Radši tancovat, než bilancovat

6. ledna 2014 v 12:24 |  Občasník

1. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

30.12. Dobalujeme. Ještěže jsem začla už včera. Hlavně nechci nic na poslední chvíli. Skoro se to vydaří. Jenže přestane téct voda. Okamžitě a bez ohlášení. Z vaření tedy nic nebude. Ale jak zásobíme kočky? Jistí to restaurace a Vietnamec. Dám si cibulačku a mažu pro Dobrou vodu. To se kočinky pomějou. OM a PM mají trochu zpoždění. Aspoň stíháme. Venku je krásně. Kochám se výhledy z okna. A čtu jen chvilinku. Nakupujeme v MB. Trochu se mně protáčí panenky, když vytahuju peněženku. Cesta je fajn. Do Krkonošských Vítkovic dorážíme za tmy. Panelákovej byt. Vcelku příjemnej. Jen obrovská zima. Vybalujeme. A PM chce jet na jídlo. Jenže kam. Tam nevaří, tam taky ne,... Jediná hospoda. Jenže zakouřená. A těhotná OM je z toho nervozní. Takže okružní jízda nakonec bez večeře. Ani mně to nevadí. Společné vaření špaget. Nerada dělám cokoliv před někým jiným. Naučené z dětství. Nepomáhat je taky trapné. Tak jsem nervózní. Hledám činnost, kde se dá nejmíň zkazit. Šťastná, když je dovařeno. Dvojitá hra Osadníků a jeden Bang. Jakto že mi to nejde? Špatná taktika nebo smůla? Spíme na palandách. Nejdřív se mi to zdá romantické. Jenže jsem závislák. Na R. objetí, plyšový pandě a malým polštářku. Musím mít aspoň dva prvky. A pořád mi je zima.

________________________________________________________________________________________________________________

31.12. Já snad umírám. Spala jsem vůbec? Vždyť jsem se ještě neuzdravila. A už na mě zase něco leze? Bolí mě hlava, těžko se mi dýchá. Vylézt z postele a fungovat, brrr. Trochu mě probere horká sprcha. Snídaně. Čeká nás vycházka. Trochu dlouhá na můj stav. Trochu moc prudký kopec. Lezu vzhůru. Myslím na postel. Trvá to dlouho. Pěkná restaurace má zavřeno. Tak hospoda. Se sympatickým číšníkem. Jehož ruce vypadají jako ruce feťáka. Trochu mě to děsí. Ale přesto si dám jídlo. Ostatní jen polívku. Dokonce se přiměju i jít na vymrzlý záchod. A směju se, jakej jsem blázen. Když jako na všech záchodech mávám rukama. Pro případ automatického osvětlení. Tady to opravdu nehrozí. Dolézt zpátky. A udělat šopský salát. Hned. Protože vím, že únava se prohloubí. OM a PM dělají chlebíčky. Já luštím. Kreslím nápisy a vymýšlím loga. Jak mě bavilo dřív. A pak dojdou zbytky energie. Šlus, hotovo. Snažím se zmátořit. Probere mě až hra Osadníků. Mám dobře našlápnuto. Škoda že můj rozjezd přeruší příchod nového roku. Na balkoně je zima. A není nic vidět. Mobil každého z nás má půlnoc v jinou dobu.Nejradši bych dělala jako nic. Vždyť o co jde? Nerada bych podlehla splínu. Už se to začíná rýsovat. Všichni volají svým rodičům a příbuzným. Zbývá moc prostoru pro přemýšlení. A to není vůbec pěkné. Ignoruju to. Sedím sama na gauči a zírám do hry. Přemýšlím. Jak vyhraju. Ať už jdou konečně hrát! Vyhrála jsem, opravdu. Chci ještě. Tentokrát Bang. A opět jsem vítěz. Vida, co mi dokáže zlepšit náladu. A díky čemu zapomenu na bolest hlavy. Před spaním to spraví už jen půl prášku. Abych vůbec usla. Místo polštářku mám svetr. Místo pandy ručník. A spím v teplých legínách.

________________________________________________________________________________________________________________

1.1.14 Mohlo by mi být hůř. Nejhorší je představa. Co všechno mě ještě čeká. Než se dostanu domů. R. mi čte mozkolamy a já si nejdřív probírám mozek. Pak teprve tělo. Základní škola. Kam bych si přála taky chodit. Tři hodiny cesty. Škoda že autobus nemá wifinu. Čtu. Dokud nepřistoupí banda lidí. Pak se pozornost totálně rozmělní. Holka přede mnou mluví. Celkem normálně. A já z toho cítím hroznej optimismus. A chci si ho trochu ukrást. Okopírovat ho. Ale nějak to není ono. V pokoji to nesmrdí? Nechce se mi věřit. Že by byly kočky tak hodný? Spíš to necítím. A už to zaschlo. Kydám záchody. Přepisuju, přepisuju. Pořád se stejným výsledkem. Zítra mám pohovor. Druhé kolo. Nechci tam. Nemá to význam. Nejsem schopná přepisovat simultánně mluvenou řeč. Uvědomím si po pilné přípravě na pohovor. Navíc je to stresující. Nad mé schopnosti. Nechci tam. A je mi špatně. Váhám. Nerada se vzdávám. Ale má cenu bojovat o něco, co pocitově nechci? Potřeba schválení od R. Posílám email. Najdu něco lepšího. Pro mě lepšího. Hurá, vytoužená vana. To je ráj. Chci psát dopis. Ale jsem mrtvolná. Tak film. Řezníci. Líbí se mi ten herec. Jehož jméno si nejsem schopná zapamatovat.

________________________________________________________________________________________________________________

2.1. Zlatý R. starý telefon. A jeho budík. Ten nový budí hlavně mě. Zase uklízet loužičku po Čiky. Konečně čas pro blog. Dělám si doupátko v obýváku. Na gauči. Tentokrát se opravdu musím vykurýrovat. Dopoledne se proleju litrem zeleného čaje. Odpoledne šípkového. Šišlám na kocoura. Který si taky dělá svůj bunkr. Komentuju z tabletu. Abych si na něm přivykla psát. Jde to hodně pomalu. Ale už snižuju počet chyb. Jsem bez energie. Se "zanudlenou" hlavou. Na to pomáhá jedině vana. Vůbec se mi z ní nechce vylézt. Nechápu, proč "dělají" některé pomeranče s peckama. Proto je nerada jím. Dojídáme čokolády z adventního kalendáře. Je jich nějak hodně. Film Hříšné noci. A mně se vůbec nechce spát.

________________________________________________________________________________________________________________

3.1. Nabídky práce a hoodně trpělivosti a snahy o optimismus. Zvláštní, že z míst, na které se cítím nejvíc způsobila, nejmíň odpovídají. Vzpomínky na dobu před odstěhováním do Prahy. Víc jsem se radovala. Asi pro vidinu růžové budoucnosti. Teď žádné vidiny nemám. Taky jsem měla spousty známých. A cítila se oblíbená. U některých kamarádů. U zákazníků v práci. Radši snad vzpomínat na jinou dobu. Na začátky s R. Zachvacuje mě touha po romantice. Po nekonečném ňuňání, žvatlání, pohledů do očí a nošení na rukou. Ach jo. Těšení se na R. a radostné vítání. A pak kupa nádobí. Nemám ráda nekončíci povinnosti. Kdy nikdy není splněno. Film Občanka Ruth. Zajímavé machinace, to mě baví. Prý komedie???? A o tom to celé je. Rozdíl mezi komedií a tragédií je kde? V tom, jak je věta řečená? Co rozhoduje o tom, jestli na pohled smutný příběh je pozitivní nebo negativní? Asi divák či čtenář sám. Možná slova, která situaci popíšou, rozhodují o tom, jak na ni bude nazíráno. Ne však o tom, jaká skutečně byla.
________________________________________________________________________________________________________________

4.1. R. dlouho pospává. A já krastinuju na mobilním internetu. Čtu blogy, které nekomentuju. Lednice je prázdná. Na programu je dojídání zbytků. Mňam, kedlubnová polívka s celerem. Konečně se pouštím do dopisu pro A. Muka, donutit se. Zkouším nový louskáček na ořechy. Od Ježíška. R. se cítí mizerně. Taky na něj leze rýma. Malý skrytý konflikt. Ohledně samozvání jeho matky. Nemám ráda návštěvy. Ty, kterým se musím věnovat. Ty, které jsem nepozvala. Ty, které jsou mi cizí. Nehádáme se. Ale stejně to visí ve vzduchu. Jedna z obvyklých rozepří. Co kazí náladu oběma. Čtu Optimismus. Ruminace. Převedeno do psychiky. No vida. Tím jsem taky dřív trpěla. Teď už jen občas před spaním. Nebo ve stresových situacích. Nutkání "přežvykovat" a nípat se v problémech. Hledat příčiny, snaha nalézt řešení. Ale vlastně jen nimrání se s následkem prohloubení deprese. Už jsem to eliminovala. Běžně umím sama sebe rozptýlit. Jen nechápu, proč to terapeuti považovali za špatné. Proč se chtějí pitvat v problémech, které nepovažuju za akutní? Mám chuť na pudink. R. mě instruuje v jeho přípravě. Ehm. Od vaření mě odrazuje ještě něco jiného než jen lenost. Naprostá bezradnost. To už hraničí s psychickou poruchou. Řešit detaily každého úkonu. Jsou tohle opravdu dvě třetiny? Nemám to míchat raději vařečkou? Mám to vmíchávat postupně nebo najednou? Je už to dost husté, nebo není? Vaření jednoho pudinku je pro mě soutěžní hra s tisícem otázek. Ne, tohle není normální. Ale dá se to snad normálně vysvětlit. Nejistota, pramenící ze zážitků z dětství + posedlost dělat věci, co nejlépe dovedu + touha po kvalitním výsledku. Náhodou narážím na oblíbené dětské filmy. A R. je se sebezapřením se mnou sleduje. Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšony. Ke konci druhého už skoro usínám.
________________________________________________________________________________________________________________

5.1. Děsivé sny. Ach jo. R. je bezvládná mrtvolka. Tak do něj hustím trochu Naučeného optimismu. Když se vykopu z postele, mám kupodivu celkem energii. Odhodlaně se pustím do tvorby svého diáře. Což spočívá ve vystřihování dnů z kalendáře a lepení do bloku. Už nikdy více. To byl zase nápad! R. mi k tomu pustí nějakou šílenou komedii. Holky na tahu. Aspoň mi to jde líp od ruky. Jen kočky to narušujou. Snaží se mi válet v rozdělané práci. Udělám si jen dvě pauzy. Jednu na oběd a jednu na večeři - spojenou s telefonátem se ségrou. A ještě na dělání biskupského chlebíčku. Nemůžu přestat. Protože jsem se dostala do tempa. A protože už se nechci znovu odhodlávat. To je na každé práci stejně většinou to nejhorší. Odpoledne mám jako zvukovou kulisu konspirační teorie o iluminátech, 11. září, atp. V deset konečně padla. Hrajeme karty. Divím se, že mi to ještě myslí. A o půlnoci se mi zase nechce spát. Povídáme si. Mám to ráda. O oblíbených hračkách z dětství. Jak jsem zbožňovala puzzle. Kostičky, co měly na každé straně jiný obrázek. Samolepky Lutra. A moje úplně první želvička s červenýma potápěčskýma brýlema a ploutvema z kindrvajíčka.

________________________________________________________________________________________________________________

Eckstein, Eckstein alles muss versteckt sein!
Eckstein, Eckstein alles muss versteckt sein!

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 6. ledna 2014 v 14:23 | Reagovat

Taky nerada před někým něco dělám. Dopadá to pak strašně.
To jsme měli stejné, když jsme byli na Silvestra u známého - každý měl jiný čas :P a jsem ráda, že jsem nebyla jediná, co neobvolávala lidi.
Možná by se to pak změnilo a i kdyby ne, máš tři měsíce na to, abys odešla. Dej tomu šanci a věř si :-)
Na fotce je čičina úplně k pomazlení :)))
Sice s lidma jsem pořád na bodu mrazu, ale mám teď pocit štěstí (jestli je to ono) - tak ti ho taky posílám :-) Zatím každý den cvičím, dneska jsem volala na byty, koupila si zdravou svačinku do práce (co nejlevněji to šlo - ale to dělám vždycky)
Slovo ,louskáček´ mi vždy přišlo srandovní, dokonce, o pár let zpátky jsem měla křečka: Luskáčka.
Opět další věc, co máme stejnou. Přemýšlím nad jednoduchou věcí, jak ji mám provést co nejlépe.
Fajn diář, jsi strašně šikovná, mohla bys prodávat na Fleru ;)

2 eri-cka eri-cka | Web | 6. ledna 2014 v 16:04 | Reagovat

Taky nemám ráda, když mě někdo pozoruje při práci, ale víc mě to vadí před našima než před cizími, možná proto, že nemají důvod mě buzerovat :-) Kočičce je nejlíp, pěkně se vyvaluje :-D

3 Beatricia Beatricia | Web | 6. ledna 2014 v 17:12 | Reagovat

Výborná věta, která může reprezentovat pravdivé motto: "Na každé práci je nejtěžší se odhodlávat." Výborně jsi to vystihla.
Velice se mi líbí tvůj popis, jak máváš rukama v případě automatového osvětlení. Já mávám stále rukama před dveřmi, když chci zasunout klíč a samozřejmě, že světlo zhasne. Tak tancuju jak derviš na chodbě, než se rozsvítí. To je ta sofistikovaná automatizace.
Přeji ti veškerý úspěch a nej, nej, nej... dosaaď si potřebné údaje.☼☼☼

4 Ježurka Ježurka | Web | 6. ledna 2014 v 17:46 | Reagovat

Také jsem se zasmála, když jsem si tě představila, jak máváš na WC rukama, aby bylo světlo. Mně se to už taky stalo, tak rozumím. A před někým něco dělat je opravdu jiné, to já taky nemusím. Tak ti přeji, aby bylo vše už jen lepší, když tomu budeš věřit, tak se to stane!

5 L. L. | Web | 6. ledna 2014 v 18:10 | Reagovat

Závidím ti že se učíš tak rychle, já měla tabletové chvíle asi tak max. 3 od Vánoc. :D A pokaždé jsem to po chvíli vzdala. xD Ty fotky jsou boží, hned bych se tam vydala. :3

6 Ivet Ivet | Web | 6. ledna 2014 v 18:26 | Reagovat

Děkuji ti za komentář u mě na blogu, máš tu zajímavé příběhy, poznatky a vůbec, je vidět, že se nedokážeš nudit, nebo popisovat zcela normální denodenní činnosti, u tebe to prostě žije! :-)

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 6. ledna 2014 v 22:27 | Reagovat

Vzpomínám si na jednu důležitou zásadu ze Čtyř dohod: Dělat věci nejlépe, jak člověk dovede, ale ne lépe!

Dobré - příchod Nového roku jako rušivý element! :-)

8 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 6. ledna 2014 v 23:05 | Reagovat

Lutru jsem si musela vygooglit, nějak už se mi mažou paměťový stopy :)

9 pavel pavel | Web | 7. ledna 2014 v 0:09 | Reagovat

Ja měl nedávno kedlubnové zelí a báječně mi chutnalo. Včera jsme poprvé zkusil uvařit celerovou omáčku a nestála za nic.

10 Vendy Vendy | Web | 7. ledna 2014 v 22:08 | Reagovat

Ta druhá fotka má moc pěknou a zajímavou úpravu. V čem upravuješ? Fotoscape? Tvůj vlastní foťák? Nebo nějaký prográmek?

11 Vendy Vendy | Web | 7. ledna 2014 v 22:22 | Reagovat

Rozlišit komedii od tragedie nebo dramatu mi v současné době začíná také připadat téměř nemožné. Dřív to bylo jasné, u komedie se člověk smál, u tragedie se nesmál. U dramat se většinou taky nesmál. Dokonce se šuplíkovaly i tragikomedie, tedy poměrně vážnější film s komickými a komediálními prvky. Uf to jsem se rozepsala. Chtěla jsem říct, dnes vidím nějaký film pod nálepkou komedie a říkám si, co je na tom komického? (Tak třeba Pupendo, bylo tam pár záchytných bodů, kde se člověk zasmál, ale v podstatě to byl dost hořkej film. Komedie je u mě třeba S tebou mě baví svět, nebo Jáchyme, hoď ho do stroje... :-))
Koukám, že tvoje kočky mají podobnou zálibu jako můj Samet. Taky se mi válí v knížce, když si chci číst, leze mi na počítač, když potřebuji psát, a pokud se náhodou usalaší na okně, po chvíli začne tahat za žaluzie (i když je mám povytažené, aby měl, chudáček nebohej, pěkný a neohraničený výhled z okna ven. )
K Silvestrům a Novým rokům - už několik let trávím Silvestra doma, zjistila jsem, že mi to naprosto vyhovuje, kodrcat se někam, abych se zhulákala a druhej den měla fialovožlutýho draka, to už mě přešlo :-)
Možná i vy se k tomu jednou dostanete, a vůbec to nemusíte pokládat za bačkorovatění. :-)
Jinak, vařit před někým, z toho jsem taky mívala hrůzu, protože mi to moc nešlo, ale když mi to nešlo jen přede mnou samou, tak to tolik nevadilo, jako když to nešlo před někým, včetně mé matky.
Puding je lehounký, za párkrát uvaření zjistíš, že na tom nic není. Kup si hrnek s odměrkou a rovnou si naodměrkuj mléko, nech trochu na rozmíchání s pudinkem a zavařeno je během minutky, stačí, aby zhoustnul. :-) To jsem spíš mívala problémy s mlékem, které mi párkrát uteklo, ale teď už u něj číhám jak kočka na myš a jak se začne zvedat pěna, liju puding a míchám. :-)
Vlastoručně vyrobený diář se mi líbí!
A co biskupský chlebíček, jakpak ten dopadl, když už ses do toho pustila?

12 Bev Bev | E-mail | Web | 8. ledna 2014 v 6:44 | Reagovat

Ten nápad s vlastnoručně vyrobeným diářem se mně moc líbí. Občas ráda stříhám a lepím. :D Ovšem nevím, co bych si do diáře psala? Plánovaná kastrace Míny, odčervení Charlieho, prohlídka u zubařky... No to by taky šlo. :D
Moc se mi líbí poznámka, že ...slova, která situaci popíšou, rozhodují jak na ni bude nazíráno... a taky čtenář, nebo divák.
To mám taky vyzkoušené, že se mi rádoby vtipné situace jeví tragicky a naopak.
Vcelku se mi zdá tento tvůj zápis v porovnání s jinými optimistický a několikrát jsem se musela smát. Třeba zanudlená hlava, pomeranče s peckama a mávání rukama na záchodě mě velice pobavilo. Ale možná je to zase jen ten subjektivní pocit a ty jsi to cítila úplně jinak. Ať tak nebo tak, přeju hodně štěstí, energie a úspěchů ve všem do čeho se pustíš. :D

13 bludickka bludickka | 8. ledna 2014 v 9:44 | Reagovat

[1]: To není o věření si. Zkus si představit, jak zítra tlumočíš lidem s úrovní angličtiny, kterou máš dnes. A podmínkou prekladu je, aby byl doslovny a bez koktani. Zkratka nemozne. To se neda ucit zabehu. Za poslani pocitu stesti dekuju, to se vzdycky hodi:-) Ono vystrihat papiry a nalepit je do sesitu, na tom nic neni:-)

14 bludickka bludickka | 8. ledna 2014 v 13:33 | Reagovat

[5]: Naucila jsem se hlavne vse co potrebuju, abych mohla fungovat na netu. Zbytek zatim neresim:-)

[7]: Nevzpominam,ze by tam byl dodatek - ne lepe:-) O to nejlip se snazim. Hranice pro me je jen vysileni nebo pocity marnosti:-)

15 bludickka bludickka | 8. ledna 2014 v 13:40 | Reagovat

[10]: Upravuju v mobilu a Photoscapu. Myslim, ze ta uprava,kterou jsem pouzila na fotce se skolou se jmenuje starodavna fotka:-)

[11]: Nevzpominam si na nejakej silvestr,kterej by stal za to:-) Staci mi nebyt doma,jinak nicmoc uz neocekavam. Vypila jsem za celej vecer trojku vina, takze to se mnou opravdu ani nehnulo:-) S biskupskym chlebickem to slo,kdyz jsme ho delali s R. spolecne:-)

16 bludickka bludickka | 8. ledna 2014 v 13:50 | Reagovat

[12]: Ja si tam krome jineho pisu ukoly, co potrebuju nebo chci udelat, setkani s kamaradkou, film v kine, prokladam vstupenkama, apod. Jen se mi zda, ze je prilis objemny uz ted a to jsem do nej jeste poradne nic nedala:-)
To je prave ono. Zalezi, kterym z myslenek dam momentalne sanci se zvecnit a z toho pak plyne, jestli se muj zivot jevi pozitivni nebo negativni, pritom je mixem obojiho. Zalezi jestli vety pisu jako fakta.pak se jevi temnejsi, pokud si s nimi hraju, najednou tataz situace pusobi uplne opacne. Na ctenare samozrejme. Pro me je to stejne. Jedna vec se da vypravet jinymi zpusoby, a to znacne ovlivni pohled ctenare, zda je to tragicke ci vesele. V tom to cele kouzlo je. Prijde mi to absurdni:-)

17 bludickka bludickka | 8. ledna 2014 v 13:54 | Reagovat

Takze mala zkouska potvrdila,ze kdyz pisu obcasnik - vic dni najednou - stroha fakta a shrnuti pusobi jako bych byla v depresi. Pokud pisu denne a stiham si zaznamenavat ruzne postrehy, ctenari to vnimaji jinak.Pritom se citim porad stejne:-)

18 Lů | Web | 9. ledna 2014 v 19:57 | Reagovat

Taky nerada dělám něco před někým jiným.. a je úplně jedno, jestli je to někdo známý nebo cizí.. necítím se při tom vůbec dobře. :)
Bang (myslím, že to bylo ono) jsem hrála asi dvakrát u kamarádů, zrovna nedávno - a na takový hry vůbec nejsem, takže já bych v životě nevyhrála. :D
Já jsem si na Silvestra s přítelem o půlnoci připila, ale s nikým jsme si nevolali ani nepsali. :) Nemám ráda telefonování, takže mi to plně vyhovovalo. :D Jinak mě mrzí, že ti bylo takhle zrovna na konec roku... mě to potkalo o pár dní později, naštěstí to byla ale "jen" jednodenní bolest, kterou se mi nakonec podařilo zahnat třemi ibalginy. :D Snad už je ti taky líp! :)
Taky bych ráda trochu toho optimismu, jak jsi napsala... škoda, že ukrást nejde. :/
S tím pohovorem - za zkoušku nic nedáš. ;) To si vždycky říkám. Když tam půjdeš, budeš mít šanci, že uspěješ.. pokud nepůjdeš, tu šanci si rovnou vezmeš. :) Joo, radí se mi dobře, ale kdybych byla ve stejné situaci... :/
Taky hodně často, když mám něco dělat a nechce se mi, čtu blogy, které ale nekomentuji. :) Jsem tím schopná trávit hodně času.
Jéé.. Jak vytrhnout velrybě stoličku, Jak dostat tatínka do polepšovny - oba filmy jsem měla vždycky hrozně ráda. :)
Máš můj obdiv za to vystříhávání dnů z kalendáře a lepení do diáře - na to bych neměla trpělivost. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama