Potřebovala bych mít zase vztah se stromem

28. října 2013 v 21:30 |  Občasník

43. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________

21.10. Výjimečně se můžu vyspat, ale... Jsem vzhůru před šestou. Nemůžu zastavit kašlání. Je to úmorné. V devět se vyhrabu z postele a začnu obvolávat zákazníky. Tentokrát mě to ani trošku nebaví. Ba naopak. Snažím se pozitivně naladit. Jdu si pro výpis z rejstříku trestů. A vyměnit losy, co nosím v peněžence už jakou dobu. Za dva nové. V metru dostávám neústupný záchvat kašle. Dusím se, tečou mi slzy. Vedlesedící si znechuceně odsedává jinam. Před kursem poslouchám Šanov a snažím se balancovat na úzkém obrubníčku. Baví mě to. Mít chvíli si hrát. Na kursu jsem nervózní. Pořebovala bych ho navštěvovat častěji. Vzhledem k době, kterou potřebuju na aklimatizaci. Zase pociťuju nedostatek nápadů a fantazie. Pokud nerozepisuju emoce, jsem plochá. A nevzdělaná, s nedostatečnou slovní zásobou. Na konci máme sami sebe zhodnotit. Hodnotit se a porovnávat. To je trpká záležitost. Jako bych to nedělala denně. Občas prý píšu nesrozumitelně, text neplyne. Mám potenciál, když budu denně psát. Je to vyčerpávající. Snažit se ze sebe dávat maximum. Všude. A nemít výsledky, ani spokojenost s vykonanou prací. A není nejpříjemnější poslouchat, jak ostatní mají talent, vypravěčské nadání, jazykovou obratnost, skvělé nápady a úžasnou fantazii. Neodradí mě to. Jen se momentálně cítím dost vyčerpaná. Jedu metrem s K. Ta holka je vážně praštěná. Ale tak mile, příjemně. Dělám korekturu R. článku, upravuju mu fotky. Zalepuju obálku na magistrát a v půl desátý večeříme švýcarský topinky. Kdo by hádal, že jsem za půl roku zhubla dvě kila,...


________________________________________________________________________________________________________

22.10. Kašlu v kuse. Už asi od pěti. A myšlenky jsou stejně úporný. Na chvíli se rozjásám při pohledu na vycházející slunce. A pak naříkám, protože se mi něco (?) z jablečný buchty zapíchlo do mandle. A pořád mě to tam trápí. Tentokrát jsem ani nedostala záchvat kašle a ženská sedící za mnou si přesedla. Tak nevím. Záchvat přišel vzápětí. Vadí mi ty opovržlivé pohledy. Dneska se na léčení necítím tak spokojená jako jiné dny. Nevím proč. Na skupině moc nemluvím. Nehodí se to. Překvapuje mě, co se dozvídám z toho mála, co o sobě říkám. Už v dětství jsem se naučila, že lidé mě mají rádi, když nevzbuzuju pozornost. Když se přizpůsobím a je ode mě klid. Možná proto se neumím prosadit. Holky plánujou společnou procházku a zastávku na kafe. Vždyť to nesmíme, ne? Prý to nevadí. No nevím. Ale přidávám se. V bageterii aspoň využiju slevu ještě z Jednoho světa. Chodíme Stromovkou. Pozorujeme kachny, je krásně teplo. Ani nekašlu. Je to fajn. Jen nechápu, proč si nedokážu té přítomnosti užívat. A pořád myslím na to něco. V mandli. Snový vnímání světa. Proč mi dneska není tak dobře jako minulý týden? Doma si šťárám v krku, čím to jde. Vykloktávám. Pořád nic. Mám strach. Asi to ve mně zůstane. V lepším případě. Bojím se, že mi to začne hnisat. Už se vidím na řezání mandlí. Achich. Není nad katastrofické scénáře. Posílám brigádně mejly, nějak mě to i baví. Dáváme si s R. víno. On si pouští písničky a já se u toho kroutím a blbnu.

________________________________________________________________________________________________________

23.10. Ne, že by nálada byla veselá. Ale chtěla bych to změnit. Což se na skupině nepodaří. Téma je zaměstnání, peníze, budoucnost. Myšlenky, které popírám. Abych neztrácela chuť žít. Š. a H. mají velký rozhled a jejich informace člověka moc neuklidní. Moje nálada jde o kousek níž. Nemám ani chuť utrácet za oběd. Stejně si nakonec dám jen dortík. Náladu mi zvedá bodyterapie. Jako vždycky. Už jen vidím terapeuta, tak se začínám usmívat. Nějaký zvláštní působení. Mindfulness mi moc nejde. Pak poskakujeme. Dupeme, to mě baví. Dupeme a křičíme, to už mi tolik nejde. Pak jsme ve dvojicích a staráme se o sebe. Přikládáme na sebe ruce. Je to hezký. Většině se to líbí. A nechceme, aby to končilo. Zvláštní. Zase mám na chvíli pocit, že nejsem sama. Další cvičení. Kouzlo s lítajícíma rukama. Se mi vůbec nedaří. Cviky na ploché nohy, které nemám. Jdu do Stromovky. Hodina a půl času a touha si číst. Nemůžu se soustředit. A nějak se mi vlní chodník. Že by to způsobovaly kapky na kašel? A sedím na lavičce obsypané broučkama, br. Za celou dobu přečtu jednu stranu. Myšlenky mi dávají zabrat. R. mě vyzvedává. Krátké posezení u jeho rodičů. Trocha vína. A já jsem drzá. Nevím, jak jinak se chovat k jeho tátovi. A jinak mě to asi ani nebaví. Stejně to má nejradši. Pizzerka, rozplývám se. Na Krchovskýho. Těším se, hurá, hurá. V pidi podzemním prostoru je moc lidí. Po krátké době se nedá dýchat. S R. se na chvíli nepohodnem. Kvůli tomu, že se snažím být ohleduplná. Sedíme. Přivírám oči. Vychutnávám. Cítím, jak se mi otvírá hrudník a proudí do něj hudba.

________________________________________________________________________________________________________

24.10. Cvičit poránu? Br, to se mi teda chce. Nebaví mě protahování. Ale terapeutka navrhuje cvičení na dvorku. Je to veselejší. A mám chuť poskakovat. Imitujeme hru s provázkem. A pak si ve dvojici hrajeme s provázkem skutečným. Smějeme se. Zlobím P. a ona mě prozměnu vodí po místnosti jako pejska. Směju se, jsem dítě, jsem uvolněná. Zase cítím jedno velký my, který tolik potřebuju a tolik mi chybí. Souznění. Z provázku skládáme obrázek. Už jsem zase hodně aktivní. Chtěla bych, aby nebyl konec. Obědvám čínskou polívku. Běhám po dvorku a sbírám spadaný listí a zdobím místnost. S P. trháme výzdobu ze záhonů. Zdobíme. Mám velkou potřebu něco dělat. Nejlíp si hrát. Kreslení. Nebude hravé. Protože ho chci využívat. Využít čas a mluvit o svých bolech. Kreslím hvězdnou oblohu svých citů. Konečně otvírám něco ze svý pohřbený rakve. Něco málo. Snažím se nezhoršit si náladu. S R. pijeme výroční víno. Už moc dlouho se povalovalo v lednici. Pouštím Křížka, co mě najednou napadnul. R. chce ostříhat. Jako bych to uměla. Je to chlapec odvážnej. Po každým střihnutí vykřikuju a propadám záchvatům smíchu. On se jen děsí a nic nezmůže. Hlavně že je sranda. Hrajeme výroční karty. Karta v balíčku za pětikorunu. Obsah naší kasičky se rázem rozmnoží.


________________________________________________________________________________________________________

25.10. Ráno nás je pět. A P. hlásí, že odejde před obědem. H. na skupině vyhlašuje téma rodiče. A očividně vybízí k mluvení nejdřív mě. Terapeuti taky. A tak postupně odkrývám. Asi třetinu ze své rodinné minulosti. Někteří se přidávají. Já a K. brečíme. Ne, není to brek. Jen pár slz. Když už se mi těžko mluví. Jsem roztřesená. Pláč se mi nahrnul do krku a drží se tam. Všichni jdou na oběd, ale já mám jídlo s sebou. P. odchází a půjčuje mi svůj talisman. Zůstávám sama. A nechci být s tím tlakem v krku. Brečím na pánských záchodech. Protože na dámských je plno. Jen trochu, dokud nepovolí tlak v krku. Donutím se najíst. A dávám se dohromady poslechem písniček. Ještěže existuje punk. Ke konci pauzy si dovedu nachystat takovou atmosféru, že bych ještě klidně byla sama. Místo jógy tentokrát zase povídáme. Už jsme jen čtyři a jeden terapeut. Chci pozitivní téma. Abych neodcházela domů jako troska. Mluvíme o bezpečném místě. Vzpomínám na svůj milovanej strom. Proč jsem se najednou začala zajímat o to, co si kdo o mně myslí? Strom mi může dát lásku, jakou nikdo jiný. Jen ho najít. A nestydět se. Nevím. Možná. Při vzpomínkách mi svítí oči. Terapeut to vidí. A nemyslí si, že jsem blázen. H. lituje, že máme zákaz jít společně na dortík. Šla bych hned. Ale nebojím se jít domů. Cítím tlak v břiše. Je toho na mě hodně. Ale učím se být k sobě laskavá. Koupím si zeleninu na salát. A máčím se ve vaně. Snažím se dýchat a vymývat dechem bolest. Těžké se soustředit. Ale je mi o něco líp. R. má posezení s kolegy. A já ten vzácný čas samoty využívám marnou snahou našlapat do mobilu nové písničky.
________________________________________________________________________________________________________

26.10. R. už na první pohled vypadá k.o. Snažím se ho dorazit četbou Deníků. Nemá moc energie vzdorovat. Když mně zakáže číst, donutím ho vstát. A vydat se na procházku do farmářského obchodu. Koupíme si čaj géniů a pro mučedníka kombuchu. Krátká procházka a vyhřívání se na sluníčku. Spala bych. Divnostavy, napůl mimo. R. se udělá líp po polívce v restauraci. S L. se sejdu dřív. Dáváme si pizzu v parku Přátelství. Výjimečně pizza, které po dlouhé době vytknu pouze okraje. Ale stejně jsem je snědla. Takže pochutnáníčko. Pijeme žlutýho Jelzina. Pití, co nic nedává. Ale nechci vodku. Před vinárnou U Sudu na nás čeká IŠ. Dáváme si pivo, ale nějak mě nebaví sedět. IŠ mi pak kupuje rum s kolou. Motám se chodbičkama, absolutně ztracená. Potkáváme LJ, SI a její kamarády. Nežfaleš. Nějaký bláznivý lidi. Kluk, co to jaksi přepísk. Holky, co jsou přecitlivělý. Prej, ať ho vyvedou. Hlavně že je každej drsnej punkáč. Blila bych. Vzpomínám, co pro mě dřív znamenal punk. A jaký punkáče jsem znala. Dneska už je to naprosto jinde. Fotbálky, fotbálky. L. spí a odchází. IŠ se mě drží, ale odcházím jí já. S LJ, SI a zbytkem. Naprosto nechápu. Zcela pravidelně to funguje na stejném principu. Ať si zjistím jakékoliv spoje, nikdy je nevyužiju. Jdi pořád rovně, až dojdeš na Hlavní nádraží. Tak nevím. Aspoň, že jsem došla na Muzeum. Ani nenutím R., aby mi šel naproti. Jdu po ulicích sama, naprosto neohroženě. S prstem připraveným na pepřáku. A doma melu a melu a melu, dokud všechny ty myšlenky nenarvu do R. hlavy. Abych si tu svou odlehčila.

________________________________________________________________________________________________________

27.10. Že bych radostí skákala z postele, to už je neznámý pojem. Ale dá se to. Binkám se po bytě. Moc odhodlání do ničeho nemám. Otevřu email a jen valím oči. Můj brigádní zaměstnavatel se se mnou loučí. Prý moje pracovní nasazení neodpovídalo jeho představám. Mimochodem, žádné pracovní představy mi nenastínal. A že by mě nějak upozornil? Ale rovnou ukončení? Zase smíšené pocity. Úleva, protože to bylo vážně hektické. Vztek, nad promrhaným časem počátečních investic. Otazníky, zda jsem ho zklamala. Tisíce otazníků, jak balancovat na hranicích mezi šéfy a kolegy. Nikdy to nebude dobře. Padám rovnou mezi popírané a zatracované myšlenky. Ještě hlouběji, když se dívám na pracovní nabídky. Nevidím budoucnost, protože všude kolem je až příliš velká tma. A žádnej poslanej životopis. Chtěla jsem akreditaci na Mezipatra. A lidi z časáku mi ani nejsou schopný poslat někam. Žádná reakce. Nesnáším ignoraci! Jsem smutná a nasraná zároveň. Kurva, doprdele, co mám dělat, aby se mnou lidi jednali slušně? Asi jsem zbytečně moc podrážděná. Hrajem karty. Abych se zase dostala do módu, kdy zarytě odmítám myšlenky na budoucnost. Teď, teď, teď, je přece dobře. Musím se udržet v přítomnosti. Nutím R. nahánět známé. R. ségra s manželem svolují k návštěvě. Máme minimum času na nejnutnější úklid totálního čurbesu. Aspoň důvod mýt záchod a koupelnu. Nálada všelijaká. Nejsem zrovna z nejpříjemnějších hostitelů. Veškerou svou pozornost směřuju do Osadníků. Dokud se neunavím natolik, že nemám ani sílu dát si sprchu.


________________________________________________________________________________________________________

Už jsem si zvyk, tak jako každej
Jsem romantik po sebevraždě



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 29. října 2013 v 0:01 | Reagovat

Sakryš, ten konec je drsnej. Jaktože máš pořád takovej pech? Přece se to musí zvrtnout k lepšímu.
Zaměstnavatel je kretén. Tohle je ta nejstupidnější výmluva, jakou používají. Jakože jseš málo aktivní nebo naopak moc aktivní? Prostě ses nezavděčila. Nebo potřeboval to vysoce lukrativní místo obsadit nějakou známou...
Obdivuji tě, že přestože je ti tak mizerně, jsi schopna takových akcí. Já když je mi mizerně, tak sotva lezu a nejvíc toužím po tom, zalehnout...

2 Beatricia Beatricia | Web | 29. října 2013 v 8:14 | Reagovat

Tvůj článek se čte výborně a splavně. Musím vehementně nesouhlasit s pasáží Prý: "jsem nevzdělaná... s nedostatečnou slovní zásobou..." To určitě!! :-D Máš bohatý výrazový slovník a píšeš bezvadně.
Ten kašel je asi nervový, to já znám. Když mám nějaký nervák, tak bezdůvodně začnu silně suše kašlat, aniž bych kašel, jako takový, měla. Nepomůže ani hašlerka, nebo kloktání. Chce to klid. Moc se mi líbí novotvar Divnostav. To míváme všichni; tak hlavu vzhůru, každý oblak má stříbrný okraj a i tobě vyjde slunce.
Přeji ti úspěšný a pohodový týden, abys našla vhodné a trvalé zaměstnání.☼☼☼

3 Ježurka Ježurka | Web | 29. října 2013 v 17:39 | Reagovat

Píšeš krásně, zajímavě, i když smutně. Tedy pro mne ano. Já čekám, kdy už budeš mít konečně pořádný kus toho pokakanýho štěstíčka a bude zde jeden dlouhý pozitivní článek, tebe budou mít všichni rádi, nebudeš mít žádné zdravotní problémy. to není utopie - tohle všechno bych ti moc přála!

4 pavel pavel | Web | 29. října 2013 v 19:50 | Reagovat

Mně ex taky stříhala a teď ze strachu, že na mně něco pokazí, žádná nechce.

5 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. října 2013 v 0:33 | Reagovat

Nevyšlo jedno místo, vyjde druhé. Na budoucnost je vždycky dost času, stejně ji přítomnost nakonec vždycky dožene a udělá z ní samu sebe :-)

6 L. L. | Web | 30. října 2013 v 11:50 | Reagovat

Nežfaleeeeeš, nejlepší. :3
S tím kašlem to znám, fuj, já se ho také nemohu zbavit, mám ho docela dlouho, docela mě to štvalo na koncertech, když si začnu jen tak kašlat... :/ :/ :/
No to je teda chování!!! Mně se to teda nestalo, ale kdyby mi takhle přišel email, tak bych asi vraždila... Mám jen podobné zkušenosti, kdy na tebe řvou, křičí, smějí se ti atd., že něco neumíš v práci a přitom ti nikdo neřekl jak to dělat, takže také neodpovídám pracovním něčemu a blablabla... :D

7 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 30. října 2013 v 13:02 | Reagovat

Bludičko, článek jsem si už přečetla, ale prostě jsem nebyla schopná napsat komentář, ale slibuju, že ho ještě napíšu :D :-)
Teď bych ti jen chtěla sdělit, že jsem tě nominovala do Liebster blog award. Nevím, o co přesně jde :D Kdybych sama nebyla nominovaná, tak o tom skoro nevím :D :-) ale tak víc je u mě na blogu no.. :-)

8 Vendy Vendy | Web | 30. října 2013 v 23:52 | Reagovat

[2]: Ani nevíš, jaks mě potěšila tou poznámkou o oblaku, který má stříbrný okraj, protože vidím, že tu písničku sis fakt zapamatovala... a to je pro mě nejlepší dárek. :-)

9 bludickka bludickka | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 11:09 | Reagovat

[1]: Hlavně doufám, že najdu nové zaměstnání bez delších prostojů, finančně přijatelné a zapadnu do kolektivu.
Mně nebylo zas tak hrozně. Jen ten pitomej kašel!

[2]: Děkuju. Nesrovnávat se je těžké.

[6]: Ano, přesně takové zkušenosti mám taky :(

10 Miloš Miloš | Web | 3. listopadu 2013 v 22:36 | Reagovat

Ty umíš psát tak depresivně, že by to každého člověka s problémy muselo povzbudit, že na tom zase není tak špatně.
I fotky tomu odpovídají - krvavá obloha, krvavená dívka ve vaně.
Přeji ti, aby hned příští místo vyšlo podle tvých představ.

11 L. L. | Web | 4. listopadu 2013 v 20:26 | Reagovat

To mě mrzí (a štve). Snad si brzy najdeš dobrou práci.
Líbí se mi fotky, i ty západy z předchozích článků. Krása.
Vidím, že stříhání ti jde :P Tom si koupil zastříhavač a když chtěl po mě pomoct, tak to bylo dost podobné :D
Pěkný knižní úryvek.

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 6. listopadu 2013 v 19:58 | Reagovat

[10]: Všimla jsem si, že často je moje psaní hodnoceno jako depresivní, i když já ho tak leckdy nevnímám.
Hihi, je vidět, že si článek moc nečetl :) To ve vaně, je dokumentační foto - jak jsem stříhala přítele

[11]: Kdysi jsem tak trochu stříhala i sebe :D Ještěže dneska je všechno tak uvolněný, že nepoznáš, jestli jde o záměr nebo o chybu :)

13 L. L. | Web | 7. listopadu 2013 v 13:09 | Reagovat

[12]: Člověk by neměl komentovat článek, když ho nečte. Pak to tak dopadá... :)
To je fakt :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama