Když jsem se dala na vojnu, musím bojovat

7. října 2013 v 12:52 |  Občasník

40. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

30.9. Poslední den v práci. Neužívám si ho. -Nic už tam nedělej, říkají L. a R. Copak to jde? Kolegové si spíš říkají -Pořádně makej, když si tu naposled. Naschvály? Nevím už. Nechci řešit. Nedokážu si užívat zákazníků. Chci pryč. Přichází řidič. Můj nejoblíbenější člověk z firmy. Že končí. Taky dnes. Šéf s ním vyjebal. Mám radost, že ho vidím. Sluníčko mých temných pracovních dní. Jedinej s kým jsem moc toužila se rozloučit. Že končím, mu neřeknu. Nechci přede všema říct, že nic jinýho nemám. VD se jako jediná drze zeptá. Znervózní mě to. A zamotám se do výmyslů. Nikdo se se mnou neloučí. Nikomu nestojím za slovo. A nikdo mně. Jen po řidičovi se mi bude stýskat. Po zákaznících. Snad i mě bude aspoň někdo z nich postrádat. Spíš ne. Zdrhám. Jak kdyby mi za patami hořelo. Hodina a půl přebytečného času. V parčíku u školy. Nemám chuť nic dělat. Jsem nachcípana, zmrzlá a nervózní. Snažím se o přehnanou motivaci. Vždyť je to super, že mám příležitost všem přečíst, co jsem napsala. Určitě si budou myslet, že mám talent. Ne ne ne, vůbec na tom není nic trapného!! Zdravím P., který se též posilňuje - pivem. Čteme ze svých notýsků. Já čtu. Útržky svých myšlenek. Ostatní vyprávějí, co inspirujícího je potkalo. Učitelka vykládá, dává úkoly. Plním je odlišně než ostatní. Jsou tak nápadití, pohotoví, vzdělaní. Nesrovnávej se! O pauze po skupinkách lehce konverzují. Poslouchám, ale nějak se neumím zapojit. Hlavně tentokrát nejít na záchod. Mít s někým společnou cestu. Povzbuzuju se udělat první krok. Dobíhám Pu. Usměvavou a přátelskou. Když nás dojde P., láká nás na svůj koncert. Kus cesty jedu s K. Jsem přátelská, milá a komunikativní. Je to vysilující.

________________________________________________________________________________________________________________

1.10. Klasická nervozita. Nezapomenu něco? Stihnu to? Kde je sakra tohle? Stačím posnídat akorát suchej chleba. Jen co vstoupím do tramvaje pozoruju potencionální kolegyně. Jedna tam skutečně jela. Organizační povídání. A pak minimum mluvení. V kruhu. Opakovat cizí jména. Paměť mám dobrou. Občas. Říct svoje jméno a k tomu přidat přídavné. Začínající stejným písmenem. Zásek. Tak jakékoliv? Napadá mě divná. Bože! Řek by o sobě někdo, kdo není divnej, že je divnej? Zakoktávám se a rudnu. Celý den. Dalo by se čekat. Mluvit před jedenácti lidmi. Bez dopinku. Alkoholu se prý vůbec máme vyvarovat. A navazování přátelství. Dvě mi jsou sympatické. Ale nevím, o čem se bavit, když se nemáme moc bavit. Je mi divně. A to mluvím minimálně. Kreslíme. Řeku svého života. Nejdřív nevím. A pak to jde samo. Neporovnávat se! Nekoukat na cizí obrázky. V klidu si jít vlastní cestou. Baví mě to. Ten pohyb tužky na papíře, zvuk. Líbí se mi obrázek. Jsem poslední, na koho se čeká. Děsím se, až budu zase mluvit. Relaxace. Jsem jediná, co chce ležet na břiše? A těžknutí končetin se jí zdá depresivní? Lepší představa je, že jsou lehčí a lehčí. Břichem a hrudníkem k zemi. Jsem v bezpečí. Pořád mluvit. O tom, jak se cítíme. Osm týdnů. Je půl čtvrtý a já jsem bez energie. Moc vjemů, pocitů a myšlenek. Povinností a starostí. Domlouvám brigádu. Můžu někomu věřit? A můžu se přestat bát všeho nového?

________________________________________________________________________________________________________________

2.10. Tentokrát stíhám. I chleba s marmeládou. V mluvícím kroužku rudnu víc než včera. Temně rudý fleky. Nesnáším to!! Měla bych co říct. Ale svázaný jazyk. A obrovský napětí a nervozita. Jaký předmět mě v současnosti charakterizuje? Kolik toho o člověku řeknou, zdánlivě neutrální otázky. Myslela jsem si, že budou všichni cvoci, jenom já normální. Nebo obráceně. Ale ne. Většině popisovaných pocitů rozumím. Možná opravdu existujou lidi jako jsem já. Stejně uvažující. Ne stejní. Měla bych začít s ostatními chodit na obědy. Třeba bych se dřív aklimatizovala. Cvičení s cvičitelem. Je místy vtipné. Nebo není, ale mám potřebu se smát. Jsem cáklá? Další relaxace, další mluvení o pocitech. Pořád mám blok. Přijde mi, že jediná. Ale zároveň si uvědomuju křehkost a zranitelnost druhých. A tím mi jsou bližší. H. na mě čeká, abysme šly spolu na tramvaj. Zvedá mi to náladu. Povídáme i s P. Bude dobře! Dokážu to. V autobuse do rodného města nálada lehce klesá. Jakto že mi zase nefunguje internet v mobilu. Kdy budu komentovat blogy? Pořád zapínat a vypínat zaseklý mobil. Vztekám se. A nemám příležitost dělat nic jiného. Zabitý čas. Pro člověka, který žádný čas nemá. Vyskočila bych z kůže. Autobus navíc nestaví na nádraží. Musím jít pěšky. Je tma. A já jsem lehce paranoidní. Povídáme s babi a dědou. Babi moc nechápe účel léčení. Děda se raduje z dárků, co jsem mu přivezla z Itálie k narozeninám. Je mi fajn.
________________________________________________________________________________________________________________

3.10. Ráno se nemůžu vyhrabat z postele. Je mi divně. Na pracáku nádhera. Přijdu akorát před frontou. A budu mít podporu šedesátpět procent! Chvíli se courám městem. Koukám na spodní prádlo. Odradí mě, že na stejné kalhotky jako šedesátiletá ženská. To se snad radši přesunu k tangům! Po dlouhém vybírání si nesu k pokladně dva kousky. Prodavačku tam přišel navštívit tak třicetiletý syn. Vracím se zpátky. A čekám. Ale on nemizí. Zato čas ano. Nechci, aby viděl, jaké kalhotky si budu kupovat! Ještě si mě v nich bude představovat. Takže kalhotky zpět do regálu. A beru si jedny ponožky. Fakt jsem blázen? V mhd sedí ségra. A hlavně máma. Tak trochu jsem to tušila. A snažila se psychicky připravit. A představovat si, že je to někdo jnej. Počítat čas, hodně mluvit a dělat, že se vůbec nic neděje. A trpět. Potichu a neslyšitelně. Ségra léčení taky nechápe. Myslí si, že to je jen pro blázny (?!) Matka je samozřejmě chápavá a milá. Chci pryč. Trpělivě přežívám. Zase v buse. Zase zrazená internetem v mobilu. Nebo mobilem samotným. S L. Koupit si víno. -Nemůžu moc pít. Máme to zákazaný! Tak za několik hodin jen 0,3dl. Jsme na Back to school. A přitom si celou dobu povídáme ve stanu T-Mobile. Drbeme práci a starý kolegy. Mluvíme o mojí brigádě, o L. investicích do akcií a mrtvičce jejího gynekologa. Slyším pouze tři písničky Charlie Straight. Což mě ani nikterak nezajímá. Hodná, poslušná, střízlivá holčička vyráží ve 20:00 domů. Aby zjistila, že babičky slavný dar pro R. - vlastnoručně naložený hermelín - jí tak trošku vytekl do batohu. Do batohu, který měla v narvaném autobuse položený na nohou. Jo, není nad kalhoty s batikou od oleje.
________________________________________________________________________________________________________________

4.10. Zapomněla jsem mobil. Konec snaze komentovat během víc jak hodinové cesty na léčení. Kdy už sakra přestanu být nervózní? Zatím mi nejvíc traumat způsobuje léčení samo. A nedostatek času. Už se to brzy musí zlomit. Už mě nebaví rudnout a koktat. A to jsem o sobě ještě nic neprozradila. Popisujeme řeku života. Odhodlávám se hodinu a půl začít mluvit. Po přednesu jedné kolegyně mi nějak vlhnou oči. Mám před menstruací. Přecitlivělý období. Nedojde na mě. Odkládá se do příštího týdne. Prima. O pár dní stresu víc. Hlavou to chápu. Že není důvod se nervovat. Tělo nesouhlasí. Chci být družná a připojuju se k naobědchodícím. Nakonec obědvám džus a do debaty se zapojím sotva dvěma větama. Ale co. Snaha se cení. Jóga. Bolí mi z ní hlava. Vlastně i tělo. Nepříjemné pocity. P. mi mává, když vystoupí z tramvaje. Přijde mi to moc milé. A zase se dojímám. Asi to brzy dostanu. Hlava z jógy pořád bolí. Vyléčím čajem a dortíkem. Dortík je vůbec náladový všelek.
________________________________________________________________________________________________________________

5.10. Už týden jsem nachlazená. A po ránu mi je pořád děsně. Když se vyhrabu z postele, vrhám se k počítači. Připravuju se na brigádu. Studuju veškeré dostupné materiály o firmě. Jsem unavená. Mám před menstruací a chce se mi z toho brečet. Z těch nepochopitelnejch materiálů. Zase se mi zdá všechno složité. Musím to překonat! Začátky jsou vždycky krize! Zabere mi to tolik času, že stihnu jen letmý úklid domácnosti. HA a BA dorazili o něco dřív. Povídáme si. Já se nenechám zlákat ani rumem ani cigaretou. Držím se vína a piju zlehka. Osadníkujeme. Ta hra mě pohlcuje. Nemůžu při ní mluvit. Spekuluju, taktizuju. Cítím žaludeční sevření, když se blížíme do finále. HA mě těsně předběhla. Mohla jsem skončit první. Druhou hru vyhrávám s přehledem. Stojí mě to hodně síly. Prostě všechno hrozně prožívám! Do postele se dostaneme ve dvě ráno. Manžílci spí u nás. A já ne a ne zabrat.

_______________________________________________________________________________________________________________

6.10. Jsem nevyspalá a kašlu. A představa úkolů mě zase děsí. O čem budu psát příběh do kursu? Neměla bych začít s přípravama kvůli brigádě? V týdnu toho budu mít moc. Nesnáším tu krastinaci. Když vím, že mám důležitý úkol a nedokážu s ním začít. Tak raději nedělám nic. Neodškrtnu žádné úkoly, ani si neodpočinu. Donutit se. Zabývat se brigádou. A nepolevit. Probírat s R., o čem psát příběh. To jediné ve mně dokážeš zažehnout nějaký nápad. Nebo kapka naší chilli vodky? Nebo sklenka červeného? Píšu. V osm večer. Tak jako minulý týden. Příběh Z mého minulého života. Byla jsem ryba. Jsem s výsledkem spokojená. Nemám ráda útržkovité psaní, které je pro mě typické. To, že píšu na etapy. Nejlepší je psát na jeden zátah. Když mi to chvilkami píše samo. Nesplňuji zadaný rozsah. Ale prodlužování by zhoršilo kvalitu. Jsem v takovém rozpoložení, že když čtu příběh nahlas, dojímám sama sebe. Mám dost.
________________________________________________________________________________________________________________

já jsem nerváček
já jsem nerváček


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 7. října 2013 v 14:11 | Reagovat

Tvůj článek má vysokou vypovídací hodnotu. Je perfektní. Já tě obdivuji; tvůj talent vypsat se z negativních pocitů.
Končí ti jedna životní etapa v práci. Přijde jiná a přeji ti, abys byla spokojená.
Tvůj dotaz, zda se grafikou živím, pozvedl moje ego, protože to znamená, že se ti moje práce jeví profesionální. Ne, neživí mě grafika. Je to mé velké hobby, téměř láska. Ta mne ale kolikrát ubíjí a nervuje, když se mi tvorba nedaří. Ale to patří k té činnosti.
Přeji ti úspěšné podzimní dny a dobrou práci.☼☼☼

2 Tenisák Tenisák | E-mail | Web | 7. října 2013 v 17:06 | Reagovat

Tady ty přelomy v práci jsem nikdy nezažil, úplně se děsím toho, jak bych to zvládl já.
O čem budu psát příběh do kursu? yslím, že ty to zvládneš levou zadní

3 pavel pavel | Web | 7. října 2013 v 19:27 | Reagovat

Tak co to bylo za kalhotky? :D
Je pořád tajemství co jsi prodávala?

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 7. října 2013 v 21:02 | Reagovat

Můžeš být klidná: Já se považuju za skoro bezbřehého životního optimistu, který je v každé situaci přesvědčený, že to nejlepší teprve přijde; a přitom mám od včerejška pořádný splín, takže o to, abych byl přátelský, milý a komunikativní, jsem se radši ani nepokoušel :-). Ale je moc dobře, že se snažíš na sobě pracovat i netradičními způsoby; ta chuť je rozhodující, všechno ostatní se postupně poddá.

Podobné potíže s nervozitou má spousta lidí. Většinou zbytečně, protože "divní" připadají nejvíc sami sobě. Člověk má přirozenou tendenci si často myslet, že ho ostatní kvůli tomu "drbou", ale ti přitom mají většinou ve skutečnosti dost starostí sami se sebou :-). Ale moc držím palce, ať se daří - jak s prací, tak i se vším ostatním.

5 lovitka lovitka | 9. října 2013 v 11:00 | Reagovat

Oh. Je mi z tvého článku úzko.
Sama sebe za bůhvíjak stydlivou nepovažuju, ale číst nahlas svá literární díla, to bych nedala. A při terapiích jsem byla suverénní také jenom ve chvílích, kdy se mluvilo o jiných. Trochu se tam s tebou vracím :)
Myslím, že je dobře, že se vše snažíš aktivně překonat.

6 Bev Bev | Web | 10. října 2013 v 10:09 | Reagovat

Píšeš překrásně lidsky a mně je strašně milé a příjemné to číst, protože něco z toho je mi důvěrně známé. Ty pocity a myšlenky a pochybnosti i naděje. A taky mě to dojímá a stejně tak někdy dojímám sama sebe a bulím nad tím, co jsem napsala a pak se za to skoro stydím.
Držím Ti palce, moc moc, ať se ti daří.

7 L. L. | Web | 10. října 2013 v 19:33 | Reagovat

Držím palce.

8 bludickka bludickka | 15. října 2013 v 19:05 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že jsem tě potěšila. Myslím, že by ses tím skutečně měla živit! Bylo by přeci fajn dělat něco, co tě tolik baví a v čem jsi profík.

[2]: Příští pondělí s učitelkou budeme naše úkoly hodnotit, tak uvidíme, jak mě ocení či zkritizuje.

[3]: Normální kalhotky :) Je to tajemství, ale nic jsem neprodávala :)

[4]: Doufám, že tvůj splín už je nenávratně pryč.

[5]: Zajímaly by mě tvé zážitky z terapií.. Co třeba nějaký článek :) Chodíš ještě někam?

[6]: Tvůj komentář mě moc potěšil!

9 Vendy Vendy | Web | 15. října 2013 v 19:59 | Reagovat

Gratuluji ke konečnému odchodu z toho blbákova, kde jsi pracovala! Vím, že je to těžký, i najít novou práci bude těžký, ale tam by tě to stoprocentně zabilo.
Že nic neumíš? Že nejsi talent? Jak tě to prosím tě napadlo? Každý tvůj článek má velkou vypovídací hodnotu, úroveň, píšeš moc zajímavě a deníčkování dovedeš podat tak, že je to téměř jako kniha, na pokračování. Máš bohatý, zážitky nabitý život, když čtu tvoje plány, procházky, akce, sny, tak mám dojem, že jsem už v důchodě a moje "z práce a do práce" je tak stereotypní, až bych z toho zvracela. I když ne do kočkolitu. :-)
Jo, kočinky jsou krásně nafocené, i v minulých článcích. Jedna hezčí než druhá a druhá hezčí než první. Tvoji miláčkové čtyřnozí.
Nevím, co ti dá tvoje skupinová terapie, ale určitě se naučíš víc rozpovídat a prezentovat samu sebe. Nebát se. To jsou jen začátky, kdy se cítíš hrozně a máš trému nejtrémovatější. Ono to půjde, uvidíš.

10 bludickka bludickka | 20. října 2013 v 18:12 | Reagovat

Děkuju! Deníčkování ale ke psaní asi někdy nestačí. Povídání už se lepší, za chvíli budu skoro v půlce léčení...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama