Nemám nervy nervovat se

3. února 2014 v 16:06 |  Občasník
5. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

27.1. Piju, poslouchám muziku, čtu motivační knihu. Hustá chumelenice. Mě baví. Drdol z dredů ozdobenej sněžnou pokrývkou. Je mi hezky. Ne euforicky. Ale klidně, klidňounce. Vůbec nepociťuju zimu. Courala bych se vánicí donekonečna. (do vystřízlivění?) Kdybych nemusela na pohovor. Trvající deset minut. V advokátní kanceláři. Nevybere si mě. Vím to. Nejsem typ takovýho chlapa. A pohovorů má tak třicet. Takže proč by já? Zabíjím čas. Nákupem čistících prostředků v Tescu. Aniž by mi došlo. Že mě budou tížit v batohu skoro po zbytek dne. Touha po záchodě mě donutí být v restauraci o třičtvrtě hodiny dřív. Oběd s JR. Termín umělého oplodnění už se jí blíži. Zase do sekáče. Nic si nekoupím a proklínám tíhu batohu. Opět volný čas. Jet metrem, doprovodit JR. A pak zase zpátky. Vyřídit v bance změnu telefonního čísla. Setkat se s R. Setkat se s neuvěřitelnou krávou na přepážce kvůli změně trvalého pobytu. Asi se začnu k ostatním též chovat arogantně. Už mě nějak nebaví být milá. Fotka na novou občanku. -Může být? ... -Ježíšikriste!!! To je strašný!! -Tak vás mám vyfotit znovu? (Hm, nějak nevěřím, že by to pomohlo.) Blbej foťák a příliš zblízka, nooo. Narvanou tramvají na Žižkov. Do bytu za JK. Povídání, povídání, brambůrky, povídání, růžové víno, kuskus, povídání. Prej -Mám ráda, když se hosti neupejpají. Je tak veselá, že se s ní pořád musí člověk smát. Vše bere s humorem. Je to vůbec možné? Jediná, koho znám? Její přítomnost mi udělala dobře. Doprovodí mě na tramvaj. Nenavrhne další setkání. Ale snad bude. Je mi fajn. I doma. Blbnu. A pak vystřelí z lampičky žárovka. A tma. Všude. Nic nefunguje. Půl dvanácté. A připomíná mi to některé z mých nočních můr. Pojistky nejdou nahodit. Z naprosté neznalosti věci začínám být paranoidní. Nemůže třeba začít něco hořet? -Může, kdyžtak odejdem. R. to hodnotí svým typickým způsobem a usne. Já koukám do stropu. A uvědomuju si, že vůbec nevím, co bych tak měla dělat - v jaké posloupnosti - kdyby skutečně hořelo. O sny mám postaráno.


________________________________________________________________________________________________________________

28.1. To si člověk najednou uvědomí. Kolik radosti mu dělá elektřina. Během půl hodiny funkčnosti notebooku se snažím naposílat co nejvíc životopisů. Prý by nás mohl spasit hlavní jistič. Moc se mi nechce žádat o pomoc sousedy. Po tom, co jsme si přestěhovali ložnici za slabou zeď jejich bytu. Se je někdy stydím i pozdravit. Naštěstí nejsou doma. R. se mnou ztrácí trpělivost. A v polední pauze jede otevřít skříňku a nahodit páčku. Asi mě za to nenávidí. Zvláštní, že mě vždycky hrozně přitahuje, když něco opraví. Ale skuteční opraváři se mnou nic nedělají. Vymýšlím dárek k Valentýnu. Nějakou společenskou strategickou hru pro dva. Pro dva - to je těžké vybírat. Vlastně je to spíš dárek pro mě. Abych měla rozptýlení. Když R. nebaví pořád hrát karty. Ceny jsou brutální. Tak asi až na narozky. Z facebooku se dozvídám nemilou zprávu. O smrti jednoho známého. Příčinu neznám. Třicetiletého. Fajn kluka. Kterýho měl snad každej rád. Zpěváka čímdál oblíbenější skupiny. Přiměju R., že si na jeho počet dáme panáčka medoviny. A dalšího na počest OM díťátka. Protože už se ví, co to bude. Holčička. Mám z toho nevím proč radost.
________________________________________________________________________________________________________________

29.1. Šéfredaktorka už týden nereaguje na moje návrhy. Není to poprvé. A už podruhé se možná nedočkám vůbec. Takže další měsíc asi žádný článek nenapíšu. Ať nečeká, že se dostavím na poradu. Nebo omluvím. Proč se neustále snažím být spolehlivou? Pro někoho, komu nestojím ani za to, aby mě poslal někam? Jaká že to budu? Arogantní a překypující sebejistotou? Možná je na čase skončit se strachem, že by mě někdo přestal mít rád. Když ani nezačal. Po dvou letech, co se známe. Mě narozdíl od ostatních autorů nemá ani v přátelích na fb. Vlastně nikdo z redaktorů. Krom vydavatele. A bývalých šéfredaktorek. A to od ní ještě chci, aby mi zařídila akreditačku na Jeden svět. Dám jí chvíli na další odpověď. Jinak si to asi suverénně zařídím sama.

________________________________________________________________________________________________________________

30.1. Zkouším zvláštní metodu. Navodit stav alkoholového opojení, nebo spíš klidu. Bez alkoholu. Za pomoci stejných, jen nealkoholových rituálů. Rozhodně lepší než nic. Čeká mě zvláštní mise. Předstírat, že jsem zaměstnaná. Aneb hrát kompars ve firmě R. švagra. Přemýšlím, co by se mohlo pokazit. V obrovské budově nemůžu najít správné patro. Natož dveře. Několikrát volám, marně. Píšu smsku. Abych pak zjistila, že na číslo někoho úplně jiného. Neznámého. Které jsem si omylem uložila jako číslo PM. Dobrý start. Čas utíká rychle. Sedím u počítače. Jsem na internetu. Nestydatě se odvážím vzít si koblihu. Řeším hodinu, jak najít záchod. Pak, kde umeju talířek. Moje hlava se nenudí. Z banality vypracuju složitou rovnici. Naštěstí ji zvládnu vyřešit. Courání a mrznutí, čekání na tramvaj. Terapeutka. Mě už zase vzala o deset minut později. Stěžuje si na to i HCH. Nechci se ozývat. Opět se bojím. Že by mě pak neměla ráda. Na co jsem si přišla tentokrát? Asi bych se měla snažit přijít na to, co chci dělat. Ne v životě, klidně jen jednorázově. Postupně si vyvracet oblíbenou rodičovskou větu - Život není o tom, co chceš. Pomalinku a pomalinku se dostávat k těm věcem. Protože v současné době absolutně nemám tušení, co vlastně chci. Nedovedu se rozhodnout ani mezi dvěma činnostma. Smysl prý může být v tom. Že dělám co mě baví. Jen zatím netuším, co to je. Taky bych si měla dát občas pohov. A ne se pořád o něco snažit. Čekání u internisty. Sice se se mnou nepáře. Ale zase mi leccos vysvětlí. Funkci ŠŽ mám v pořádku. Hurá, tisíckrát hurá. Můžu zůstat na svém dávkování. Ani prý nemá cenu chodit na endokrinologii. Bude mě hlídat sám. Konečně někdo. Kdo mi snad zbytečně nebude zvyšovat dávkování. V hlavě už si myslím na snižování. Ale radši to nebudu hrotit. Mám málo červených krvinek. Prý jsem anemická. Myslím, že mám dobrý argument. Proč pít víc červeného vína. Horší je to s hodnotou ASLO. Zvýšená. Ne radikálně. Prý by to mohl být streptokok. V krku, v nose, v dutinách,... Možností je spoustu. Mám se mrknout na internet. (To jo. Leda v případě, že bych si chtěla myslet, že na to můžu zemřít.) Nebo navštívit ORL (To jo. Když nejsem schopná otevřít pusu na výtěr.). Tak teda nevím. Ráda bych věděla, jestli se s tím dá něco dělat. Bez doktorů. Ale mám strach si o tom něco hledat. Slepá ulička. Tvrdnout při čekání na autobus. Koupit si dobrou bagetu. Abych taky jednou myslela na svoje tělo. V autobuse je zima. A pak šíleně přetopeno. Myslím, že se zalknu. V rodném městě. Babi mi nakládá v půl deváté večer dva vrchovaté talíře polívky na přání. A pak ještě haldu žemlovky. Uf. Povídáme a povídáme. Vyprávím to, co běžně. Stačí se u toho smát. A občas přehodit pár slov. A hned je ze smutné historky veselá. Absurdní. Dovezla jsem si plyšáka. Aby se mi líp spalo. A nezbylo místo na noční košili. Babi mi půjčuje svou. Jen zírám. Průhlednou. Že se v tom stydím chodit i před dědou. Natož před bratránkem.

________________________________________________________________________________________________________________

31.1. Pípání (?-spíš řev) v pět ráno. Ááá, dědovi přišla sms. Nemůžu usnout. Pak divoké sny. Děda z plných sil skřípe dveřma od skříně. Už je čtvrt na deset. Mám přeleželou ruku. A bolí mě hlava. Takhle nějak se asi budu cítit v neděli. Jen o něco hůř. Musím si vzít půl prášku. Abych mohla fungovat. A to jsem včera neměla ani kapku alkoholu. Vidím, že se to nevyplatí. Povídat, prohlížet časopisy. Babi se mě snaží vykrmit. Dva talíře polívky, brokolice s bramborem, jablečnej salát. A diví se, že dva dortíky nedokážu do sebe nacpat dřív než po půlhodině. Srovnat si to v hlavě. Před návštěvou máti. Mít radost z jejího odchodu. Nutit dědu k prohlížení starých alb s fotkama. Jsem líná cokoliv. Stejně se nechám přemluvit. Zabít čas. Půl hodiny na mraze. A ségra se chce ohřát v potravinách. Opravdu to nevypadá nápadně. Malé prázdné potraviny. Střelená puberťačka, rozcuchaná dredatá holka a malej cikán. Který se motají čtvrt hodiny mezi regálama. Všichni čekají. Co se chystáme ukrást. A ségra vykřikuje -Dobře, tak já si teda koupím rohlík, abyste neřekli. Uf. Pivo. Dva kulečníky. Fotbálky. OK, úplně na plech. Mám ho ráda. Ale ty řeči! Výkřiky, jak jsem jeho osudová žena a jak mám pěkný prsa. A další. Ségra s JK z toho mají srandu. Snažím se vracet hovor do normálních kolejí. Aspoň se ke mně někdo zná. Prožívám svou chvilku důležitosti. OK byl vždycky super kamarád. Ale zjevně dlouho neměl sex. Nebo jsem byla extrémně přitažlivá (ehm,ehm). A jeho přítelkyně doma stůně. Ach ti chlapi!

________________________________________________________________________________________________________________

1.2. Představovala jsem si. Že tenhle den začne jinak. S větší energií. Ploužím se bytem jako mrtvola. Volám si s tetou. Aby mi řekla něco o hodnotě ASLO. Snažím se to nehrotit. Snídám rohlík s marmeládou a vrchovatej talíř polívky. Nechám si naložit batoh. Medem a marmeládou. Sotva to dotáhnu na nádraží. Natož na okružní procházce Plzní. S čurací zastávkou na kolu. Která mě aspoň trochu probere z mrtvých. Koupit vodku a džus. A sušenky k večeři. A sakra. Hrášek s partičkou zmaštěnejch. Proč se ke mně znají jen takoví známí? Z dob minulých? Říká mi Káťo. -Káťo, pojď s náma somrovat na víno... Vzpomínáš, jak jsme před osmi lety...? Nechci víno. A už vůbec ne somrovat. Chci se jim vytratit. Ale nehodlají mě nechat. Povede se mi ubránit vodku. Obětuju dvanáct korun. Doufám, že Hrášek nedostane do držky od kolemjdoucích. Které si vybírá zcela nevybraně. A na které pořvává, ať mu dají peníze na chlast. Když mu někdo vyhrožuje ránou, ještě provokuje. Nehodlám být svědkem. Od tohohle už jsem strašně daleko. A nechci nikdy zpátky. Schovávám se v ulicích. A pak zmizím v pizzerce. Konečně A. Žvaníme, žvaníme, ani si nestíhám vychutnat pizzu. Micháme vodku. Tlačíme se v narvaným trolejbuse plným pankáčů. Davy. Schováváme se s vodkou daleko od lidí. Už ve frontě se s námi někdo dává do hovoru. Pijeme venku, paříme vevnitř. Děsivě narváno. Nedýchatelno. Běhat ven v mikině. Propašovat pití dovnitř. Zpívat, zpívat. Dát si panáka. Přemýšlet, odkud známe všechny ty lidi. Co nás zdraví. -Tebe si pamatuju. Máš takovej netypickej obličej. (Nevím, proč to beru okamžitě jako urážku.) -Netypicky krásnej, dodává ined. (Nevím, proč to okamžitě beru jako vtip). Všichni známí se k nám znají. Jsme celebrity. Směju se, směju se, směju se. A celej svět se směje na mě. Jsem důležitá, rozzářená, kompenzující si reálný život. Bavíme se. Jen pro ten pocit. Všichni kluci jsou nadržení nebo nudní. Což se nevylučuje. Ti nudní jsou beztak určitě nadržení. A to jak jsou všichni nadržení, je zase obrovsky nudný. Je mi to jedno. Nikdo mě doopravdy nezajímá. Jen já, A. a euforické pocity. Útěk do sna. Bavím se s lidma. Který mě vlastně doopravdy nezajímají. O věcech, který mě vlastně doopravdy nezajímají. A je to docela úleva! Prostě nic neřešit. Jára, co se s ním sto let bavím o tom, že zabíjí králíky. A další domácí zvěrstvo. Jako by ode mě chtěl svolení nebo pochopení. A já se ho ptám na pocity. Protože je to sranda. A protože mi je vlastně úplně jedno, co kde nějakej Jára dělá nebo nedělá. Nehodlám cizím lidem říkat, jak se mají a nemají chovat. Sama vím houby, co je dobré a co špatné. Kdo ví? Jen ti, co si myslí, že mají patent na rozum. Ale neví stejně nikdo. -Kluci, já si musím odskočit. Ale už se nevrátím jo? Smějou se mojí upřímnosti. I když natvrdo nepřiznám. Že poslouchat o zabíjení už mě přestalo bavit. Skoro si dáme pivo s jedním klukem. Jen proto, že je tragickej. A poslat ho někam, by pro něj mohlo být frustrující. Ze solidarity. Naštěstí už nás nenachází. Kamil mi úporně vysvětluje, že chodit na pohovory je ponižující. Zdrháme všem. I nudnýmu klukovi, co se culí, jak kdyby setkání s námi bylo největší životní úspěch. Uf. Nechtěla bych si už někoho novýho hledat, br. Jeden jak druhej se mi zdají. Jsem hvězda, obletovaná, nafoukaně se se stokilovým batohem motám Slovanama. A kvílím, když mi A. oznamuje, jaká je sranda, že je půl čtvrtý ráno a ona vůbec neví. Kde se momentálně nacházíme a kudy domů. Střídáme se o batoh a ve čtyři konečně vytoužená postel.

________________________________________________________________________________________________________________

2.2. Půl osmý. Křeče břicha střídají křeče v hlavě. No a co. Škoda, že prostě nedokážu spát. S alkoholem v krvi. A se světlem za oknem. Vstát a oblíct se je vždycky to úplně nejhorší. Aspoň že je zima. A příjemnej vzduch. Cestování po Plzni, únava v autobuse. Tři a půl hodiny na cestách. Smrdím jak popelník, hadry zablácený a mám hlad. Domů, domů, domů. Nic si nepřeju tolik jako obejmout R., něco sníst, natáhnout se a otravovat kočky. Nejsou to krásné vyhlídky? R. je užvaněnej. Až mi skoro nepustí umýt si vlasy. Nedostatek skutečně romantiky vyrovnávám filmem Trable v ráji. I suchej chleba se dá krásně nachystat. A pak úporná bolest hlavy. Co mě vyřazuje z provozu. A pak dohadování se s R. Protože toužím toužit. Plánuju plánovat. A chci vidět nějaký podělaně růžový světýlko mezi vší nejistotou. To vše s naprosto nepředvídatelným řešením ostřejší diskuse. Na příští týden si můžu naplánovat koupi příboru. Co na to říct. Chlapi jsou nadržený a nechtějí nic řešit. Je to s nima těžký. Skoro jako se mnou.
________________________________________________________________________________________________________________

přijede přírůstek, všichni se těší
vydržte přátelé, spěchám
nejlepší kousek už se k vám veze
majáček svítí siréna houká

pacoši z léčebny
jsou super lidi
cejtim se šťastná
kámoše vidím

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 3. února 2014 v 21:00 | Reagovat

Krásná fotka koček... jako milenci... takhle jsou často?
No chlapi jsou pořád nadržený a nejhorší, že ženský zase ne... jsou líný se trochu víc hejbat :D Dneska to bylo i u nás podobně, tak jsem si říkal jestli to není tím srpkem měsíce, který tak září na obloze. Ubývá nebo přibývá?
Staré černobílé fotky mám rád, dávej je častěji. :)

2 Bev Bev | E-mail | Web | 4. února 2014 v 6:57 | Reagovat

Nechtěj vidět mou fotku na občanku a to jsem se v den focení dokonce i sama sobě celkem líbila. Výsledek je ukrutný a je mi trapně, když mám občanku někde předložit. :D
Nádherné fotky, skvělé čtení, jako vždy.
A tak nadále držím palce a jsem zvědavá, co přinese další týden. :)

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. února 2014 v 8:35 | Reagovat

Moc pěkné povídání. Já si zase myslím, že život je především to, co člověk chce. Když to ovšem chce dost.

4 Beatricia Beatricia | Web | 4. února 2014 v 14:50 | Reagovat

Působivě vyvedená týdenní bilance; krásně a splavně se tvé články čtou, jako když másla ukrajuje. Ta pasáž o fotce na Občanský průkaz mě velice oslovila, protože nedávno jsem tuto operaci také absolvovala. Něco tak příšerného a odpudivého jsem na sobě nikdy nepozorovala, až na této "podobence".
Ten nadpis tvého článku je výstižný a já ještě dodám, že nemá cenu se nervovat. Já vím, že je to někdy těžké. Jinak, stále trvale platí mé přání, abys byla spokojená a našla brzy tu kýženou práci.☼☼☼☼☼

5 stuprum stuprum | 4. února 2014 v 16:28 | Reagovat

Líbí se mi, jak jsi lehkonohá i se stokilovým batohem. :)

6 Ježurka Ježurka | Web | 4. února 2014 v 17:21 | Reagovat

Ano, taky to vidím tak, že teď místo fotek dělají zrůdy, manžel tam vypadá taky strašně, mne to teprve čeká. A vyhozené pojistky - to jsme měli před chvílí a dalo nám to sakra hodně práce je zase nahodit. Sousedé nebyli doma...Víš, čemu se divím? Že nemusíš mamku. To by přece mělo být úplně jinak, ne?

7 Ivet Ivet | Web | 4. února 2014 v 17:47 | Reagovat

Bludičko, Deníčky nemusím - psaní o každém prdu či nemožnosti prdu,tu číst-to není nic zajímavého. ALE ten TVŮJ deníček je tak pestrý a tak nevšední, že ho přímo miluju!:-) Jen z těchto tvých dnů..., tu tvojí kamarádku JK, tu by jsi mohla pučovat, aby dělala dobrou náladu všem, ne? Děda, kterému píše někdo v pět hodin ráno a babička, která ti půjčila průsvitnou košilku (typuju že prarodiče mají kolem 55 let?) to je fak super čtení! :-) Ale nejvíc mě dostala ta věta:"Nedostatek skutečně romantiky vyrovnávám filmem Trable v ráji"
Co myslíš..., no samozřejmě už si ho stahuji z Ulož.to a těším se, že si ho pustím jako malá holka! :-)
Zase napiš nějaký tvůj oblíbený, máš dle ukázek dobrý vkus! :-)

8 Erička Erička | Web | 4. února 2014 v 18:52 | Reagovat

Strašně ráda čtu tvůj týdeníček, píšeš ho takovým zvláštním způsobem s nádechem ironie. Moc hezky se čte :-) A máš krásné kočičky :-)

9 Vendy Vendy | Web | 4. února 2014 v 21:50 | Reagovat

Nádherné kočky a krásná kočka v tyrkysovém.
Kams vláčela ten těžký batoh? A dovláčelas ho tam, kams měla? A předala to, cos tam táhla? :-)
Somráci a ty? Zlati, bud ráda, že ses z téhle společnosti vymanila. Nic proti nim, ale jejich životní styl jen táhne dolů a ještě hlouběji, jestli je to možný. (Tím nezavrhuji bezdomovce, jen mám pud sebezáchovy).
V kolektivu. Asi bys měla přestat být ta hodná. Nebo lépe řečeno, přestat házet perly sviním. Ušetříš si spoustu, spoustu, spoustu energie. Nech je v tom ráchat, nespěchej s řešením, s návrhem na pomoc, s pomocí. Pomáhej, ale jen po zralé úvaze, komu pomoct můžeš a chceš, a komu pomoct nechceš (bude to těžké, letité návyky se těžko mění a ty máš návyky slušnosti. Ale netvrdím, že máš být neslušná a zlá a sprostá jak ti ostatní. Jenom, abys se svou ochotou trochu šetřila a byla opatrnější.
K fotkám na občanku - na jejich hrůzyplný vzhled už mě upozornilo několik lidí. Nevím, jestli nové nařízení má v popisu práce dělat z lidí aspoň opticky dementy, když už je to těžší fyzicky. Kamarádka mi ukazovala nové foto z občanky, byl to děs. Ale krčila rameny, že na to prdí, kolikrát v životě potřebuje občanku? A až budem na občankách hnusní všichni, tak už nikdo nehne brvou...
Tak nevím. Máš už nějakou práci nebo ještě pořád pohovory? A co ty poslední tři nabídky? Jak dopadly?
Budu se muset podívat do minulého článku...

10 Vendy Vendy | Web | 4. února 2014 v 22:11 | Reagovat

P.S.pro případ vyhození pojistek nebo odpojení proudu vůbec, doporučuji mít někde v šuplíku zásobu svíček, stačí klasické čajovky. Též si můžeš k nim pořídit nějakou príma aroma lampu, když už, tak už. Taky měj po ruce zapalovač a ještě lepší, mít na jednom místě baterku. Na takovém, abys k ní dokázala doručkovat i potmě...

11 ukradenaslova ukradenaslova | Web | 9. února 2014 v 21:51 | Reagovat

''Výkřiky, jak jsem jeho osudová žena a jak mám pěkný prsa.'' Tak tohle znám :P Vzápětí se se mnou začne všude chlubit a říkat, jak jsem úžasná a blablabla. Vždycky se cítím maximálně trapně :D Na Trable v ráji se kouknu, i když není nijak moc dobře hodnocený. Sama, protože když se na romanťáky dívám s přítelem, často závidí, že je to taková romantika, kterou my mít prostě nebudeme :-D Držím palce, ať je to se zdravím a prací lepší :)

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 10. února 2014 v 16:04 | Reagovat

[9]: Vláčela jsem ho dva dny přes Plzeň do Prahy. No mimo jiné tam byl taky med a marmeláda a naštěstí jsem to dovezla celé :) Já myslím, že to nejsou bezdomovci, ale jistá si nejsem :)

[10]: Svíčky máme, aromalampu taky, ale hlavně mám silnou baterku na mobilu, tak to nebyl zas takový problém, jen vědět, že existuje něco jako hlavní jistič :D

[11]: Na to, že je to kluk se kterým jsem před jedenácti lety měsíc chodila :D Taky často závidím a říkám si vždycky, že ten scénář nemohl psát chlap, že je to nereálný a z ženský hlavy :)

13 doDina doDina | Web | 13. února 2014 v 22:14 | Reagovat

Je to s nima těžký - skoro jako se mnou. Tak to je nejlepší heslo :) Plnohodnotné čtení, jsi poslední dobou mnohem otevřenější, zdá se mi. A nebo už v Tobě jen potkávám melodii. :)

14 L. L. | Web | 15. února 2014 v 15:22 | Reagovat

Arogantní a překypující sebejistotou? Možná je na čase skončit se strachem, že by mě někdo přestal mít rád. Když ani nezačal. - S tím se ztotožňuji!!! :)
Jinak zase pěkné fotky, jako vždy, píšu to pokaždé, ale mě se prostě vždycky líbí.
Nevím jestli to je únavou, nebo tím že mi hrabe, ale v každém dni jsem párkrát přeskočila řádek a vždy četla blbosti. :D
Jé holčička, to se někdo má, občas na tím už přemýšlím. :3
Bez elektřiny bych byla nahraná. :)

15 Krokodyleka Krokodyleka | Web | 2. března 2014 v 21:41 | Reagovat

Máš originální způsob psaní :) pěkné!

16 Kuchař Kuchař | 23. března 2014 v 22:06 | Reagovat

Krokodýlenko, ty také :-) http://tiramisu-recept.blog.cz/1312/tiramisu-z-mascarpone a já také.

17 Larrycep Larrycep | E-mail | Web | 21. března 2017 v 20:14 | Reagovat

Sleep apnea is a common sleep disorder than can affect as many as five percent as adults, but often goes unrecognized. If you suffer from this condition, you will stop breathing for up to a minute while you sleep. This can cause snoring, fatigue, and other problems. Fortunately, there are effective treatments to help you find relief.

Try using a mouth guard that's custom-fitted for you. These are made especially for those suffering from sleep apnea. If you don't have CPAP, then this guard is an excellent alternative. Also, it's a lot more comfortable wearing this mouth guard while sleeping. It really helps keep the airways clear and keeps the soft tissues of the throat stable.

If you are over weight, going on a diet can reduce your sleep apnea, or in rare cases, eliminate it completely. Maintaining a healthy weight can help you breathe easier, so losing weight and maintaining a healthy weight when you have trouble breathing is an obvious step in treating your sleep apnea.

Avoid drinking alcohol to excess. Your muscles are relaxed by drinking alcohol. You may want to feel more relaxed, but it can exacerbate your apnea. When your throat muscles relax, your airway narrows and causes sleep apnea. If you're not going to give up alcohol, then just don't do it right before bedtime.

Sleep apnea can benefit from a good diet that results in your losing weight. Normally people are quite surprised to learn that unhealthy eating is a major source of their sleep apnea. It's been proven that poor diets can contribute to the severity of sleep apnea.

Don't give up on treatment for sleep apnea after one doesn't work. There are a variety of treatments for your condition, so finding the right one is sometimes a process of trial and error. The number and severity of your symptoms influence what treatment is correct one for you. Giving multiple treatments a chance ensures you find the one that works the most effectively.

Do not let sleep apnea ruin your relationship. If your partner has difficulties sleeping next to you because of your snoring or other symptoms linked to sleep apnea, communicate about the problem. be understanding and consider sleeping apart or getting a CPAP machine to reduce your snoring and other symptoms.

A great way to know if you are experiencing severe apnea is to keep a sleep journal. Write down all the times that you wake up in the night and also record how you feel in the morning. This will help you to have a record to see your progress.

If simple changes in your lifestyle, such as regular sleep hours and losing weight, have not eliminated your sleep apnea episodes, it is time to consult with a sleep specialist. The specific causes of your sleep apnea can be evaluated, and an individual treatment plan can be designed for you.

Sleep apnea can cause many problems beyond just the inability to get a good night's sleep. If you let your condition go untreated, it may get worse over time. Getting enough sleep is crucial to your overall level of health, so start using the tips you have read in this article right away to find relief.

<a href=https://www.viagrasansordonnancefr.com/>viagrasansordonnancefr.com</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama