Přemýšlet o něčem, je vždycky daleko horší, než to dělat.

3. prosince 2013 v 12:55 |  Občasník
48. TÝDEN
_______________________________________________________________________________________________
25.11. Píšu si s PD na facebooku. Je fajn mít společné zážitky. Bude to stačit? Asi ne. Na druhém ze vzkazů mi píše, že mě má ráda. Že doufá, že někdy přijedu k ní na koncert. Vztahy většinou slábnou vinou druhé strany. Nebo něco dělám špatně. A nikdo mi neřekne co. Ve většině případů vyvíjím největší úsilí já. A někdy jediné. Kdybych přestala být ve všech kamarádských vztazích já ten aktivní, ozval by se mi ještě vůbec někdo? Navrhl by někdo setkání? Možná bych to mohla zkusit. Možná by to mohlo bolet. A možná bych to nevydržela. Jdu si koupit hořický trubičky. A potkávám M. Schvalně se zdržuju. Nechci jít s ním. Chci svou rituální čtvrthodinku před kurzem. Marná snaha. "Číhá na mě" v parčíku. Dnes mi to moc nemyslí. Na konci jsem nucena přečíst jeden ze svých úkolů. Zhostím se toho odvážně. Jak já nenávidím to červenání. Být v polovině rudá. A vydržet neutéct a snažit se klidným hlasem číst dál. Akné jsem se po dlouhých letech zbavila. Ale tenhle pubertální příznak ne a ne odejít. Možná na chvíli. A pak se zas vrátil. Jestli se za něco stydím, pak jedině za to červenání. Postavené na hlavu. Petr zve K. na pivo. Mě tentokrát ne. K. odmítá. Jdou napřed. Prohodím pár frází s Petrou. Vážně milá ženská. Takový sluníčko. K. taky. Hrozně mě baví! Je jiná než ostatní. Potrhlá, energická, přátelská, otevřená. Říká, že se jí líbí Petr. Že příště půjdeme zas na pivo. Je fajn. V deset večířeme domácí pizzu. Ach moje bříško.


_______________________________________________________________________________________________

26.11. Kocouři měli otevřeno. Aby netrpěli nalakovaným stolem. A tak si po mně kocour zvesela skáče v půl sedmé ráno. Dovedla bych si představit lepší probuzení. A ještě mu musím odevzdat plyšáka. Pak si celej den hezky chrápou, obejdové. Já jsem zase nesvá. Venku je hezky. Sice zima, ale láká mě to. Vyrazit s někým na procházku. Dojít si pěšky na oběd. Ale ne. A s kým taky? A mám předlouhej seznam. Kterej jsem si asi omylem smazala. Seznam toho, co bych - měla?, chtěla?, mohla? Jako vždy naprosto neschopná určit si priority. A tak čas jentak polehnounku zabíjím a kličkuju sem a tam. Někdy mám pocit, že si neumím užívat života. Před spaním se zase láduju. Pudinkem, mňam, a garnátem (granátovým jablíčkem). Při filmu Správci osudu. Vzkaz od terapeutky? Trochu zklamání. Přání a větička, že mě ráda poznala. R. nemá náladu. A je to smutné. Celý den mlčet. A pak mít pocit, že někoho svými řečmi akorát obtěžuju.

_______________________________________________________________________________________________

27.11. Sluníčko mi nedá. Jdu aspoň s tříděným odpadem a nakoupit do obchodu. Klasika. Jdu pro máslo a čočku. Projistotu si vezmu batoh. A stejně nakonec utratím pětset! S holkama z léčení domlouváme setkání. To je celá věda. Nakonec mám deset minut na to, abych vyrazila. Hledáme se s KČ. Ona je totiž v úplně jiném McCafé. Doráží na mě nějaká bláznivá ženská, co smrdí. Záchod stojí deset korun. Dvě hodiny povídáme. Je to fajn je vidět. Pořád se cítím nějak rozpolceně. Přemýšlím, co jsem si na léčení uvědomila. Zas tolik toho nebylo. Pocity, které zažívám v práci, bývají totožné jako pocity v dětství, možná spíš v pubertě. Kdy rodiče chodili popíjet. A já se starala o ségru. A měla jsem jít třeba za kámoškama. Ale rodiče se na to vykašlali a nepřišli domů. Ten pocit zneužití. Jakože věděli, že ségru doma samotnou nenechám. Tak toho využívali. Zrovna jako v práci. Využívají toho, že nechci jít proti svým hodnotám. Asi tak. Horší je to s problémy s komunikací s lidmi. Už od dětství si v sobě nesu pocit, že se ostatní o mě vůbec nezajímají. Protože to bylo samé - neotravuj, dej pokoj, nebo naprosté ignorování, skákání do řeči, apod. Pocit, že někoho OPRAVDU zajímá všechno, co si myslím a co cítím, už asi nikdy nezískám. Jak s tím bojovat, mi nikdo neřekne. Zjistit příčinu problému neznamená vždy jí odstranit. Večer si pochutnáváme na svařáku. A mě pak zase bolí močák. Nechápu. Že by skořice? Nebo hřebíček? Zázvorovej čaj mě dráždí. Už jsem zjistila. Ale celkově to vůbec nechápu.

_______________________________________________________________________________________________

28.11. Mohla bych spát celý den. Vůbec se mi nechce vstávat. Čas zase letí. Ani nevím jak. Oběd s R. Utekl taky rychle. U psychosomatickýho doktora. Vyprávět o močáku. Třičtvrtě hodiny. Snažit se vymyslet psychické příčiny. Nabízí mi akupunkturu. No uvidíme. Čtu si vzkaz od terapeuta. Je osobnější než terapeutka. Nabádá mě, ať se snažím víc dívat do budoucnosti. Že tam třeba uvidím i něco pěkného. Milé. Možná. Už jsem si objednala Naučený optimismus. Stejně musím někde pod tím vším nánosem být optimistka. Vžďyť už se čtyři roky nevzdávám naděje. Že se toho pesimismu zbavím. R. má sezení z práce. Lítám po bytě a hlídám kočku. Aby se zase nevymočila vedle záchoda. Domlouvám jí. Slibuju. Citově vydírám. Funguje to. Možná spíš můj rychlej zákrok. Člověk aby ji nespustil z očí. Už několik dní se přemlouvám. Abych se pustila do úkolu na kurs. Tolik se mi nechce. Pořád to oddaluju. A pak sednu. A napíšu to. Za hodinku. A jsem spokojená s výsledkem. Nato, že jsem vůbec nevěděla... je to parádní!
_______________________________________________________________________________________________
29.11. Budík v půl šestý. Fuj!! Nevyspalá, rozlámaná. Jedeme do Brna. Koukám ve Student Agency na Teorii velkého třesku. A cpu se dvěma tvarohovými záviny. Jdeme do školy. R. si přebírá diplom. A pak na zeleninovou polívku a smažený květák. A výstavu Funkeho. Dlouhé, jsem unavená, ale baví mě to. Studuju přiložené materiály. Snažím se pochytit nová cizí slova, něco se přiučit, dozvědět, inspirovat se. Čajovna mi dělá radost ovocným vínem z černého rybízu. Nebo bezu? Haha, hlavně že je to prý skoro všelék. Spěcháme na bus. Tentokrát přistavenej. Takže bez zábavy. Tak si alespoň čtu. Z časopisu Živé historie. Pár zajímavých článků. Nejlepší o Kuneši Sonntagovi. Poutavý. Můj život je krásný! Bagetu do ruky a z půlky stihneme přednášku v Era světě. Komunitní zahrada Kuchyňka, Radlická a Útulné Strašnice. Kluk z posledního projektu je vážně aktivní a obdivuhodný. Jak mění svět kolem sebe. Maličkostmi. Jak je odhodlaný. Vůbec všichni z těch projektů. Jsou inspirativní! Škoda jen, že já vidím ve všem problém. To mě vždy brzdí od činů.


_______________________________________________________________________________________________
30.11. Bylo by někdy milé, vyskočit po ránu z postele s elánem a nadšením! Celý dopoledne plánuju a přeplánovávám. Jako vždy jsem si dala moc aktivit na jeden den. A nedokážu je sladit. Krejou se, vznikají časové díry, nevím, jak se spojema, nevím, kde se najíst,... Celá jedna velká věda, zorganizovat si odpoledne a večer. Nakonec to dopadne stejně trochu jinak. S R. jedeme do Holešovic na Fashion Market. Takových lidí! Už nikdy více střízlivá! Lze se prodrat jen k některým stánkům. Lidi všude. Dlouhá fronta i na záchod. Ještě delší však v Palládiu. Lidi jak šílení. Bábě, co se na mě hlava nehlava tlačí, mám chuť začít sprostě nadávat. Jako vždy neřeknu nic. Hrůza. A to se chystám s NT a IŠ na rozsvícení stromečku. Ne, že bysme vůbec stromeček viděly. Možná tak tři centimetry. Lidí blázniví, cpou se jak o život. Směju se jim a hlídám si mobil a peněženku. Holky se vztekají. Něčí haranti vysazení na ramenou, je kopou do zad. Všichni jsou draví a agresivní. Výsměch. To vše kvůli pár minutám. Pak se dav tlačí zase zpátky. Ženská si razí cestu kočárem. Chlápek smýkne NT na kapotu mokrého auta. Ňáká kravka mi dává pokyny, ať se víc cpu. Už vím, kam by se vyplatilo nastražit bombu. Smích mě ale přejde v narvaném autobuse. Není skoro kde se postavit. NT ani nedosáhne, aby se držela. Místo aby jí chlap jako hora, stojící za ní, pustil opřít, začne držkovat. Sprostě se do ní pustí. Že mu šlápla na nohu. Byl by ochotnej jí snad i praštit. Jde z něj strach. NT se po chvíli radši přestává dohadovat. Miluju gentlemany dnešní doby. Mám chuť ho nakopat do koulí. Ještě že se ho bojím. Po vystoupení kleju, kleju, kleju. Aspoň si zase jednou zopakuju svou slovní zásobu sprostých slov. Zdá se, že mi přestávají stačit. Vybudil ve mně tolik agresivity! Jedu s holkama k nim. Dáváme si rum. Zapíjíme kolou. Večeřím třičtvrtě pytlíku křupek a pětinu pytlíku slaných tyčinek. Holky mi vyprávějí. O klukách z kapel, co se s nima znají. O holkách, který s nima chodí či spí. Moc se neorientuju. Ale je mi teplo. Máme rum. A chystáme se na koncert. Ve Vagoně se od nich trhnu. Jdu blíž dopředu. Pivo mi vždy vystačí na půl kapely. Skvělé, jak piju pomalu. A jen jedna jediná cigareta. Jentak na chuť. Zpívám si. Směju se. Super. Apple Juice, Plexis. Zbožňuju to. Jen musím sledovat čas. Abych stihla jet domů před půlnocí. S nikým se nebavím. Jsem sama za sebe. Svobodné a osvobozující. Jen přeci trošku smutné. Nemůžu se dočkat, až půjdu s A. To bude večírek, energie a sounáležitost. Ale ani o samotě to nevadí. Loučím se s holkama. Snažím se neusnout v metru. Jako vždy mi spojení vychází na špatný bus. A já jdu tři zastávky pěšky. Ale je mi to jedno. Jsem rozpařená, je mi teplo, nebojím se. Až před domem. Kvůli autu, co jede pomalu a pak se otáčí. Ale naštěstí už mizím do baráku. Lidí v autech se začínám bát víc. Ty nedokážu ohlídat.

_______________________________________________________________________________________________
1.12. Mohlo by to být daleko horší. Fit se zrovna necítím. Ale chce to jen trochu se překonat. Vyhrabat se z postele a jít očesávat tůje, tisy, či co. Kousek za dům. Do Billy pro svíčky a adventní kalendáře. Udělat si radost koupí Nugety a probrat se Magnesií. Mordíme se s věncem. Kočky jsou aktivní až příliš. Krášlím svíčky. R. připravuje k obědu brambory sypané sýrem. Neznám lepší nápad, než opíjet se rumem den před tím, než se chystáte na rumovou degustaci. Dávám si výběr z evropských sýrů. Není toho moc, ale stačí to. Večeře ve čtyřech. Pivo. Pak degustace. Přijdu s nápadem poslat degustační kartičku jako pohlednici R. tátovi. OM, PM a R. se toho chytí. PM má u sebe i známku. Tak není od myšlenky k činu daleko. Bavíme se. R. objednává jedno kolo rumů, pak druhé. Začíná mi být příjemně. Psychicky i fyzicky. V hlavě mi zní Plexis a těším se na ně na příští týden. Při placení si R. stěžuje na nesrovnalosti. A já to zase zjemním v decentní slušnou výtku. Chtěla bych se naučit být tvrdá, drzá a nesmlouvavá. Třeba někdy.

_______________________________________________________________________________________________

Znám pár lidí, jsou divný
Jenom sebe milujou
Jsou mně hrozně protivný

Proč mám se s někým rvát
Když stačí akorát se smát



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. prosince 2013 v 21:58 | Reagovat

Taky jsem byl na rozsvěcení vánočního stromu. Narváno, to ano, ale o něco míň než loni, náměstí šlo dokonce projít. "Gentlemani" toho zmíněného typu mě taky dovedou nadzvednout, někdy se při tom naštvu a řeknu dotyčnému svůj názor, jindy je to spíš k smíchu (a takoví lidé se kupodivu sami sobě moc nesmějí, tak je jim třeba napovědět, jak se to dělá :-)). Přeju každopádně pěkný advent.

2 Val O. F. Val O. F. | Web | 4. prosince 2013 v 16:37 | Reagovat

Určování priorit, to bych se taky potřebovala naučit. Moc rychle měním názory.
A věnec dopadl moc hezky, řekla bych :)

3 pavel pavel | Web | 4. prosince 2013 v 22:56 | Reagovat

Tu akupunkturu ti mohu udělat taky... u mne tě to stát nic nebude. Jehly mám. :)
Jste s Čerfem nerozumní, strkat se tam... to vidíš i v televizi. Já tam byl kolem čtvrté a když jsem viděl, jak se tam ty davy cpou, jel jsem metrem domů.

4 pavel pavel | Web | 4. prosince 2013 v 22:58 | Reagovat

:)

5 Beatricia Beatricia | Web | 6. prosince 2013 v 15:52 | Reagovat

Souhlasím naprosto s tvým nadpisem. Ano, myšlení bolí. Když se do něčeho pak pustíme, čekáme na výsledek a to bolí míň.
Já bych se také chtěla naučit být tvrdá, asertivní, nesmlovavá a drzá.  Nejde mi to. Asi mám špatné geny po slušných rodičích. To se dnes nenosí.
Přeji ti bohatého Mikuláše a děkuji ti za hezké komentty.☼☼☼☼☼

6 Beatricia Beatricia | Web | 6. prosince 2013 v 15:54 | Reagovat

Koment se nezobrazil. Já z toho šílím.:-(

7 Bev Bev | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 6:47 | Reagovat

Tohle je docela vydařený týden. Maličko optimističtější než jiné, o kterých jsem četla. Zdá se mi, že jsi pevně uchopila kormidlo a loď začíná poslouchat. Asi to bude ještě chvilku házet a šplouchat, ale pokud se neobjeví v cestě ledovec, budeš v pořádku. Jednou.
Taky bych ráda byla dravá a drzejší, ale už se to asi nezmění. A možná bychom tím zas ztratily něco jiného. A tak se taky dál červenám, ve čtyřiceti prosím a občas si vypomůžu aknecolorem. Někdy mi stačí jen vědomí, že jsem zamaskovala své rudnoucí tváře a červenání pomine samo. Pokud nemáš, můžu doporučit, dá se koupit v lékárně a je lepší než třeba makeup, protože z toho mě pak pálil obličej.

8 bludickka bludickka | Web | 11. prosince 2013 v 11:15 | Reagovat

[7]: Aknecolor? To je něco mezi makeupem a krémem? Já používám jen pudr. A přes to "krytí" není rudnutí vidět? To se mi snad ani nechce věřit :)

9 Bev Bev | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 13:34 | Reagovat

Myslím, že je to přípravek přímo na akne, ale protože je jemný a nedráždí, dá se použít kdykoliv a v jakémkoliv věku. :D Vyrábí se ve dvou odstínech a na zimu je lepší ten světlejší a fakt to překryje. A jak říkám, někdy stačí jen to vědomí, že tě něco chrání a člověk ani neznejistí a tím pádem neupadá do takových rozpaků. Pudr jsem taky používala, ale po něm jsem pak měla obličej jak v jednom ohni.
Ale taky ještě musím říct, že ono to červenání není tak strašné, jak si myslíme. Znám několik jiných lidí, kterým občas hoří tváře a nevidím na tom nic odpudivého, jen u sebe mně to strašně vytáčí a rozhodí. :)
měj se krásně, pa :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama