Kdyby něco dokázalo vyléčit bordel v hlavě

11. listopadu 2013 v 10:52 |  Občasník

45. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________

4.11. Probouzím se unavená. Nic se mi nechce. Na pracák jedu autobusem. Totálně přervaným samýma důchodcema. Ženská jako na potvoru něco řeší. Takže čekám, i když je prázdno. Naštěstí mám termín až v lednu. A v Praze. Naneštěstí ve dveřích potkávám matku. Která se chce družit. Manévruji. Nemůžu jí uniknout. Tráví se mnou celou hodinu. Do odjezdu autobusu. Je mi úzko ve své masce. Odnáším to bolestí hlavy. Nejde mi číst. Těžká nesoustředěnost. Sejdu se s JR. Na čaj do Černé labuti. Poleju stůl, jsem nějaká mimo. O sobě se mi moc mluvit nechce. Času je málo. Mých deset euforických minut před kursem. A pak zas nervozita. Jsem ve třídě první. S M. Chce si povídat, divím se. Ještě nikdy jsem si s ním nic neřekla. Dnes je nás málo. Šplhám u učitelky. Tím, že čtu Deníky. Tentokrát se necítím tak tragická. Jako jiné hodiny. Protože nepotřebuju tolik fantazie. Vystačím si s kroucením reality. Na konci máme číst. Všichni. U tabule. Před třídou. Smlouvám, že chci zůstat v lavici. Musím k tabuli. Díky bohu, že jsem psala tak krátce. Klepu se. Mám pocit, že žiju v nepřetržitém napětí. Nedovedu se uvolnit. Učitelka tři věci hodnotí pozitivně. Jsem ráda. M. říká, že je to poetické. A taky má trému. Je fajn, nebýt jediná. Příběhy všech jsou zajímavé. Neporovnávat se s ostatníma! Chci jet domů sama. Ale M. se ke mně kupodivu přidává. Co si povídat s někým koho neznám? V nedružné náladě? S někým, kdo je spíš mlčenlivej? Čím víc druhej mlčí, tím víc mluvím já. Uvědomuju si všechny ty sračky, co jentak mimochodem pouštím z úst. Modlím se, aby už vystupoval. Nepřestávám žvanit. Nejhorší, že o sobě. Co mu je vůbec do toho? Musí si myslet, že jsem pako. No aspoň se mnou příště nepůjde. Kdybych se neléčila, měla bych se jít léčit. Večer si pouštíme Annie Hallovou. Není to ale film, co by mou šrotující hlavu dokázal zastavit.

________________________________________________________________________________________________________

5.11. Na léčení dorazím skoro pozdě. Je možný, že cesta mi trvá hodinu a půl? Je to úmorné. Kdybych šla pěšky, bylo by to snad rychlejší. Opět nemám náladu. Na lidi. Jak mám v takovémhle stavu "pracovat"? Snažím se vciťovat do pocitů druhých. Vůbec nemám chuť mluvit. Dodávat někomu elán. Pociťuju alergii k radám těch, co sami sobě poradit neumí. Po obědě díky pocitům ostatních přiznám nahlas své páteční rozpoložení. Horší, že se ho nedovedu tak úplně zbavit. Mluvíme o štěstí a o smůle. Máme se postavit do řady. Překvapuje mě, že jsem nejblíž smůle. Že se cítím jako největší smolař. Je to divný pocit. Hrajeme hru, ve které se moje smůla projeví. Ještě s P. mám největší počet utržených zásahů. Autogenní trénink je asi moje nejoblíbenější část programu. Jen kdyby ta hlava víc spolupracovala. Jedu domů skoro na otočku. Přesněji na hermelínovou polívku. První porada časáku, na které jsme s R. spolu. Snáším to líp. Ale hlava mě bolí celý den. A stejně se neumím prosadit. S R. drbeme celou cestu zpátky. Je horší jak ženská. Jentak náhodou mezi řečí z něj před spaním vypadne novinka. Jeho ségra je těhotná. Mám z toho velký zážitek. A spát se mi nechce. Pak chce a nedaří se. Noc je divná. A nelíbí se mi. Je mi vedro.
________________________________________________________________________________________________________

6.11. Probouzím se zbitá. Na chvíli si pustit kočičky. Kocour se mazlí. Když ho nepustím do pokoje k pandě. Zase cesta trvá tak dlouho. Kus jedu s H. Skupina je tentokrát víc rozkouskovaná. Malé úseky, příběhy. Ten první mi úplně nesedí. Nedokážu se s ním ztotožnit. A reakce mi přijde přehnaná. Nějak úplně nemám chuť se zabývat problémy ostatních. Navíc, když se mi jako velké nejeví. Ta podrážděnost zatím pořád trvá. Snažím se být víc empatická a míň hodnotit. Ale z neustálé snahy jsem pořád vyčerpaná. Bolí mě hlava. Oběd je fajn. Smaženej hermelín s bramborem. Půlku si nechávám k obědu na druhý den. Odpoledne se bavíme o trojúhelníku oběť, agresor, zachránce. Brzy ztrácím pozornost. Přínosnost tématu nepociťuji. Jen nekonečnou únavu a sílící bolest hlavy. A to mě ještě čeká cvičení. Počítám minuty. Vzpomínám na dny, kdy se mi domů vůbec nechtělo. Teď se neskonale těším. Jedu opět s H. A mám čím dál intenzivnější pocit, že jí lezu nanervy. Jsem ze všeho hrozně vyčerpaná. Z komunikace. Z věčné snahy, abych ostatním nevadila. Kupuju si sladkost pro radost a navzdory všem povinnostem se jdu naložit do vany. Všechny tyhle maličkosti mi dělají radost. Ale nejradši bych se zavřela před okolním světem. A pak zase nestíhám. Jsem v presu a nervní. Měla bych si lépe zorganizovat čas.
________________________________________________________________________________________________________

7.11. Doma je mi teď nejlíp. A ideálně na blogovém světě. Na který bohužel není tolik času. Léčení mě nějak vyčerpává. Fyzické cvičení, pořád stejné. Pořád jsem stejně nepohyblivá. Pořád mě to nebaví. Skupinové povídání mě taky vyčerpává. Stejní lidé se stejnými problémy. Nemám pocit, že by se něčí stav zlepšoval. Natož můj. Ba naopak. Potřebovala bych dobít energii. To mi v programu chybí. Fyzioterapeutka tvrdí, že jsem hadí žena. Co má zkrácené svaly. Něco málo mi jde nejlíp. A většina věcí vůbec. Je to jak z hodiny tělocviku. Který mě nikdy nebavil. Při obědě se moje nálada zlepšuje. Jsme na místě. Povede se mi Š. poradit dobrý dárek pro kamaráda. Na kreslení jsem se těšila. Ale prostoru je minimum. Začínám být nervozní. Rychle čmářu. Abych alespoň vystihla podstatu svých myšlenek. Na jejich slovní interpretaci mám ale sotva pár minut. Reakce terapeuta téměř nulová. Otráví mě to. Poslední dobou jsem skeptická. A moje snaha o spolupráci klesá. Je to jako řezat se do ruky. A pak ránu nijak neošetřovat. A už se k ní nevracet. A za pár dní se zase říznout vedle. Nějak to postrádá smysl. A celistvost. Když do sebe takhle říznu, těžko jsem za deset minut schopná plně se soustředit na vzdělávání a hovory o chronických bolestech.

________________________________________________________________________________________________________

8.11. Nejradši bych zůstala doma. Vůbec se mi nechce. Cvičit, ani poslouchat cizí problémy. Na komunitě přiznávám svou skepsi a skoro mě to dojímá. Děs. Skupina. Nechápu, proč se chce někdo znovu setkat se svou matkou. Která do něj celý dětství a dospívání kopala. Nechápu smysl nekonečného otvírání starých rán. A dál nic. Proč se dokola mazat s hovnem? To je zas náladička. Zapomněla jsem oběd doma. Chci se jít projít do krámu. Být chvíli sama. Fňukat a vztekat se. Ale M. a V. se ke mně připojujou. Venku je hezky, nálada se kupodivu vzpamatovává. Objednávám se na konzultaci k doktorovi. A na fyzioterapii. Musím zkusit vše. Co by ještě mohlo mít význam. Proklínaná a zavrhovaná jóga. Meditujeme. Zase nemůžu udržet hlavu. A pak přichází nějaká úzkost. Fuj. Mluvíme. Už je trapné, pořád mluvit negativně. Nebaví mě, nechce se mi, vadí mi. Terapeutka se mi věnuje. Asi tomu chce přijít na kloub. A já jsem ráda. Že to zkracuje dobu cvičení. A mám strach. Že ostatní mi to v duchu vyčítají. Aspoň vím, proč nemám ráda záklony a předklony. Protože mi vadí pohled do budoucnosti a do minulosti. Holky mají rády pozici střechy. Protože se jim líbí úleva. Střecha vyjadřuje, jak se stavíme ke konfliktům. Holky se do nich pouštějí s rozhodností. Protože milujou úlevu, co nastane po skončení. Já se jim vyhýbám. Protože pak se cítím ještě hůř. Všechno souvisí se vším. Vážně, úžasné. Taky se mi líbí, že se mi terapeutka tolik věnuje. Cítím se důležitá. Všechno si zpracovávám v hlavě. A snažím se její rady brát k srdci. Hned se mi cvičí líp. Ne že by mě to bavilo. Stejně mě bolí hlava. Ale rychleji to utíká. Š. říká, jak jsem pohyblivá. Myslím, že leda v kyčlích. Ale některé pozice prý dokážu nejlíp ze všech. Jsem chvíli nafoukaná. Tak se mi bolest hlavy snáší líp. Doma zjišťuju nepotvrzenou akreditaci. A vyprodanou Lucernu. To je vzteku. Ještěže se můžu potěšit špagetama s kýblem parmazánu. Setkat se s SI. Tři hodiny povídání. A pak doma dohrát rozehrané karty. A usnout. Zmožená vším.

________________________________________________________________________________________________________

9.11. Rozlámaná. Nepěkné sny. Bolí mě hlava. Jak originální. Chuť zvracet. A R., kterej mě štve. Svýma neuvěřitelně debilníma řečma. Co se poslední dny snad množí. Držet si obstojnou náladu je čímdál složitější. Jedeme do OC Krakov. Proběhnuté během chvíle. Nic tam nemají. Pak do Globusu. Chci si koupit termoleginy. K sukni. Já mám vážně pletenou sukni. Dokonce na sobě. Zvláštní, ale ne divné. Jsou tam davy. Div to nerozdýchám. R. chce koupit 3letej Havana rum. Schválili mi akreditaci. Jenže je mi blbě. Hlava, břicho, nálada v mínusu. Tak jsme doma. Jediné, co mi dělá radost, je jídlo. Koukáme na komedie. V dobré společnosti a Cashback. A pořád se mi nechce spát. A R. zhasíná. Nejhorší je nemoct večer usnout. Myšlenky útočí. Tak zákeřně. A nejde jim utéct. Je mi hrozně. Záchvat beznaděje. Dlouho nebyl. Nemůžu přestat. Zase pocit, že všechno je špatně. Nemám kde pořád brát síly. Abych se to snažila změnit.

________________________________________________________________________________________________________

10.11. Ne, není to dobré. Nesmím mít ani vteřinu na přemýšlení. Už nechci brečet. Bolí z toho hlava ještě víc. Čtu a četla bych celý den. Útěk z reality. Jenže to si nemůžu dovolit. Uklízím. Všechny ty nashromážděné papíry a ústřižky. Je to náročné. Ale aspoň trochu snaha o harmonii. Jakákoliv harmonie by byla vítaná. S R. plánujeme. Jak já zbožňuju plánování. Jen kdyby se věci také uskutečnily. Kdoví. Hledám si práci. To je horší část dne. Tři hodiny času. Polovinu si držím optimistický pohled. Pak to jde dolů. Posílám hodně životopisů. A žádnou z těch prací bych vůbec dělat nechtěla. Je to tak skličující. Že bych probrečela další noc. Musím se rozptýlit. A usnout, když mi R. čte. Aby to znovu nepřišlo.
________________________________________________________________________________________________________

Uzavřenej do čtyř stěn
s nocí se objímám
děsí mě svítání
miliony smířenejch
chci křičet - nechtě mě !



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 11. listopadu 2013 v 15:39 | Reagovat

Děkuji ti za komentář a na tvůj dotaz  o návodech uvádím: Já jsem se dost naučila na tomto blogu:
http://sisinaaa.blog.cz/rubrika/navody
Autorka tam už nechodí, ale návody jsou pořád dobré.
Přeji ti úspěšné zvládání všech problémů. ☼☼☼☼☼

2 Ang Ang | Web | 11. listopadu 2013 v 16:22 | Reagovat

Hodně štěstí, myslím.

3 ellie. ellie. | Web | 11. listopadu 2013 v 19:00 | Reagovat

taky moc mluvím sama o sobě.
nikoho to nezajímá, ellie..
ale když ono je to fajn.

"Pociťuju alergii k radám těch, co sami sobě poradit neumí."-_- přesně.

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. listopadu 2013 v 19:38 | Reagovat

To je přesné: Existuje dostatek lidí, kteří se domnívají, že přesně vědí, co udělá lidi šťastnými. Tedy - ty druhé! Dobrý spánek je klíč k mnohému dalšímu dobrému. Jen to kupodivu funguje tak, že čím víc se člověk o dobrý spánek snaží, tím nesnadněji přichází.

S bordelem v hlavě je to, myslím, stejné jako s každým jiným bincem: Buď uklízíme jako vzteklí a nikdy nejsme hotovi a dost spokojeni, nebo se smíříme s tím, že určitá míra nepořádku je normální a podobně jako my to tak má většina ostatních, kteří to jen více či méně dovedně skrývají. Jestli tě to trošku uklidní, mě spousta lidí považuje za vyrovnaného, spokojeného, optimistického a někteří nesoudní a nedostatečně informovaní divže ne za moudrého. Inu - přál bych vám všem ten čurbes v mé hlavě vidět! :-)

5 pavel pavel | Web | 11. listopadu 2013 v 21:16 | Reagovat

Jsi beznadějný případ, jak naznačuje Čerf, ale já jsem zvyklej říkat všechno naplno. Měla bys začít někde v počátku tvých problémů... asi u matky... tam asi bude už ta zátěž, kterou sebou nosíš jako ranec (chtěl jsem napsat sraček). A nevím, jestli ti pomůže to rýpání v ráně v tom kolektivním běsnění, které denně zažíváš. Nepij alkohol, nejez maso, nekuř, nic neřeš a pokus se doma o samotě holotropní dýchání.
Já to učil před chvílí kamarádku a jak odešla uvolněná. To je i moje odpověď, proč mám tolik kamarádek. Jsou rády v mé přítomnosti a za moji pomoc. :D

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. listopadu 2013 v 1:08 | Reagovat

[5]: Pavle, musím se tentokrát ohradit: O žádném "beznadějném případě" jsem nemluvil a ani jsem to nikde "mezi řádky" nenaznačil. A proč bych taky měl, když si to ani trochu nemyslím? Zrovna tohle téma vidím třeba úplně jinak než ty a jsem přesvědčený, že správným směrem vedou i mnohé jiné cesty, velmi různé - jako jsou velmi různí lidé, kteří se po nich ubírají. To zásadní je ale, že člověk sám je odhodlaný pro to mnohé udělat a takové cesty hledat. A v tom má Bludičkka můj obdiv a úctu, větší než všichni ti, kteří tzv. vědí, jak to všechno má správně být.

7 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 12. listopadu 2013 v 9:00 | Reagovat

Vysostne zaujimave citanicko. Nemam cas, az mam, hned sa sem vratim. (S komentarom plnym "mudrosti"...)

8 Ježurka Ježurka | Web | 12. listopadu 2013 v 16:51 | Reagovat

Jak já bych ti přála, aby se už aspoň něco změnilo k lepšímu. Aby ses pořádně vyspala, našla práci, která by tě těšila a pak by se určitě srovnalo i to ostatní. Já si nedovedu představit takhle trpět den co den. Držím ti pěsti!

9 L. L. | Web | 13. listopadu 2013 v 17:16 | Reagovat

Já má mvždy radost, když mamču potkám. :D :D Teda vždy ne, to je fakt... :D Annie Hallowou neznám. :O
Já sobě poradit umím, i ostatním, ale neumím se tím řídit... :D Vím co udělat, ale něco mi prostě zabrání to udělat, i když to udělat chci... :) Věřim v nějakou pomyslnou stěnu, nechápu to, CHCI to a NEJDE to... Tak co to je. :/
S tím nespaním večer souhlasím... :/ :D

10 Bev Bev | E-mail | Web | 15. listopadu 2013 v 6:59 | Reagovat

Jako první věc musím napsat, že máš uchvatné fotky. Už několikrát jsem to chtěla zmínit, ale vždycky jsem tak zaujatá textem, že na to zapomenu. Tak teď se povedlo. Nevím jak je to focené, nebo jestli jsou nějak upravené, ale je to překrásné. Klobouk dolů. :)
Ne že bych teda dneska byla zaujatá textem míň, to ani náhodou. Je to strhující, tvé řádky nutí k zamyšlení a taky jsou mi ty pocity známé. Málokdo má v hlavě vzorný pořádek a já k tomu málu rozhodně nepatřím. A špatné spaní to je zhouba. Když bylo problémů nejvíc, začala jsem s práškama na spaní a pak jsem s nima nemohla přestat. Je to boj a já ti přeju aby se konečně něco, aspoň něco málo zlepšilo. Hodně štěstí.:)

11 doDina doDina | Web | 16. listopadu 2013 v 2:06 | Reagovat

Když čtu tvoje denní záznamy, mám chuť tě obejmout. Mám pocit, že to člověku daruje víc, než týden terapie. přála bych si objímat a být objímaná za každým rohem, kde pláču nad sebou a nad vším.

Pravdivý je tvůj dojem ze společných terapií. Je to jak řezat se a ránu neléčit. byla jsem malá holka, když ve mě rýpali psycho(cosi). Jediné, co jsem vždycky dokázala po návštěvě bylo brečet celou cestu domů. Jen tak, teklo mi to z očí. Neměla jsem sílu. A neměla jsem ještě tak srovnané myšlenky sama se sebou. O to to bylo složitější.

Věřím, že sílu najdeš. Ty říkáš, že po dně se dá chodit. Dno jistě není nekonečné, někde najdeme schody. Doufejme, že vzhůru. Pokud ne, nebylo to dno.

12 bludickka bludickka | 18. listopadu 2013 v 13:33 | Reagovat

[5]: Díky za snahu, ale právě takové rady vůbec nepomáhají :)

[6]: Děkuju!

[8]: Ono to není den co den, prostě nahoru a dolů :)

[9]: Když ostatním poradíš tak oni to mají úplně stejně, jako když poradíš sobě.

13 bludickka bludickka | 18. listopadu 2013 v 13:38 | Reagovat

[10]: No musím přiznat, že jsou trochu upravené. Většinou v mobilu - zvýšení kontrastu, nebo v programu - změna filtrů..Snažím se fotku vždycky trochu doladit, aby se mi víc líbila :) Kupodivu už dlouho vůbec neořezávám. Tyhle dvě byly jen upravené v mobilu.

[11]: Obejmutí, pochopení, držení za ruku, milá slova. To opravdu pomáhá víc než rady do života.
Taky mi přijde, že když se k něčemu dopitváme, tak je čas jít domů. A v jakém stavu.. to už je bohužel jen má věc.
No doufám, že nejsme někde uprostřed dna oceánu...

14 pavel pavel | Web | 18. listopadu 2013 v 18:34 | Reagovat

[12]: Ona to ani rada nebyla, spíš názor. Moje žena, když byla ovládaná tou sektou si taky nenechala poradit a dělala všechno naopak. Měl bych to už vědět, že ženě se radit nemá. :D

15 Bev Bev | 21. listopadu 2013 v 10:23 | Reagovat

[13]:Jsou skutečně překrásné. Já focení vůbec nerozumím, ale ráda fotky prohlížím.
A ještě mě napadlo, během týdne jestli je vůbec možné mít v hlavě všechno srovnané, když každý den se přihodí něco, co názor zas o maličko pootočí, poupraví? :) A jestli je to taky nutné?
Sama nevím.

16 L. L. | Web | 21. listopadu 2013 v 19:15 | Reagovat

Je mi z toho článku smutno, zato z fotek mám krásný pocit; ta druhá je skvělá!
Přidávám se a posílám obejmutí :-)

17 bludickka bludickka | E-mail | Web | 26. listopadu 2013 v 13:05 | Reagovat

[15]: Zapisuju různorodě. Někdy den po dni. Když fungoval net v mobilu, tak to bylo snažší. Takže buď na papírky nebo do poznámek v telefonu, nebo když je čas, tak přímo do emailu. Další dny už původní názory neměním. Někdy se ale samozřejmě stává, že víc dní nemám čas, tak to dávám dohromady až následně a samozřejmě se to pak trochu liší, než kdybych to psala ten konkrétní den :)

18 bludickka bludickka | E-mail | Web | 26. listopadu 2013 v 13:06 | Reagovat

[16]: Děkuju!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama