Pro pocit

23. prosince 2013 v 11:51 |  Občasník
51. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

16.12. Zase si dvakrát posedět na záchodě. A divokej kocour, co mi šlápne do hrnku s čajem. Nějak nevychytávám spoje. Ještěže telefon nestávkuje. A pokusí se mě navést správným směrem pěšky. Jestlipak mě terapie dokáže zbavit té šílené nervozity? Bylo by fajn, kdyby existovala jiná možnost. Než alkohol. Zatím jediné, co dokáže navodit pocit harmonie a klidu. Když při upíjení kličkuju mezi vilkama a usmívám se do slunce. A poslouchám Apple Juice. Opadá nervozita. Nervozita z pocitu, že si musím na někoho hrát. Předstírat. Jestlipak tentokrát zafunguje. Jedna z mála taktik, co ovládám. Tvářit se mile a inteligentně. Ani se mě skoro na nic neptá. To mě mate. Bude vybírat podle obličeje? Snad ne! Podle postavy mám větší šanci. Snažím se alespoň něco říct. Nějak přece musím udělat dojem. Na pohovoru na málo placené místo s ne příliš lákavou pracovní dobou. Alkohol si mě drží ve své moci a neumožňuje podléhat jakýmkoliv splínům. Běhám mezi domama a na poslední chvíli hledám záchod. Tak aspoň posedím u čaje a zákusku a vyslechnu si starosti starších ženských u vedlejšího stolu. Číst optimismus přitom nelze. Kurs. Další várka nervozity. Jak s ní sakra pracovat? Motivující věty nepomáhají. Závěrem před tabulí opět předčítám. Svůj dopis na rozloučenou. S pointou, co mě minule nečekaně napadla. Nejvíc se mi líbí větička: Tenhle svět není pro slušný lidi! Alkohol na červený tváře nezabírá. Ani na třes rukou. Tentokrát i nohou. Ale dává mi sílu tam vůbec vylézt. A zbavuje křečí v břiše. Jestli mi terapie nepomůže, asi skončím jako alkoholička. Teda pokud už nejsem. Jdu na metro. S Petrou, B. a V. Loučíme se. Nechci, aby mi jelo metro. Ale jede. Jsem sentimentální. Poslední hodina zimního semestru. Petra mi bude chybět. Pozoruje mě. Jak nastupuju. A celou dobu, než se metro rozjede, mává. Jakou krásu má v sobě mávání. Tu srdečnost! Přepadne mě žal. Že jsem se nerozloučila s K. A nemám ani její telefon! Co když do příštího semestru nebudu moct nastoupit? Záchvěv smutku. O dvě zastávky dál vystupuju. A modlím se, aby byla v dalším metru. Je! Jásám. A okamžitě jí říkám o číslo. Prý se se mnou taky ráda někdy uvidí. Oblíbila jsem si jí.


________________________________________________________________________________________________________________

17.12. Dopolední pohovor. Cestou s HŘ. Dlouho jsem ho neviděla. A on mě asi nikdy v sukni. Zdá se mi, že jeho oči mi pořád sjíždějí na nohy. Jsem pyšná, jak hezky udržuju konverzaci. Je to milé. Jsem otevřená, mluvím o sobě. Ale ne příliš. Jak bývá mým zlozvykem. Před pohovorem si dám jen dva menší panáky. Slibuju si, že do konce roku už tvrdý alkohol omezím. Teď nemůžu. Potřebuju udělat dojem. A zbavit se křečí v břiše. Zase se dívám do slunce a chvíli je mi fajn. Takový úsměvný poklid. Mírumilovná radost ze života. Jen kdybych nemusela na ten pohovor. Konverzace byla šla. Příjemná, pohledná blondýna. Oceňuju, když hezcí lidé nejsou nafoukaní a arogantní, ale působí mile. Horší je test. Měla jsem splňovat čtyřista úhozů za minutu. To rozhodně nemám. Jedna slečna mluví. Celkem dost rychle. A já musím stíhat psát. Zaseknu se s opravama chyb. Napíšu půlku požadovaného. Kdybych neopravovala, což mi neřekla, měla bych víc. Ale ne nijak závratně. Prý bych musela na sobě hodně máknout. A zdvojnásobit svou rychlost a hlavně zbavit se chybovosti. Tak nevím. Ozvou se do konce týdne. Prý. Spoustu času věnuju občasníku. A mytí nádobí. Kterého je vzápětí další hromada. Do čtyř skoro nejím a pak se cpu v kuse až do devíti. Tři talíře polívky, čokoláda, mandarinka, bramboráky,... Kdybych nebyla líná, jedla bych ještě víc. Máčení cukroví v čokoládě se nekoná. Protože nemáme mlíko. Tak patlání cukroví v čokoládě. Piju jen vodu. I přesto že R. víno. Luštíme rébusy. Neúspěšně. Nemám dobrou prostorovou představivost. Alespoň ho třikrát rozdrtím v kartách. Z neznámého důvodu se cítím zhuleně. A není mi to příjemné.

________________________________________________________________________________________________________________

18.12. Čiky udělala zase pořádnou louži na koberec. O pár hodin později i něco horšího. I když otázka horšího je dost sporná. Asi trénink na mimino. Furt uklízet výkaly.Tentokrát jsou nabídky práce opravdu slabé. Pošlu jen jeden životopis. Do zaměstnání, kam bych to měla hodinu a půl cesty. Ale potřebuju poslat aspoň něco. Píše mi HCH. Že bysme se mohly sejít. Jen samy. Chtěla by mi pomoct. S hledáním práce. Dát mi lekci z Excelu a třeba i angličtiny. Popovídat si o mých pracovních možnostech. Je hezké, že o mně přemýšlí. Že přemýšlí, jak mi pomoct. Ne jen teoreticky, ale prakticky. To je zásadní. A nepoznané. Nevím, kde nabyla to přesvědčení. Že jsem tak inteligentní, šikovná a schopná. Asi mě trochu přeceňuje. Já bych se rozhodně ohodnotila spíš jako - pečlivá, spolehlivá a snaživá. Přišel mi email. Že mi dávají další šanci. Druhé kolo na pozici přepisovatele. Mám prý čtrnáct dní na to, pořádně trénovat. Abych psala tak rychle, jak někdo mluví. A bez chyb. No nevím. Přijde mi to jako sci-fi. Ale co jiného zbývá. Než se o to pokusit. V hlavě už se rozjedou veškeré fantazie. Až po nástup do práce, atd. Ach. Dojem z filmu Neřízené střely mi kazí kašel. Díky kterému jsem jednou nucena opustit sál. V nejdůležitějším momentě. A pak se snažím nedostat další záchvat. Jinak je to prima snímek.

________________________________________________________________________________________________________________

19.12. Už mám dost. Tentokrát se kočka vychcala na stůl!! U notebooku, v obýváku. Na obálku s pohledama. V době, kdy jsem na druhém konci snídala. Než to uklidím, kocour se snaží zabavit mi jídlo. Kde je ten sen o mazlivých kočkách? Sezení s doktorem. Psychosomatickým. Co vypadá jako Abrhám. Je zvláštní. Příjemně zvláštní. Tentokrát chci probrat svou štítnou žlázu. A správnost postupů a medikace mojí endokrinoložky. Žasne z mého dvouletého sebeléčení. Které bylo nepochopitelně účiné. Domlouváme se na lednová vyšetření přímo na klinice. Krev a sono. A možná přechod k jiné doktorce. Moje terapeutka. Domluvila mi kolegyni. Která se věnuje i práci s tělem. Po Novém roce. Jsem zvědavá. Z dnešního sezení si neodnáším nic. Stejné jako povídat si s kamarádkou. Bane. Lepší. Protože kamarádka by mi mohla dávat nevyžádané rady. Doktorka neradí. Tváří se, že chápe. A občas se na něco zeptá. Nedovedu si představit. Že by někdy mohla strefit hřebíček na hlavíčku. Tak abych si něco zásadního uvědomila. Na to se znám moc dobře. Stejně je fajn, moct si jentak žvanit. Zbožňuju to. Že mě někdo musí poslouchat. A jsem středem zájmu. Ale hodina je opravdu krátká doba. Setkání s HCH. Krátké povídání. A její cílevědomá akce. Pomoci mi s hledáním zaměstnání. Konzultujeme můj životopis. A tak podobně. Ještě mi platí čaj. Jsem neústupnej paličák. Co si nerad nechává do něčeho mluvit. Ale je to od ní tak milé!! Tolik si toho cením. Že sobotu hodlám věnovat šperkování mého životopisu. Abych jí nezklamala. Není to jen omýlané a věčné - Něco se sebou dělej. Je to nepoznané - Pojď, uděláme s tím něco spolu. Zvláštní. Povzbudivé. Ale zavazující. Vietnamec neprodává kočkolit. Nebo mi nerozumí. Tak musím ještě do Billy. Jistojisté, že neodejdu jen s kočkolitem!

________________________________________________________________________________________________________________

20.12. Topení v obýváku netopí. A já jsem zmrzlá. A nachlazená. Alespoň s kocourem na klíně. Hezky hřeje, ale pronese se. Trénuju psaní. Kdo by řekl, jak je to náročné. A jak to vymývá mozek. Už nepřepisuju cestu kolem světa. Radši motivační videa. Abych se podvědomě motivovala. Nádobí a praní. Nikdy nekončící proces. Cítím se jako za zdí. Je mi za ní dobře. Ale asi to není v pořádku. Asi toho víc není v pořádku. Hlavně nemít čas něco vymýšlet. S kocourem na veterinu. Víc mu snad vadí přepravka, než doktor a injekce. Vždycky to tam tolik smrdí. Nechápu od čeho. Je to jak rána pěstí do nosu. Pětikilo za tři minuty v ordinaci. Společné čtení s R. ve vaně. Každej sám sobě. Luštím kakuro. To mě baví. Taky hashi, jenže došlo. Tak holt sudoku. Důležitý je nedat mozku svobodu.

________________________________________________________________________________________________________________

21.12. Dopoledne v posteli. A usilovná snaha udělat ze svého životopisu něco excelentního. Tolik hodin času? Kdo by to čekal. Nemůžu obědvat. Do tří makám na životopisu. Nesmím přerušovat svou rozjetost. Už bych se k tomu nemusela vrátit. A chci ten pocit pýchy. Z dokončeného úkolu. Do kterého se mi nechtělo. Povalovat se. Dělat vosí hnízda. Proč pořád ujídám náplň? Vždycky jsem z ní omámená. Unavená a přiopilá?? Tentokrát se mi vedou. Poklidit před návštěvou. OM, PM, MP, MD, MŠ. Musíme hrát na osadníky s R. spolu v týmu. Málem z toho vznikne konflikt. Protože já chci hrát sama. A rozhodně ne s ním. Prostě se chci spoléhat na sebe. A dělat věci, jak chci já. Jsem asi cokoliv, jen ne týmovej hráč. A nevím, proč bych měla vždy ve všem ustupovat. Jen proto, že jsem hostitelka. Naštěstí se to nevyhrotí. A povede se mi zklidnit. Možná díky vínu.

________________________________________________________________________________________________________________

22.12. Vykopat se z postele je snad horší, než kdy jindy. Čtu Woolfovou. Poslední stránky si šetřím na příští týden. Co budu číst pak? Aby mě to takhle těšilo. A rezonovala jsem s tím? Slovy nedokážu popsat, co ve mně ta knížka všechno vyvolává. Nemáte někdo tip na deník nějaké známé osoby? Aby v něm bylo co nejvíc pocitů a myšlenek? Pokračuju tedy v Naučeném optimismu. Zajímavá kapitola o naučené bezmocnosti. Baví mě naše dělba práce. R. peče brambory. Sypané sýrem. Já vybírám na internetu. Mikrovlnku pro jeho mámu. Levnou, dostupnou do druhého dne, s přijatelnými recenzemi. Davy lidí v Globusu. Se daly čekat. Ne o moc horší, než jindy. Jakto že nemají droždí? Jsem pohoršena zjištěním, že budeme muset jet ještě jinam. Do Tesca. Ještě vybrat dárek pro R. ségru. A to máme v plánu dělat vánočku. Trochu nereálné. Když jsem dostala chuť se odměnit studenou patnáctkou u nás v restauraci. Před spaním ještě dokoukáváme Řeka Zorbu. Nedovedu si představit, že bych o tom mohla něco napsat. Ještěže nemusím.

________________________________________________________________________________________________________________

I´m sitting here, I miss the power
I'd like to go out, taking a shower
But there's a heavy cloud inside my head
I feel so tired, I put myself into bed
well nothing ever happens, and I wonder

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 23. prosince 2013 v 13:08 | Reagovat

tebe asi mají doktoři radost, nepřijdou o práci.
Mně zase nedá nedívat se holkám na prsa.
Četl v němčině Patti Smith a český překlad je myslím taky. Ta by tě zajímala.

2 Beatricia Beatricia | Web | 23. prosince 2013 v 13:39 | Reagovat

Nesmírně mě zaujal požadavek na psaní 4oo čistých úhozů za minutu. To je už tzv. mistrovská zkouška. Psaní se zvýšenou rychlostí vyžaduje 300 čistých úhozů za minutu. Na běžnou agendu stačí i méně.
Přeji ti, abys našla takovou práci, která tě bude bavit a přinese uspokojení. Zlato, ve sklence ho nehledej, ta problémy jen zhoršuje.
Hodně štěstí! ☼☼♥♥☼☼

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 24. prosince 2013 v 12:02 | Reagovat

Není to sice deník, ale kdysi mě nadchly knížky s korespondencí Voskovce a Wericha. Každý z nich se musel prát s děsnými věcmi a v těch dopisech to všechno je, ale je tam i mnoho jiného - sny, nenaplněné plány, humor i smutek. To vše s vědomím, jak byli ti dva jeden na druhého napojení jako kdyby měli jednu společnou duši, a přesto prožili desítky let daleko od sebe odkázáni na nespolehlivou, pomalou a navíc ještě kontrolovanou poštu. http://pvapenik.blog.cz/0902/j-voskovec-a-j-werich-korespondence-i-iii

4 ven ven | 26. prosince 2013 v 13:27 | Reagovat

ráda tě čtu. protože se v tobě vidím. taky jsem celkem cokoliv, jen ne týmovej hráč. jen jet někm s někym a domlouvat se společně na něčem... zvládám svýho chlapa. a to je všechno. a hrát společenský hry? by mě zabilo. asociál.
co řešíš za zdravotní problémy? asi dobrou cestou.. nevěřím klasické medicíně.

jo. jen nečtu a nejsem chytrá. krním. vim to a zatim nemám na to s tím něco dělat.

co vánočka, byla?

5 bludickka bludickka | Web | 27. prosince 2013 v 12:10 | Reagovat

[1]: Díky za tip, někdy na ní mrknu, jestli se dá sehnat v knihovně :) No jo, znáš to, jednou jdeš k doktorovi a už tě ze svých spárů nepustí. Proto se snažím najít nějaké kompromisy :)

[2]: Přesně tak, mistrovská zkouška. To byl jeden z požadavků, který upřednostňujou. I když trénuju, pořád se mi to zdá nereálné.

[3]: To by se mi mohlo líbit. Jak si to popsal působí to přesně jako knížky, které mi dělají dobře :) Moc děkuju za tip.

[4]: Domlouvat s někým něco, na to mě taky neužije :) Mám autoimunitní onemocnění štítný žlázy a neidentifikovatelné potíže s močovým měchýřem či močovými cestami. Zkouším kdeco, snad něco zabere :) Na vánočku se ani neptej :D Řeknu jen, že nebyla. Ale jestli budeš chtít, tak víc se dočteš v příštím občasníku :)

6 Vendy Vendy | Web | 27. prosince 2013 v 17:43 | Reagovat

Knížku plnou myšlenek a pocitů - Rozhovory s útěkem od Báry Basikové. Sice byla napsaná někdy před 20 lety (nebo je to už více?), ale dá se číst pořád dobře.
Další zajímavá kniha je Dům o tisíci patrech (Veis), nebo Stepní vlk od Hesse. To by tě mohlo bavit.
Ale doporučila bych ti Fulghuma. Myslím, že potřebuješ i něco milého, laskavého, takového počteníčka, které pohladí po duši. A které přitom není blbé.
Jo a kdyby sis chtěla střelit dost cáklou komedii, tak si někde sežeň Westlakeho. Jak neuloupit smaragd, Jak nevyloupit banku, Jak nevodit policii za nos. Sranda! (Zvlášť ta prostřední, u té jsem se neudržela smíchy, nejlepší je číst takovou knížku někde na veřejnosti, v tramvaji, autobuse, metru, a tak. :-))

7 Vendy Vendy | 27. prosince 2013 v 17:44 | Reagovat

P.S. k tomu psaní na stroji - zkus trénovat tak, že budeš prostě psát. Nedívej se na chyby, jen se občas mrkni na ruce na klávesnici, jestli je máš dobře umístěné, a jinak piš. Třeba piš, když něco mluví v rádiu nebo v televizi, přepisuj jejich slova. Až dopíšeš text, teprv pak se podívej, jestli jsi udělala chyby.
Nevím, třeba to tak děláš, třeba ne, chtěla jsem jen poradit.

8 bludickka bludickka | 2. ledna 2014 v 14:44 | Reagovat

[6]: Tu Basikovou už jsi vlastně někdy zminovala, vzpomínám si, že mi to přišlo dobré. Všechny knížky připisuju na seznam, děkuju :) Fulghuma jsem četla, není to špatné. Poslední dobou ale preferuju buď motivační knihy nebo deníky ze života depresivních lidí :D Ve Woolfový jsem se fakt našla. Pořád se pohybovala náladama nahoru a dolů, ale uměla si se sebou často dobře poradit, věděla jak se sebou fungovat a že jsou to jen dočasné okamžiky a zároveň se těšila ze života, uměla si ho užívat a radovat se z maličkostí, atd. atd. Vtipným knihám se málokdy směju, většinou vytuším pointu, nebo prostě nemám ten správný smysl pro humor :)

9 bludickka bludickka | 2. ledna 2014 v 14:45 | Reagovat

[7]: Psala jsem psala, ale přepisovat simultánně mluvenou řeč prostě schopná nejsem, i kdybych se na hlavu stavěla :)Možná kdybych trénovala roky.

10 Vendy Vendy | Web | 3. ledna 2014 v 10:49 | Reagovat

[9]:Pak ještě položit vedle sebe text, knihu nebo časopis, a zkusit přepisovat hned při čtení, já vím, je to obtížné (taky je někdy problém, kam takovou knížku umístit?)
Další věc, prostě piš, co tě napadne, jako píšeš třeba své deníkové texty, ale nedívej se pod ruky, piš podle paměti. Napiš kus a zkontroluj. Když uvidíš totální posuv, hned si srovnej prstoklad (někdy stačí kliknout o klávesu vedle a hned se píšou nesmysly).
K Westlakeovi - on pěstuje něco jako šibeniční humor, nebo kanadské vtípky, o některé z jeho knih plánuji napsat, dám i ukázky. Třeba tě zaujmou, a třeba ne...
Jo a ke kočkám a kočkolitu, nevím jestli to zabere, ale pro kočky je přitažlivé, když do kočkolitu nakapeš trochu kozlíkových kapek. To se tak jmenuje, Kozlíkové kapky, a koupíš to asi i v lékárně. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama