(Musím) Můžu zkusit přestat říkat musím

18. listopadu 2013 v 13:15 |  Občasník
________________________________________________________________________________________________________

Jsem zvědavá, kdo tenhle článek přečte celý. Tipla bych to tak na dvě osoby. Mohla bych to zkrátit. Ale ne. Tenhle týden byl pro mě důležitý.
________________________________________________________________________________________________________

46. TÝDEN

11.11. Něčí maminka má rakovinu. A já si dělám starosti, kolik stihnu okomentovat blogů. Jestli stačím utřít nádobí a vynést tříděný odpad. A zda budu mít trému před kurzem. Absurdní, ale přece tak přirozené. Proč se neumíme od všeho odprostit? Jedu obstarávat lístky na Mezipatra pro R. Zvou mě na první pohovor. Neprozradím kam. Protože si dávám velké šance na úspěch při přijímacím pohovoru. Nemám radost. Předpoklad je o pět tisíc míň. Než jsem brala teď. Pracovní doba i o víkendech. Nemyslet. Nehodnotit. Počkat si. Moc bych se chtěla opít. Na studeným vzduchu. Samotinká kličkovat ulicema Prahy. Poslouchat punk. A objímat stromy podél cesty. Zoufat si. Že nikdy nepotkám nikoho, jako jsem já. S kým bych si rozuměla. S kým bych se prolínala. Můj vnitřní svět je moc spletitej. A tak jdu na kurs. A snažím se být přátelská. A snažím se být aktivní. A snažím se být dobrá. Proč někdy nejde něco jentak úplně samo? Tentokrát se alespoň snaha vyplácí. Vytvářet metafory mi kupodivu jde. A baví mě to. Z minulého trojcípého portrétu patřím mezi ty nejhůře hodnocené. A přitom mám pocit, že ostatní parazitovali na mém originálním nápadu. Jen ho asi líp zpracovali. Často se mi to stává. Jedu s P. a K. P. nás pořád někam zve. Hlavně tedy K. Asi se mu líbí. P. vystupuje, s K. se bavíme. Copak nedokážu nikdy mluvit o ničem jiném než o sobě?

________________________________________________________________________________________________________

12.11. Nálada se zlepšuje. K nastolenému tématu nemám moc co říct. Ale pozornost dokážu udržet. Na oběd jedeme v šesti. S P. si dáváme napůl borůvkové knedlíky. Už jí zabraly prášky. A je jako vyměněná. Tu pohodu jí závidím. Ale můj vztah k práškům je neměně negativní. Tak se budu muset dál prát. Se svou nervozitou, výkyvy nálad a strachem z budoucnosti. Píšeme si cíle a zdroje a řadíme je do schůdků. Těch zdrojů je opravdu minimum. A cílů dost tak na třicet let dopředu. Všechny moje cíle se týkají změny mého myšlení. S K. a H. se procházíme. Kolem hradu, na Karlově mostě. Čas utíká. Zrovna tak stačit si koupit jídlo a vyzvednout akreditaci. Nestíhám. Ozval se mi brigádní šéf. Nahání mě kvůli telefonu. Když mi dává odměnu, jdu do kolen. Pětset. Ještě se u toho tváří milosrdně. Jako slušná dívka mu poděkuju a ještě mu podám ruku. Hajzlovi. A pak kleju a kleju a kleju. V nepřetržitým rytmu. Musím se přestat bát jít do konfliktu. Nahraný orgasmus. Film, který je daleko lepší, než jsem očekávala. A Valentine Road mě taky baví. Horší je představa, že budu muset napsat nějakou recenzi. Domů se dostáváme před půl dvanáctou.


________________________________________________________________________________________________________

13.11. Celkem slušná nálada. Spolupracuju. Zase se vciťuju. Zase se snažím. Jsem příjemná. Odpoledne mluví o svých cílech ostatní. Zase mě rozbolí hlava. Vážně je vysilující denně poslouchat cizí problémy. Snažit se je pochopit a hledat řešení. Jsem neuvěřitelně unavená. Chci jít do kavárny. Ale z nesmyslného důvodu nejdu. Není moc příjemné chodit sama. Někam, kde jsem ještě nebyla. Courám se. A v hlavě se začíná sešeřovat. Nechci si nikam sednout. Protože si to nemůžu dovolit. Horší je, že si to nejspíš nebudu moct dovolit ani pak. Až budu mít směšnej plat. Směšnej na život. Nenávidím tenhle svět. Co nutí člověka, aby dělal celé dny co nechce. Jen proto, aby mohl bydlet v bytě jiných a jíst potraviny plné chemie. Nemyslet! Nemyslet je jediná příležitost, jak se nechtít zabít. Nemyslet na budoucnost. A já už to celkem zvládám. Setrvávat v přítomnosti. Jdu na dva filmy na Mezipatra. Moc mě to baví. Dokument. O bláznivým klukovi, co točí videa na youtube. Představa, že bych vystoupila ze všech konvencí. Jednala za všech okolností naprosto spontánně. Že bych neměla strach z toho, že mě budou lidi nenávidět a vysmívat se mi. Proč se chci pořád někomu zavděčit?

________________________________________________________________________________________________________

14.11. Nestíhám. A kocour mi ukradnul chleba z talíře. A roztahal ho po kuchyni. A zapomněla jsem kapesníčky. Mám rezervu. Tak jdu do knihkupectví. Prodavač si mě nevšimnul. Myslí si, že je sám. A pět minut hodně sprostě nadává. Na předchozího zákazníka. Na lidi celkově, na práci. Je to směšně. A smutné zároveň. Ale hlavně se směju. Bábinka, co žebrá před Tescem. Je tak stará. Vypadá, jako opravdová babička. Ne jako houmlesák. Je mi jí líto. Je mi úzko. Za chvíli takhle dopadnem všichni. Moje generace. Dávám jí aspoň pětikorunu. Mám chuť pozvat jí na polívku. Ale ne! Vážně nemůžu zachraňovat svět. Mám dost práce sama se sebou. Na pohovor. Na chodbě nás stojí asi šest. Prohlížím si konkurenci. Byla bych milá. Kdyby se netvářily tak důležitě. Vysmívám se jim. V duchu. Pouštím si muziku. Mám chuť pustit to nahlas. A začít poskakovat. Zlomit všechny ty pózy. Přestat se chovat normálně. Co to je zas za lidi? Co si o sobě asi myslej? Pohovor k ničemu. Jen se ptají, na co se chci zeptat. Nic víc. Plat mizernej, pracovní doba taky. Kolektiv nevypadá o moc líp. Jen náplň práce by mi vyhovovala. Stejně vybírají jen podle ksichtu, tak uvidíme. Zavřít za tím dveře! Jdu do kavárny. Kde se se mnou mazlí cizí pejsek. A chce se se mnou bavit nějakej klučina. Tříletej. Maminka mu za to pěkně vyčiní. A tisíckrát se mi omluví. Svět je vážně naprosto vzhůru nohama. Suveréni jsou čímdál suverěnější. Milí lidi čímdál potlačovanější. Jdu na léčení. Kreslíme. Kreslím svůj den. Je mi fajn. Holky chválí můj pohovorovej look. Při vzdělávání pospávám. Holky jedou vybírat dárek pro M. Já mám domluvenou fyzioterapii. Kvůli bolestem hlavy. Dostáváme se úplně jinam. Celé se to uzluje a zase rozmotává. Jsem prý ztuhlá. Neumím se uvolnit. Jsem napjatá a v křeči. Asi všechno ve svém životě dělám úplně špatně. Pořád si stanovuju nějaká musím. A nebo chci, která pro mě znamenají taktéž musím. Pořád se bičuju. Honím. Mám na sebe nároky. A vlastně skoro vůbec neumím žít. A taky to neumím zastavit. Protože všechna ta musím mi dávají naději. Že dokážu něco ve svém životě změnit. Že by to mohlo všechno mít smysl. A když se toho vzdám. Nezůstane mi nic. Když se přestanu ve všech úrovních svého života snažit o maximum. Všechno co jsem si vybudovala se rozpadne na prach. Pořád musím někomu něco dokazovat. Všechno se pro mě stalo povinností. Tisíc úkolů, snah a povinností pod nimiž je ukrytý pocit marnosti, zbytečnosti a chuť si podřezat žíly. Jak balancovat někde mezitím vším? Jak se zbavit pocitu, že i ti blízcí mě přestanou mít rádi, pokud jim nebudu kdykoliv k dispozici? Atd. atd. Slzím. Není to beznaděj. Je fajn vědět, co je špatné. Ale práce na tom bude asi na hodně dlouhou dobu. Nechci být sama. Se seznamem povinností. Do kterého se dnes nepustím. R. má sraz s rodinkou. Nemám náladu. Ale přidávám se. Musím. Nechci, aby mě neměli rádi, protože jsem nepřišla. Doma se svěřuju R. Nemá moc pochopení. Že neexistuje jeho jednoduchá rada. Chci jen obejmout. Dokážu to všechno říct. A on třeba i na chvíli pochopit. Stejně se ale se vším musím porvat sama. Což je špatně, řekla terapeutka. Ale nikdo není zvědavý na moje nálady, řekla jsem já. Jediný, kdo tady pro mě bude vždycky, jsem já. Z toho vycházím. Dává mi to víru, ale bere sílu. Jednou se asi zhroutím. Ještě mám ale čas. Najít rovnováhu. Píše mi šéfredaktorka. Že najednou stojí o můj článek. O rychlé napsání. Říkám ne. Alespoň jedno musím jsem dnes zabila. Na změnu svého chování taky nemůžu mít takové nároky!
________________________________________________________________________________________________________

15.11. Jak se cítím? Jak těžce se někdy na tyhle dotazy odpovídá. Ráno většinou ještě nevím. Ale teď bych měla být v dobrém období. Alespoň hormonálně. K. chybí. Má nějaké starosti. Ale neomluvila se. Všichni na ni myslíme. Ale V. má největší strach. Z na první pohled malicherného detailu se během dvou hodin stane obrovský velbloud. Který zdupe postupně celou naši skupinu. Jak moc jsme všichni přecitlivělí. Jak moc všichni toužíme po porozumění? Jak moc situace nejsou tím, čím se jeví? Jak moc do nich všichni vkládají své předchozí zkušenosti a spoustu dalšího? K. dorazí, ale všechno je najednou ještě horší. Mám pocit, že terapeut si není jistý v kramflecích. Nebo to na mě tak jen působí. Š. se vměšuje, aby všechno urovnala. Ale spíš se na ní holky ještě oboří. Taky se snažím všechno zklidnit. Nedávat rady, jen se vciťovat. Je to všechno náročné. Nálada naprosto vypjatá. Snažím se mluvit. Klidně a citlivě. Čas vypršel. Atmosféra se dá krájet. Máme týdenní zhodnocení. Nikdo nemluví. Nechci v tom terapeuta nechat. Snažím se být příjemná a aktivní. Na závěr řekne, že se ke každému z nás vyjádří. Řekne, že je fajn, když se víc zapojuju. Že je to příjemné a osvěžující. Mám chuť to komentovat. Ale jak říká jiná terapeutka: Nebraňte se a někde si ty milá slova schovejte. Vím, že je fajn, když jsem aktivní. Ale ve stavech deprese, skepse a beznaděje, to opravdu nejde. Jde to jen, když mám v sobě dost síly. K. brečí. V. odchází. Přejeme M. k narozeninám. Povídám si s Š. a H. Nevím, jestli situaci ignorovat nebo se v ní nimrat. Snažím se nejdřív o to první. O józe si povídáme jen chvíli. K. je na tom psychicky špatně. Zvrhne se to v další povídání. Celý se to maximálně vyhrotilo. Každej už má strach našlapovat. Já to ještě zkouším. Jentak opatrně. Vzduch je dusnej. Cítím tlak na prsou. Objevujou se slzy. U ostatních. A pak u mě. Nechápu to. Ale musím povolit ten tlak. Jakoby se ty její emoce na mě přenesly. Vím, jak se cítí člověk, když je na všechno úplně sám. Na pokraji sil. Znám to. A doprdele nechci, aby se tak cítil někdo jinej. Obrovskej tlak. Musím něco udělat. Brečím, protože prostě nemůžu jentak jít domů. Nedokážu kašlat na pocity druhých. A nedokážu se obětovat. Nevím. Čas se pomalu blíží ke konci. Prostě nemůžu dopustit, aby to takhle skončilo. Když je K. v takovém stavu. Nemůžu jí nechat odejít samotnou. Je to obrovskej tlak. Ale zase mu podléhám. Něco přece musím udělat. Ostatní to tak asi nevidí. S H. se vnucujeme s pomocí stěhování tašek. K. nechce. Nakonec jí vytáhnu na kafe. Jdeme i s H. Snažíme se rozptýlit. Pomáhá to. Všem. Jen nevím, jestli to K. trochu nepředstírá. Nechce se mi s ní rozloučit. Ale nenesu za to přece zodpovědnost. Nemůžu tady přece pro všechny pořád bejt. Kdo je tady pro mě? Tentokrát to musím potlačím. A jedu domů. Skoro na otočku. A za chvíli zase na koncert. N.V.Ú. Hrajou první. Sláva. Jinak bych je možná neslyšela. Snažím se zapomenout na svět. A smát se. Co nejvíc. Pak potkávám M. Dlouho nikde nebyl. Vlastně se ani neznáme. Jen od pohledu. Několik let. Říká, že má zdravotní problémy. A deprese. Mám pocit, že ho musím nechat vypovídat. Že ho musím podpořit. Že tady pro něj musím být. Protože - ano, zase: Je na všechno sám. Žvaním, snažím se o pochopení. Snažím se o já nevímco. Říká, že jsem optimistka. To mě dostává. Já? To mně ještě nikdo nikdy neřekl. Asi tak tři dny v měsíci, chacha. Zabila bych půl koncertu snahou podpořit ho. Ale lepší bude odreagovat se. Navrhl to on. A je to nejlepší. Odcházím brzo. Jen ho obejmu a řeknu povzbuzující větu. Musím si přestat myslet, že mě všichni potřebujou. Jako vždy nejedu podle vypsaných spojů. Jako vždy ujíždějí. Tak jdu tři zastávky pěšky. Skoro jsem usnula. R. mi aspoň jde naproti.
________________________________________________________________________________________________________

16.11. Bolí mě hlava. Z čeho proboha? Vždyť jsem pila málo. Bolest sílí. Musím sáhnout po kapkách. Abych se vyštrachala z postele. A pustila se do úklidu. Unaví mě to rychle. Zbytek mi naštěstí pomůže R. Už jsem to chtěla zabalit. Je mi hrozná zima. A zlobí mě močák. Fňukám a nic se mi nechce. Jenže přijíždí NK. Navrhuju procházku zakončenou večeří v restauraci. Je to fajn nápad. Osvěžující. Povídáme, cítím se prima. Jsem maximálně hladová. Pochutnávám si a je mi dobře. Jen jedna myšlenka mě na chvilku sráží. Když NK řekne, že to brzy bude deset let od maturity. Bože. Kdybych se aspoň někam posunula. Nemyslet. Procházka zpátky. Posedět do restaurace. Pít nealko je vážně demotivující. Když čaj stojí třicet korun. Neuvěřitelně se mi chce spát. Sotva držím hlavu. V půl dvanáctý jsme doma. A kočky mě nechají na třikrát vyklízet záchod, než můžu zapadnout do postele. Hurá!
________________________________________________________________________________________________________

17.11. Mám pocit, že jsem se hezky vyspala. To už se mi nestalo hodně dlouho. Ale energii stejně nemám. Hned ráno vyrážíme do Toulcova dvora. Na trh celiaků. NK utrácí jako bláznivá. Já jentak zlehounka. U prvního stánku dostáváme ochutnat cukroví a panáčka. Uvnitř jsou šílené fronty. Mačkanice. Lidi jsou draví. Agresivní. Takhle to asi vypadalo za komunistů. Je to vyčerpávající. Ale náladu mi to nezkazí. Dáme si květákový vývar a pak se motáme v paláci knih. Miluju bločky, díářky, sešítky. Škoda, že je k ničemu nepotřebuju. Na náměstí se něco děje. Nevím co. Cestou k Hlaváku potkáváme dvě partičky plešatých. Všechno se ve mně zase svírá. Ještěže pepřák mám v kapse. Ale vůbec si mě nevšímají. Potulujeme se po obchůdcích. Kupuju pár dárečků. NK odjíždí a já jedu na sraz s L. Sedíme v pizzerce. Prosadíme si pizzu o dvou jiných půlkách. Proč by to najednou nemělo jít? Povídáme si. Je toho hodně, co si říct. Trochu žárlím. Že zas navázala nějakej užší vztah s IŘ. A chystá se hledat další kamarádky. Zapomene na mě? Nebo se musím víc snažit? Busy mi ujíždějí před nosem. Ale já jsem pořád klidná. Je mlha. Jdu tři zastávky pěšky. Ani se neklepu zimou. Nic mi nevadí. Asi bych si měla nakreslit křivku svých hormonálních nálad.
________________________________________________________________________________________________________

Přišel čas abych si
Vyčistil palici
Ve světě bez zábran - tam mně to sluší



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ježurka Ježurka | Web | 18. listopadu 2013 v 17:16 | Reagovat

Chci jen potvrdit, že jsem si právě přečetla celý, opravdu CELÝ tvůj článek. Vidím, že máš dobré srdíčko, to je tvoje velké plus, ale neměli by toho ostatní moc zneužívat. A šéfovi poděkovat za mini odměnu? Já vím, že je to dnes všechno jinak než na nás, já bych asi v dnešní době nemohla žít. Vždy jsem byla rebelka a říkala jsem to, co jsem si myslela. Slušně, ale důrazně. Někdy to bylo dobře, ale někdy taky dost špatně. Držím ti dál pěsti, aby to šlo postupně dál dopředu a líp.

2 pavel pavel | Web | 18. listopadu 2013 v 18:27 | Reagovat

Fotíš opravdu krásně a nápaditě. V tom courání jsme na tom stejně... taky chodím často sám. A asi bych se měl víc dívat po lidech a měl bych tě i poznat. Černovlasá kráska, jak si pamatuji a trochu pohublá. A víš proč? S tvými kočkami bych se rád pomazlil. :D
Ta babička byla jistě profesionální žebračka, zdání klame a tu "musím" je skutečně to nejhorší co člověk stále dělá. Přeji ti příští týden radostnější. :)

3 Beatricia Beatricia | Web | 18. listopadu 2013 v 18:41 | Reagovat

Já jsem opravdu s velkým zájmem přečetla celé tvé otvírání duše. Na to slovo MUSET si asi budeme muset zvyknout. Pořád přece něco musíme, nebo naopak, nesmíme. Samý imperativ!
Já ti přeji, aby ten pohovor měl patřičný úspěch. Přece jednou ti to MUSÍ vyjít.
A ono to vyjde. ☼☼☼☼☼

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. listopadu 2013 v 19:21 | Reagovat

Včera jsem si ráno řekl, že MUSÍM napsat Nedělní miniglosy. Ale je to samozřejmě jenom pocit, do kterého se člověk snadno sám vmanipuluje. A tak jsem zaprotestoval proti vlastnímu zbytečnému tlaku sám na sebe a řekl jsem si, že prostě nemusím. Poruším dlouholetou tradici a počkám si, až nebudu muset a budu chtít. Samozřjmě to u některých věcí tak snadno udělat nejde, ale u pozoruhodného počtu ano. No a ty drobné "sebemusy" se snažím najít a nahradit tím, co chci a co mě těší.

Mimochodem, myslím si, že těch, co si přečetli nebo přečtou celý tvůj článek, bude rozhodně víc než dva :-). Jsem rád, že jsi text nezkrátila, ale napsala jsi to tak, jak sis doopravdy přála.

5 doDina doDina | Web | 18. listopadu 2013 v 23:40 | Reagovat

První věta a nemůžu číst dál. Sakra.

Tak jsem nakonec utřela slzičky a četla dál. A dlouho. A tohle chci říct.
hrozně moc super je škrtat slovo musím - škrtat to, čím nechceš znovu být. Samoléčba. Nevzdáváš to se sebou.A  to je úctyhodné. Jen vydrž.
Zaujal mě, jak jinak, příběh z terapie. Příběh o K. Připomněla jsi mi pocit ve vlastní zoufalosti, kdy mě kamarádi pořád někam tahali a rozesmívali mě. Potoky slz střídal smích. Hluboký. Uměli to. Jenže když jsem se nesmála nebo neplakala, přetvařovala jsem se. Byla jsem jim za to vděčná - ale na tu radost jsem prostě neměla. A tak mám pocit, že tvoje obava je oprávněná. Člověk pak jde domů, k sobě, za sebou samým, a trápí se úplně stejně. Ačkoliv v tom třeba není sám. Je těžké to vnímat.

6 Krvavý koleno Krvavý koleno | Web | 19. listopadu 2013 v 13:45 | Reagovat

No, bylo to náročný to přečíst (protože vim, o čem to je), ale přečetla jsem (stejně tak jako kdysi celej tvůj blog a od tý doby pravidelně každej novej příspěvek). Tak :)
Je skvělý, žes vyškrtla nějaký to "musím". Pro začátek super. Důležitý je si to uvědomovat. Vědomě uvědomovat, zřetelně. Pak to jde líp měnit. Moc ti držim palce a přeju ti, ať ti to léčení pomůže. Taky mám podobné za sebou (už před delší dobou), ale to je jiná kapitola. Takže čest a sílu přeju, bludičko!

7 Susane S. Susane S. | Web | 20. listopadu 2013 v 21:45 | Reagovat

Hned na začátek se přiznávám, že jsem článek četla opravdu celý a hned v prvním odstavci jsem se zamotala v P. a K. a K. a P. :D A souhlasím s poslední větou, taky asi nedokážu mluvit o ničem jiném než sama o sobě, což mě někdy docela štve. Působím sobecky a lakomě, i když taková nejsem. Je to podivné, ale také poslední dobou mívám strach z budoucnosti a příliš přemýšlím. 500 :D :D to mě rozesmálo. :D a ještě se u toho tváří milosrdně, hodila bych mu to na hlavu. Já se ba naopak pouštím do konfliktů hlava nehala a potom stejně lituju, nenechám si nic líbit. :D :)
____________
Fotky jsou úžasné ! :O Fotíš perfektně!

Opět musím souhlasit, taky se mi nelíbí když věčně musím poslouchat co někomu vadí a jaký mají problém a kolikrát si říkám, že jejich problémy bych vážně chtěla mít. Já chodím sama téměř pořád, mám ráda samotu, ale někdy mi vadí jak se nemůžu nikomu vykecat. Zase jsi mě nepochopitelným způsobem rozesmála :D:) To ti závidím že to zvládáš já se v tom topím a topím a topím. Ta kočička je roztomilá ! :))

Musím zase zareagovat na tu bábinku, já když vidím starší bezdomovce, kteří se stali bezdomovci vlastně jen proto, že stát nedává dostatek peněz na uživení sama sebe tak je mi jich opravdu líto. U nás je jeden bezdomovec, kterého potkávám prakticky každý den a už se stal mým 'pouličním kamarádem'. Vždycky na mě čeká, aniž by chtěl, tak mu dám aspoň 20,-. Je to spravedlivý člověk a určitě si hned nejde koupit krabici vína, ale koupí si pár rohlíků a párek. Tak to s tím chlapečkem mě zas a opět rozesmálo :D Teď jsi mě namotivovala, opravdu hodně, děkuji ti. :-)

Já ten můj mega kometář trošku zkrátím a napíšu je ve zkratce, že jsi opravdu spontánní člověk, který má srdce na správném místě. :) A tvé články mi dávají určitou dávku motivace, kterou momentálně potřebuji. :-)

8 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 21. listopadu 2013 v 5:08 | Reagovat

Kralovsky dekret, ze som slavnostne a s nadsenim precital cely clanok a zostal pozitivne udiveny. Drzim Ti palce vo vsetko - MUSIS!

9 Bev Bev | Web | 21. listopadu 2013 v 10:15 | Reagovat

Napadlo mě při čtení, že se prodíráš dny jako hustým lesem a přesto pořád pokračuješ dál. Jsi statečná a za to i mnohé jiné máš můj obdiv. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že až s odstupem času a vlastně až určitá fáze skončí, dokážu zpětně rozeznat její začátek a průběh. Věřím, že to tak bude i u Tebe, je to všechno složitý zdlouhavý proces, ale přesto jdeš pořád kupředu a to je nejdůležitější, aspoň si to myslím.
Zajímavé kolikrát za den člověk vysloví nebo si pomyslí MUSÍM i když třeba je to někdy MŮŽU. To mě zaujalo.
Taky strašně ráda nakupuju bločky, tužky , svorky i když je vlastně celkem k ničemu nepotřebuju. Asi nějaký kancelářský syndrom.:D
Hodně sil do dalšího týdne. :)

10 L. L. | Web | 21. listopadu 2013 v 19:48 | Reagovat

Mám smíšené pocity... jsi mi svými články sím dál víc blízká..

11 00 00 | 21. listopadu 2013 v 20:02 | Reagovat

Týjo, dík...

12 Vendy Vendy | Web | 22. listopadu 2013 v 20:17 | Reagovat

Smutný je, že nejvíc jsou soucitný lidi, kteří mají sami málo. Chudák se s tebou dokáže rozdělit. Bohatej se tváří, že nic nevidí. To, zda jít nebo nejít do kavárny na kafe nebo něco k tomu, taky neřeším. Prostě nemám. Nejezdím na dovolenou, nemám. Nechodím do kina, nemám. Knihy kupuji už sporadicky a sem tam si něco dopřeju, to zas nejde, aby se člověk pořád jen škrtil...
Jde z toho tvýho povídání taková deprese, smutnění, beznaděj. V podstatě se ti nedivím, máš toho dost a žádné velké vyhlídky. Jsi mladá, ještě celý  život před tebou. Nejlepší je opravdu nepřemýšlet, zatím všechno nějak dopadlo a bohdá jistě dopadne.

13 Vendy Vendy | Web | 22. listopadu 2013 v 20:24 | Reagovat

Napadá mě, že bys mohla změnit musím na můžu a můžu na chci. Zkus něco udělat jen proto, že chceš! Jasně že je spousta věcí, který musíš, musíš jít do práce, aby ses uživila, musíš jíst, abys přežila musíš se postarat o svoje kočindy, protože ony to samy nedokážou... ale jsou věci, které nemusíš, ale můžeš chtít. Dělat něco proto, že chci, je úplně jinačí, než proto, že musím.
Mám vždycky u tvého čtení pocit, že si toho strašně moc nabíráš, že jsi aktivní a hodně živelná (což je dobře), taky že jsi empatická a soucitná osoba (v dobrém slova smyslu) a protože sama se chováš k lidem slušně a jsi spolehlivá a vodpovědná, děsně tě vytáčí, když se k tobě chovají lidi neslušně (rozumněj, podrazácky), jsou nespolehliví a nezodpovědní. To je základní dilema, proč se normální slušný člověk cítí tak špatně v dnešní společnosti.
Jinak, fotky kočinek jsou naprosto báječné, hlavně ta první prdelkatá. Fotky prostřední jsou tvoje nebo odkudsi?

14 L. L. | Web | 24. listopadu 2013 v 14:01 | Reagovat

Řekla bych že toho máme hodně společného, hodně... Asi způsob jak bereme věci a co bysme chtěly aby bylo jinak, způsob uvažování prostě... A moc se s tím neumím poprat. :D Ale mám "učitelku života" jednu slečnu, ke které vzhlížím, ona má vše co chci já a je moje kamarádka, ikdyž jsem oproti ní úplně kdosi cosi, až teď mi to došlo. :D Proč to píšu? :D ... Prostě když čtu tvé články, tak se umím 100% vžít do tvých řádků, protože spoustu věci pociťuji podobně, viz, třeba hned první věta článku... :/ :)
A btw. ty fotky jsou naprosto úchvatné. <3

15 bludickka bludickka | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 10:57 | Reagovat

[2]: Už to že stála v takové zimě, to jsem musela ocenit :) A jakou by si asi tak mohla najít práci? Ty chodíš někde sám? To se mi snad ani nechce věřit. S kočkama tě zklamu. Musí ti stačit na fotce :) A nemám černé vlasy, ale hnědé :)

[4]: Jupí, hurá. Konečně mám pocit, že mě někdo pochopil, přesně takhle jsem to měla na mysli!

[6]: Opravdu? A proč nepotěšíš častěji komentářem? :)

16 bludickka bludickka | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 11:05 | Reagovat

[7]: Ráda mluvím o pocitech a myšlenkách. Proto je to asi pořád o mně. Protože pocity a myšlenky druhých nejsou tak zřejmé jako ty mé :)To bych potřebovala umět, nebát se konfliktů :) Moc děkuji za opravdu dlouhý komentář. Potěšil!!

[9]: Moc děkuju za komentář!

[10]: To jsem ráda, tedy ne že bych chtěla, aby ses takhle cítila. Ale jsem ráda, že jsem ti blízká!

[11]: Dík za co?

17 bludickka bludickka | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 11:15 | Reagovat

[12]: Ano nepřemýšlet. Někdy mě udivuje, jak článek působí depresivně a přitom ten týden byl třeba docela fajn, nebo spíš jsem měla dobrou náladu a na lidi, co se mnou trávili čas jsem působila optimisticky :)

[13]: Zdá se, že jsi mě moc nepochopila. Právě i chci ve mně vyvolává pocit, že musím. Takže jediné co mi zní pozitivně a nevyvíjí na mě tlak je můžu zkusit. Všechny fotky co mám na blogu jsou moje :)

[14]: Vidíš a přitom na první pohled by v nás nikdo asi žádnou spojitost nehledal, ale pod povrchem? Taky bych nějakou učitelku potřebovala. Nebo jen někoho, kdo by vysílal pozitivní vlny a šířil je mým směrem a byl mi dobrým příkladem. Nebo tak nějak :)

18 pavel pavel | Web | 26. listopadu 2013 v 20:12 | Reagovat

[15]: Jak kdy, někdy opravdu sám, takže tebe bych uvítal, ale dnes jsem měl docela exotickej doprovod. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama