Tolik nových důvodů pro sevřený žaludek.

27. září 2013 v 11:20 |  Občasník
38. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

16.9. Dávat dohromady vzpomínky. Za pomoci cestovníčku. A vracet se zpátky. Do těch chvil, kterým už jsem tenkrát nedokázala věřit. Na útěku je vždycky pěkně. Volá mi pan H. ze spolecnosti Z. Příští týden se sejdeme a asi domluvíme na externí spolupráci. Radši si od toho moc neslibovat. Ale snad nějaký přivýdělek. Večer si čtu email od šéfredaktorky. Končí. A tak mi děkuje za vykonanou práci. Konečně někdo oceňuje moji spolehlivost!!


________________________________________________________________________________________________________________

17.9. Zase k doktoru. Na radiologii. Tentokrát sama. Budu muset být velká statečná holka. R. musí do práce. Už mi nikdo nebude říkat - Andynko, tamtý malý holčičce to tak dělali a ani trochu nebrekala. Potřebovala bych osobního asistenta na lékařske návštěvy. Abych rozptýlila strachy. Dají mi podepsat papíry. Že jsem si vědoma rizika. Může to skončit i smrtí. Nedovedu si představit nic lepšího. Než dát mi to přečíst, vrazit kanylu do žíly a nechat dvacet minut o samotě přemýšlet. Hned se mi nějak hůř dýchá. Dokážu si vsugerovat kdeco. Proč si nemůžu číst? Ať si se mnou ta paní povídá! Prvních deset minut trpím. V boji se svýma destruktivníma myšlenkama. Nějak se mi motá hlava. Realita nebo výmysl? Mám krásný průhledný zelený hábit. Myslím si, že jsem v něm sakra sexy. Vidět mě R., tak už se mu nikdy nezdá o ničem jiným. Přikurtovává mi něco těsně na břicho. Cítím tam tep. Je to nepříjemný! Naklání mě nahoru a dolu. Jako na pouti. Taky se mi zvedá kýbl. Varuje mě - Opovažte se! Hodinu ležet. Nechat se rentgenovat. A napouštět jedem. Asi to vypadá na prověšené ledviny. Jsem moc hubená. Nedrží mi. Ptá se, jestli vůbec mám menstruaci. Uráží mě to. Můžu za to, že tloustnu jen od pasu dolů? A že nalačno mám pas a bříško jak v patnácti? Čekám na výsledky a na cdéčko. Dávám se do řeči s chlápkem s kanylou v ruce. Prý má hrůzu z doktorů. Docela si notujeme. K výsledkům mi nikdo nic nepoví. Leda můj nejoblíbenější doktor Google. S mojí diagnózou, zdá se, se mockrát nesetkal. Obědvám sama. Květák, když už smím nadýmavé. Tam, kde jsem naposled obědvala rum. Stejná obsluha, nějak potutelně se usmívaj. JR celou tu půlhodinu mrzne venku. Není nad správnou domluvu. Už si toho moc nepovíme. Jen že se brzy chystá na umělé oplodnění. Jedné z prvních zákaznic promíjím korunu. Snad se mi to vrátí. Jedné z dalších zapadne koruna za topení. Tak hurá! A ještě mi nechá šestnáct korun jentak. Ženská, mně, to je úspěch! Problémový email. Na který odpovím. Ale byl poslán i šéfovi. Který ho přepošle s typickou sadou otazníků a vykřičníků. Na mé vysvětlení píše -Pošlete paní kopii dokladu. Kde jí mám vzít, když nemáme skenr ani kopírku? -Vy jako nemáte telefon s foťákem? Jdu do kolen. A nadávám. Co si o sobě myslí? Že budu posílat ze svého pracovní mms? Nebo že u sebe nosím kabel do počítače? Navíc trochu slušnýho chování by ho nezabilo.
________________________________________________________________________________________________________________

18.9. Ledviny bolí vepředu, vzadu nebo zboku? Bolí mě nějak divně všude. V puse cítím chuť krve. A pokaždé, když si olíznu rty, chutnají naprosto divně. Jsem psychouš. Cítím se tak, i když jdu na vstupní sezení. Kvůli léčení. Rozhodla jsem se, nazývat to léčením. Na první pohled příjemná doktorka. Vysvětlila mi, že bych měla být opatrná. S informacemi, které o léčení vypustím na blogu. Nebýt vůbec konkrétní. A zákaz mluvení o ostatních pacientech a jejich problémech. Pokusím se to dodržet. Tak tedy budu mluvit neutrálně - o léčení. Přijdu tam o půl hodiny dřív. Aspoň mám čas na vyplnění papírů. Nejsem si jistá, jak odpovídat na některé otázky. Co mě vlastně trápí? Někdy nic. A jindy všechno. Odpovídám vcelku normálně. Ale vydolovat něco z hlavy a být si tím jistá, je těžké. Druhá strana je horší. Zaškrtnout, jak se cítím. Některé otázky jdou pod kůži. Cítíte se slabá? Máte pocit, že s vaší myslí není něco v pořádku? Máte strach z budoucnosti? Spousty dalších. Trochu mě to rozebere. Konec mý normality. Za chvíli veřejně odkryjou, že jsem cvok. Osobní rozhovor. Uvědomujete si, že můžete být ve skupině s lidmi, co mají závažné potíže, velké úzkosti, apod? Bezva, brzy si najdu kamarádku, která bude ještě o několik stupňů pošahanější než já. Hned otázky na dětství a vztahy s rodiči. To se daleko nedostaneme. Nějaký drsný začátek. Jímavý příběh. Dojímám i sama sebe. Hlas se začíná třást, tělo taky. -Mám šanci, že mě přijmete? -Nepochybně. Mám radost, ve které je jako vždy obsaženo trochu strachu. Jestli budu dlouhou dobu ve společnosti cvoků, můžu se naučit nové bláznivé myšlenky. To mě děsí. Každou výjimečnou šanci, kterou podruhé nedostanu, ale musím využít. Jen se nebát. Třeba se naučím - nebát. Zatím se bojím. Že odejdu s diagnózou. A už mi jí nikdo neodpáře.
________________________________________________________________________________________________________________

19.9. Jeden hezký sen. Z několika běžně divných. Zvláštní. Že jsem se náhodou potkala s DoDinou a moc jsme si rozuměly. Myju kufr. Abych ho přes L. vrátila tetě. Melancholicky se s ním loučím. Žvaníme, čas letí. Máme toho obě hodně na srdci. A k řešení. Já léčení, přivýdělek, nezaměstnanost, literární kurs. Ona stěhování do Boleslavi, novou práci, shánění pronájmu x hypotéky x spolubydlícího. Náročné období. Česnečka a smažák. Kolikrát si ještě budu moct dovolit společné obědy? Leda z úspor. Práce je moc. Vůbec se nestíháme nadechnout. Smrkám, něco na mě leze. Néé. Na pátek mám volno. Ne kvůli ležení. Jedu za A. Koncertovat.
________________________________________________________________________________________________________________

20.9. Volno!! Začíná bolestí hlavy. Jak příhodné. Neboť jí bude také končit. Čas mizí, ani nevím kam. Koupit si tvarohovou dobrůtku a skořicový šneky k obídku. Cesta autobusem do Plzně. Těšení se. Užívání si toho před. Vlastně vždycky jsou nejdůležitější ty pocity předtím. Chtělo by to umět si jindy nalhávat. Že by se dalo na něco těšit. Tentokrát je. S A. Teplé jahody se zmrzlinou mají schopnost vynést mě na šlehačkový obláček blaha. Libuju si i při pizze, na kterou si hrnu parmazán po kilech. Mám tolik co vyprávět. Až mě mluvení bolí. Tolik nového. Vodka s hruškovým džusem. Oblíbený poměr 1:2. Oblíbené mixování před budovou soudu, kde jsem pracovala. Jak se sakra pije tím velkým flaškootvorem? Jak jsem se vlastně mohla opít, když jsem si polovinu vybryndala na bundu? Povídáme u fontánky. Jsem ještě střízlivá a už je mi hezky. Vydržet nekouřit. Snažím se. Aby mi bylo míň blbě. Obě máme problémy s orientací. Dvojsmyslné hihi, haha. Prostě půjdeme za pankáčema, to je jistota. Před hospodou je jich spousta. Chlandíme, polévám se, vymýšlíme úkryt pro vodku, vnucuju své předčítání Krchovského. Míla ze střední. Chlapi se mění, nabírají kila, rozmnožují se. Červ, Fryčák, známí z rodného města. Je mi blaze. -Že ty jsi chodila se Sašou? poznává mě Hrášek. Taky je ho kousek. Šest let jsme se neviděli! Jeho syn už šel do první. Na záchodě se nás chytá šestnáctiletá slečna bubeníka P.U.M. Ať jdeme s ní pařit. Všechno jde tak nějak samo. Dopíjíme vodku. Paříme. Pořád mám žízeň. Piju naprosto od všech v dosahu pěti metrů. Dávám napít všem v okruhu pěti metrů. - R. to nenávidí. ... -Pojď na panáka. -Máš hezkej zadek. -Pojď na panáka. -Máš hezkej zadek ... Umí ty kluci říkat taky něco jinýho?? Ty nejožralejší možná tak -Jsi fakt krásná holka. Chachacha. Jen jeden se zdá v pohodě, milej. Pořád s A. paříme. Bavím se se spoustou lidí, ani nevím jak. Jsem hvězda. A zářím a zářím. Napiju se se všema, co o to stojí. Pokecám se všema, co o to stojí. Už nejsem schopná pít panáky. Nechávám si kupovat pivo. Padají všechna předsevzetí. O lehkém opití a nekouření. A já už myslela, že divoženka je mrtvá! A. se jí povedlo znovu vzkřísit. Tradičně nemůžu najít věci. Je to jak hledat poklad. A najít ho špinavej a politej pod lavicí. Všechno oblečení je mokrý. A smrdí. V kabelce jsou tak dva centimetry piva. Sedíme na schodech. Nepřijímáme pozvánky na další pokračování ve městě. Moje hvězda zhasíná. Je mi zima a bolí mě hlava. Postel v půl šestý ráno. Tvrdý vysvobození ze sna.

________________________________________________________________________________________________________________

21.9. Jak dlouho jsem spala? Hodinu, dvě? Chcípám zaživa! Průjem, ublinkávání a v hlavě tisíc nejostřejších střípků. Nemůžu se ani pohnout. Na záchod je to snad pět kilometrů? Tý krásce v zrcadle se vyhýbám na sto honů. Jdu budit A. a žadonit o prášek. Bojím se jakéhokoliv pohybu. I mrknout. Abych se nepoblila. Ten prášek v sobě musím udržet!! Špinavý boty. Červený kalhoty až ke kolenům černý. Všechno oblečení smrdí pivem. Kapesník taky. Vlasy taky. A. mi dá svoje kalhoty. Aby mě vůbec pustili do autobusu. Co to mělo včera znamenat? Chtěla jsem se odpravit nebo co? Vypadá to na pokus o sebevraždu uchlastáním. Zasraná rozkopaná Plzeň. Toulám se v ulicích a sonduju místa, kde by se případně dalo vyblít. Musí to ze mě táhnout přes celý autobus. Hrášek. S nějakou partou. Hned se ke mně znají. Chce si povídat. A láká mě na víno do parku. Zešílel? Jediný, co chci, je být ve svý posteli. Utíkám mu. Snad se neurazil. Student Agency. Ach. Musím být připoutaná. To nepřežiju. V návalu zoufalství vytahuju kalhoty z igelitky. A připravuju jí do pohotovostního režimu. Kupuju si müssli tyčinku. To mi určitě udělá dobře. Během půl hodiny jsem schopná do sebe nacpat půlku. Ani o kousek víc. Vystoupit na Zličíně a jet přes celou Prahu. Hnus. Půl třetí odpoledne. Sotva stojím. Vypadám jak totální fetka. Nejspíš si to myslí i dva hnusný týpci na eskalátorech. Mám z nich strach. Že by náckové? Doma, doma, doma. Po celým bytě několik rozcupovaných houbiček na nádobí. Nezájem. Postel. Kocour sebou plácne na moje břicho. Zlatíčko. R. se dobelhá v půl šestý. Oba k.o. Nemáme si co vyčítat. Já teda nekradla skleničky. A nepokoušela se odejít bez placení. Ale jinak? Koukáme na Ratatouille a Péčko pro začátečníky. Konečně něco sním. Jakto že v jedenáct večer nemůžu usnout?
________________________________________________________________________________________________________________

22.9. Mohla bych spát celý den. Poleháváme. Nemůžeme se vyhrabat z postele. Čas mi zase mizí pod rukama. Dokážu ho kus utrhnout jen na pár povinností a na autobusové klání. V hlavě už se zase pere tisíc myšlenek. Volá mi máma. Fakt to zbožňuju. Bavit se s ní a dělat, že mě to vůbec neobtěžuje. Tříleté výročí s R. oslavíme trochou citronovomandlového likéru. Jsem bez nápadu. A bez energie. A zase se mi nechce spát.
________________________________________________________________________________________________________________

Nemilovanej
Odsouzenej
Nevyrovnanej
Narušenej

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 doDina doDina | Web | 27. září 2013 v 14:21 | Reagovat

:( tvůj nadpis to vystihuje až moc konkrétně. to zdraví, to je hrozně ošemetná věc. viz můj, po dlouhé době, poslední příspěvek. cítím se prázdná. a je mi líto, že si musela být na takovém vyšetření sama. když jsem byla malá, byla jsem na podobném akorát nevím, jestli to není to samé. kontrastní rentgen. píchli mi do žil technecium a asi 20 minut fotili= rentgenovali. bez pohnutí. musela jsem zářit ještě tak minimálně 3 měsíce. já vlastně byla nebezpečná pro okolí. jen to netušila a doktoři to neřeší. je to jejich denní chleba. ale sama jsem nebyla, byla tam se mnou mamka. jenže byla těhotná. ještě to nevěděla. ve 4. měsíci musela na potrat. Svět je hnusnej. nemám na to sílu. máš jí?

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 27. září 2013 v 14:30 | Reagovat

[1]: Zdá se mi, že je to totéž vyšetření. Tvůj článek jsem prolétla na mobilu. Pořád se mi seká a doma jsem minimálně. Pokusím se okomentovat, jestli ten krám dovolí. Teď jsem doma jen naskok. Jestli se potřebuješ někomu vypovídat, můžeš mi napsat na email. Pokusím se k němu dostat, jak to bude možné. Snad zítra, snad v neděli.
R. říká, že svět není hnusnej. Že svět je krásnej. Ale lidi jsou hnusný. Něco na tom bude. A já k nim taky patřím. A taky jsem hnusná. Smutné.
Sílu? Necítím jí. Ale asi tam někde pořád bude, protože ještě pořád to nechci vzdát. Můžu se pokusit ji poslat emailem, jestli napíšeš.
Ale opravdu promiň veškeré mé časové proluky. Mám toho teď nějak moc a minimální čas u počítače. Budu na tebe alespoň myslet, ať je líp! Musím letět, snad mobil dovolí a napíšu ti komentář z mhd! Bohužel, když tam máš obrázky, ten hajzlík to nechce přežvejkat :)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. září 2013 v 10:27 | Reagovat

Ohromujícím způsobem napsaný text, jde na dřeň, nenechá čtenáře vydechnout. Rvát se se svými strachy, to je celoživotní téma; jasně, že občas vyhrávají, to je přirozený, a být "100% nebojsa" není rozhodně taky nic k závidění. Ale nesmí se jim to jen tak nechat, jinak mají hned nos nahoře. Do Plzně už taky jezdím skoro jen na "srazy po létech" končící k ránu :-).

4 vivienne vivienne | Web | 28. září 2013 v 21:27 | Reagovat

tak jako vždy nevím co na to říct ...

5 pavel pavel | Web | 29. září 2013 v 17:10 | Reagovat

Dneska to bylo humorné, docela jsi mne pobavila... dva cm piva v kabelce. :D Ale aspoň jsi tím "spláchla" to vyšetření.
Ta první fotka se ti náramně povedla, jak dva milenci. :)

6 Beatricia Beatricia | Web | 29. září 2013 v 18:09 | Reagovat

Umíš opravdu psát a barvitě popisovat detaily svého života. Pečlivě jsem četla  průběh vyšetřování a vůbec mi to nepřipadalo humorné. Přeji ti upřímně, abys už takový zážitek nikdy nemusela zažít. To raději v té hospodě.
Také jsem analyzovala tvůj design a zjišťuji, že vidíš svět šedě a nějak fádně.
Tak vzhůru s elánem do nového týdne; ať je už radostnější, barvitější a hlavně bez zdravotních potíží. ☼☼☼

7 doDina doDina | Web | 29. září 2013 v 18:13 | Reagovat

[2]: děkuju za další povzbuzení. Zvláštní je, že zrovna tohle vždycky říkal - přežili jsme další den. Chtěl, abych se za to radovala s ním. A já tomu nikdy nepříkládala větší důležitost. Nemůžu se toho pocitu divnosti zbavit. Ale alespoň jedna dobrá zpráva dnes byla.
p.s.: posílala jsem i mail, tak doufm, že alespoň dorazil.
a znovu děkuju, jsi skvělá

8 L. L. | Web | 29. září 2013 v 19:49 | Reagovat

To vyšetření zní zajímavě, rozhodně bych ho nechtěla podstoupit... :O
Piercing - kulička v bradě, uuuuuuplně nejvíc cool, ještě že mi to vydrželo tak málo. :D
Ještě dnes se stydím, ačkoliv je to 5 let zpátky... Takový to jak si myslíš že je to cool, ale je to hrozně hrozné. :D  Frajerka. :D

9 Darkness ღ Darkness ღ | Web | 29. září 2013 v 19:53 | Reagovat

Ale bolest na těle ti pomůže odvést pozornost od té na duši..i když je to jenom na chvilku a po tom se to (v mém případě) jenom zhorší. Nezbývá nic jiného než se přes to nějak přenést.

10 L. L. | Web | 1. října 2013 v 12:13 | Reagovat

Takže už brzo nová práce nebo vlastně přivýdělek. Hodně se tím změní a určitě k lepšímu.
Budu tvůj osobní asistent :-)
A já bych chtěla o tom léčení vědět. Jsi odvážná. Raději nikam nechodím, když nemusím, raději nechci znát všechny své diagnózy.
Chci si papat jako ty :), ale už tak mi to neprospívá.
Juu, taková akce :D
Citonovomandlový likér zní dobře. Ještě, aby ti bylo líp.

11 Ježurka Ježurka | Web | 1. října 2013 v 17:43 | Reagovat

Určitě to nebude nakonec tak hrozný, asi je horší ta kocovina, ne? Aspoň sis to vynahradila za to vyšetření, za ten stres, ale snad jsi nemusela až tolik, nebo jo?
Nevím, já už to všechno zapomněla. :-)

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 4. října 2013 v 22:30 | Reagovat

[3]: Děkuju, tvé komentáře mi vždy zvednou náladu!

[5]: Přitom jsou to dva bojovníci. Slyšet pochvalu na fotku od fotografa, to je milé :)

[6]: design je fádní, protože nejsem technický typ a ani mě to nebaví. vlastně to byla dlouho překážka pro založení blogu, že jsem nevěděla jak tu stránku vůbec udělat. Zabralo mi to spousty času a kdybych to měla měnit, tak mně asi rupnou nervy. Ale není to šedý pohled na svět, ale fialový :D

[8]: nějak nevím, co je na kuličce v bradě špatného?

[9]: To sice pomůže, ale hlavou víš, že to není v podstatě žádné řešení.

[10]: No je to hektické období. Až jsem zapomněla že bych vlastně měla někdy zase jít na krev kvůli štítné žláze :) To bys ale musela vyjet do Prahy :)
Na léčení mi zatím žádnou diagnózu neřekli. Asi ani říkat nebudou..Jen si to myslí :)

[11]: Kocovina, když je zasloužená, není tak hrozný trest. Teda hrozné na ní je, když se s kocovinou neprobudíš doma ale na návštěva a čeká tě pár hodin cesty :D

13 L. L. | Web | 6. října 2013 v 10:55 | Reagovat

Praha je daaaaleko. Někdy bych tady odtud ale fakt vypadla...
Někteří si musí fakt často připadat jak staříci, se všema těma nemocema... Které se někdy furt vrací a některé prostě nevyléčíme. Ach jo :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama