Naposledy

25. listopadu 2013 v 12:11 |  Občasník
47. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________

18.11. Pondělní dopoledne mívám nabitá. Skoro jediný čas na blogování. A pak kurs. Něco mi jde. Něco méně. Nevím, jestli jsou ostatní talentovanější. Rozhodně však velmi vtipní. A čtení před tabulí pojímají s dramatickým přednesem. Já čtu monotónně a modlím se za konec. Taky bysme mohli číst v lavici! Aspoň by se mi neklapaly ruce. K. a P. jdou na pivo. Zvou mě. Nevím, jestli omylem. Ale je mi to jedno. Přidávám se. Jsem vlastně jen do počtu. Možná jen proto, aby to nevypadalo jako rande. Nevadí. Celou dobu se baví o divadelních hrách, o DAMU, o činohře a alterně. Vím kulový, o co běží. Místy usínám. Místy se bavím. Hrou mojí hlavy. Absurdní. Ještě si na K. dělá zálusk kluk od vedlejšího stolu. Vypadá to tak. Jsem neviditelná. Ale vůbec mi to nevadí. Jsem prostě jiná. Cesta domů je dlouhá. P. se jentak cvičně ptá. Jestli se nechcem podívat, kde bydlí. Musím se smát. V duchu daleko víc než ve skutečnosti. Nechceme. Jde sám. K. mi vypráví, jak je P. skvělej. Co by mi vyprávěl P.? Já jsem v jiném světě. Pozvou mě příště? A půjdu? Příště možná ne. Ale jindy asi neodmítnu.

________________________________________________________________________________________________________

19.11. Jsem taaak unavená. Spala bych celý den. Ach. V. si chce vzít skupinu. A znovu se pitvat v pátku. Omluvit se, vysvětlit. Slyšet odezvu. Všichni mlčí. A já to nechápu. Pokud si o někom nemyslím nic špatného, musím to přece říct. Aby si nevytvářel falešné domněnky. Abych ho v nich nekoupala. Abych ho osvobodila. Okamžitě se angažuju. Vysvětluju, že neodsuzuju, nezazlívám, snažím se o podporu, rozumím. Ostatní mlčí. A mě to mrzí. Vím, jak by bylo mně. Obědvám cibulačku. Předposlední oběd tady. Popouzím holky, abysme domluvily rozlučku. Mluví se o dalších našich soukromých setkáních. Které asi z časových důvodů nebudou pro mě tak reálné. Kreslíme. Naši masku na začátku léčení a na konci. Nás bez masky. Nemám pocit, že bych kdy měla nějakou masku. Možná si to jen neuvědomuju. Mrzí mě malá odezva ze strany ostatních. Jo, člověk by chtěl, aby se k němu druzí vyjadřovali. Ideálně co nejlíp. Doma se morduju se záložkama do knížky. Devět kusů. Dostali jsme dárkové taštičky. Kam si poslední den něco vzájemně dáme. I terapeutům. Máme si tam dát vzkazy. Co mi kdo napíše? Nemám energii vymýšlet citové výlevy. Tak se dvě hodiny nimrám s výrobou záložek.

________________________________________________________________________________________________________

20.11. Nechápu, kde se ve mně bere ráno tak dlouhej monolog. Moje hlava se probouzí vždy jako první. V autobuse se snažím tvořit úkol na kurs. Dramatický dialog snubního prstene a revolveru. Nějakej chlapík po mně divně kouká. Snažím se zapamatovat si, jak vypadá. Abych byla schopná ho identifikovat. Úlet, já vím. Čtu o Fantomových bolestech. Že vás může bolet to, co vám amputovali. Co všechno je možné! Dnešní skupinu máme mluvit o ukončení léčení. Co nám to dalo? Co si odnášíme? Jaký z toho máme pocit? Debata se najednou zase dostává k nedorozumění z posledních dní. Zase se angažuju. Věřím, že celkem podnětně. Nakonec se vše postupně projasňuje. Úleva. Cítím v tom své zásluhy. Ale možná si moc fandím. Je fajn, že V. ocenila moji podporu. Na obědě si dáváme s P. napůl žemlovku. Poslední oběd tady. Začínám být sentimentální. Jak mi bude až skončíme? Až se přestane někdo denně zajímat o to, jak se cítím? Je lepší být denně mezi přecitlivělými než necitelnými. Relaxace. Polštářková relaxace. Zvláštní. Člověk by ani neřek, že je to regulérní relaxace. Fyzioterapie. Nakoupit a domů. Bolest hlavy už považuju za standard. Smska a email. Dva lidi, co se dlouho neozvali. A ozývají se v týž den. Jak zvláštní. Potěšující. I když nevím, co si od toho slibovat. Možná, že bych si chtěla slibovat. Chybí mi něco intenzivního. Už si to zase uvědomuju.

________________________________________________________________________________________________________

21.11. Cestou vyplňuju dotazník. O léčení. Mám pocit, že mi to k ničemu nebylo. Snad zaselo semínka. Dobrá zkušenost. Ale nejsem zdravější ani klidnější. Tentokrát necvičíme. Terapeutka nám rozdá papíry a mně hned svítí oči. Skládáme si a pak tvoříme společný obrázek. Dáváme mu jména. Hádáme jména. A pak se masírujeme papírem. Naposledy ve dvojici s P. Tolik mě to baví. Škoda, že to netrvá dýl. Podporuje pocit sounáležitosti. Blízkost. Kdo by řekl, jak je to příjemné. Cítit na dlani přes papír teplo dlaně někoho, koho máte rádi. Ta jemnost a něha. Bez mluvení. Ta touha zadržet okamžik. To všechno, co mi během pár vteřin proletí hlavou. Jsem nabitá. Chtěla bych pokračovat o pauze. Ale P. se nepřidává. Asi by to bylo divné. Je mi skvěle. Blbnu, žertuju, je mě všude plno. A přecijen se pouštím do vzkazů pro holky. Další skupina. Mluvíme o práci. Ne, že by to k něčemu bylo. Možná tak k uvědomění si, že v životě se stále chováme navyklým způsobem z dětství. Jak to změnit, toť nezodpovězená otázka. Při vzdělávání mluvíme o různých druzích psychoterapie, o různých možnostech. Fascinuje mě to. Co asi bude umět ta (ten), ke které(mu) budu chodit? S L. chodíme po obchodech. Dokupuju jí dárky k narozkám. Dáváme si pizzu u Dlouhé. Číšník mi chováním nápadně připomíná kolegu z bývalé práce. Mám chuť ho nakopnout. Na Chmelnici přijíždíme akorát na začátek koncertu. Je tam děda Eda a hned se ke mně zná. Jsem střízlivá, zklidněná a nepříliš komunikativní. Za celý večer vypiju jen dvě piva. Šetřím se. F. prý má chřipku, nevšímá si nás. Sedíme. Nevím, jestli vstát. Jestli se hýbat. L. se stejně nechce. Jako vždy vytuhává a po krátké době oznamuje, že jede domů. Klasika. Zůstávám sama. S dědou Edou. Line-up se posunul. Je jasné že Špendlíky neuslyším. Sakra. Tak aspoň pojedu domů dřív. Dvakrát po třech minutách na přestupech. A tramvaj má čtyři minuty zpoždění. Přesně takovejhle je život. Všechno mi ujíždí. Všude čekám deset minut. Jsem tak unavená. A v kapse ruku na pepřáku. Ani se výjimečně moc nebojím.
________________________________________________________________________________________________________

22.11. Poránu jsem jako zbitá. A v tramvaji dopisuju poslední vzkazy. Poslední den léčení. U všeho opakuju, že je to naposledy a zlobím tím P. Kdo se mě bude desetkrát denně ptát, jak se cítím? Koho to bude ještě zajímat? Máme poslední skupinu. Máme se k sobě jednotlivě vyjadřovat. Čím nás ten druhý inspiruje a v čem jsme stejní. Je to dojemné. Poslouchat, co si o mně kdo myslí. Přála bych si mít to všechno nahrané na diktafonu. Abych si to mohla pouštět. Až si zas budu myslet, že mě nikdo nemá rád. Co jsem se o sobě dozvěděla? Proč si všechno nepamatuju? Jen málo. Š. mi řekla, že jsem jedinečná a zvláštní (a prý ne divná!) osoba. Pár holek obdivovalo moji kreativitu (?), nadšení z maličkostí, smysl pro zodpovědnost, umění vyrovnávat se s problémy (?), schopnost náhledu (?), srdečnost. Nevěří, že mě vnitřně nedrtí moje minulost. Působím pozitivně. Zvláštní. Na blogu opačně. Víc si nevzpomenu. Jak člověka potěší slyšet o sobě něco pěkného. Píšeme si lístečky. O tom, co si chceme z léčení odnést. A co tam chceme nechat. Pak je rituálně pálíme. A já mám zase v očích jiskřičky radosti z maličkosti, z hravosti. Z vůně hořícího papíru. Je mi krásně. Terapeutka zapálí šalvěj a ovoní nás s ní. Popel rozptýlíme na zahradě. Krásná atmosféra. Pak máme v duchu vzpomínat. Na svůj první den na léčení. Na setkání s terapeuty, atd. Odvíjí se mi to v hlavě, jak sestřih v nějakém seriálu. Ne, přece se nenechám dojmout! Dostáváme papírky s kontaktem na terapeuty pro následnou léčbu. A nálada se naprosto otáčí. Proč mají holky lepší terapeuty? A proč je ta moje MUDr.? Proč ne Mgr. jako u poloviny ostatních? Když mám panickou hrůzu z doktorů? Hledám jí na netu. A zklamání se stupňuje. Je to zároveň psychiatrička. Specialistka na komplexní léčbu psychóz. Mám snad psychózu? Nebo nikdo jiný nebyl volný? A proč nemá tolik kurzů jako ti jiní? Vlastně se věnovala v životě jen psychiatrii nebo rodinné terapii. Terapeuti ostatních umí všelijak zajímavě léčit. A tohle je psychiatrička. Zmocňuje se mě smutek, zlost, zklamání, bezmoc, zoufalství. A nemůžu nikomu nic říct. Naťuknu. Jen K. chápe. Ostatní se mi moje myšlenky snaží vyvrátit. Sakra. Mám právo cítit se tak, jak se cítím!! Jak si někdo troufá říkat mi, jak se mám cítit a co si myslet? Seru na rady všech. Jediný co od ostatních potřebuju je, aby se mě snažili chápat! Aby mi rozuměli. A aby mě nesoudili. Ani mě, ani mé pocity, ani mé myšlenky. Není to tak moc. Ale víc, než mi může kdokoliv nabídnout. Zase se stahuju do sebe. Ale cítím, jak to tam vře. A jak se tím dusím. Cvičíme jógu. Naposledy. I mě to baví. Asi zázrak. Zpíváme mantry. To pořád nedokážu. Chce se mi z toho smát. Ale ÓM už klidně nahlas dokážu. Odcházíme. Je to smutné. Snažím se nenechat se tím pohltit. Drahá pizzerka. Kde vypiju jen dvě malé. A jím makarony, co mi nechutnají. Když se na rozloučenou objímám s P., brečela bych. Ale držím se. Povídáme s holkama. Od nepochopení mých obav se držím zas trochu stranou. Loučíme se s tím, že se budeme pravidelně setkávat. Doma na mě padnou slzy. Hned po zavření dveří. R. jen kouká. Konečně můžou moje zadržované obavy bouchnout. Musejí. Lamentuju, fňukám, stěžuju si. To zase budu někomu vyprávět kusy své minulosti. Na co tohle všechno léčebně bylo? Zkušenost dobrá, rozhodně nelituju. Ale kam jsem se posunula? Zase cizí doktorka. Jak dlouho si bude získávat mou důvěru? Jestli. Jak mě budou uvolňovat každý týden z práce? Jak se budou tvářit až přinesu razítko psychiatra? Nevyhodí mě ve zkušebce? Atd., atd., atd. Budou mi chybět ti terapeuti, ke kterým jsem si cestu už našla. A žádný z nich nebyl MUDr. Snažím se nemyslet. Ale muselo to ven. V devět hodin máme všichni rozbalit taštičky. Přiznala jsem, že to budu bojkotovat. A vytáhnu jen jeden lístek. Je to papírek od P. - Jsi dokonalá taková, jaká jsi. Jsi výjimečná. Zahřeje to. A zase je mi chvíli dobře. Ještě mám osm vzkazů.
________________________________________________________________________________________________________

23.11. Zase ten stav. Kterej jsem nezažila už dlouho. Celou dobu léčení. A zase mě to vyděsilo. R. má vysokou horečku. Starám se o něj. Čtu mu Woolfovou. To ho moc nebaví. Tvořím si diář na rok 2014. Resp. zatím jen na leden. Proč jsem to vymyslela tak pracně? Strávím tím tolik času. A nicmoc jsem neudělala. Navíc si nejsem jistá, jak moc bude praktický. Večer si vylosuju vzkaz od M. Přeje mi dobré do budoucna. Ať se dál dokážu vyrovnávat s problémy a být pořád tak optimistická. Něco na ten způsob. Zvláštní, jak mě vnímají jiní lidé. Koukáme na Život Davida Galea. Skvělej film. Jen nevím, jestli nejlepší před spaním.

________________________________________________________________________________________________________

24.11. Jestlipak je moje nulová energie prostě daná? Nebo existují způsoby, jak jí zvýšit? A jaké? Jsem vzhůru brzo. Ale jinak? Nedokážu vstát. Válíme se. Ve dvanáct vylezu, abych udělala švýcarské topinky. Umýt nádobí. A pak zas v posteli. Až do čtyř. Chvíli prohlížení dovolenkových katalogů. Chleby s nivovou pomazánkou k předčasné večeři. Oběd se dnes nekoná. A pak se zase nacpávám v deset večer pomelem, oříškama a granátovým jablkem. U filmu Když si Chuck bral Larryho. A čtu další vzkaz. Myslím, že od H. Přání dobré práce. Prý jsem chytrá a šikovná. Zajímalo by mě, jak se to pozná.
________________________________________________________________________________________________________

Nesnášim svojí učitelku
Máš tu nejlepší
A chtěl bych jinou školu
Blbe, nebuď naivní
Dělám jen věci zbytečný
A co by sis tak přál?
Dejte mi všichni pokoj
Ty bys nás rozesmál

Nesnášim svojí práci
Nemáš nárok, vždyť to víš
A chtěl bych lepší kvartýr
Už jsi zase naivní
Nechci žrát jen sračky
Žer, a buď rád že je máš
Asi musím se víc snažit
To se klidně snaž

Sakra práce, to se mi snad zdá
Co dělám blbě že se blbě mám?
Asi můj gel není tolik cool
Tak nezbejvá než hákovat jak vůl

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 19:52 | Reagovat

Mně se docela osvědčilo zkusit si to, co člověk zažívá a čím prochází, nehodnotit a neposuzovat hned, ale aspoň s malým odstupem. Vzpomínám si na tvé zápisky ze začátků skupiny - na tvé obavy a pochybnosti. Myslím, že dnes by tvé hodnocení bylo úplně jiné než to bezprostřední. Je na tom krásně vidět, jak se přirozená obava z neznámého mění se stupněm poznání. Mně se vždycky líbilo rčení: "Když se něčeho bojíš, jdi a sáhni si na to." Samozřejmě, nedoporučuje se u elektrického proudu, u zločinců, atd., atd., beru to samozřejmě obrazně :-).

Ale ta reflexe ze strany tvých kolegů ze skupiny je, myslím, velmi povzbuzující.

2 doDina doDina | Web | 25. listopadu 2013 v 21:19 | Reagovat

"Ta touha zadržet okamžik.".
Časy trápení mě taky naučili právě tohle. Když už jsem jednou schopná vnímat krásu něčeho, zvlášť, když jsem tím pocitem sama zaskočená, chci to navždy. A chci si to vrýt do pocitové paměti a umět to spustit znovu kdykoliv budu chtít. Je to strašně mocné. A trochu se podezírám, že právě proto dělám spousty nesprávných věcí. Jako třeba teď. Protože za spoustou věcí se skrývá nějaký ten prchavý okamžik, který nám dává chuť žít - chuť poznat to znovu.
A taky myslím, že ten problém v nás je v tom, že ten okamžik vnímáme hrozně moc intenzivně. Mnohem víc než ostatní. Naopak ostatní si ho umí krásně rozložit do celého života. A být šťastní - jen tak. (A nějak nevím, co z toho je větší prohra.)

3 pavel pavel | Web | 26. listopadu 2013 v 13:34 | Reagovat

Musel jsem už smazat dva články, o tom Slavíkovi a s tím prsem. Tak nechápu, proč prso dávají na TT. Odpověděl jsem ti i u sebe.

4 pavel pavel | Web | 26. listopadu 2013 v 13:36 | Reagovat

Blog opravdu blbne a teď se raději starají místo o nápravu, raději o mne.

5 Beatricia Beatricia | Web | 26. listopadu 2013 v 14:51 | Reagovat

Skončila jedna etapa tvého života...skupina. Myslím si ale, že už další martyrium u psychiatričky nepotřebuješ. Ty potřebuješ přátelství, lásku a porozumění. A také dobrou práci. Zní to jako klišé, ale práce je opravdu dobrý lékař nad všechny psychiatry a psychology. Já ti opravdu přeji, abys našla svůj duševní klid a pohodu. Při hledání vhodné práce ti pevně držím palce. ☼☼☼☼☼

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 26. listopadu 2013 v 15:07 | Reagovat

[Smazaný komentář] Taky si myslím, že psychiatra nepotřebuju. Obzvlášť když jsem na léčení začla docházet z psychosomatických důvodů. Chtěla jsem popravdě navázat na terapii jen proto, že jsme měli skvělé terapeuty a zbožňovala jsem pocit, že konečně můžu někomu říkat co chci a on mě nesoudí (alespoň navenek)..jenže kdoví kam se nakonec dostanu :(

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 26. listopadu 2013 v 15:08 | Reagovat

Beo, taky si myslím, že psychiatra nepotřebuju. Obzvlášť když jsem na léčení začla docházet z psychosomatických důvodů. Chtěla jsem popravdě navázat na terapii jen proto, že jsme měli skvělé terapeuty a zbožňovala jsem pocit, že konečně můžu někomu říkat co chci a on mě nesoudí (alespoň navenek)..jenže kdoví kam se nakonec dostanu :(

8 Val O. F. Val O. F. | Web | 26. listopadu 2013 v 18:29 | Reagovat

možná, že ani trochu netuším, oč jde, ale i tak bych řekla, že žádnýho psychiatra nepotřebuješ. ti jenom píšou prášky a neradi poslouchaj víc než musej. snad ta tvoje paní doktorka bude výtečná, to ti přeju :)

9 pavel pavel | Web | 26. listopadu 2013 v 20:03 | Reagovat

"Nemám energii vymýšlet citové výlevy"... to se mi líbí a docela tě v té větě vidím. :D
Miluji dlaně, rád je ženám líbám a chodím ruku v ruce.

10 L. L. | Web | 27. listopadu 2013 v 15:45 | Reagovat

Knihu jsem nečetla, ale 100% si jí seženu. :O :) Děkuji za typ. :3

Yesss, tak přesně to mám já, když máme mít každou středu aktualitu a já se modlím, aby mě nevytáhla před tabuli, páč poprvé a zatím i naposled v tomhle semestru jsem se tam ztrapnila - zrudnutí, klepání, nezáživnost, tréma, no ano, dojem jak sviň. :3
Nádherné obrázky kočiček. <3 Love cats. <3

11 Ježurka Ježurka | E-mail | Web | 27. listopadu 2013 v 17:25 | Reagovat

Ano, já bych ti to řekla asi podobně jako Bea, moc bych ti přála, aby to všechno už konečně bylo aspoň trochu tak, jak si přeješ a jak ti to vyhovuje. Moc držím pěsti a přeji ti štěstí.

12 Ježurka Ježurka | E-mail | Web | 27. listopadu 2013 v 17:26 | Reagovat

To je síla. Zase nic a musím něco napsat podruhé, aby se to zobrazilo. Už mne to vážně nebaví.

13 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 28. listopadu 2013 v 5:45 | Reagovat

Skromne - lebo chcem propagovat - "psychiatra potrebujeme kazdy jeden z nas", (moja dcera je, tak musim zhanat Kundschaft, oder?). Uz nemame farara na spoved, kamarati tiez nejako vysychaju, tak komu sa zdoverit? Ale prasky, pilulky radsej ziadne, len dobry rozhovor.
PS Co su "svajciarske topinky"?
PPS Prekrasne pisane, dobre citanie!

14 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 28. listopadu 2013 v 5:47 | Reagovat

Dlhsi komentar mi zmizol. Uz budem pisat len mimo blogu a vsetko az potom vkladat.

Este raz: vyborne citanie, dobre pisane.

15 Vendy Vendy | Web | 2. prosince 2013 v 10:53 | Reagovat

Vlastně ani nevím, jak ses k tomu kurzu dostala, přes doporučení doktora nebo sama o sobě? Ale kurz byl pro tebe zajímavý, ne? Ledacos ses dozvěděla nejen o jiných, ale i sama o sobě, poznalas pár činností, které by tě nenapadly (třeba to masírování přes papír, zajímavé, nebo různé kreslení svých představ), navíc ses dozvěděla, jak na tebe nahlížejí jiní, a stejně jako oni si myslím, že vůbec nejsi depresivní holka, jen píšeš depresivní články, protože bys chtěla něco, co zatím nedokážeš získat, a to tě deprimuje, jinak jsi hodně energická a pozitivní (jak by mohl negativní člověk být natolik tvůrčí jako ty?)Psychiatričku nepotřebuješ, potřebuješ někoho k sobě, někoho, s kým by sis rozuměla, s kým bys mohla jen tak plácat, co tě napadne, s kým bys mohla zajít do kina nebo na koncert nebo na pizzu a probírat věci, které tě baví (a které vlastně baví oba).
Znovu ti chci pochválit tvou krásnou micinku.

16 Vendy Vendy | 2. prosince 2013 v 10:54 | Reagovat

Ty komentáře už mě s...štvou.

17 doDina doDina | Web | 3. prosince 2013 v 0:39 | Reagovat

Kde je pondělní update?? :(

18 bludickka bludickka | Web | 3. prosince 2013 v 10:10 | Reagovat

[8]: souhlas, nechápu proč mi nedali psycholožku

[13]: psychiatr je většinou diagnostik, chtěla jsem psychoterapeuta, tak uvidím, jak na mě zapůsobí, když by snad měla být kombinací obojího

[15]: Kurz je literární, to ne :) Tohle byla vlastně skupinová terapie, dostala jsem se tam kvůli problémům s močákem, zvláštní co :)Sama od sebe. Děkuji za dlouhý komentář, já už je taky radši píšu mimo a pak kopíruju, pokud nezapomenu :)

[17]: Bude snad brzy, nestíhááám :) To je úděl nás nezaměstnaných a důchodců, nevíme, kam dřív skočit :D

19 bludickka bludickka | Web | 3. prosince 2013 v 10:11 | Reagovat

Tentokrát jsem si zapomněl komentář zkopírovat, už to znovu nepíšu :) Nemám na to nervy.. uvidíme jestli se objeví časem. Jinak další díl občasníku snad dnes :)

20 L. L. | Web | 10. prosince 2013 v 22:21 | Reagovat

Připoměla jsi mi, jak jsme si před časem s pár kolegyněmi na šichtě vyměnily papírky, kde jsme každá napsala něco o každé z nás, ale nevěděly jsme, kdo co napsal (i když asi správně rušily). Bylo to fajn a chtěla bych to dělat častěji. Napsat o holkách v práci, o blízkých.. a číst o sobě. Myslím, že by mi to pomohlo.

21 Vendy Vendy | Web | 10. prosince 2013 v 23:09 | Reagovat

"Sakra. Mám právo cítit se tak, jak se cítím!! Jak si někdo troufá říkat mi, jak se mám cítit a co si myslet? Seru na rady všech. Jediný co od ostatních potřebuju je, aby se mě snažili chápat! Aby mi rozuměli. A aby mě nesoudili. Ani mě, ani mé pocity, ani mé myšlenky. Není to tak moc. Ale víc, než mi může kdokoliv nabídnout."
Ještě bych chtěla připsat něco k této větě: Už jsi na půl cesty k tomu, abys byla sama sebou. Až dosáhneš toho, že nebudeš potřebovat ani pochopení od ostatních, ani jejich souhlas s tím, co děláš, pak budeš skutečně sama sebou.
Samozřejmě, nevylučuji tím normální kamarádskou podporu, povzbuzení a podržení v kritických situacích, ocenění toho, co děláš. Myslím tím základní věc, že jednou půjdeš svou cestou a budeš dělat své věci jen v souladu s vlastním cítěním a nebudeš se vůbec ohlížet, co si o tobě pomyslí soused (kolegyně z práce, šéf, tvoje vlastní rodina, například).
Ono to není lehký, jsme hodně ovlivňováni. Ale dá se to a určitě to jednou dokážeš.:-)

22 bludickka bludickka | Web | 11. prosince 2013 v 11:01 | Reagovat

[20]: Je to fajn, věnovat někomu pár povzbudivých slov a dozvědět se něco příjemného o sobě.. dokáže to zvednout náladu. Navíc se někdy divíš, jak o tobě ostatní vlastně smýšlejí. Že vidí třeba něco, co ty sama ne :)

[21]: S tím souhlasem je to snažší. Je fakt, že na základě něčího souhlasu je mnohem jednodušší stát si za svým, než když ti to druzí vymlouvají. Ale mnohem těžší právě vnímám to, dokázat před ostatními mluvit o tom, co mi budou vymlouvat. Proto by tolik pomohlo pochopení. Abych dokázala mluvit o všem, aniž bych měla pocit, že mě ostatní budou říkat, jak se mám chovat a co si mám myslet. Hodně by pomohlo mít někoho, kdo by to dokázal chápat, protože by to znal z vlastní zkušenosti...

23 Vendy Vendy | 16. prosince 2013 v 23:11 | Reagovat

[22]:Pochopení, souhlas, pochvala, to podpoří, asi chápu, jak to myslíš. Je pravda, že když máš pocit, že to, co děláš, se odráží i u ostatních dobře, hned jde všechno lehčeji. A být sama sebou bez ohledu na mínění druhých (zvláště na negativní), je opravdu dost těžké... Ale bojuješ s tím houževnatě. Držím palce.

24 L. L. | Web | 18. prosince 2013 v 15:15 | Reagovat

[22]: Přesně tak :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama