mi, že ze všeho co se kolem tebe děje, dokážeš popsat a vystihnout přesně to nejdůležitější a s tím já mívám problém :-) Ale ten tip s poznámkovým blokem je velmi dobrý, asi to také začnu praktikovat ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama