Provázanost všeho

6. listopadu 2013 v 19:49
44. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________

28.10. Už v 10:14 jsme na cestě busem? Nevěřím. Čtu Woolfovou nahlas. Stejně je lepší číst někomu. Než jen sobě. Vyzvedáváme termosku a povlečení. Z cesty do Stromovky se náhle stává cesta do Střešovic. Do zahrad, k Petřínu. Opět divné téma. R. mě podporuje, abych se ještě víc bála lidí. Je krásně, chvíli i na tričko. Zase čtu. Po cestě domů malá zastávka v Dobré trafice. Taky bych takovou chtěla. Pracovat v ní. Za minimálně trojnásobný plat. Než kolik tam berou. R. je ohledně všech podnikatelských záměrů skeptický.
________________________________________________________________________________________________________

29.10. Tématu se ujímá V. Mluvíme o vztazích. Moc nemluvím. Moje problémy nejsou tak silné jako ostatních. Krom obrovského zklamání z toho, že nikdy nezažiju bezpodmínečnou lásku. Vždycky se budu moct stoprocentně spolehnout jen na sebe. Radši neřešit. Hrajeme si s tělem. Takový věci jsou hodně zajímavý. Zkoušet vyjádřit nějakou pozicí svůj aktuální stav. A pak udělat pozici znamenající, kam bych se chtěla posunout. Zajímavé vymýšlet, zajímavé sám si tím něco uvědomit. Zajímavé, zkoušet pozice druhých a vyjadřovat se k nim. Baví mě takové hry. Autogenní trénink nemáme. Jinou relaxaci. Nemůžu se uvelebit. Při představě obkreslování mého těla mám pocit, jako by mě mělo srazit auto. Nějak mi to nejde. Cítit se dobře. S K. vyrážíme na Miluj svůj život. Neměly bysme spolu. Ale když tam stejně obě jdeme? Tak budeme dělat, že se neznáme? Přemýšlím o přednáškách. Kam se vrtnout. Čas utíká. Nic se nejeví jako to pravé. Nic není takové, abych si mohla odnést silné moudro a uvědomění. A neodnesu si ani náušnice, protože nestíhám. Při poslední přednášce se s K. smějem jako utržený ze řetězu. Protože je to vážně úlet. Směju se klukovi, co se přihlásil jako dobrovolník a skončil s umaštěnými vlasy na čele a křečí za krkem. Směju se i doma, když to vyprávím R. Miluju záchvaty smíchu. Škoda že jich je tak málo. K. je společenská. Díky ní ochutnáváme zázvorové latté a bílou čokoládu a postáváme s chlápkem u jednoho stánku. Navzdory vyhozeným dvěma stovkám je mi fajn. Dokud do autobusu nenastoupí plešatej chlap. Namakanej, s ručičkama pěkně od sebe. Nic nedělá. Možná si mě ani nevšímá. Ale zpozorním. A nejistota a strach jsou zase ve hře. Pocit vlastní bezbrannosti. Vzpomínky na nácky a jejich primitivní způsoby.
________________________________________________________________________________________________________

30.10. Rozhodně divné sny. Že jsem se ocitla ve Vietnamském ghettu. Vietnamci mě obklíčili, jeden točil řetězem. Měla jsem strach. Opravdu živý sen. Na skupině mluvíme o partnerských vztazích, rozchodu. Mluví K. Ať je řeč na jakékoliv téma, vždycky se člověku objeví nějaká nepříliš veselá vzpomínka. Za hodinu a půl řeknu tak čtyři věty. Ani se nehodí víc. Jedeme na oběd. Dávám si kuřecí vývar a s Š. napůl salát se smaženými sýry. Cítím se nacpaně, ale pochutnala jsem si. Relaxace. Mám ráda svoje nohy a ruce. Cítím se s nimi dobře. Terapeut to hodnotí velmi pozitivně. Prý mám snad na to jakýsi talent, či co. Nerozumím tomu, ale chápu to jako lichotku a výjimečnost. Máme bouchat do polštáře. Nechce se mi. A nebouchám. Vždyť on za nic nemůže! Je mi ho líto. Takovej měkkoučkej mazlíček. Bouchala bych tak leda do obličejů. Těm, co mi úmyslně ublížili. Teď ale žádnou agresivitu necítím. Máme se rozdělit do dvojic. Vyberte si, kdo je vám sympatický. Moje obvyklá parťačka P. dnes nedorazila. Zbyly jsme si s M. A taky mi zbyl nepříjemný pocit. Z toho, že si mě nikdo nevybral. Lítost. Kolik úsilí investuju do toho, aby mě lidi měli rádi a furt nic. Asi jen zbytečná přecitlivělost. Prostě v tu chvíli zamrzelo. Cvičení, kterým se můžeme ráno probouzet. Mě dostává leda do většího komatu. Každý pohyb mě vyčerpává. Ležet a soustředit se na dech. To mě baví. Ale doma se nedokážu soustředit skoro na vůbec nic. S L. na pivko. Poslouchat, jak si to v práci užívají. Ty ... kvůli, kterým jsem skončila. Spravedlnost neexistuje. Jestli se chceš mít jako prase v žitě, musíš bejt svině. Na L. si v práci taky nikdo nedovolí. Pořád nevím, jak si najít tu cestu do společnosti. Vypadá to jako samá slepá ulice.

________________________________________________________________________________________________________

31.10. Na komunitě nastiňuju myšlenky z včerejšího večera. Prý si třeba pak mám říct o odezvu skupině. Chci vědět, co si o mně myslí? Věřím, že by řekli pravdu? Cvičíme. Fakt nechápu, že každý lehký pohyb mě tolik vyčerpává. Š. má svátek. S P. drbeme kytičky na zahradě. Jako dárek. Je to nápad P. Je mi líto, že taky nemám svátek. Asi bych moc potřebovala cítit nějakej kamarádskej usilovnej zájem. Kapacita záchodů je omezená. Když si chci posedět (nebo pobrečet), chodím na pány. Tentokrát mě překvapí přicházející do druhé kabinky. Ještě jsem nikoho neslyšet při vyprazdňování hekat. Hnus. Pak strašně divný šustění toaleťákem. Takhle divně si někdo vytírá zadek? Hned mě napadá, co by tak mohl dělat. Znělo by to tak. Ale toaleťákem? A tak krátkou chvíli? To je nesmysl. Nebo není? Nějak mě ale přešla chuť k obědu. A chuť navštěvovat pánský záchodky. A ještě ke všemu mi zhasnul! Nevím, co kreslit na kreslení. Ale nápad přijde. Dělám krabičku a do ní schovám obrázek budoucnosti. A taky bludiště. Bludiště pro bludičku. Modrá tečka někde uprostřed toho zmatku. Budoucnost je tunel. A na konci světla. Světla vlaků. A všude koleje. Terapeut řekl, že jsem dala světle na konci tunelu nový rozměr. Jestlipak se to ujme. Jdu za světlem. Protože bez naděje se žít nedá. Ale to světlo možná není pozitivní. Možná je to jen světlo od vlaku. Kterej mě smete, hned jak se vymotám. Nemyslet. Nebo aspoň minimálně. Ještě že mám tu přítomnost. Další doktor mluví o knize Naučený optimismus. Že bych si napsala Ježíškovi? Jsem ochotná zkusit kdeco. Chtěla bych se každý den smát. F. ze špendlíků se mě chce zeptat na osobní otázku. Fakt jsem zvědavá. Jestli spolu s L. nechodíme. Mám dost. Zajímavý vědět, jak o mně lidi přemýšlejí. Že jsem lesba? Není minimální důvod myslet si to o mně a L. Trochu úlet, když jsme sestřenice. Jinak je samozřejmě možný naprosto všechno.

________________________________________________________________________________________________________

1.11. Prvního. Zase si myslím na začátek nového lepšího života. Haha. Dokonce ráno poslouchám muziku, abych se pozitivně naladila. Nic mi to není platný. Předmenstruační deprese se rozjíždí. A ohledy nebere. Bavíme se o individuální terapii po léčení. Jsem čímdál skeptičtější. Už vidím, jak mi pravidelně uvolňují z budoucího zaměstnání. Že chodím na terapii. Tomu vážně nevěřím. A je mi smutno. Nakonec si stejně zase budu muset pomoct sama. Jako vždycky. A tak dlouho, dokud budu mít síly. Na skupině mluví M., která má deprese. Všichni jí dávají "skvělé" rady. Jsem neuvěřitelně podrážděná. A tak radši nemluvím. Neřekla bych nic, co by se mohlo ostatním líbit. A taky mě nikdo nevyzývá. Jsem přecitlivělá a zase se cítím odstrčeně. P. na oběd nejde. Tak hladovím. Nakonec od ní přijmu müssli tyčinku. Ležím v rohu a nekomunikuju. Nezdá se, že by to někomu vadilo. Nikdy se nezbavím pocitu, že se musím kurva snažit, aby mě ostatní měli rádi. Že musím vyvíjet maximální úsilí. A když jednou nemám síly, jsem zase neviditelná. Pro nikoho nejsem OPRAVDU důležitá. Nevím, co si slibuju. A z jógy mi zase pobolívá hlava. Nesnáším pozici střechy. A jakoukoliv s hlavou předkloněnou nebo zakloněnou. Trpím a modlím se za konec. Celý den se mi chce brečet. Nechci spadnout do deprese. Léčím se jídlem. Půl tabulky čokolády a obrovská porce hranolků s kopou sýra. Cpu se, dokud se mi nechce zvracet. A pak píšu úkol do kursu. Nepřemýšlet, nehodnotit, nesrovnávat se.
________________________________________________________________________________________________________

2.11. R. odchází brzo do práce. Na inventuru. Já se snažím o dechová cvičení. Ale stejně cítím v těle napětí. Užívám si času na blogy. R. má divnou náladu. Moc se mnou nekomunikuje. A já musím cestovat do rodného města. Tolik se mi nechce. Chci domov. Chci svůj klid. Aspoň si konečně budu mít čas číst. Myslím si. Než si za mě přisedne rodinka se třema dětma. Skoro hodinu se přemlouvám. Aby mi nepřišlo hloupé si přesednout. Ani tak se nesoustředím. Čtu si šeptem. To jediné pomáhá. Na chvíli se naprosto odprošťuju. Od toho, co si o mně kdo myslí. Nechápu, proč autobus nezajíždí na nádraží. Musím jít kus pěšky. V ruce pepřák, v nohou maximální rychlost. U babičky se nacpu polívkou a rohlíkama. Děda blahořečí Star Dance. Nechci ho urazit. Tak se s ním dívám. Moje komentáře ho asi nebaví. No a co, nemám ráda Kuchařovou. Nemám ráda lidi, kterým se daří na co sáhnou. A ani na to nemusí sahat. Moc se mi líbí quickstep. Či jak se to píše. To bych chtěla tančit. Je to veselé. Při sledování televize ještě čtu. Abych neztrácela čas. Seskok k nepříteli. Skvělá knížka, co si děda půjčil z knihovny.
________________________________________________________________________________________________________

3.11. Nevyspalá. Debilní bratránek v noci šumoval po bytě. Prší. A babi slibovala výlet, oběd, cukrárnu. Tak nic. Dopoledne louskám dědovo knížku. Silná záležitost. Koukáme na Toulavou kameru. Sušenky, polívka, smažený květák, kompot, tyčinky. Obžérství, povolenej pásek. Nechápu, proč pořád musí běžet televize. Když u toho staroušci pospávají. Jak se pak mám soustředit na čtení? Když tam babi pouští nějakou Rosamundu či podobnou zhovadilost. Se ségrou dorazí matka. Čekala jsem to. Maska v plné pohotovosti. Přehrávám. Předcvičuju jógu. Jsem v křeči. Chci utéct. Konečně mizíme. Slíbila jsem ségře, že si vybere dárek k narozeninám. Ach, jak jsem sprostá. Když mi lichotí srovnat svou postavu v zrcadle s tou její. No co. Ona má míň o dvanáct let, já o dvanáct kilo. Pak že život není spravedlivej. Není. Ona si nevybere nic. A já čtyři kousky. A to bych si neměla dovolovat utrácet. Budu si muset od dědy půjčit na cestu domů. Zvu ségru na pizzu. Její otevřenost v intimních tématech mě často dostává. Pak hrajem kulec. Známý, co se nezajímá, jak se mám. Ségry přítel, co nedorazil. Nálada se trochu zhoršuje. V deset chce jít děda spát. Taky jsem unavená. Ale noc nestojí za nic.
________________________________________________________________________________________________________

Mám strach
neurčitý strach
kdesi hlboko pod kožou
bojím sa čo sa stane
keď skončí tento relatívny pokoj
bojím sa čo bude potom
keď pohár pretečie

mám strach z toho
že sa ma to týka
že sa ma to týka
jak pod hrdlom dýka
ma to drží na uzde

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magdaléna Magdaléna | Web | 6. listopadu 2013 v 20:51 | Reagovat

Děkuju za milý komentář na blogu... :)
Dnes už nemám čas, tak tvůj blog prohlédnu podrobněji asi až zítra, ale do oka mi padla Woolfová...
A už jenom kvůli ní... A kvůli větě "Stejně je lepší číst někomu."
.
Děkuju, že jsem tě mohla poznat - a doufám, že si přečtu ještě víc :)

2 pavel pavel | Web | 7. listopadu 2013 v 0:03 | Reagovat

Já byl s Maruškou na Petříně prvního listopadu a taky bylo krásně. Škoda, mohli bychom, se tam potkat, protože tam moc lidí nebylo. Tebe bych si určitě všiml. :D

3 pavel pavel | Web | 7. listopadu 2013 v 0:10 | Reagovat

Ještě mi zhasl a přešla mne chuť k obědu. :D  Co všechno zase ty nepíšeš. :D

4 doDina doDina | Web | 7. listopadu 2013 v 9:40 | Reagovat

Situace na pánech absolutně zakryla myšlenky na jiné komentáře. Silná situace.

5 Beatricia Beatricia | Web | 7. listopadu 2013 v 10:12 | Reagovat

Tvé citové články čtu jedním dechem. Bolí mne ale tvůj smutek a deprese a podrážděnost. Přeji ti, aby světlo na konci tunelu tvé mysli zazářilo jasně a dodalo ti životní optimizmus.
Ta epizoda "na pánech" je nevšední, ale už neplač a nechoď tam.
Přeji tobě i sobě, aby ten obrázek v záhlaví tvého blogu brzy zjasnil barvy a byl odrazem tvé radostnější mysli.
Hlavu vzhůru. ☼☼☼☼☼

6 L. L. | Web | 7. listopadu 2013 v 13:33 | Reagovat

Krásný výhled :-)
Mít do začátku peníze a talent, tak do podnikání jdu. Už jenom proto, že bych  pracovala sama a z domova :-)
Asi chápu, jak to myslíš s tím vztahem. Možná to máme stejné.
Pěkná fotka listí, hezky doplňuje článek.
"A ještě ke všemu mi zhasnul" :D :-)
A co když to není tím, že si tě nevšímali, ale vycítili tvou náladu a věděli, že nechceš mluvit?

7 Ježurka Ježurka | Web | 7. listopadu 2013 v 14:37 | Reagovat

Je to zajímavé číst tvoje postřehy. Docela jsi mne dostala s tím zážitkem na pánském WC a také tím, jak jsi komentovala "koukání" na televizi u babičky a dědy. To víš, my starší to už máme "hozený" někde úplně jinde, s tím asi nic nenaděláš.

8 eliade eliade | 7. listopadu 2013 v 15:56 | Reagovat

To je zvláštní s těmi komentáři. Ještě nedávno, předtím než jsem sama měla blogspot, tam šlo zadat buď anonymního uživatele nebo přezdívku a internetovou stránku. A vypadá to, že teď se to změnilo. Ptala jsem se na to may - a prý člověk musí mít účet u googlu a začít používat technologii blogger. Tak nevím.
Jinak ale stále myslím na ten narozeninový dárek, mám ho doma přichystaný, ale ještě se mi nepodařilo ho někam ukrýt. (Prvotní nápad jsem musela zavrhnout, protože tam by to nebylo v bezpečí.) Teď jsem totiž v jednom kole a nevím, kdy to bude lepší. (Nestíhám ani číst blogy a tak, pořád jen sedím ve škole, dokonce i přes víkend, abych to všechno stihla.) Ale neboj, časem se snad kvůli tomu ozvu :).

9 Bev Bev | Web | 8. listopadu 2013 v 15:00 | Reagovat

Mám starší sestry o deset a dvanáct let a jsou proti mně tenoučké a já si zas vždycky říkám. Třebas jste hubené, ale taky o hromadu starší. :D Samozřejmě jen pro sebe a bez jakékoli zloby. Jen si prostě člověk musí umět věci zdůvodnit a okecat. Aspoň trošku.
Tvé povídání o rodině mně maličko připomíná jednu z neteří. Nějak si dlouho nemohla porozumět s babičkou, mojí mámou. Vztahy jsou složitá záležitost a neexistuje rada jak na ně. Nebo ji neznám.
Krásný text v závěru.
Přeju hodně sil do dalšího týdne.:)

10 Vendy Vendy | Web | 9. listopadu 2013 v 14:39 | Reagovat

Vybírat si k sobě parťáka mi dělalo problém už od dětství, vždycky jsme si s někým "zbyli". Měla jsem asi podobné myšlenky. A ten problém mám dodnes... prostě nedovedu nikomu cizímu říct, budeme zrovna dvojice? (s tímto problémem jsem bojovala i na kurzech...)
Jak se ti líbil ten film, Miluj svůj život?

11 Vendy Vendy | Web | 9. listopadu 2013 v 14:51 | Reagovat

Nedá mi to,musím přidat další komentář. Ten zážitek na pánských záchodech, chuťovka. Ale kdoví... raději si nedomýšlet. :-)
Myslím, že nemáš problémy s komunikací jako takovu, jako spíš, otevřít se před někým, koho neznáš. Tohle by mi asi na těch vašich sezeních taky vadilo, dovedu se bavit s cizím člověkem (většinou o blbostech), ale být osobní, tak mrznu.
Víš, ty si pořád vyčítáš, že s tebou není něco v pořádku, že tě lidi neberou. Myslím, že se hodně podceňuješ, jsi hodně zajímavá bytůstka a máš toho tolik co říct a tolik co dát. Asi máš problém s tím, mít se ráda, jak doporučují v mnoha kurzech i mimo kurzy. Zkus na to jít zpolehoučku, řekni si - nejsem o nic horší než ostatní a mám právo na svůj kousek štěstí. Opravdu nejsi o nic horší než ostatní a máš právo na svůj kousek štěstí. Srážky s blbcema ber jenom jako trénink, posilování. A to, co se ti povede, si zaznamenej klidně obrovskýma písmenama! Myslím, že jsi skvělá holka, jen to nikdo v tvém okolí nedocení.
Zaujal mě ten nádherný obrázek, tvoje vlastní kresbička? Moc krásný.

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 15:06 | Reagovat

všem děkuji za komentáře
[6]: a v čem bys podnikala - z domova? Tak to nefunguje, vždy když někdo dlouho nemluví, tak se ho ptají, proč nic neříká, jetli nechce, atd.

[7]: spíš mě vadí, že ta televize běží, i když na ní nekoukají :) ale že chtějí televizní zážitky sdílet, to chápu

13 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 15:10 | Reagovat

[8]: Ty jsi blázínek. To ses na mě měla vykašlat s dárečkem :) Jestli to stihneš někdy v období Vánoc, tak bych ti měla alespoň nějaký do schovky dát na oplátku :)

[10]: Já jsem spíš byla zvědavá, jestli jsem někomu sympatická, když to bylo pojaté takhle. Navíc si vždy vybírám P. Spíš mě vadí, jestli to nevadí jí. A jestli to nevadí terapeutům, protože někteří chtěli, abysme se ve dvojicích střídali. To nebyl film ale ezoterický festival :)

14 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. listopadu 2013 v 15:17 | Reagovat

[11]: Právě jsi popsala to, co na mě nesedí a to co si každej o mně myslí. Snažila jsem se to vysvětlit při kreslení, ale nebylo mi dáno dostatek prostoru.
Vůbec nemám problém bavit se o sobě. Jsem schopná cizím lidem vykládat své problémy klidně napotkání. Když budu vědět, že je zajímají.
Rozhodně se mám ráda a v žádným případě si nemyslím, že jsem horší než ostatní. To je holý nesmysl. Můj problém spočívá v tom, že mám prostě pořád pocit, že mě lidi neberou. Že mě neocení, že ve mně ty dobré věci nevidí, že je nezajímám, že se mnou nesouhlasí, že mě nechápou, že jim musím něco dokazovat. Ale vůbec to nesouvisí se mnou. Jsem sama se sebou spokojená, vnímám své klady i zápory, vím, že jsem v jádru dobrý člověk, nic si nevyčítám, nezazlívám, atd. Jen mám prostě pocit, že ve společnosti taková jaká je, nemám šanci se prosadit a že většinová společnost mě prostě nebere a brát nebude. Protože nejsem jako oni. Ne proto že bych si myslela že jsem horší. Snad je to srozumitelné. Ale jsem asi jediný člověk o kom vím, že to takhle má.
Jinak ten východ slunce je focený mobilem a upravený v mobilu do podoby obrázku :)

15 Kariol Kariol | Web | 10. listopadu 2013 v 12:26 | Reagovat

[10]: Ano, taky mám takové problémy. Většinou jsem tou, která je ve dvojici s někým, kdo také zbyl...

Mimochodem, děkuji za pěkný komentář. :)

16 Vendy Vendy | Web | 11. listopadu 2013 v 0:33 | Reagovat

[14]:Tak to je dobře, že se nepodceňuješ. Možná jen potřebuješ najít někoho s tvou  "krevní skupinou". Máš lidi, který jen nadhodíš myšlenku a oni ji chytnou a rozvinou. Stejně tak ti přihrají svůj nápad a ty se okamžitě chytneš... prostě lidi, co si rozumí, jsou naladěni na stejné vlně. Zřejmě takové lidi kolem sebe nemáš, a pokud bych měla mluvit za sebe, tak si marně vzpomínám, koho takového  jsem v životě potkala, myslím, že takové lidi můžu spočítat na prstech jedné ruky. No dobře, možná dvou... ale víc ne, je jich opravdu málo.
A taky je možný, že lidi kolem tebe prostě nevidí do tvý hlavy a tak neví, co mají očekávat?
A ten východ slunce, to se ti fakt povedlo. Vypadá jako obraz!

P.S. k té puštěné televizi, možná jde jen o zvukovou kulisu, spojenou s obrazem, že je pocit, že se něco děje.... přiznávám, že mně takhle taky hýká televize od rána do večera a jen zřídkakdy ji mám vypnutou.
Ale Šlágr neposlouchám :-)

17 bludickka bludickka | E-mail | Web | 11. listopadu 2013 v 12:00 | Reagovat

[16]: Kéž by takoví lidi existovali!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama