Přirozená póza

24. září 2013 v 9:38 |  Občasník
37. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

9.9. Ani se necítím tak zdrchaná. Na ten rádoby spánek. První zastávka Brno. Nicol se se všema loučí. Mě taky obejme. Je to milé. Děda Láďa řekne, že mě rád poznal. Ještě snad budu brečet. V Jihlavě vystupuje Monika, podáme si ruku. No a v Praze zbytek. Naše babi Maruš s dědou Slávkem. Bábrdlinka mi bude chybět. Ta její chuť do života. Sjet na Vltavskou pro klíče od bytu. Vybalovat. Vzdychat. Zajdeme se alespoň pořádně najíst. Sním obrovskou porci smažáku a opečených brambor, ani nemrknu.

________________________________________________________________________________________________________________

10.9. Den volna před nástupem do pekla. Ale moje tělo už peklo cítí. Automaticky staženej žaludek. I když hlava zatím smýšlí pozitivně. Dopsat občasníky za dobu dovolené je na dlouhé lokte. S oběma kočkama po boku. Polkne to ještě spousty času. A komentování? To už tak asi leda z mobilu. L. mě tahá ven. Máme si hodně co říct. Konečně se po dlouhé době dočkávám Irského potěšení. Kavárna ve čtyři vypadá jako dětské hřiště. V šest mě čeká pohovor. Možná spíš rozhovor. Zase trvá hodinu! O budoucí možné spolupráci. Není to úplně výhodné. I když za určitých podmínek, možná na kratší dobu vhodný přivýdělek. Moje alkoholické povzbuzení předtím. Stejně nedodá patřičnou jistotu. Dokážu udělat dobrý dojem. Být milá, upovídaná, sympatická. Nedokážu se tvářit sebejistě. To mě mrzí. Dát si hruškovej mošt a česnečku a ještě to všechno s L. podrobně probrat. Doma kvapku vína od Antoníčka a makat na dokončení článku o Duškovi.

________________________________________________________________________________________________________________

11.9. Domlouvám si vstupní schůzku kvůli léčení. Paní doktorka je milá. Uvidíme, co se dozvím osobně. Do práce. Není mi z toho zrovna fajn. Ani jeden z kolegů se mě nezeptá. Jak jsem se měla na dovolené. Jasně uzavřená kapitola. Jsem navíc. Už brzy to skončí. Soustředím se na zákazníky. Dávám do to všechno.

________________________________________________________________________________________________________________

12.9. Vstávám o něco později. Protože si nevzpomínám, na kolik si běžně řídím budík. Stejně to stihnu. Jako jediná přijít včas. Zbytečně moc si vážím svých dobrých vlastností. VD vypráví o novinkách při výběru nových zaměstnanců. Prý se obchodni ředitel chce podílet. Životopisy už jedině s fotkou. Chtěl by tam mít blondýny se čtyřkama, primitiv. VD nastupuje na dovolenou a odchází o dost dřív. MV taky mizí brzo. Hlavně že já měla před dovčou odpolední. A odseru to i dnes. Vztekám se. V duchu. Zbytečné, vždyť přece skončím, končím, končím... Po dlouhý době vařím. Rizoto s jednou italskou cibulkou. A po krátké době honím po bytě kocoura s houbičkou v hubě. Sraz s BA a HA. Vyprávím jim o svém pracovním faux pas. Taky o dovolené. Smějou se. Jsme v novém baru v naší čtvti. Mluvím a stejně poslouchám ty u vedlejšího stolu. Jsem nenapravitelná. Manžílci nám nabízí, abysme k nim přijeli. K nim na vesnici. Přes noc. V tu chvíli mi to připadá jako úžasnej nápad. V tu chvíli. V tu společenskou chvíli.
________________________________________________________________________________________________________________

13.9. Budím se rozlámaná. Představa návštěv mně nahání husí kůži. R. se taky příliš nechce. Tak to rušíme. Cítím se blbě. Je to neslušné. Navíc bych si měla vážit, že nás chtějí pozvat. Doma toho stejně moc neudělám. Aspoň večer chvíli hrajem karty. Už bysme měli zprovoznit nějakou tu kasičku!
________________________________________________________________________________________________________________

14.9. Volný den a já nemám dobrou náladu? Vůbec nic se mi nechce. Všechno mě otravuje. R. máma se vnucuje na návštěvu. Na to opravdu nemám náladu. Tři dny jíst nenadýmavou stravu. Povinnost před úterním vyšetřením. To jako co? Kukuřičný suchary. Špagety s pidimnožstvím sýra. A můžu vůbec pít? Snad radši ne. Celý den mám hlad. A jsem protivná. Píše mi babi. Chce poděkovat za dárky. Oslavuje. Přidala bych se. Kdyby tam nebyl táta. Vymlouvat se. Podělaný rodiče! R. se na mě zlobí. Na mojí náladu. Procházka, jejíž polovinu promlčíme. Cukrárna. Je dort nadýmavej? Do prdele s tím. Jeden mě nezabije. Vychutnávám si ho. Hned je na světě krásněji. Trošinku vína k povinnostem. Je víno nadýmavý? Copak vím! Do vinárny s MP a MD a taky MŠ. Cucám víno pozvolna. R. blikne smska. Já jí náhodou zahlídnu taky. Nějaká Slovenka. Že je zrovna v Praze. Chce se sejít. Uskutečňuju křížový výslech. Moc se mi to nepozdává. Ale nic v tom není. Přijede za námi. Nějaká D. R. mně předtím stihne vysvětlit, jak je to úžasně zábavná a fajn holka. Šest let jí neviděl. Přeju si aspoň, ať je tlustá a ošklivá. Není. Dám si jedno víno na zklidnění a útlum zbytečných myšlenek. Stejně o nic nejde. Hermelín určitě nadýmavej je. Jenže všichni jí. Musím si ho dát. Konverzujeme. V tom kraválu není nicmoc slyšet. Vedle sedí parta holek. Šuškají si a smějou se. Přes půl hodiny. Začíná mě to srát. Ještěže odcházíme. Nesnáším to. Výsměch do očí. Vzbouzí to ve mně obrovskou agresivitu. A nadávám celou cestu domů. Jednou ten pohár přeteče. A nějaká podobná slípka dostane popelníkem mezi oči.
________________________________________________________________________________________________________________

15.9. Zase povinnosti. Už to ani jinak nejde. A přitom vůbec nesouvisejí s úklidem. Jen s ctrl c, ctrl v. Už kolik hodin. R. mezitím vaří. Rizoto. Mám pořád hlad. A nevím, co smím. Jedeme na Letnou. R. kytuje okna, já mu čtu. Mýtus o Sisyfovi. S některými myšlenkami se ztotožňuju. Ostatní nedokážu přeložit do srozumitelné řeči. Sedíme s jeho rodiči a OM a PM. Pijeme víno. Zrovna jsou dortíky! Můžu je, nemůžu? Sem s nima! R. veřejně vypráví, že mě nadýmá všechno. Jeho rodina není moje. Opravdu se před nimi necítím uvolněně. Takové průpovídky tomu moc nepomáhají. Obzvlášť když se to začne rozpitvávat. OM a PM vypráví, jak byli ve Španělsku. R. máma se do nás pouští kvůli kočkám. Které chodila krmit, jak se jí chtělo. Absolutně mimo instrukce. Měla přijít dvakrát. Zbytek měla nastarosti L. A ona si chodila klidně stejné dny. A přecpávala kočky. A ještě mi říká, jak se mám o ně starat. A jak máme být vděční. R. táta totéž. Ještěže R. stojí při mně. Jinak bych vylítla. Nikdo mi nebude říkat, jak se mám chovat. Jejich způsoby někdy nemusím. R. máma mi říká, že snad nic nejím. A že jsem na dovolený sušila hubu. Nesnáším, když se někdo stará o to, jak žiju. Natož cizí lidi.
________________________________________________________________________________________________________________

Kdysi jsem byl slušnej
a něčemu jsem věřil,
jedničky až do čtvrtý třídy,
no to jsem byl debil.
V pravdě je prej síla
A kdekdo vo tom zpívá
A my máme svoji pravdu
A každej nás stírá!



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 24. září 2013 v 13:26 | Reagovat

Ráda jsem tvůj deníkový zápis přečetla s napětím až do konce. Byl to hektický týden. Já toto prostě nedokážu... deníčková Múza mne obešla velkým obloukem. Přeji ti, ať se ti to všecbno daří. ☼☼☼

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. září 2013 v 20:26 | Reagovat

To je zvláštní, kolik se vždycky najde lidí, kteří se z nějakého podivného důvodu domnívají, že vědí lépe než my, co je pro nás dobré.

3 pavel pavel | Web | 24. září 2013 v 22:34 | Reagovat

Zdá se že chceš měnit místo. Moje známá, prodavačka, 40 let, shání něco s platem aspoň 15 tisíc čistého. Nevěděla bys o něčem?

4 Ježurka Ježurka | Web | 25. září 2013 v 13:46 | Reagovat

Tak vidím, že návrat do reality nebyl nejlepší, ale ono se to srovná. Jak já tady čtu ty tvoje deníčky, tak nevím, proč máš stále potíže s lidmi, ale jen si myslím, když nemáš dobrý vztah s rodiči, že tam bude ten zásadní problém. Něco ti nedali v mládí, co ti nyní chybí.

5 Meggy Meggy | Web | 26. září 2013 v 21:34 | Reagovat

Můžu se zeptat, co je ta kniha na prvním obrázku? :)

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 29. září 2013 v 12:58 | Reagovat

[3]: Nikde není o lidi nouze. Za mě měli vymyšlenou náhradu do druhého dne. Kamarádi kamarádů, klasika. Stejně výběr podléhá sympatiím několika vyvolených, kteří rozhodně nevybírají podle kvalit.

[5]: scrapbook - náš cestovní deníček

7 L. L. | Web | 1. října 2013 v 11:46 | Reagovat

Cestovní deníček, myslela jsem si to. Vždycky jsem ho chtěla taky, ať si toho pamatuju co nejvíc, ale žádný pořád nemám.
Takové ty vychytralé lidi nesnáším. Ale oni si nikdy neuvědomí, že o jejich moudra nestojíme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama