Ber, co je

17. prosince 2013 v 15:09 |  Občasník

50. TÝDEN
____________________________________________________________________________________________________

9.12. Už od rána křeče v břiše. A to mi nikdo nic nedělá. Rozumově si to nevysvětlím. Snažím se uklidnit. A pozitivně naladit. Vždyť je to přece super ne? Konečně mně bude někdo naslouchat. Protože musí. A je za to placenej. Ale hodina je sakra málo. Nejvíc se bojím, jaká bude. První dojem je pro mě často rozhodující. Většinou pravdivý. Otevře dveře a pozve mě dál. Ještě než si sundám bundu, tak to vím. Je sympatická, půjde to. Dokážu udělat krok směrem k ní. I když je to psychiatrička. Chce slyšet moje představy. Přemýšlela jsem o nich. A tak jsou celkem jasné a velmi konkrétní. Mluvíme o současnosti. O mé nezaměstnanosti. Jak to zvládám finančně. Jestli mě může živit partner. Zvláštní, jak často to lidé považují za samozřejmé. Jestli můžu hledat oporu v rodině. Směju se. Jak cynické. Otázky spolehnutí se na kohokoliv jiného kromě sebe mi připadají absurdní. Dostáváme se k rodičům. Klasika. Proč nekomunikujete se svým otcem? Bavíme se na toto téma. Myslím, že hodina je krátká doba. A to se snažím mluvit rychle. A k věci. Představuju si alternativnější terapii. Neverbální techniky. To moje terapeutka neumí. Upozorňuje, že je psychiatr. A má možnost předepsat léky. Okamžitě zdůrazním svůj negativní postoj k nim. A k osobám pyšnícím se titulem MUDr. Mluvíme o štítné žláze. O mém utíkání před doktory. Přiznám, že bych si jí podle internetového profilu nikdy nevybrala. Nesoudí mě. Alespoň ne nahlas. Je to ventil. Vykecat se. A nemít strach. Že tím obtěžuju. Ale není to způsob, který by mě výrazně posouval. Možná mi najde někoho s širším spektrem terapeutických technik. Byla bych radši. Škoda, že to neumí ona. Zatím mi jako osoba zcela vyhovuje. Ale chci své problémy řešit. Ne o nich jen mluvit. Chci na sobě pracovat. Ne jen o sobě vyprávět. Potřebuju dělat kroky, ne jen přešlapovat. Hodnotí mě jako sympatickou, rozhodnou, poctivou, co má v hlavě ledacos celkem srovnané, atd. Zkrátka pozitivně. Jak ráda poslouchám takové věci! Další setkání bude příští týden. Jediná otázka, co mě zaujala: Zda by o mě v minulosti mohl mít někdo z rodiny strach, že se z některých proběhlých situací zhroutím. To mě nikdy nenapadlo. Že by se někdo o mě bál. A hlavně, že bych si mohla dovolit se zhroutit. Bolí mě hlava. Z toho snažení. Mluvit k věci, říct co nejvíc, co nejlíp. V některých věcech jsem vážně perfekcionista. Jedu do Vesmírny. A doufám, že tentokrát mi donesou, co jsem si objednala. Nakonec nemám tolik času. Jak jsem předpokládala. K. na kurzu zase není. Škoda. Celou dobu se klepu, že budu číst. A tentokrát nečtem. Zbytečně vypitej alkohol. Odcházím s Petrou. Ale brzy jí jede metro. Škoda, povídala bych si. Je to sluníčko. Tak doma cpu informace do R. Hlava, nehlava. Myslím, že už toho má tak akorát.




____________________________________________________________________________________________________

10.12. Úterý pomalu začíná připadat na blogový den. Jsem ráda, že už vše funguje. Volají mi z úřadu práce. A nabízejí práci na katastrálním úřadě. V mém rodném městě. Je vidět, že tam mají pořádek! Když moje karta stále nedošla do Prahy. Mé stravovací návyky jsou den ode dne horší. Snídaně chleby s marmeládou, oběd nugeta, večeře hranolky, v devět večer arašídy, k pití pepsi, v jedenáct pomelo. Br. Kde jsou ty pracovní svačinová jablka? Ovoce s jogurtem, zeleninové saláty, přes dva litry vody denně? Jsem líná. Počítač mě má ve své moci. Připadám si jak na mateřské. S kočkama. Pozoruju je, šišlám na ně. Jsem infantilní. Zbožňuju čuchat jim do kožichu a pusinkovat jim hlavy. A mluvit na ně jako na mimina. Jestli brzy nenajdu práci, budu to muset probrat s terapeutkou. Jsem líná i jet na film. Dvě hodiny cesty kvůli ani ne dvouhodinovému filmu? Převlíkat se z tepláků? Ne. Jeden den bez vycházení neuškodí. Doma je film zadarmo. Na R. přání Carlitova cesta. Zvláštní, že jsem nervózní a pociťuju tlak v břiše už i při napínavém filmu! Jsem pořád nějaká v pozoru!

____________________________________________________________________________________________________

11.12. Nechce se nám z postele. Číst celý den vleže, to by bylo bájo. Ba ne, stačila by hodina a půl. R. jede vyřizovat. A já se dívám po nabídkách práce. A plácám se po ramenou. Že jsem z nich nepropadla depresím. Zaujal mě inzerát na dobrovolníka. Chodit s mladýma slepcema do společnosti. Prožívám chvilku nadšení. Než mi ji R. vymluví. Bylo by fajn mít slepého kamaráda. Ale co když bude bydlet na druhé straně města. Budu ho vyprovázet hodinu tam a další domů? Co když mi zrovna nesedne? Co když bude chtít chodit do kina na thrillery a do divadla na operu? Co když bude nesnášet punk? Mám málo času. Abych ho mohla přizpůsobovat věcem, které mě nebaví. Jedeme do obi. Pro boxy za čtyřicet korun. To je pane věc. Už se za chvíli s tím svým bordelem nebudu mít na co vymlouvat. Jedu k masérce. Na lávové kameny. Potřetí v životě. Tentokrát musím strčit hlavu do mísy. Záchodová mísa. Vyvolává to ve mně chuť zvracet. Masáž je příjemná. A díky bohu při poslechu alespoň Pink. Enya, která bývá zvykem, mi drásá nervy. Prý jsem ztuhlá. Vím, cítím. Co s tím? Hodina uteče jako voda.


________________________________________________________________________________________________

12.12. Co je to zase za ráno? Unavená víc než večer. Zlámaná, rozbolavělá. Nemám sílu na to vstát z postele. Natož pustit se do kolotoče úkolů. Ale na energii čekat nelze. To bych ležela věčně. Už skoro dočítám Virginii. Už za půl roku zemře. Bude mi chybět. Jak dojemné loučit se s knížkou. Na začátku jsem jí četla rychle a nedokázala se ponořit. A teď si užívám každé slovo. Chtěla bych znát někoho tak talentovaného, schopného, pilného a obdivuhodného. Nahrávám fotky na facebook. Všimne si někdo? Aspoň si udělám v počítači trochu pořádek. Plánuju si koncerty. Kterých se chci účastnit v příštím roce. Nehorší je překonat nechuť. Uklízení samo o sobě pak není zas až taková hrůza. Jen se poslední dobou hned unavím. A dokážu přemejšlet půl hodiny. Ke kterým věcem zařadit třeba dortové svíčky. Děláme dvě těsta. Jedno zatím uložíme do lednice. Z druhého budou podvodníci. Rada pro příští rok: Moučit, moučit, moučit. Za každý počínající společný rok přidáváme jeden druh cukroví. Letos budou čtyři. Zbožňuju rituály. Mezičasy pečení prokládám Zónou A a Virginíí W.

________________________________________________________________________________________________

13.12. Poklízím. A připravuju věci do vánočního bazaru. Děláme cukroví, co vypadá jako kočičí hovínka. A volají mi s nabídkou pohovoru. A s další nabídkou píšou. Vyvolává to ve mně paniku. Jdeme s R. na oběd. Trochu naivní. Předpokládat ve čtvrt na čtyři polední menu. Máme změněnej režim. A jídlo si nevychutnám. Protože mě R. štve. Svýma řečma. To je zas podpora. Že jsem radši celou dobu nemlčela. Na metru koupím láhev vína a decku medoviny. Medovina, medovina, chutná jako žádná jiná! Mňaminky, mňam. Motáme se ulicema. Odevzdáme tašku věcí v divadle Disk. Někomu cizímu. Kdo se na to ani nepodívá. Pak chvíli posedíme. Těkám očima po okolí. Táně a Áně to fakt sluší. Cestou zpátky pro dvanáct kilo kočičího žrádla. Jsem lehčí o sedmset. A R. devětset. Jakpak dlouho jim to asi vydrží?

________________________________________________________________________________________________

14.12. Pucujem byt. Ladíme detaily. A já zas chci, aby to bylo co nejlepší. Aby mě nikdo nepomluvil. Tentokrát L. Přijde odpoledne. Povídáme si u čaje. Svěřuje se s pracovníma trampotama. Copak to v nějaké práci nemůže být fajn? Kolektiv, spravedlnost, finance? Natřískaná tramvaj. Rušení některých spojů bylo opravdu smysluplné. V Einsteinu. Upíjet před Matrixem. Nechci tomu říkat Storm. Protože se mi to nelíbí. Ani tam se mi nelíbí. Dvacka za šatnu je fakt odrbávačka. A nemožnost s bundou jakkoliv manipulovat do odchodu. Takže jít se napít ven jen v mikině. Nachcípaná. Dlouho do začátku Nežfaleš. L. se nudí. Já taky nejsem s elánem na špici. Měla bych chuť zbořit se pod obraz. Ale nesu za sebe velkou zodpovědnost. Ach jo. Furt aby se člověk o sebe staral. Že bych se chtěla nést domů na zádech a budit se na konečný, nemám zájem. Pocit střízlivosti po vypití skoro půl láhve vodky. Intenzivní pocit, že život vůbec není to, co žiju. Povídáme. Hrajeme s NT a IŠ fotbálek. Ale nikdo další pětky nedává. A já si to sotva můžu dovolit platit víc než dvakrát. Zase s L. povídáme. Abych jí udržela vzhůru. Mám pocit, že všichni jsou z marsu. Takových lidí. A nikdo doopravdy zajímavej. Každej rádoby. Na Nežfaleš si zpívám a L. usíná u stěny. Když dohrajou, odejde. A já sedím. Sama a nic se mi nechce. Přijde nějaká Alex. Totální mimoňka. Že prej mě chápe. Já jí ne, ale nevadí. Chce se mě ujmout. Prý se ráda o někoho stará. Já se nudím, tak proč ne. Co z toho vzejde? Není s ní ale kloudná řeč. To je tak opilá? Nebo zfetovaná? Chodím za ní jako ocásek. Chodí od stolu ke stolu a pořád se někoho na něco ptá. A nechce říct na co. Na to nemám. Zdrhám jí. A připojuju se k NT a IŠ. Slíbí mi, že můžu spát u nich. Sláva, žádná půlhodina osamělého čekání mezi úchylákama na Bílý Labuti. Poslechnu si Pušky. Zase po roce. Ale nemám pocit tak prima atmosféry. Jako jindy. Jdu s holkama pěšky. NT má špatnou náladu, mlčí. Já plkám kraviny. Tři ráno. A jsem vděčná, že u nich můžu přespat. Bohužel ale v jedné posteli s oběma. S minimem prostoru na pohnutí se. I tak jsem vděčná. Jen půl noci koukám do stropu a snažím se co nejmíň vrtět.

________________________________________________________________________________________________

15.12. Probudit se s kocovinou není tak hrozné. Horší je nespat. Nebo spát sotva dvě trhané hodiny. A probudit se s kocovinou jinde než ve svém bytě. Snažit se usnout. Snažit se nevzbudit holky. Snažit se přežít hodinu a půl cesty. S křečema v břiše. A bolestí hlavy. Tentokrát to za to nestálo. Ale jinak je mi snesitelně. Doma v posteli jako v ráji. Koukáme na pohádku. Jejíž scénář napsala moje učitelka z kursu. Čtu si korekturu svého článku do časopisu. Tedy hlavně připojený email. O neobsahové kvalitě mých článků. Jsem pobouřena. Špatně přijímám kritiku. Obzvlášť od lidí, jichž si nevážím. Kteří nic nedokázali. Lidí, jejichž práce mi nepřijde dost dobrá. V konkurenci dalších autorů, o jejichž kvalitách mám značné pochybnosti. Dostávám ze sebe vztek. A nadávám. Dokud nedojdou sprostá slova. A pak znovu. Když porovnávám stylistickou stránku svých článků, hodnotím se líp než ostatní. Nechci psát podle nějakých vzorců. Chci psát za sebe. To, co by bavilo číst mě. Ne být jako ostatní. Pozéři, co si hrají na děsné intelektuály. Každej se snaží použít co nejvíc cizích slov. Nemám kulturní přehled. Nerozumím střihu ani kostýmům. Píšu ze sebe. To jsem já. A dělám to zadarmo. Jestli musím psát způsobem, jako někdo jiný, postrádá to pro mě smysl. Ještě to nevzdám. Příště se pokusím o kompromis. Růžově ale tohle psaní nevidím. Lidi z časopisu jsou pro mě nikdo. Hrající si na hvězdy. Jak se těším na lidi z kursu. Kteří mají mnohem více talentu. A mnohem méně ho staví na odiv. Těch si dovedu vážit a cenit. Kolegů "redaktorů" jen opravdu málokterých. Za skoro dva roky mého psaní pro časopis se jich vystřídalo tolik. A tolik korektorů. A každý si myslí, že jeho názor je ten pravý. Desítky patentů na rozum. Proč nemůže být každý sám sebou? Jiný než druhý? Alespoň by to bylo pestřejší.

________________________________________________________________________________________________

Ježíšku, šáhni si do svědomí
Čím jsem si to zasloužil
Vždyť už se známe tak dlouho
Proč opět, i když nerad žaluju
Má Karel všechno, po čem kdy toužil
A to nikdy nevěřil, je vulgární

Ježíšku, možná si nevzpomínáš
Jsem narozen v únoru 83
Chvíli se mnou byly potíže, pak se to spravilo
A mám bráchu, možná už víš

A ty Karle šáhni si do svědomí
To že jsi inženýr Ježíška vůbec nezajímá











 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 17. prosince 2013 v 23:34 | Reagovat

Já to taky četl, ale si bys měla, při tvém rozpoložení, číst trochu jiný žánr. :D

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 12:03 | Reagovat

[1]: Myslíš Deníky Woolfový? Proč bych měla číst jiný žánr?

3 Ježurka Ježurka | Web | 18. prosince 2013 v 14:07 | Reagovat

Já bych řekla, že je to tvé psaní o krapínek pozitivnější než předtím. Snad už se dočkáš i práce a ta psycholožka ti dá nějaké opravdu dobré rady jak na to, aby bylo líp. Moc ti držím všechny palce! A také přeji moc hezké svátky, ať je ti dobře po těle i po duši!

4 L. L. | Web | 18. prosince 2013 v 15:39 | Reagovat

To jsem ráda, že je sympatická :) Mě by  nemohla říct, že jsem rozhodná, protože já mám v hlavě akurát tak zpřeházené piliny. Jenže ne a ne to napravit. Taky žiju s pocitem, že se musím neustále ovládat - jak se píše v knížce. Na mateřské s kočičkama není nic špatného, užívej si ji :))

5 May-rinne May-rinne | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 16:47 | Reagovat

Děkuji :) Já si třeba myslím, že píši možná i lépe zamýšlející texty než třeba prózu.
Literární akademie? Ani nevím, že něco takového existuje, poblíž mého bydliště, to vím, mají obor žurnalistika a psaní, nebo něco podobného, ale jsou tam další jiné obory, například i cestovní ruch.
Ono všímání chybných věcí, co jsem dřív brala jako samozřejmost a normální věc, je pro mě také čas a zkušenosti, které jsem nějak zachytila když jsem psala.

6 Val O. F. Val O. F. | Web | 18. prosince 2013 v 17:31 | Reagovat

jsem ráda, že je doktorka milá. možná jí dej ještě víc času a budeš se s ní cítit výborně, oni to občas potřeujou. taky to nemaj tolik lehký, vyhovovat všem lidem.

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 19:29 | Reagovat

Já jsem vždycky zastáncem vlastní cesty v psaní. Nemám rád prefabrikované - byť třeba formálně dobré - texty, které jsou většinou snadno zaměnitelné; dávám prostě přednost osobitosti.

8 Yominis Yominis | E-mail | Web | 18. prosince 2013 v 20:27 | Reagovat

Je dobře, že je ti doktorka sympatická. Bez toho by to ani nemělo smysl. Dej tomu ale čas, nic nejde vyřešit hned na prvním setkání... ;-)
A piš, jak se líbí tobě a abys byla spokojená ty. Nutit se psát, co ti nepřipadá přirozené, to nikdy nedopadá dobře. :-P
PS: Ta kočka se v té posteli tváří vysloveně spokojeně :-)

9 Beatricia Beatricia | Web | 18. prosince 2013 v 20:39 | Reagovat

Jako vždy, jsem četla pozorně tvé zajímavé líčení tvého života. Fakt, píšeš poutavě a malebně. Proto mě rozčílila ta věta - cituji e-mail, který jsi obdržela: Neobsahová kvalita  tvého článku. To je tedy paradox.

Podle nového katastrálního zákona si každý musí ohlídat svůj zápis na katastru. Proto se v Praze štosují fronty a zaměstnanci nestíhají. Tam bys mohla najít práci. Zkus to tedy. Práce je lepší lékař na duši, než nejlepší psychiatrička. Tu ty přece nepotřebuješ.
Já ti přeji k Vánocům slunce v duši a radost ze života a tu práci. ♥♥♥

10 Bev Bev | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 7:40 | Reagovat

Nerozumím jak by mohly tvé články být obsahově málo kvalitní. Mě tvé psaní přijde velice kvalitní po všech stránkách a vždycky čtu jedním dechem a ještě dobu po přečtení mi slova víří hlavou. A to jsou "pouhé" zápisky všedních dnů, ze kterých dokážeš udělat poutavé čtení. S tím si asi nemá smysl lámat hlavu. Pokud mají "patent" na rozum, tak s tím se skutečně nedá pohnout.
Přeju spoustu krásných článků, zajímavých setkání, radost a pohodu.
Ahoj po svátcích. :)

11 fakynn fakynn | Web | 20. prosince 2013 v 10:00 | Reagovat

Je fajn, že si s někým můžeš popovídat, jenže já bych spíš potřebovala fyzickou pomoc, než jen tu psychickou, i když ta by taky neuškodila.
Mě v pondělí táta řekl, že jsem mu zkazila život, myslím, že už nemám otce. Je to k smíchu. Vyměnil mě za uslintanou nánu s dvěma dětma. I ty dcery, tý jeho fuchtle, má raději, než mě. Ubožák!
Náhodou, brala bych slepýho kámoše, i když mám dobrovolnictví až nad hlavu :/ chodit do pečovateláku, trávit ho s dětmi, zabere to spoustu času.
Masáž, jak já bych jí potřebovala :(
Užíj si Vánoce:)
btw. Co je to za knížku?:)

12 misschien misschien | Web | 20. prosince 2013 v 16:24 | Reagovat

Tak. Po dlouhé době poctivě přečtený článek. S bolavým krkem a tmou za oknem se vše zdá být pesimističtější. Z tvého životního rytmu na mě jdou osypky. Slepí mě děsí. Jak stojí uprostřed chodby a čekají na svého asistenta. Neslyšící, kteří neslyší, když se ptám, zda mohu projít. Tichý a nehybný dav otočený zády.
Zvláštní reakce na kritiku. Na jednu stranu pochopitelná, na druhou stranu, proč zůstávat někde, kde nesouhlasíš s jejich pravidly? Proč se zbytečně nechat vyvádět z míry kvůli něčemu, s čím nesouhlasíš?

13 bludickka bludickka | Web | 21. prosince 2013 v 11:25 | Reagovat

[3]: Nevím, jestli je to výjimečné, nebo to tak funguje pouze na této klinice, ale psycholožka neradí. Chce, abych si na vše přišla sama :D Také přeji hezké svátky, hlavně zdravíčko!

[4]: No já jsem spíš takovej paličák. Ve spoustě věcí si nejsem jistá, ale když v něčem jo, tak si to prostě nechci nechat vymluvit :) Špatné na tom je, že si to nějak moc užívat neumím :)

[6]: Ono jde o to, jakým způsobem "léčí", sympatie nejsou zdaleka všechno, je třeba, aby tam nějaké byly, ale pokud se zaměřuje jen na takovou a makovou terapii a já pro sebe považuji za vhodnější jinou, dá se domluvit na výměně terapeuta, což se stalo...

[7]:Souhlasím a děkuji. Často z tvých komentářů mívám pocit, že rozumíš tomu, co chci říct a máš obdobný názor a dovedeš ho pěkně shrnout :)

14 bludickka bludickka | Web | 21. prosince 2013 v 11:41 | Reagovat

[8]: Vyřešit samozřejmě ne. Ale když terapie slouží pouze jako ventil, něco jako pokec s kamarádkou, nenese to ovoce, které potřebuji. Chápu, že je potřeba nejdříve zasadit, ale pokud chci jabloň, nemůžu sázet jahody...

[9]: Jde o to, že píšu jednoduše. O ději a pocitech, ne nic honosného, tím pádem je to pro některé osoby příliš prosté. Práce je dobrý lékař, ale třeba na moji děsnou nervozitu vůbec nezabírá, ba naopak ji zhoršuje. Děkuji ti za přání a též přeju  co nejpříjemnější prožití svátků!

[10]: Mají zájem o profesionálnější (to cituji) recenze, ve kterých hodnotíš střih, kostýmy, scény, herecké výkony, účast a ocenění na festivalech, práci režiséra, srovnání s podobnými filmy, apod. Na to já nemám a ani by mě to nebavilo. Chci si dělat věci po svém. Píšu jednoduše, děj, pocity, myšlenky. Pro mě je na filmech důležitý ten pocit, co mi z nich zůstane, nebo který ve mně byť na okamžik vyvolají, popřípadě myšlenky, které mi zasejí do mozku. Opět narážím na to, že se dívám na svět jinýma očima než lidé, se kterými spolupracuju. Děkuju za povzbudivý komentář a přeju ti krásné svátky a co nejpohodovější vstup do dalšího roku :)

[11]: Mrzí mě tvé trápení s tátou. Moje vztahy s rodiči nejsou zrovna na nejlepší úrovni, takže těžko budu radit. Způsoby, jakými já se s tím vyrovnávám, nejspíš nejsou nejlepší a nehodí se je následovat.
Přej si poukaz na masáž jako dárek. Já ji dostala k narozeninám. Lávové kameny jsou prima, doporučuju :)
Jsou to Deníky Virginie Woolfové, jestli jsi z Prahy, tak se dají sehnat v knihovně.
Házím sem odkaz, kdyby ses chtěla rozhodnout, do toho dobrovolnictví jít.
http://www.jobs.cz/pd/717957305/?rps=233&section=positions
Taky přeju prima Vánoce, a uklidnění rodinné situace :)

15 bludickka bludickka | Web | 21. prosince 2013 v 11:51 | Reagovat

[12]:Hurá, Ježíšek si ještě před Vánoci našel cestu na můj blog! Tak to už asi letos nic nedostanu. Leda že by si dal předsevzetí, že bude dělat dobré skutky a jednou týdně bude zvedat náladu všem bludičkám.
Životní rytmus? Myslíš, že je hektický? Možná strach se zastavit a odbourat ho, protože pod ním je velká prázdnota. Alespoň takhle se mi to zjevilo na jednom sezení s terapeutkou, která se mnou uměla pracovat jiným způsobem než mluvením.
Myslím, že vnitřní svět slepých musí být o to barevnější. Jenže nejsem si jistá. Jestli to nejsou jen další iluze. Nemám moc času o ně přicházet.
Otázkou je, zda budu někdy s něčími pravidly souhlasit. Zda je možné pohybovat se v okruhu lidí, kteří budou mít stejné názory a stejné hodnoty. Na téhle planetě asi ne. Musela bych přestat úplně. A tím se dostáváme zpět na začátek. K prázdnotě. Zatím s tím neumím pracovat. A dokud se to nenaučím, musím žít jak žiju. Protože to jediné mě drží při životě. Když bych se zastavila, mohla bych se ponořit do věcí, ve kterých zatím neumím plavat. Tak zatím stále plácám rukama. Nejspíš v kruhu. Ale netopím se.
Teď ještě vědět, jak se daří tobě...

16 L. L. | Web | 22. prosince 2013 v 19:43 | Reagovat

Mohu se zeptat jak přesně se jmenuje ta kniha? :O Vypadá docela dost zajímavě. :O
Tyo s tou psychiatričkou to je mazec, já to chtěla dělat, ale nemám dostatečnou kvalifikaci, blablabla. :D :)
Ale krásně jsi vypsala, že nepotřebuješ jen mluvit atd., ale i poradit a tak, to 100% souhlasím, prostě vykecat se bez pomoci můžu do zrcadla... :)

17 Someone Invisible Someone Invisible | E-mail | Web | 23. prosince 2013 v 10:39 | Reagovat

Tak moc mě mrzí, že jsem na pušky na x-mass nebyla... A hledala jsem tě tam pak, ale nenašla :/
Jsem ráda, že je sympatická. A ano, vím, že hodina nestačí... Já byla dneska u svý homeopatky. Hodinu :D Brečela jsem. Mluvila o matce. Jsem z ní zas na...ani nevím co. Zase jí hrabe... A já to prostě neumím zvládnout, nevím, jak se nad to povznést... Jde to vůbec?
Lenost. Já teď, když můžu, zůstávám v pyžamu v posteli. Nebo utíkám pryč. Nějak jsem si ale zvykla, že mi všichni pomáhali, kvůli tý ruce.... :D
A ztuhlost. O tom mi povídej. Já nebejt L občasnejch masáží, tak nevstanu z postele. Už jen kvůli kostrči, která bolí víc a víc :D Ale po Novym roce jdu na pořádnou masáž... Už se těším a současně děsím, že to bude bolet... :D
Domácí mazlíčci žerou jak pominutí. A kór, když jsou dva, co? :D
Já koncerty naplánovaný nemám. Chtěla bych na úmrtí sida fest, kde bychom slavili půl roku výročí, ale prej jsou lístky moc drahý... :/
Btw. Strom je nechutnej. Už jen ty schody to zhnusej. A ta šatna. Fuj!

18 bludickka bludickka | 23. prosince 2013 v 12:28 | Reagovat

[16]: Jsou to Deníky Virginie Woolfový, viz odkaz
http://www.kosmas.cz/knihy/126177/deniky/
Nedávno jsem je viděla prodávat tuším v Neoluxoru.

[17]: A pomohla ti ta homeopatka nějak? Na úmrtí Sida taky moc chci jít, jen nevím, jestli si A. na mě udělá čas :(

19 pavel pavel | Web | 23. prosince 2013 v 13:10 | Reagovat

[2]: Protože je depresivní a tebe to spíše ještě víc tlačí dolů.

20 pavel pavel | Web | 23. prosince 2013 v 13:11 | Reagovat

Sice se mi taky líbila, mám ji v knihovně, ale já jsem na takové deprese a sebevražedné sklony imunní.

21 bludickka bludickka | E-mail | Web | 23. prosince 2013 v 13:21 | Reagovat

[19]: S tím nesouhlasím. Ba naopak mi to dává pocit, že jsou taky lidi, kteří se necítí úplně nejlíp, ale zároveň pořád dál a dál bojujou. Navíc mně ta knížka přijde hodně povzbuzující. Sice má často deprese, ale uvědomuje si to a snaží se proti tomu něco dělat. Nebaví mě lidi, kteří se jako optimisti narodili nebo nikdy nezažili špatné období...Takové příběhy mě spíš deptají. Ráda si alespoň v knížce najdu někoho, "kdo mi rozumí"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama