Jak svět přichází o pracanty aneb Nevadí, že nemám prachy, hlavně že se nadřu.

24. února 2014 v 21:48 |  Občasník

8. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

17.2. Den nezačíná tak zle. Upravit se a nalíčit. Snažit se zasadit do role. Vzezření trochu narušuje kočičí ochlupení. Pěkně se na mně vyjímá. Marně se snažím číst v mhd. Marně nasávám optimismus ze slunečních paprsků. A pak to mnou projede jako vlna: Nechci tam! Neváhám a jdu kupředu. Dřív než stihnu pomýšlet na útěk. Proč jsem vlastně chodila? Vypsat pár papírů. Šéf je nepřítomen. Vedoucí mne představuje budoucím kolegům ze všech oddělení. Usmívám se a cítím se úplně v pasti. Neměla jsem se jen přijít domluvit? Konečně narážím na platovou otázku. O níž rozhodne šéf. Já mám jen druhý den nastoupit. A zbytek se dozvím ve smlouvě. Ta past není jen zdání. Vedoucí zkouší zjistit orientační částku. O šest tisíc míň než co bere holka, místo které nastoupím? O tři míň než jsem brala na stejné pozici na stejném místě před lety? O šest míň než v mém posledním zaměstnání? Odcházím s pocitem naprosté porážky. Robot. Odeslat slíbenou knížku. Snažím se nebrečet v tramvaji č. 9. Zrušit životní pojištění u kluka, kterého bych nazvala Vietnamcem, i když určitě nebyl. Jeho kolegyně mi hustí do hlavy, jakou dělám blbost. Že tak výhodné podmínky už nikdy nedostanu. Co je komu do mě? Úplně hloupá časová skulina. Málo času na to jet domů, moc na to zůstat ve městě. Nechci být sama. Jedu třičtvrtě hodiny na oběd za R. Číst si je nereálné. Snažím se nebrečet v metru. Snažím se nebrečet nad smaženým sýrem. Další hodina cesty zpátky do centra. Vyzvednout občanku. Další prázdná hodina. Jet do Palládia. Koupit si víno. Šroubovací. A za rohem Alberta do sebe pořádnej kus naklopit. Nedočkavě. A pak ještě dvakrát. Při zkoušení oblečení v kabince. Konečně chvilková úleva. Existuje ještě nějakej jinej lék, než opít se na punkovým koncertě, nebo alespoň opít se a poslouchat punk? Chvíli jsem mrtvá a otupělá. Poslední návštěva terapeutky. Tentokrát nebrečím. Ale nemám k tomu daleko. Ani další hodinu cesty zpátky. Cítím se hrozně. V půl osmý jsem konečně doma. Udělat si večeři. Udělat si oběd na další den. Dělat, udělat, dělat, udělat, dělat, ... Už se nesnažím nebrečet.


________________________________________________________________________________________________________________

18.2. Kocour doráží. Nechce chápat. Že jdu do práce. Myslí si, že jsem si přivstala. Abysme si mohli hrát. Mhd překvapilo. Dojezd o deset minut dříve, než mi sliboval idos. Se čtvrthodinou rezervy celkem slušná doba na vymrznutí v sukni. Než se dostanu do budovy. První den ve staronové práci. Holkám se nelíbí, že kašlu. Lamentování, že takový je život, si nechám pro sebe. TH snídá. Tak jdu na pokec za ŠČ. Hlavně nezvedat pracovní morálku. Dokonce pro mě TH přijde. Abysme prý konečně začly něco dělat. Už znova nesmím sklouznout do přehnané angažovanosti. Dělám si poznámky, snažím se pamatovat si co a jak. -V., ukažte Andree, kde jsou spisy. -Půjdem nejdřív do sklepa, jo? (To jsem si mohla myslet. Nezapomenutelná figurka. Studnice hlášek. Blázen.) -My jsme si tykali že jo? -Netykali. (Ani bysme nemuseli začít, ale čert to vem.) Vedoucí mi oznámí, že plat bude skutečně mizerný. Rozbrečela bych se. Kdyby to vedlo k něčemu jinému, než jen k tomu že se ztrapním. Jak to říkala terapeutka? Že jsem si zvykla, že život nikdy nebyl snadný, neznamená, že snadný být nemůže? Nějak neumím věřit. Že když mě někdo desetkrát kopne do břicha, pojedenáctý mě pohladí. Snažím se soustředit na práci. Ale hlavně se tentokrát nepředřít. Dělám si pauzu kdy TH. Nevidím důvod, proč bych se neměla snažit flákat. Z pauzy mě v polovině odvolá vedoucí. Mám smlouvu. Šéf se neobtěžoval s tím, že by mě chtěl vidět. Zarytě jí podepisuju bez mrknutí oka na kolonku se mzdou. Aby se mi náhodou nezačly lesknout oči. To jsem to dopracovala. Třicítka pomalu na krku a mám se snad hůř jak ve dvaceti. Jestli to tak půjde dál, nebudu mít vlastní bydlení a dítě asi nikdy. A motivaci se o něco snažit už taky ne. Jak člověk začne jít proti svým hodnotám. Když zjistí, že se jimi sám bije. Jak to říkala terapeutka? Dělat věci tak, aby mi v nich bylo vzhledem k situaci co nejlépe. Aspoň o to bych se mohla snažit. Mohla. Vedoucí mě posílá domů. Ať se pořádně vyležím. Asi si holky stěžovaly, že chrchlám. Mám přijít až v pondělí. Konečně nějaká prima zpráva. Raduju se. Aspoň na chvíli. S ŠČ diskutujeme o mém platu. Diví se. A říká, ať hledám dál. Jako by mě to "svolení" trochu ulevilo. Boj, nebo destruktivní rezignace. To je pro mě typické, jak se zřejmě domnívá terapeutka. Tak se snažím nerezignovat a posílám dál životopisy. Ačkoliv mi to víc bere než dává. Několik hodin hledání jehly v kupce hnoje s pracovními inzeráty. Člověk a jeho práce dnes nemají žádnou hodnotu. Finanční. Jsem levná náhražka stroje. A zaměstnavatelé jsou si toho moc dobře vědomi. Brzy bude většina z nich nabízet minimální mzdu. I přesto jim totiž přijdou stovky žádostí o místo. Utéct do lesů? Nalhávat si? Přijmout, že se nikdy nevymaním z role otroka tohohle systému? Že ze mě vydojí zbytek sil a pak mě odkopne? Nejsem Don Quijote, a tak se smiřuju. A budu se snažit nenechat se úplně vysát. Tak jak jsem to dovolila minulé práci.
________________________________________________________________________________________________________________

19.2. Chci zastavit čas. Zavřít se doma. Ani nepotřebuju vycházet. Ani ven na film. Zvláštní jak je fajn být od všeho a ode všech izolovaná. Stačí mi počítač. Volám si s L. Diví se. Že jsem to místo za takových podmínek a s takovým přístupem vedení přijala. Může si člověk vybírat? Dlouho ne. Děláme si k večeři smrduté brambory. Možná jedno z posledních všednodenních vyvařování. Šetřím si svojí decku vína. Díváme se na film V cizí kůži. Už si nevzpomínám, kdy jsem měla chuť a energii dívat se na víc než na primitivní komedii.

________________________________________________________________________________________________________________

20.2. Proč čas doma utíká tak rychle. Snažím se začít den dobře. Užít si R. než odejde do práce. Otevřít si okno. A nechat se hřát sluníčkem. Chtěla bych být chvíli bez myšlenek. Abych si to mohla vychutnat. Zodpovídám si koučovací otázky. Možná by bylo fajn je dát na blog. Vědět, co by odpovídali druzí. Holky z léčení si chtějí dát sraz v Café Louvre. Jako by myslely, že na to mám. Nejsmutnější je, že ani mít nebudu. Až budu makat se stejným úsilím a stejnou pracovní dobou jako oni. Za mnohem menší plat. Zase budu počítat koruny. Zase budu za sociála. Co cucá dvě hodiny to nejlevnější pití a kouká jak se ostatní ládujou zákuskama. Nevím, kde je chyba. Zasloužím si víc. S R. v nákupáku. Na to se musíme posilnit vínem. Nechápu, jak jsou příbory drahý. Asi si hned tak novej nepořídíme. Kupuju si halenku. Abych měla do práce. Ne že by se mi nějak líbila. Ale za tu cenu to jde.

________________________________________________________________________________________________________________

21.2. Jéé, vůbec se mi nechce vstávat. Busem za JR. Kavárna, kam jsem se těšila, má zavřeno. Tak do jiné, dražší. Opět předvádět tu parádu, že dvě hodiny cucám to nejlevnější. JR. na tom není o nic líp. Haha. Můžu mít halenku, sukni, namalovaný oči, drdol, pracovat v advokátní kanceláři a stejně budu pořád socka. Mám ale jiné starosti. JR nevyšlo umělé oplodnění. Je mi to líto. Drží se. A já se snažím chovat opatrně. Vyslechnout, ale neklást necitlivé dotazy. Rozptýlit, ale vnímat, jak se cítí. Snad se mi povedlo nešlápnout vedle. Volá mi vedoucí. To jsem mohla vědět. Furt jsem doma a jednou vyrazím ven a hned volá. Ach. Taky by život občas nemusel bejt takhle trapnej. Ruším pohovor, kam mě pozvali. Těžko na něj půjdu, když budu v práci. Přesně jak jsem předpokládala. To není pesimismus ale čistá realita. Ověřená nejen mnou. Zvláštní, kolik lidí si to neuvědomuje. Řeším nedodání programu kina do časáku. Protože mi stále neposlali podklady. Tak celá šťastná volám do Aera. Pátek večer. Volno. A já se s tím takhle mordím. R. se rozčiluje, že na něj mluvím. Chce si číst. Ale já nechci žít jen ve své izolované bublině. -Ty bys byl nejradši sám a měl konečně klid co? -Ne. Já bych byl nejradši s tebou a měl konečně klid. Hm, hezké. Asi není možné. Nejsem žádnej inventář. Mám své potřeby. Povětšinou nenaplněné. Čtu si korektury ostatních autorů. Když jsou kritizováni, zvedá mi to náladu. Zlá, zlá holčička. V půl jedenácté koukáme na Babovřesky. Kvalitní film rozhodně nečekáme. Jsem ráda za všechno, co je schopné rozptýlit shluky mých myšlenek.
________________________________________________________________________________________________________________

22.2. Chci začít den dobře. Ale probouzím se nevyspalá a rozlámaná. Seká se mi mobil. Přestala fungovat další část displeje. Takže konec hraní autíček. Nejde se připojit na wifinu. Začínám se vztekat. Sestavuju si program Jednoho světa. Musím pečlivě vybírat, vzhledem k financím. Snad bych mohla dostat dva volné lístky od Aera. Za tu trpělivost, co s nima mám. R. si čte. Pak pospává. A zase mě nevnímá, neodpovídá, nereaguje. Odbývá kývaním a pak neví, co jsem říkala. Rostu, kvetu a šílím. Myslím, že vztah není jen o společném vaření, stěžování si na pracovní den, koukání na filmy, hraní karet a sexu. Doufám! Občas mi chybí společná aktivita, plánování, snění, smích, ňuňání, sdílení nepodstatných drobností. Děláme roládu po vzoru Eričky. Bohužel nevypadá tak dobře. Ani nevypadá lákavě. Spíš jako by byla umělá. R. jde ven s kamarádem. Já jedu domů za NT a IŠ. Dorazí i jejich kamarád RC. Kterého vidím prvně. Baví se o společných známých, koncertech, turné kapel, kdo bere kokain,... Po hodině mlčení ani nemá cenu začít mluvit. Máme dvě lahve rumu a kocoura, co se děsně rád mazlí. Se všemi kromě mě. Jsem nějak špatně napojena na vesmír. Co dělám špatně? Proč nemůžu dostávat, co chci? Jakoby kocour vycítil to chtění a zalekl se. Mám přestat toužit? Večer vcelku fiasko. Ale je mi to jedno. R. sliboval společnou cestu. A teď se mu nechce z hospody. A mně samotné. Jedu ho vyzvednout. Je úplně namol. Ještě si dáváme jedno. Zázrak, že mě představil jednomu z kolegů. I když bývalému. Asi nebylo zbytí. Zase žvaním a on tvrdí, že vnímá. Ale zas jen tak napůl. Chybí mi pozornost a zaujatost mojí osobou.
________________________________________________________________________________________________________________

23.2. Ach jo. Zase ten stav. To něco nepopsatelného. R. leží a naříká. Ani mně není kdovíjak. Ale ve srovnání s ním...Vykopu se z postele až ve dvanáct. Nemám energii dělat snídani. Tak piškoty. Mě trochu nakopnou. Procházkou na nákup. Neplánové zastavení a vytržení z koloběhu. Posezení na lavičce. Chvíle klidu a přítomnosti. Krátkodobého uvědomění a pochopení. Procházení po obchodě. Snění u regálů s potravinami. Získaná energie použitá na haldu špinavého nádobí. Chvíli mám lepší náladu. Ohřívám polívku. Plánuju večeři. Tahám R. ven na procházku po cyklostezce. Samozřejmě slunce se v tu jedinou dobu schovává pod mrakem. Že mě to překvapuje. Předpracovní nálada. Večeře placka co dům dal. Film Něco jako komedie. Konečně něco milého a ne úplně klišovitého a tuctového. A mohla bych se v tom při troše snahy občas i najít. A pomelo. Hrozně se netěším, až skončí jeho sezona. Na čem si pak budeme pochutnávat u filmů?

________________________________________________________________________________________________________________

Nemám prachy, nemám nic
Žena se zvrhla, někam mi zdrhla
Nemám práci, nemám byt
Život je krásnej, já jsem tak šťastnej
Nemusím myslet, nemusim makat
Nikdo mě nehoní, můžu se flákat
nemusím poslouchat, nemusím nic
A teď mi řekni kdo je tu víc

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 luc luc | Web | 24. února 2014 v 21:57

paráda :-)

2 L. L. | 24. února 2014 v 23:15

A já si na něco stěžuju... mám ten dojem, že teď na tom budeme asi platově stejně. Připoměla jsi mi období, kdy jsem nastoupila do práce :( Kdybych ti mohla nějak pomoct...
Fotka kočičky u okna je bombová :O)

3 Vendy Vendy | Web | 25. února 2014 v 13:27

Chápu tvé rozčarování a tvůj pocit, že se nic nezmění a nic nezlepší, tyto pocity jsem mívala dlouho (taky mě pořádně drtily v soukolí) a občas mám zas a zas,třeba minulý týden. S penězi je to špatné, protože na penězích závisí převážně kvalita tvého života, tedy ne že by byl nekvalitní bez peněz, ale když si nemůžeš nic dopřát, je to na nic. Někde jsem slyšela větu, bída ubíjí ducha. A souhlasím, je to pravda.
Přesto nepřestávej v hledání další práce. Akorát, že horší podmínky k případným pohovorům (čas, kdy jsi v práci, to je hodně velká brzda). Nedivím se tvé nechuti a když si ani doma nemůžeš popovídat, je to zlý. Doporučila bych ti týden sólo někde na nějakém pobytu, třeba wellnes,(malá odluka by vám prospěla, abyste si od sebe odpočinuli a zase se trochu našli) jenže to jsme zas u těch peněz, protože to něco stojí. A jsme zas tam kde jsme byli. Ale pořád to nevzdávej, nikde není psané, že to musí být tvůj celý život. Dnes se to zdá být beznadějné, za týden nebo za měsíc to může být jiné.
A hlavně, nedělej víc než musíš! (myslím, v práci, samozřejmě), protože za ty prachy ti nějaká větší angažovanost nestojí, akorát by to dopadlo, že bys dělala víc a za stejné peníze, na to mysli, když tě chytne nějaká chuť být aktivnější než je nezbytně nutné.
Kočinky jsou ňuní.

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 25. února 2014 v 19:10

Určitě bych pokračoval v hledání. Pozitivní může být to, že máš aspoň něco v záloze a při dalším hledání budeš vědět, že nemusíš za každou cenu uspět. Ono to při pohovoru bývá znát. Rezignace není dobrý rádce. A alkohol, myslím, teprve ne.

Staré přísloví říká: S penězi není tak dobře jako bez nich zle. Ale když nepolevíš a nenecháš se otrávit, jsem přesvědčený, že se situace zlepší.

5 Vendy Vendy | 25. února 2014 v 21:10

[4]:To je pravda, když už práci máš, můžeš být jistější i při pohovorech. Pořád máš zálohu.

6 Beatricia Beatricia | Web | 25. února 2014 v 23:02

Nevzdávej se, bojuj, dokážeš to! To je mé vlastní motto, které mám v záhlaví blogu. A pomáhá, mám to ověřené. Zatím bych brala tu práci a hledala dál. Malý peníz je vždycky lepší, než žádný peníz. A navíc, časem přece získáš praxi a rutinu a to je důvod ke zvýšení platu. Přeji ti moc ten kýžený klid ve dvou.

Jinak ti děkuji za líbezný, hezký komentář a za inspiraci větru ve větvích. Udělala jsem ti tedy ten obrázek podle přání, mírný vítr si hraje s větvemi. Budu ráda, když se na to mrkneš, máš tam i poděkování.♥♥♥

7 pavel pavel | Web | 25. února 2014 v 23:04

S tím chrchláním jsme dva, taky mne to postihlo (napíši o tom zítra) a najednou mne život vůbec netěší. :D

8 Vendy Vendy | Web | 26. února 2014 v 0:09

Zlati, mimo téma - na blogu Bei se objevil nový obrázek podle tvého přání a inspirace. S rozvlněnými větvemi smrku. Zkus se podívat! :-)

9 tresčí játra tresčí játra | 26. února 2014 v 12:55

Vítej v novodobém feudalismu! Jak říká J. Keller, z většiny bude pracující chudina.

10 Bev Bev | E-mail | Web | 28. února 2014 v 7:45

Četla jsem jako vždy s obdivem. Máš úžasný styl a v každém tvém článku se skrývá množství zajímavých postřehů a myšlenek. Moc ti fandím. Určitě nepřestávej hledat. :)

11 krokodyleka krokodyleka | E-mail | Web | 1. března 2014 v 13:55

Ahoj, když jsem s tím začala, tak jsme darovat krev ještě nemohla, bylo mi 17, když mi potom bylo 18 a šla jsem tam, řekli mi že jsem anémická. Samozřejmě jsem jim neřekla z čeho. Takže tedka beru železo, uz asi čtvrt roku, trošku se to zlepšilo, upouštím si méně častokrát, snažím se, abych mohla chodit darovat, ale prostě čas od času to potřebuju, takže myslím, že je to trošku nekonečný. ;) ale lepší se to, povídala doktorka, takže až budu mít více hemoglobinu, tak pujdu darovat krev, a potom si zase budu pěkně dělat věci po svém. A potom třeba zase darovat. Kdo ví :)

S čím máš ty zkušenosti ?

Krokodyleka

12 bludickka bludickka | Web | 1. března 2014 v 14:57

[2]: Myslím, že tvůj plat je asi o malinko lepší :) Ale vzhledem k tomu, jakou děláš práci bys měla brát daleko víc! Pomáháš mi tím, že přidáváš komentáře, píšeš články, o tom, jak žiješ, nad čím přemýšlíš. To všechno mě těší :)

[3]: Nejen že je minimum času na pohovory, ale i na další hledání práce není energie. R. mě vyslechne o tom žádná, i když ho to unavuje, tak se snaží, ale pak už prostě nemá elán poslouchat ty drobnosti, ty moje postřehy, blbinky a plkání, sdílení těch nepodstatných drobností.

[6]: Nevím, kde pracuješ ty, ale tady rozhodně zkušenosti a odpracovaná léta nejsou žádným důvodem ke zvýšení platu. Na tvůj blog určitě během příštího týdne mrknu:)

[9]: Souhlas!

[10]: Děkuju, komentáře od tebe vždy potěší a zvednou náladu :)

13 Ježurka Ježurka | Web | 1. března 2014 v 15:43

Opravdu to nemáš jednoduché! Ale v žádném případě to nevzdávej! Jednou to přece musí vyjít! A snaž mít radost z každé sebemenší maličkosti!

14 L. L. | 1. března 2014 v 18:10

[12]: Meiby. To si právě myslí všichni, ale jsem v soukromém podniku a jsem třídově níž, než sestra :(
Tak to je od tebe hezké! Budu se snažit dál :-)

15 Lucerna Lucerna | 2. března 2014 v 12:25

Nastupit bez dohodnutia platu a este aby to on ustanovil je u nas uplne normalne. Zial vedsina ludi si to necha pacit. V Anglicku by ho poslali tam kde slnko nesvieti.
Podla mna vstah nie je len o tom co si pisala. Je hlavne starost a tuzba urobyt druheho stastnym. My sme s partnerom zaroven priatelia, ale naucila som sa ze ked pride s prace je vycerpany. A tiez, ze muz nestiha rychly tok myslienok, informaci. Bud ta nestiha pocuvat, alebo ho zacne priserne bolet hlava :)

A hladaj dalej. Isto najdes pracu s lepsimi podmienkami a potom das bossovi usmevom vypoved :).

16 Doma Doma | Web | 2. března 2014 v 18:24

Souhlasím, pokračuj v hledání a když nic, tak máš alespoň tohle jisté :)

17 doDina doDina | Web | 2. března 2014 v 22:37

napadl mě u čtení Tebe verš: "dostává mě melodie málo rozkvetlech růží"
určitě za tím něco vidíš, tvoje hlava taky pracuje na více úrovních

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama