Pořád dokola a od začátku

10. února 2014 v 13:03 |  Občasník

6. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________
3.2. Kocourek honí po bytě špagetu. Je rozkošnej. Nosí mi jí a já mu jí házím. A pak jí sní. Já rozesílám hodiny životopisy a konečně se dostávám k blogu. Snažím se udržet si pozitivní energii z víkendu.


________________________________________________________________________________________________________________

4.2. Fuj, to je puch. Ta Čikyna se určitě zas někde vymočila. Nikde žádnou louži nevidím. Asi vymyslela tajnou skrýš. A plán jak to tu zamořit. Volám babi k svátku. Volám kvůli zrušení literárního kursu. Trochu mě to mrzí. Ale kdybych to zrušila v půlce, peníze by mi nevrátili. Vyrábím náramek pro R. k Valentýnu. Nesplňuje moje představy. Moc času na přemýšlení. Mám pracovní strachy. A R. to nechápe. A jeho rodina si myslí, že nehledám dost aktivně. A každej ví pořád, jak bych se měla nebo neměla cítit. Měla nebo neměla snažit. Měla nebo neměla myslet. Co bych měla nebo neměla dělat. Chci být sama. Ale noční můry mi nedají pokoj.
________________________________________________________________________________________________________________

5.2. Tak už to mám jisté. Práci v advokátní kanceláři. A konec terapie. Vracet se do stejné řeky. Kde už jsem jednou nebyla šťastná. Není způsob, jak nastartovat lepší život. Vrátit se do doby, kdy jsem přemýšlela. Že jediným důvodem, proč neskočit pod metro, je strach. Zase míň věřím tomu, že můžu něco chtít. Že bych mohla život přijímat ne jako souhrn toho, co musím. Prostě to musím vzít. Dalších debat netřeba. Už toužím jen po jediném. Po pochopení. Nejméně dosažitelný cíl. Kde vůbec beru právo nebýt šťastná z toho, že budu mít práci? Je mi hodně mizerně. Nejhůř za posledního půlroku. Vystřízlivění z ideálů. Z myšlenky, že se stačí snažit. A bude líp. Život nikdy nebude o tom, co chci. Prozření zalité nekončícím tokem slz. Bolí mě hlava.

________________________________________________________________________________________________________________

6.2. Snažím se. Ale nejde to. První probrečené setkání s terapeutkou. Sotva něco řeknu. Bezbřehé zoufalství. Ta naděje, co se mě půl roku držela, je asi definitivně pryč. Snažím se sebrat. Kupuju si vitamíny kvůli nedostatku krvinek. Na zázračnou půlhodinu mi je dobře. R. vycítí, že jsem na tom trochu líp. A zahrne mě svou spoustou problémů. Když nejsem depresivní, jsem apatická.
________________________________________________________________________________________________________________

7.2. Snažím se to nevzdat. Ještě pořád procházím nabídky práce. I když mi to nepřijde fér. Vysiluje mě to. Je mou povinností si poslední dny volna užít. Co by za to kdo dal? Ale jak? Dokážu si vůbec udělat jídlo? Dokážu se zvednout? A proč? Všude je neuvěřitelný bordel. Nemám nejmenší chuť a sílu cokoliv dělat. Všechno mi připadá zbytečné. Na sraz s holkama nejdu. Poslední co chci, je mluvit o sobě. A to nejposlednější je, slyšet na to nějakou odezvu. Radši si pustím film. R. také není v dobrém rozpoložení. Svěřuje se mi. Aspoň se soustředím na něco jiného než na sebe. Ale pozitivní vidění světa mi to rozhodně nenavozuje. Abych mu udělala radost, dívám se s ním na film Počátek. Dokonce si v polovině dám sprchu. Abych neusla.
________________________________________________________________________________________________________________

8.2. Panebože, doprdele, za co? Nestačí mi snad moje narušená psychika? Je mi zle. Už zase jsem nemocná. Rýma, bolest hlavy. Mám snad toho streptokoka? Proč je mi každej měsíc mizerně? Jsem protivná. A zase brečím. Hrát karty je ještě jediné, co mě dokáže rozptýlit. Jen R. to nebaví. Tak jednu hru z lítosti. R. vaří oběd. Nejsem schopná vůbec ničeho. Jediný, co dělám je, že se snažím nebrečet. Ani nemusím jíst. Je mi to jedno. A to má za mnou přijet L. Jdeme na procházku. S vypětím všech mých sil. Mluví o své práci. Začínám být ráda, že nastupuju do AK. A naprosto se zbavuju myšlenky na lepší budoucnost. Každej druhej je v práci nešťastnej. Realita. Tak budu taky ten druhej. A zase zdražili vodku. Budoucnost prostě růžová nebude. Mám chuť se uchlastat. Docela prima pokrok. Na to, že ve středu jsem měla spíš chuť se podřezat. Dva panáky už doma. Abych vůbec vylezla mezi lidi. Je mi zle. Na pizzu. I když nemám hlad, ani peníze. Revizor v metru. Konečně intenzivní okamžik. Vím, že L. jede načerno. Hrajeme tu komedii, jak o život. Příšerně dlouho hledám v malé kabelce peněženku. A pak v peněžence opencard. Protahuju to, zdržuju. L. taky zdržuje. A ještě jí upadne telefon před revizora. Celou jednu dlouhou zastávku. Než jí přijde sms jízdenka. Revizor asi není blbej. Ale neřeší to. Jen se na nás usměje. Asi místo Oscara. Za tohle divadlo. Zapotila jsem se. Jdeme do Crossu. Pašujeme dovnitř alkohol. Chci se opít. Potřebuju se opít. Jde mi, se opít. A pak se konečně směju. A zpívám si s Plexis. Piju cizí piva. A kouřím cizí cigarety. A směju se. A je mi skoro všechno jedno. Jsem tak nalitá, že padám ze sedačky v autobuse. Konečně na chvíli úleva.
________________________________________________________________________________________________________________

9.2. Je to kocovina nebo chřípka? Asi kombinace obojího. Je mi mizerně. R. celý den spí. Já přemýšlím. A není to fajn. A polospánek je děsivej. Bolí mě všechno a pořád smrkám. Nemám sílu na nic. Pomalu ani se přetočit z jednoho boku na druhý. R. si objednává pizzu. A mně dělá polívku. Je náročný se i najíst. Konečně se donutím umýt si vlasy. A pak sedím ve vypuštěné vaně. Dlouho. Protože se nedokážu zvednout. Nemám sílu. Nemám energii. Nemám důvod. Všechno je složitý a nad moje síly. Nejdůležitější je ale, že nebrečím. Konečně! Fénuju se vleže. Jsem mrtvola. Ještě tak dívat se na film. Jediný k čemu se přemluvím.
________________________________________________________________________________________________________________

Myslíš že sa niekedy zmenia mindráky na úsmevy
Petržalka na Manhattan a špinavé fabriky na hotely
myslíš že ti povýšia tvoje idoly na bohov
že už nikdy nebudeš musieť smútok zaliať alkoholom

Myslíš že sa odrazu každý s každým zmieri
že ťa nikdo neodpíše keď budeš mať na riflách diery

Ou ou moja naivná
nikdy to tak nebude
ou ou moja niaivná
život je už taký

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 10. února 2014 v 16:40 | Reagovat

Při počátku si uprostřed dát sprchu, ten film je nudný až k pláči. :D

Teda revizory v metru umíte pěkně převézt. :) Tady by to asi nešlo, tu jsou jiné normy na černé pasažéry.

No nezbývá než popřát štěstí, abys překonala své období únavy a začala se těšit z budoucnosti. :)

2 Ivet Ivet | Web | 10. února 2014 v 17:16 | Reagovat

Bludičko, nestíhám! :-(
Teprve dneska si jdu poznačit tebou doporučené filmy, které jsi mi napsala k minulému mému komentáři. Ale..., moc ti za ně děkuji - těším se na ně, protože máš fajn vkus! A díky za tvé komentáře na mém blogu, jsi skutečně dobrý odhadce, řekla bych, že se vždy trefíš! Ty jsi fakt neměla jít do advok. kanceláře, ale rovnou k Holmesovi!:-))

3 Beatricia Beatricia | Web | 10. února 2014 v 18:36 | Reagovat

Ráda vidím to světýlko na konci tunelu, totiž, že se ti naskytla práce, která není k zahození. Velice ti přeji úspěšný nástup a vlídné pracovní prostředí. Zní to jako klišé, ale práce opravdu pomáhá; přijdeš na jiné myšlenky. Ať se ti včecičko daří podle tvého plánu.♥♥♥

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 10. února 2014 v 23:01 | Reagovat

Budoucnost přece nemusí být zrovna růžová, docela stačí, když má úplně normální barvy.

5 Erička Erička | Web | 11. února 2014 v 13:41 | Reagovat

Jé, to je dobře, že už půjdeš do práce, tím skončí polovina psychických i zdravotních problémů, prostě nebudeš mít na ně čas myslet, držím pěsti pro štěstí :-)

6 Clairka Clairka | Web | 11. února 2014 v 18:38 | Reagovat

S prací je to teď na nic a každý dělá z nouze i to co nechce, aby vypláz ubohých pár tisíc za přežití a zas mu nezbylo nic... a ti lepší se diví, že ti normální mají deprese a problémy...

7 Raisel Raisel | Web | 12. února 2014 v 11:30 | Reagovat

O depresí a problémů je třeba se odreagovat. Pokud ta práce bude alespoň trochu přijatelná, určitě to půjde :)
Prý život není o tom, co chceme, ale o tom, co máme.Na druhou stranu je důležité mít aspoň něco, a drobností se držet.

8 Someone Invisible Someone Invisible | E-mail | 12. února 2014 v 21:03 | Reagovat

Doufam, ze se mi uz komentar podari. Dotedka mi to z nejakych duvodu pomazde spadlo...
Hrozne moc me mrzi ta ztrata pozitivity, nadeje, ta spatna "nalada" nebo jak to nazvat...
Doufam, ze prace bude aspon prijatelna, nebo spin jeste lip :-).
A brzo uz bude jaro, slunicko, tak snad i to zdravi sr zbavi zimy a bude lepsi...

9 doDina doDina | Web | 13. února 2014 v 22:28 | Reagovat

Teda musím Ti to napsat, i když nevím, jestli je to správné. (ale kdo vlastně ví, co je a co není správné...) Když jsem si v minulém týdnu přečetla o tom pohovoru k advokátům, a psala si, že nejsi typ kterýho tam berou, řekla jsem si pravý opak. Dost jsem jich viděla. i takový ty slečny zapisovatelky u soudu jsou často dredatý cácorky :)A princ mi vyprávěl i příběh, jak si super pokecal před soudem s holkou, takovou drsnou (to pro něj bylo dredy opletený bavlnkama, korálkama, velký boty atd...nj, je to chudák právník, haha) ...a ona si pak oblíkla talár a soudila. Byl opařenej! Takže pryč s předsudky. :)
Ale když jsem si ted přečetla, že to místo máš, zamotala si mi hlava. (..) Samozřejmě ti to moc přeju a je to super, zase něco mít. Ale po tom, co jsem nahlédla do toho prostředí advokátů, kde princ byl ještě to nejmilejší zlo z nich, musím říct, že to bude chtít silnej žaludek, možná. Chci říct, že ty nejsi člověk, co neřeší co dělá a proč, ale myslím, že tě jádro věcí zajímá. A to je v tomhle oboru často dost ubíjející. Jsou to zvláštní mozky. A tak ti moc přeju, ať to jsou fajn lidi.
A s tou nemocí. Už nejednou jsem psala o sestře. Shodou okolností ona streptokoka má. Je v tobě přítomen vlastně neustále, ale pokud onemocníš, tak je tvoje angína horší, on se jakoby probouzí. Brala na to dlooooouho různý kapání z imunologie. Ale není to asi stoprocentně vyřešitelný. Stejně jako má problémy s močákem, cysty, křeče, břicho....a tak celkově hodně podobný tobě. A co víc, přichází to se stresem. Prostě ty obavy z budoucna a pláč a nejistota...je to spouštěcí mechanismus. Je to tolik podobné, ty vaše problémy se zdravím!
Bojuj s tím, princezno, jsi přece tak skvělá! A budeš i zdravá a práce bude skvělá :) Navíc budeš určitě vyjímečná, když si tě vybrali. Tak jako tak tam vždycky berou kopu studentů, co tu práci ještě rádi udělají zadarmo. Tak si toho važ a halvu vzhůru. Ukaž jim, jak makaj drsný princezny :))

10 Yominis Yominis | E-mail | Web | 14. února 2014 v 9:18 | Reagovat

Možná ne pro tebe zrovna vysněná (sakra, co já bych za ni dala! :-P), ale aspoň práce, ne? :-)
Uvidíš, však ono to nějak půjde...
A přeju brzké uzdravení! ;-)

11 L. L. | Web | 14. února 2014 v 14:48 | Reagovat

Proč je ta práce špatná?
Mám stejné nálady jako ty. Jsem teď pořád apatická. Mám kolem sebe lidi, kteří mě vysávají a já už téměř nemám žádnou sílu. Připadám si, že se furt musím někomu přizpůsobovat. NIC není tak, jak chci.

12 bludickka bludickka | 14. února 2014 v 15:24 | Reagovat

[1]: Hlavně dlouhý a já mám problémy s koncentrací, takže mě to rychle unaví :) Já bych si na revizory netroufla. Ale L. se s ničím nemaže, tak jsem se snažila udělat maximum, abych jí pomohla. Být na jejím místě, tak načerno nejedu :)Už mi to stačilo.

[2]: U Holmese by to jistě bylo zábavnější :)

[4]: A proč ta normální vypadá pořád jako šedá?

[Smazaný komentář] Buď ráda, on si nedá pokoj, je nemožné přitom dělat něco jiného :) Radši bych, kdyby obě byly extrémně přítulné :)

[6]: Hurá! Mám pocit, že konečně někdo chápe.

[9]: Moc děkuju za povzbudivý komentář. Ale myslela jsem to tak, že nejsem typ toho advokáta :)Že si tam vybere holku, která se mu bude líbit, což vím, že já nejsem. A taky to tak dopadlo. Nevybrali mě. Jdu pracovat do adv. kanceláře, kde už jsem v minulosti pracovala. Špatné je, že už ne s nadějí a už vůbec ne s motivací. Streptokok a zní to podobně? Docela by mě zajímaly podrobnosti...

[10]: Zkus www.jobs.juristic.cz. Tam najdeš i brigády pro studenty práv.

[11]: Protože si vzpomínám, jak jsem se cítila, když jsem tam pracovala. Hlavně když jsem odcházela z poslední práce, kterou jsem jinak měla ráda, kvůli kolegům, tak jsem měla sny a naděje a doufala jsem, že najdu něco stejného nebo ještě lepšího. Ale v podstatě jsem si po všech směrech pohoršila. Navíc jsem si uvědomila, jak hodně mi záleží na pracovní době. Že pokud mi pro mé zájmy zbývá minimum času a práce mě zároveň žádným způsobem nenaplňuje, bývám dost depresivní. Jaké lidi máš kolem sebe? V práci? Kamarádky? To mě mrzí. Myslím, že toho teď je na tebe víc než dost. Chce to mít něco, z čeho se dají dobít baterky. Já bohužel nic takového nemám :( Leda že se jdu opít někam na koncert, ale to není úplně ideální. Taky mám pocit, že se budu muset naučit přetvařovat a lézt ostatním do zadku. Myslím, že se zase budeš cítit líp, ale potřebuješ si trochu odpočinout a načerpat nějakou sílu. Zkus pro sebe udělat něco, co by tě potěšilo. Udělej si třeba jeden prima den, bez povinností. Kdyby ses chtěla někomu vypovídat a postěžovat si, klidně mi napiš na email. Doufám, že už konečně příští týden odešlu tu knížku. Tenhle jsem se spíš snažila nějak přežít a chybělo mi odhodlání. Jsou tam i nějaké tipy proti stresu, když budeš důsledněji než já dělat nějaká cvičení, třeba se ti uleví.

13 vivienne vivienne | Web | 14. února 2014 v 20:19 | Reagovat

tak gratuluji k té práci, snad se bude líbot :-)

14 thedreamy thedreamy | Web | 17. února 2014 v 22:10 | Reagovat

Proč jsi zrušila ten literární kurz? Věčná škoda..
Bože, nesnáším, když někdo jinej hrozně ví, jak by ses ty měla nebo neměla cítit, co bys měla nebo neměla dělat. Kašli na ně!
Život musí být o tom, co chceš. Nastup do tý advokátní kanceláře a mezitím hledej něco lepšího. Protože to najdeš. A pak prostě opustíš advokáty a půjdeš za tím lepším, to je jistý. Jenom to nevzdávej, prosím!
A moje pochopení máš, ačkoli to moje asi není to správné po kterém toužíš.
A neboj, všechno má smysl, všechno. I to, co se na začátku zdá jako bezvýchodné má svůj smysl a důvod na cestě za lepšími zítřky. Bude líp, vážně.

15 L. L. | Web | 17. února 2014 v 23:02 | Reagovat

[12]: Tak to je moc zlý. Doufám, že se Ti naskytne příležitost, kdy budeš moct práci změnit. Jakou budeš mít pracovní dobu?
Jsou to téměř všichni pracovníci v nemocnici. A vůbec lidi v tomhle městě. Raději bych se na ně ani nedívala. Někdy by se mi ulevilo, kdybych byla mimozemšťan, protože se tak na mě všichní dívají. A nejen na mě, to bych byla moc paranoidní. Na tohle město si stěžují všichni. Místo pozdravu nebo vlídného slova tě všichni nejraději zdrbou, jen proto, že mají blbý den. Nejraději bych všechny tyhle kopla 100x do prdele, ať se vzpamatují. Nechci se chválit, ale mě stále dokáží pacienti říct, že se pořád usmívám a jestli já se vůbec umím zlobit. I kamarádky mě někdy vyšťavují. Někdy i přítel, minulý týden (nebo kdy....) to ve mě vřelo.
Doufám, že mi na dobití postačí dovolená. Dneska a zítra mám volno. Pak ještě dvě denní. Dneska jsem skoro celý den na pc, ale už mě z toho zas bolí bolí záda :D :/ ale hraní her a net mě trochu zrelaxovalo. Děkuji za nabídku :-) doufám, že tě maily otravovat nebudu. Nespěchej s tou knížku, nehoním tě a nechci být ta blbá povinnost v diáři. Prostě pošleš až pošleš. Děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama