Kolik lidí asi prochází takovou sebeanalýzou?

25. března 2014 v 21:11 |  Občasník
12. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

17.3. Někdy je horší na práci myslet. Než být v ní. Třeba víc jak půl hodiny před zvoněním budíku ve srovnání s první hodinou pracovní doby. Pak už to jede z kopce. Hůř než rutinní práci snáším, když se mnou ostatní jednají, jak s debilem. Tím víc chyb dělám, čím horší věci si o mně myslej. Mám toho až nad hlavu. Práce i lidí. Zamítává reakce na zaslání životopisu. Naděje o vysněném místě mi moc dlouho nevydržela. Přežívám. Když konečně odbije pátá, jedu si pro recept. Nakoupit. V osm večeřím. A připravuju jídlo do práce. Brzy si napíšu záznamy jednoho běžného dne. A budu je jen kopírovat do těch následujících.


________________________________________________________________________________________________________________

18.3. Nemám ráda sebejisté lidi. Co je jisté? A kde je pravda? Asi nemám šanci obstát. Pokud nebudu jako oni. Jsem jako myška, co přemýšlí. Jak se dostat z pasti.A opravdu si nechce ukousnout nohu. Prázdnotu vyplňuju vrchovatými talířy kedlubnové polévky s osmaženým chlebíkem a kouskem skořicového moučníku. I tak se cítím nenaplněná.
________________________________________________________________________________________________________________

19.3. Rozdíl mezi mnou a ostatníma je ten, že já lovím, jen když se cítím ohrožovaná. Většina loví pro zábavu. Jako bych pořád čekala na útok. Pořád napjatá. V obranné pozici. Vysílená z toho neklidu. Kupuju si čajovou směs na nervy. Kéž by mě tak chtěla spasit.Mám sraz s R. Jedem do fotobudky. Snažím se rozměnit. Někteří lidé mnou očividně opovrhují, já očividně opovrhuji jinými. Zvláštní kruh. Fotobudka stejně nefunguje. Tak do jiné. Za sto korun vypadat tak hrozně, to mě uráží. Navíc mě odpočítávání děsně rozesmívá. Jdeme do Mlsné kozy. Mám chuť na smažák. A je mi chvíli blaze. Lítám z extrému do extrému. Vychutnávám si pivo, jak kdybych ho pila prvně. Anebo naposledy. Jsem spokojená. A pak se ženeme na poradu. Se zpožděním. Tentokrát je v celkem mírumilovné atmosféře. Ani mě nikdo moc nevytáčí. Jen to pivo nějak úděsně smrdí.

________________________________________________________________________________________________________________

20.3. Kočičkám voní čaj. Kocour by mi nejradši rozcupoval krabičku. Dám jim sáček do krabičky od borůvek. Ať se vyblbnou. Snad na mě zafunguje. Čas mezi jedenáctou a dvanáctou je vždy nekonečný. Nejhorší. A pak hodinu před skončením pracovní doby. Pořád někoho pomlouvají. A vyjadřujou se nelichotivě. Zamořené prostředí. Co asi říkají o mně? Nechci vědět. Ale hezkého to nebude nic. Vyzvedávám knížku. Přijde mi radostné a fascinující, kterak se vydala do světa. A dělám si starosti o LC. Protože o ní nebývale dlouho nemám žádné zprávy. Baví mě si žít svůj imaginární blogovej život. Odvrácená strana reality, ale propojená s tou skutečnou tváří. Žehlím. Jsem ráda, že jsem se po týdnu vzmohla. Řeším, jak se posílá mikina poštou. Je z toho celovečerní zábava. Pro mě je skoro všechno problém. Neznám víc nepraktickýho člověka. Kterej by navíc všechno tak pitval. S mým způsobem uvažování je život tak strašně složitej! Asi nějaká duševní choroba. Zdá se mi, že se to zhoršuje.
________________________________________________________________________________________________________________

21.3. Smutné, když se neraduju ani z pátku. Spíš jsem po celém týdnu vyždímaná. Zase řeším své titěrné a malicherné drobnosti. Které mě pohlcují a ovládají. Které zbytečně narušují můj klid. A na které nestačí univerzální moudra typu: Prostě všechno moc řešíš. Každej jsme nějakej. Ty normálnější to nemůžou chápat. Je to jako nemyslet na to, že vás něco bolí. Řve mi to v hlavě. Všech těch bilion otazníků. A než bych prstem po stěně svýho mozku jeden rozmázla, množí se nezdokumentovatelnou rychlostí. Nevím, jestli existuje lék. Chytré věty to rozhodně nezlomí. Zapomenu si v práci bundu. Ale nedokážu se pro ní vrátit zpět. Prostě tam nechci! Jdeme s R. na procházku. Jsem lehce nevrlá. A když mu vymluvím díru do hlavy, když mě začne bolet v krku ze všeho toho žvanění, přichází úleva. Už nemám sílu na ty blbosti myslet. Jedeme k OM a PM. Povídáme. Až se na chvilku zarazím. Přistihnu se, že se chovám docela normálně. Příjemné. Jím jako zjednaná. Přede mě se zkrátka nemůže něco jentak postavit. Dorazí EN. Čtu si OM Seznam věcí pro nastávající maminky. Děsivé. Nejvíc se zarazím u - Porodnické vložky - půl balíku na den. Hrajeme Osadníky. Moc se snažím. Ze své vydřené mysli dolovat taktiky. A nešílet. Celkem se mi daří. A druhou hru vyhrávám. Hurá! R. a EN jsou napitý. Blbnou po cestě. EN nás přemlouvá na papouščí samolepky z Billy. Co by ne. Jsem ráda, když můžu páchat dobro. A nic mě to nestojí. A ač to není prvoplánové, určitě mě to těší tolik, protože v hloubi mysli se opět chci někomu zavděčit. Ach.

________________________________________________________________________________________________________________

22.3. Jsem nevyspalá a bolí mě břicho. Ale těším se na nadcházející den. Zase jednou. Po dlouhé době. Přesto, že mě nic pěkného nečeká. Sklízet prádlo, prát. Sedět v parku a mrznout při čekání na sluníčko. Bojovat s tabletem. Chvíli ztrácet optimistické záchvěvy. Nakupovat. S radostí skládat jídlo do ledničky. Opravdu mě to někdy baví. Plnit ledničku = cítit se bohatě. Hledat práci a skoro žádný životopis neposlat. Vysílit se tím. A pak se znovu vzpamatovat. Rozhodnout se právě teď užívat si života. Dokud to vnitřně lze. Dělat jednohubky. S ricotovou rychlopomazánkou. Na doporučení JK. A jíst zelenej salát. I když mi nechutná. Protože si umím vychutnávat. Protože zase na pár minut cítím život. A prohrávám v kartách. A jsem unavená. A nechci jít spát. Chci využít, že mi je fajn. Že mám zase trochu životního elánu. A protože nevím, jak se budu cítit zítra.
________________________________________________________________________________________________________________

23.3. Počáteční nálada špatná. Ale snažím se to zvrátit. Honička okolo jídla a pračky. A i přes počasí venku v sobě mám odhodlání. Jet sama na Febiofest. Film Hotel. Zajímají mě věci mně blízké. Pocity mně blízké. Hledání řešení v podobných situacích, ve kterých já si nevím rady. Horké chvilky. Nejdřív nemůžu najít peněženku. A pak zjistím, že je skoro prázdná. Ale v sále jsem stejně jako první. Vůbec mi nevadí chodit do kina sama. Někdy je to i příjemnější. Pozorovat přicházející. Nechat se pohltit okamžikem. Vedle mě sedí děda. Kterej je tam taky sám. Ale není tak roztomilej. Abych měla nutkání se na něj culit. Navíc by to asi vzhledem k ději nebylo úplně vhodné. Z filmu jsem nadšená. I z toho, že tam není R., kterej by mi to zkritizoval. Chvíli se směju a vzápětí mám slzy v očích. A tak se to střídá dokola. Až je to vlastně obojí zároveň. Je mi moc dobře. Ještě tak půl hodiny klidu a rozjímání po skoneční filmu. Než se vrátím do reality. I tak se ale cítím líp, než všechny poslední neděle dohromady.
________________________________________________________________________________________________________________

But I'm a creep
I'm a weirdo
What the hell am I doing here?
I don't belong here

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 27. března 2014 v 1:11 | Reagovat

Na to, že chodím sám do kina, jsem zvyklý, ale jednou jsem byl málem sám v celém kině. Těsně před zhasnutím mi to zkazil nějaký chlapík, který pak celý film prospal (Havlovo Odcházení). Tomu se dá říkat soukromí :-)

2 pavel pavel | Web | 27. března 2014 v 1:31 | Reagovat

Asi jiná nebudeš, že máš zálibu v sebetrýznění a řešíš malicherné titěrnosti. Každej jsem takovej jak to má v genech a myslím, že chodit kvůli tomu k terapeutovi bude u tebe jen vyhazování peněz.
U Havlova Odsouzení bych asi taky usnul... viděl jsem to v televizi.

3 Beatricia Beatricia | Web | 27. března 2014 v 6:59 | Reagovat

Velice se mi líbí ta fotografie vinice a Trojského zámku. Jako roduvěrná Pražačka jsem tam nesčetněkrát byla.
Co se týče pohledu do peněženky, tak ji máme cibulovou. Když ji otevřeme, tak pláčeme.
Jinak, jako vždy, ti přeji duševní pohodu a tu kýženou práci, která by tě uspokojila. BTW, jaká je tvoje představa o vhodné práci? ☼☼☼

4 Honza K. Honza K. | 27. března 2014 v 14:35 | Reagovat

Tohle je fakt dost ujetý. Největší problém si ty sama. Zdá se mi že si myslíš, že všichni kolem tebe jsou špatní, a všichni můžou za to, že se ti nedaří.

5 Doma Doma | Web | 27. března 2014 v 17:41 | Reagovat

Jo, teď jsem na farmaceutovi :D ... právě že jsme hledala nějakou profesi s dobrý uplatněním a farmacie jí má :D ...

To musí být super jet sama do kina, taky bych to měla někdy zkusit :)

6 Someone Invisible Someone Invisible | Web | 27. března 2014 v 22:41 | Reagovat

Neprakticka jsem i ja az hruza... :-D Casto si veci komplikuju a tak...
Ted piju nejakej "sirup" na procisteni tela, ale stejne je vsechno o nervech... Chtelo by to kouzelnou formuli a lusk! uz bejt v pohode...
Doufam, ze se ti vztahy v praci zlepsi...

7 Násilník Násilník | E-mail | Web | 28. března 2014 v 8:03 | Reagovat

poprvý jsem se tady do tgoho začet, a mujsim, říct, že některý věci mě zaujaly. mám podobnej problém s řešením píčovin, ale projevuje se to jinak, než u tebe, někdy ty uvahy o člověku, pro kterýho je všechno problém, malichernostech a lovu, působily až creepy, děsivě a pomalu zrající na Bohnice (ale tam já měl bejt dávno taky), ta Creep pod článkem to pak hezky podepsala
a líbí se mi to, že myslet na práci, je horší, než v ní bejt. to podepisuju

8 stuprum stuprum | Web | 29. března 2014 v 21:34 | Reagovat

Já jednou byl v divadle, kde se přímo na jevišti rozplakali herci, dojati dějem a pak hned plakali diváci s nima v závěsu. :) To bylo tak roztomilé.

9 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 30. března 2014 v 17:24 | Reagovat

Taky jsem dřív řešila hovadiny (podle okolí)...Ale pravda je, že pokud nás onen problém trápí, rozhodně to není hovadina, každej prostě máme jiný věci k řešení :D Ale poslední 4 roky se docela úspěšně snažím cítit se Groovy...A když to nejde, řeknu si
I Am A Rock, I Am An Island.....:D

10 Monbella Monbella | Web | 31. března 2014 v 20:37 | Reagovat

Nebudes jako oni, pac jsi originalni, kazdy je original :)

11 Bev Bev | E-mail | Web | 1. dubna 2014 v 6:37 | Reagovat

Moc ráda čtu, že se vyskytlo i pár příjemných chvilek. Přeju aby jich přibývalo. :) Fotka je opravdu krásná.

12 Vendy Vendy | Web | 1. dubna 2014 v 22:32 | Reagovat

Tak to chce další životopis. Zkoušej dál, i když se ti to zdá být zbytečný nebo marný, prostě, nepřestávej.
Dala sis dobré papu, zahrála príma hru, kočičkám zavoněl čaj, bylas v kině, máš daleko víc aktivit než já.
Rčení o práci jsi vystihla skvěle, A tvou nechuť k ní docela chápu. Nejhorší je, až se ti o té proklaté práci bude zdát... ale to snad nepřijde.
Zatím osadníkům zdar! :-)

13 L. L. | Web | 4. dubna 2014 v 19:38 | Reagovat

To jsi vystihla s tím, jak z nás dělají debily. A jak se i v té knížce píše, tak já si to pak myslím o sobě a pak se tak i chovám. Chci to změnit!
No, moje uvažování na tom bude hůř, to mi věř.
:D joo, těhotenství, taky mě někdy děsí
Krásná fotka...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama