Uvědomovat si nestačí

17. února 2014 v 20:42 |  Občasník
7. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

10.2. Kocourek zase aportuje. Nevím, kam na ty věci chodí. Gumičky, kancelářské sponky, plíšek na zavírání baleného chleba. Zrušila jsem schůzku v ak i terapeutku. Je mi blbě. Dělám si bunkr v obýváku. A snažím se nemyslet. R. má práci s článkem. Vůbec nemám potřebu česat se, převlíkat z pyžama, uklízet, chodit ven. Jsem zvyklá na svoji samotu, ticho a klid. Jen pozornost mi schází.


________________________________________________________________________________________________________________

11.2. Zvou mě na pohovor. Státní instituce. Takže mizernej plat. Ale půjdu. Asi nemám co ztratit. Jen slušné vychování. A to by asi nebylo na škodu. Dívám se na nabídky práce. Administrativní pracovnice v eshopu. Prodavačka, co nedělá víkendy. A pracuje do 14,30 nebo 18h. To by mě bavilo víc. Práce s lidmi. Asi mi dělá dobře, když se snažím zavděčit. Obojí s hodinovým dojížděním. Stejně jako do ak. Posílám životopisy. I když na pohovor pak stejně nebudu moct jít. Dívám se na školy. Vyšší odborné, na farmaceutického asistenta, na vyšší odbornou sociálně-právní, pedagogickou, na večerní školu fotografie, na rekvalifikační kurs na fotografa. Všechno chce peníze nebo čas. Nebo obojí. Nemám ani jedno. Ani silné přesvědčení o tom, zda bych to skutečně chtěla dělat. L. naříká nad svou prací. Ta jediná mě uklidní. Protože v její situaci bych byla zoufalejší než ve své. R. taky nadává. Ale má lepší pracovní dobu, dojíždění i plat. Takže bych měnila hned. S L. ne. Asi s ní budu muset mluvit častěji. Abych se rychleji smiřovala.
________________________________________________________________________________________________________________

12.2. Nejsem zrovna v ideálním rozpoložení na pohovor. S tímhle vzezřením udělat dojem? Rudej nos, olezlá, odřená. Dusivý záchvat kašle dostávám už po pěti minutách v autobuse. A zrovna naproti mně sedí tak pěknej děda. A já jsem rudá, nemůžu dýchat a tečou mi slzy. A všichni na mě zíraj. A už nemám odvahu se na dědu culit. Čekám, kdo si odsedne, kdo mi vynadá, kdo mě vykopne z autobusu. Jo, taková holt je doba. Vymarodit se. Kdo si to může dovolit? Je mi zima. Procházím se, abych zabila časovou rezervu. Piju. Nejsem euforická, ani klidná. Trochu lhostejnější asi. Pohovor. Dvě ženy. Všímám si, že nedovedu mluvit spisovně. Narozdíl od nich. Vyptávají se na detaily každého zaměstnání. Zda mě bavilo, proč. Jakou největší krizi jsem ve svém životě překonala? Kdybych mluvila o tom osobním, asi by valily oči. Možná to stálo za to zkusit. Pro srandu. Vybočení z normálu. Co. Stejně mě asi nevyberou. Pohovory jsou ještě další týden. A úkol. Opravit gramatické chyby, navrhnout stylistické úpravy,... Kdyby vyjmenovaná slova,... ale celé to bylo vlastně o čárkách. A to není zrovna má parketa. Do ak mám nastoupit příští týden. Nevím, jak bych z toho couvala. S pocitem nefér jednání a se strachem z výčitek a nenávisti těch, co měly být budoucími kolegyněmi a budoucí vedoucí. Asi to nebudu muset řešit. Ale: o dvacet minut kratší cesta, lepší pracovní doba, zhruba stejný plat, pracovní náplň ne sice zábavná, ale ideálnější. Taková, která by mi mohla dát budoucnost. Na asistentku vždycky chtějí praxi. A taky bych komunikovala s klienty, byť po telefonu a emailu. A vytvářela dokumenty, sama je stylizovala, lepšila se tak v psaní, získávala právní vědomosti. Přestaň snít děvče. Vzpomeň, že se to nevyplácí. Ne psychicky labilním. Hledajícím útěchu a pevný barevný bod ve vesmíru. A stejně jsou to jen další iluze.

________________________________________________________________________________________________________________

13.2. Zase procházím pracovní servery. A domlouvám termín v ak. V pondělí. Je už nutné domluvit konkrétní fakta. Definitivnost toho kroku mě děsí. Tři lidi olajkovali můj článek v časopise. Jeho uveřejnění na FB. To nebývá moc časté. Ani u článků ostatních. Je to jako vytoužené poplácání po rameni. Korektorům a redaktorům se mé články nelíbí. Ale čtenářům třeba ano. Třeba nejsem jediná. Na druhé straně barikády. Třeba je šance, že existují. Lidé, co mi rozumějí. Jak jsem to jen psala o tom snění? R. spadá pod novou editorku. Závidím mu. Neprudí tolik. Pomáhám mu s korekturou. Ráda se cítím potřebná. Našla jsem několik článků o dospělých dětech alkoholiků. Potvrzení mých domněnek o sobě. Kdyby vás zajímal nejzajímavější odkaz: http://www.celostnimedicina.cz/dospele-deti-alkoholiku.htm. Až na to lhaní to na mě celkem pasuje, bohužel. Aktuálně nejsilněji - mají pocit, že když druhým nebudou dělat po vůli, když se jim nezavděčí, nebudou je mít rádi. Sedí i pár dalšího z jiných článků - Matky alkoholičky jsou stejně sobecké, jako otcové a jejich děti jsou schopny pro trochu vlídnosti a dobrého slova jít přes půl světa, bez ohledu na důsledek. Pořád vyžadují pozornost, pořád chtějí být chtěné a vše jim je málo. Je zvláštní sledovat třeba ženy, které jsou potomky pijících matek. Jsou přítulné, přilnavé, jsou dokonce starostlivé o své partnery, ale jakmile mají pocit, že nedostanou vše, nemají zábrany, najít libovolný důvod k rozchodu. Většina z nich jde ze vztahu do vztahu, v žádném dlouho nevydrží, vždy najdou důvod pro rozchod a navázání dalšího vztahu, kde se jim z počátku dostane té "pravé lásky" aby nakonec byly opuštěny muži, kteří neunesou tu naléhavost, nebo samy opustily, když dokáží vyvolat v tom druhém obrovský pocit viny a ještě přesvědčit značnou část svého okolí, že jim je křivděno. Tento druh žen, uvažuje velmi podobně ve vztahových věcech, protože ony například mlčení partnera, jeho zájmy, považují za útok proti sobě samé. Jejich prvořadým zájmem je vlastně neustálý zájem partnera o svou osobu. Jakékoliv jeho zájmy, které nesměřují k jejich zábavě, berou jako nelásku a útok na svou integritu. (téměř přesný průběh mých bývalých vztahů.)
________________________________________________________________________________________________________________

14.2. Volám třičtvrtě hodiny s L. Ta holka je taková klikařka. Cokoliv chce, přijde jí do cesty. Věřím, že vyjde i tohle. Lepší práce. S podmínkama, který já bych brala. Proč ostatní mají, co chtějí. A já ne? Kde dělám chybu? Vyrábím krabičku na dárky pro R. Večeře v restauraci. K pozitivnímu myšlení se dá těžce dopracovat. Když se ubráním svým myšlenkám, je tu R. se svým nadáváním na dnešní společnost. Dlouho jsem nedávno mluvila. O tom, jak bych potřebovala jeden pořádně romantický večer s překvapením. Ale nekonalo se. Medovina a raffaelo. Trochu klasika. Nesmím být náročná. A vyžadovat kdejaké důkazy lásky. Chlapi by si neměli na začátku ženský tak moc hýčkat. Pak jsou příliš znát sestupné tendence jejich snažení. -Prosím tě vykydal bys k Valentýnu kočky? Už zase se mi chce zvracet. Jak romantické. A v deset usínám vestoje.


________________________________________________________________________________________________________________
15.2. Proč mi je zase hůř? A kdy už to skončí? Ségra dorazila. S balíčkem léků od babi. Musela vypláznout spousty peněz. Tolik jsme toho po ní nechtěli. Jen pro mě na rýmu stála čínská medicína třista. Snad už mi konečně bude líp. Všichni tři spolupracujem v kuchyni na bramborovém salátu. R. s E. se nemůžou na ničem dohodnout. Kdy dát vařit vajíčka, jestli jsou brambory tvrdé nebo měkké. Mně je to jedno. Krájím je na kostičky. Myju nádobí v předklonu. Jsem slabá a bolí mě hlava. Hrajeme karty. R. s E. koukají na Saw. Já ležím zády k projektoru a poslouchám Beat. Ségra volá s mámou. Jestlipak zase chlastá? Je to sporné. A asi jedno. Zvláštní, že mě nechce k telefonu. Výhra. Konečně mám čas. Ale absolutně žádnou chuť cokoliv dělat.
________________________________________________________________________________________________________________
16.2. Ještě si dáváme dvě karetní hry. Než ségra odjede. Žehlím u Ostrova pokladů. A R. pokřikuje. Že u takového filmu je povinností pít rum. Dnes mi ani moc nechutná. Zkoušíme autogenní trénink. Děláme si testy na internetu. Za každou cenu se snažím zapomenout na sevřené vnitřnosti a strach ze zítřka. Strach z toho, že od úterý budu muset nastoupit. Že už zase budu jen přežívat. Vzdoruju tomu odhodlaně a celkem úspěšně. Ale už brzy to nepůjde.
________________________________________________________________________________________________________________

Strach, špína a deprese ovládly tvou duši,
bojíš se toho normálu, kterej vyjde z tebe,
kterej vyjde z tý zdegenerovaný mysli,
proto použij násilí proti svýmu mozku.

Použij násilí proti svýmu mozku,
chyť v něm každou reakci-jasnou myšlenku.
Tohleto je potrat-nevinnej zákrok,
tohleto je potrat-potrat tvýho já.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 17. února 2014 v 23:14 | Reagovat

Jak vypadá tvůj bunkr?
Když člověk nemá na nic chuť, jen tak proležet celý den v posteli... nic hezkého.
Pracovnice v eshopu zní hezky.
S tím snažením partnerů naprosto souhlasím ;P

2 Vendy Vendy | Web | 18. února 2014 v 11:44 | Reagovat

Ta valentýnská hláška mě dostala. Vykydal? Protože jestli je, je to sakra pěkný dárek od něj. I když medovina a rafaelo se taky neztratí.
S tou prací uvidíš, přála bych ti, abys konečně někde zakotvila a měla zase práci a hlavně, penízky. Zaujalo mě, jak se díváš na státní instituce a tudíž nízký příjem. No já zažila nízký příjem i u soukromníků a dvakrát tolik práce, takže bych se moc nerozhodovala, kdyby mi někdo řek do státního podniku za stálý plat, nebo k soukromníkovi za minimální plat.
Ale pokud seženeš práci opravdu slušně placenou, pak se ti nedivím.
Snad se konečně zadaří!
K úspěchu na FB gratuluji!
A ta zmínka o ženských, tedy potomcích alkoholiků - asi bude hodně pravdivá. Když dítě citově strádá, nikdy nebude mít dost lásky a pozornosti.

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 18. února 2014 v 18:44 | Reagovat

Vykydání kočkám je rozhodně milá valentýnská pozornost :-)

Paradoxně jen jednou jsem zatím měl silné přesvědčení, že svou práci opravdu chci dělat, a dělal jsem ji čtyři roky. Zbylý čas (a je ho dost) jsem využil k tomu, že jsem na každé další práci hledal to, čím mě obohatí. To je, myslím, důležitější, než najít úplně ideální job; samozřejmě i to se stává, ale nebývá to rozhodně pravidlo. Držím ti palce, ať se ti s prací zadaří co nejlíp.

4 Beatricia Beatricia | Web | 18. února 2014 v 20:59 | Reagovat

Toto není možné: Cituji: "Korektorům a redaktorům se mé články nelíbí." Já ale oponuji: Určitě se líbí čtenářům a o tom to přece je. Jen se nedej odradit.

Ber tu práci, která se ti teď naskytla. Vždyť hledat můžeš dál a nějaké penízky se mezitím budou také hodit. A třeba zrovna se ti ta práce zalíbí a získáš praxi.
Ať se na tebe konečně usměje bohyně práce Labor a najdeš uspokojení a naplnění. ♫♫♫♫

5 stuprum stuprum | Web | 19. února 2014 v 0:07 | Reagovat

Ťuťu-lulu fotky, ale upravené, že jo? Nebo jsi takový technik a umíš udělat efekty pouhými pudry? :)

Pro mě je potrat, že zítra zas budu mít hluboko do kapsy. :( Potřebuji stabilnější vesmír, prostě se na mě furt lepí jen ztroskotanci a somrujou!

6 pavel pavel | Web | 19. února 2014 v 8:17 | Reagovat

Něco podobného, telefonování se zákazníky, dělá Klárka. Je to sice docela dobře placené, ale už jí to leze na nervy.
Nejhorší jsou dcery otců alkoholiků... o tom, o mé ex, bych mohl psát dlouhé romány.

7 pavel pavel | Web | 19. února 2014 v 8:25 | Reagovat

Já si job sám v Německu podle svých schopností a možností (taky jsem nemohl nic najít, přestože jsem poslal stovky životopisů po celém Německu) vytvořil...   Začátky byly těžké, ale když děláš jen pro sebe a jsi na vlastní noze, snažíš se, pak jde všechno už jako po másle.

8 pavel pavel | Web | 19. února 2014 v 8:25 | Reagovat

Já si job sám v Německu podle svých schopností a možností (taky jsem nemohl nic najít, přestože jsem poslal stovky životopisů po celém Německu) vytvořil...   Začátky byly těžké, ale když děláš jen pro sebe a jsi na vlastní noze, snažíš se, pak jde všechno už jako po másle.

9 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | E-mail | Web | 20. února 2014 v 12:52 | Reagovat

Kdyby se korektorům a redaktorům tvoje články nelíbily, tak už by spolupráci dávno utnuli, ne?:)Určitě je na nich něco, čím je oslovuješ ;)  A lajky od čtenářů jsou určitě pěkná zpětná vazba. A vůbec... dlouhodobě ve mně vzbuzuješ zvědavost kam a co píšeš!

10 Ivet Ivet | Web | 20. února 2014 v 18:51 | Reagovat

Ostrov pokladu - ha, jdu na to!:-))

11 L. L. | 20. února 2014 v 18:58 | Reagovat

[Smazaný komentář] jeee :D

12 ukradenaslova ukradenaslova | Web | 20. února 2014 v 23:55 | Reagovat

Zvláštní, ani jeden z mých rodičů není alkoholik, ale tvoje charakteristika na mbe docela sedí :-D S tou prací neustále držím palečky. Super písnička.

13 Aña (ta z oslavy Kerryiných narozenin) Aña (ta z oslavy Kerryiných narozenin) | E-mail | Web | 1. března 2014 v 15:21 | Reagovat

Ahoj když se tak dočítám, že píšeš nechceš mi sem hodit pár odkazů? :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama