Jako ta želva

13. března 2014 v 22:50 |  Občasník
10. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

3.3. Noční můry. Ty klasické, vyhnané do extrému. Br. Zase se nevyspím. Od rána jsem nervózní. Zda-li se ozve chlápek z pátečního pohovoru. Jak a kdy to oznámím v práci? Napjatá k prasknutí. A telefon nezvoní. A na emailu taky nic. Překvapivě se na chvíli uklidním v obchoďáku. I tak bych ale měla pauzu využívat lepším způsobem. Než procházením mezi regály a nenakupováním. TH má dovolenou. Tak se s JK zase zakecáme. Zdravě se stravuje, baví jí vyvařovat si, užívá si jídlo, baví jí práce. Nádherné a děsivé zároveň. Zdrcující i inspirující. Umět si užívat denní rutinu. Prožívat ji s láskou k vykonávaným činnostem. A necítit z toho prázdno. Jedu koupit lístky na Jeden svět. Zbytečně zabitý čas. Bezvýsledně. Dnes je mi líp. Dokonce se po návratu z práce vrhám do nekonečných hald nádobí. A chvíli v sobě dokážu najít trochu energie.


________________________________________________________________________________________________________________

4.3. Zase vzhůru před budíkem. Zase nevyspalá. Má cenu to vůbec zmiňovat? Dnes je zase hůř. Pracuju. Holky se baví. Nemůžu se soustředit. Do toho trapná Evropa 2. Opět chození po obchoďákách. Zabíjení polední pauzy. Jedinej úsměv. Na černocha, co stráží New Yorker a volá na mě -Nice hair! Odpoledne totální pokles energie a schopnosti se soustředit. A holky se mi snaží učit nový věci. Prostě už nemůžu. TH říká, že kdyby byla placená jako já, nikdy by tak zodpovědnou práci nepřijala. Jó, holt jsou lidi, co si můžou vybírat. Já asi nemám nárok. A neumím odpočívat. Natož tak, abych si odpočinula.

________________________________________________________________________________________________________________

5.3. Ráno stejné jako ty předešlé. Pomalu můžu začít říkat Typické. Zase si nalhávat, aby bylo snesitelně. Nacpat se práškem proti menstruačním bolestem. Po kterým se mi klepou ruce. A ještě hůř se soustředím. Vsadit sportku podle čísel z knížky od Mahena. Courat po krámech. Mít chvíli lepší náladu. Zase jeden úsměv. Děda, co byl elegantní a roztomilej. Neovladatelnej úsměv. Jako kdyby z alkoholu. Pořád se snažit věřit. Že věci mají smysl. I když se to jeví opačně. Odpolední útlum. Počítám minuty. Marně hledám spis. Nesnáším bezvýslednou práci. Zase citronová. Chci pryč. Chci pryč. Nejradši bych si sedla na schody ve sklepě a brečela. Schovala se za skříněma s tisíci spisů. Je středa. Je středa! Nikdy jsem nechtěla patřit k těm, co žijou jen pro víkend. Přečkávají všední dny. Nežijou je. Sraz s L. Nemám náladu na nic a nikoho. Ale kupodivu mi to pomůže. Ne dort. Ani víno. Ani radost, že jsem za hodinu a půl v cukrárně utratila jen padesát korun. Což je zároveň mojí večeří. Jediné, co mě dokáže povzbudit: Když někdo řekne, že v mé situaci by se cítil stejně bídně jako já. Z toho čerpám energii. Abych po víc jak týdnu poskládala suché prádlo a vydrbala záchod a koupelnu. Ještě víc by mě uklidnilo, kdyby mi někdo řekl, že naprosto sdílí veškeré moje pocity, právě teď. Přišel mi email, že mě do eshopu s kafem nevybrali.
________________________________________________________________________________________________________________

6.3. Šťáva ze šopskýho salátu se mi rozlila po batohu. Mám pocit, že je to ještě ta lepší část dne. Dochází mně, že naděje na získání dobrého místa jsou opět v tahu. Pauza na oběd. Už nemám síly ani koukat po výlohách. Sedím uprostřed nákupáku. Zírám do prázdna. Zase alespoň jeden úsměv. Na rozkošnýho potkánka, co vykukuje z okna zverimexového domečku. Je sladkej. Vlna emocí. A najednou oči zalitý slzama. Co je se mnou? Rychlý pohled jinam. Do terárka s malou želvičkou. Leží bezmocně na zádech. A nedaří se jí překulit. Je to děsivej pohled. Utíkám pryč. Pouštím si Šanov. Abych přesměrovala emoce. Zase práce. Poznámky, které si beru osobně. Nemám ráda direktivní tón. Nemám ráda, když ze mě někdo dělá blbečka. Zatím ještě nejsme roboti. I když se je z nás snaží udělat. U R. táty. Zase se natahuju po vínu. A cpu popkornem. Film Mikrotopie a přetěžká víčka. Nedokážu se udržet vzhůru. Byť mě téma zajímá.
________________________________________________________________________________________________________________

7.3. Pátek. A stejně se neraduju. Brečela bych, už když otevřu dveře do kanclu. Děsně mě bolí hlava. Přečkávám a pak řeším práškem. Cítím se navíc. Jeden z častých pocitů. Mimo společnost. Z jiný planety. Chci pryč! Polední pauza s JR mě trochu nakopne. A pak zpátky. Haldy spisů a úsměškovitého povzbuzování od holky, co od mého nástupu na nic nesáhne. Mám tři hodiny do začátku filmu. A je z toho dvě a půl hodiny na cestách a půl hodiny doma? To mělo smysl. Ach. Film Každodenní vzpoura. Jsem na něm sama. A užívám si to. Film i samotu v kině. A snažím se tentokrát neusnout. Baví mě to. Baví mě lidi, kteří jen neremcají, ale zároveň se nesmiřujou. Kteří bojujou. Jedno jak a jedno proti čemu. Nenásilně, za vlastní ideje. Mám chuť napsat si na prsa, na pingpongové míčky, do balonků naplněných heliem, vysprejovat na zeď - Probuďte se! Tohle není život. (Nebo cokoliv lepšího.) Bloudím po cestě z knihovny. Kolikrát už jsem tam byla! Vždyť jsem došla tam. Jakto že nedojdu zpátky? S A. v Dobrý trafice. Vernisáž, ze které nás nevyhodí. Další příval bolestí hlavy a prášku. R. známí na stanici autobusu. A. mi upomíná na to, že je to snad první z večerů, kdy usínáme po svém boku střízlivé. V Praze asi určitě. A ještě dlouho do noci povídáme. Spánek se nechce hlásit o slovo.
________________________________________________________________________________________________________________

8.3. Nepila jsem a stejně jsem vyřízená. Jak těžké vstát z postele. Jak těžké se nasnídat. Přemoct se a hurá na procházku. Sluníčko, povídání. Je mi líp. Fyzicky. Psychicky jsem ve stavu lehce skrývaného zoufalství. A těším se na útěk z reality. Mluvíme o svatbě. Vyvstane mi v mysli můj bývalý kolega: Tak už se kácí v našem lese. A já nejsem na nic připravená. A nikdy jsem nebyla. A asi nebudu. Toulat se po Praze. Snažit se dát prostorem těm z veselejších myšlenek. Nebýt příliš depresivní. Sjet na Irské pokušení. Sladit si život a cítit se slaně. Konečně otevřít vodku. A ztratit se v úseku, kde je to téměř nemožné. A vodka nastupuje. A smějeme se naší ztrátě. A bloudíme mezi paneláky. V pizzerii, malé lahvové pivo za čtyřicet a pizza, kde cítím příliš protlaku a záchod, co má dveře jako do skříně. A důležití číšníci. Máme dost času. A zase se ztratíme. I když jsem v tom klubu byla několikrát. Jsem ztracená a ztracenej případ. To už není možné. Pijeme a už se tomu řehtám. Protože cestu nejsem schopná zvládnout ani podle mapy. Díky bohu začnou zkoušet. Tak aspoň po sluchu to najdeme včas. Nálada je tu. Ne euforie a smích, ale pocit krátkodobého uvolnění. Paříme hned odzačátku. Na Apple Juice, i na Plexis. V první řadě. Nejdřív úplně sami. Miluju ten pocit, že je mi to jedno. Absolutně. Co si o mně kdo pomyslí. A jak vypadám. Dělám si, co chci. Pijeme hodně vody. Chci se udržet fit. Známí, povídáme, culím se. A pak nějakej zvrat v hlavě. A touha vypít si mozek. A vykouřit. K?, co je zvláštní a při posledním setkání mě udivoval. I když spíš negativně. Mě teď podporuje v popíjení. Morálně i finančně. A já mu vyprávím bludy ze svýho života. Politováníhodné. A taky důvody, proč bych nikdy nechtěla chodit s klukem jako je on. (když bych byla svobodná). Nacházím telefon. Ale nechci ho nechat na baru. Chci páchat dobrý skutky a popíjet, dokud vydržím. Jen díky A. se dostanu domů. Z čehož si pamatuju jen velmi skromné útržky. Dlouho jsem se takhle nezlila. Realita si žádala své. A. zařídí odvoz, dotáhne mě do bytu, sundá boty a oblečení. Ještě předtím se stačím přerazit o rotoped. Který se mnou sviští k zemi. Nedokážu se ani zvednout. Prostě nemám důvod. Bohužel jsem si nic nezlomila.
________________________________________________________________________________________________________________

9.3. Probouzím se snad ještě opilá. Snažit se někomu vrátit mobil, už mi nepřijde jako tak super napad. Kluk není zrovna příjemnej a já ve stavu, kdy by se mi chtělo někam jezdit. Ležím, snažím se nemyslet. Ale dlouho to nejde. Už jsem zase zpátky. Psychickofyzická mizérie. Tohle není život. Chci pryč. Snažím se procházet inzeráty. Jak můžu najít jinou práci. Když nemám ani sílu posílat životopisy? Tenhle týden ani jedinej telefonát. Natož uskutečnitelnej termín pohovoru. Dívám se na nablblou sérii na youtube a zvracím květákovou polívku. Důležitý je utéct. Aspoň na chvíli. Jinak mi definitivně hrábne.
________________________________________________________________________________________________________________
Pomalu se pohybuju
chystám se jít ven
pokaždý si ulevím
kurva to je den
Dokolečka obrací se svět
dohromady milióny let
a přitom každej den
je to stejný, stený, stejný, stejný, stejný, stejný, stejný!
Neumím se zastavit
pořád se jen honím
mám nejasnej pocit,
že se toho bojím.
Utíká den za dnem
a já nemám už co dát,
na to vždycky myslím,
když jdu večer spát.
Každej den
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 14. března 2014 v 20:15 | Reagovat

Želva musí vynaložit hodně síly, aby se postavila na nohy. To pak bude úleva... Zvládne to bez pomoci?

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 15. března 2014 v 0:45 | Reagovat

Hmmm, do nádobí se taky budu muset pustit. Jeden malý robot by se zrovna hodil! :-)

3 Beatricia Beatricia | Web | 15. března 2014 v 6:45 | Reagovat

To musí být skvělý pocit, být v kině sám. Nikdo mi do ucha nechlemtá Colu, nechroupá popcorn a nemlaská. Proto do kina ani nevkročím. :-\

4 stuprum stuprum | Web | 16. března 2014 v 20:27 | Reagovat

Nepij tak, proboha, můžeš onemocnět. :(

Slovo zverimex už jsem dlouho neslyšel. :)

5 Clairka Clairka | Web | 16. března 2014 v 21:47 | Reagovat

Nikdy není tak špatně, že už nemůže být hůř... :) Všechno má svůj smysl a nemůže být pořád jen špatně ne?

6 Monbella Monbella | Web | 16. března 2014 v 23:09 | Reagovat

Viděla bych to na sociálně terapeutické dílny ;) A to buď obecné nebo pro lidé s duševním onemocněním.
Hlavně si nemysli, že tě beru za nemocnou prosímtě :D Jen se to takhle blbě jmenuje, prostě je to pro lidi s depresema, sociálníma fobiema nebo tak i :-)

7 pavel pavel | Web | 16. března 2014 v 23:10 | Reagovat

Upřímně řečeno ta báseň Pořád píšu je hrozná. Snůška slov beze smyslu. Doufám, že není od tebe.
A za druhé upřímně řečeno, vykouřit K je rozhodně zdravější než se ožrat. Nemyslíš? :D

8 bludickka bludickka | E-mail | Web | 18. března 2014 v 21:55 | Reagovat

[6]: nějaký konkrétní odkaz? něco takového v Praze? nic podobného jsem nenašla...

9 Bev Bev | E-mail | Web | 21. března 2014 v 5:31 | Reagovat

Sladit si život a cítit se slaně, to je nádherná věta.
Bojím se, že právě takový je život.:)

10 Vendy Vendy | Web | 27. března 2014 v 1:15 | Reagovat

Bludičko, je to neveselé čtení. Asi proto, že se nevesele cítíš. Holka, jak ti mám pomoct? Připadáš mi jak rybka uvízlá v síti. Zkus se vyfláknout na kolegyně, které od tvého nástupu nic nedělají a prostě si dělat svou práci. A v klidu, žádný honění se,žádná štvanice. Tobě by asi sedla nějaká práce z domova, e-shop nebo něco takového, ale nevím, co bys měla nebo mohla prodávat. Zkus nad tím popřemýšlet, prosondovat trh. Možná bys s tím mohla začít jako vedlejší příjem, každá koruna by se ti hodila, a kdyby se dařilo, časem bys mohla vykašlat se na tuhle práci a pracovat doma, sama za sebe.
A nejsi robot a pevně věřím, že ani dlouho nebudeš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama