Největší cíl mýho života - Cítit se střízlivá tak jako opilá

3. března 2014 v 21:19 |  Občasník
9. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

24.2. Zase jsem rychlejší než idos. Tak stepuju na chodbě před kancelářema. A JK má ještě zpoždění. A ne zrovna ideální náladu. Není jí dobře. Nemůžu se zbavit pocitu, že si myslí, že jsem jí nakazila já. TH má dovolenou. Na starost si mě má vzít vedoucí. Nemám ráda nečinné čekání. Znervózňuje mě to. Sází mi do hlavy teorii. A pár názorných příkladů. Čas neubíhá. Dá mi dvouhodinovou pauzu na oběd. Výjimečně. Aby měla chvíli volno. Jdu do kopce stinnou ulicí a marně hledám slunce. Telefon. Zvou mě na pohovor. Dlouze ladíme termín. Kdy by ho bylo možné uskutečnit. Vypadá to téměř beznadějně. Nakonec mi snad z milosti odsouhlasí pátek. Najdu ne moc malebné místečko na lavičce. Ale sluníčko na ní svítí. Nudím se. Nerada se nudím. Protože pak přemýšlím. A to je úmorné a energiiberoucí. Vracím se dřív. Obědvám salát. JK nikde, vedoucí nikde. Zapla bych si internet. Kdyby mi to nepřišlo drzé. Baterka na mobilu skoro vybitá. Beru zavděk sudoku z Metra. Kreslím si číslice. Dostanu se do takového zoufání, že zkoumám gramatiku článků. V zaučování pokračuje JK. Dokonce se i dostanu k ozkoušení teorie. Konečně čas trochu poskočí. Mám povoleno dnes odejít o něco dřív. Volám na zmeškaný hovor. Zase z nějaké firmy. Pohovor po telefonu? Dělají si legraci? Jak mám jako vědět podrobnosti z inzerátu? Úplně hloupé otázky. Co jako vím o jejich firmě. A jestli posílám hodně životopisů a podle čeho. Ach. Jdu rušnou ulicí. Auta, tramvaje, divný lidi, blbě slyším. Z toho nekouká vůbec nic. Kupuju si svetr. Mám jich nedostatek. Ten nejlevnější. To pomalu začíná být nejzásadnější měřítko u všeho. Domů, navěčeřet se, obstarat kočky. A den je v háji. Viva la život.


_______________________________________________________________________________________________________________

25.2. Neteče voda? To tu dlouho nebylo. Čistím si zuby zbytkem včerejší vody z hrnečku. Jak dlouho to potrvá? V práci. Čas se vleče. Jsem unavená. Konečně pauza. Je zima. Tak kde se zašiju? V nákupáku? To mi moc nepovzbuzuje. Ale kam jinam. Zase zmeškaný hovor. Asi se picnu. Ale nedovolám se nazpět. Další svetr za stovku se mi ulovit nepodaří. Pauzírovala bych někonečně dlouho. Mám dobitý mobil a nachystané sudoku. Nechce se mi pracovat. Dostanu samostatný úkol. Celou haldu spisů. Se kterými se mořím zbytek pracovní doby. Bolí mě hlava. Je to k zblbnutí. Kontrolovat šílená jména a řady čísel. Jsem mimo. Chci domů. Našlapané metro. Bezva pocit. Mít obličeje ostatních od sebe vzdálené pár desítek centimetrů. Jestlipak se všichni cítí tak, jak se tváří? Já možná o trochu hůř. Vůbec to pořád nemůžu pochopit. Nedovedu uvěřit, že tohle je život. Že to ostatním nevadí. Novodobá otročina. Makat a nemít nic. Snažit se přežít den. Jakto, že jsme na to všichni přistoupili? Doufám ve vysvětlení v komentářích. Je to absurdní, směšné a k pláči. V jedné ruce držím batoh, druhou jsem zavěšena o tyč. Jak to říkala terapeutka? Užít si ty dvě hodiny, které denně procestuju? Ví něco o životě průměrného člověka? Nebo jezdí do práce autem a myslí si, že ostatní taky pátky nepracujou. Nakoupit, pro vodu do cisterny, jíst, dělat jídlo na další den. Umouněná a těžce zřízená hodina na odpovídání na mejly, sms, rušení trvalého příkazu, kontrolu diskuse časopisu a nahlédnutí na minimum blogů. Nemluvě o tom, kde bych tak asi vzala energii a čas třeba na úklid. Nebo na to abych probírala ty zatracený nabídky práce a posílala životopisy! Chtěla bych vědět, jak ostatní žijou. Kde berou peníze, energii a čas věnovat se domácnosti, dětem? Nebo třeba dívat se na televizi? Blízko práce je pošta. Asi začnu vsázet sportku. Zvláštní, že mi to připadá vzhledem k okolnostem jako jediné východisko. Mít aspoň v co doufat.
________________________________________________________________________________________________________________

26.2. Nad ránem nemůžu spát. A před zvoněním budíku zaberu. Zdá se mi sen. Že jsem zaspala. Kochat se výhledem z okna autobusu se nevyplácí. Mrtvá kočička. Tak hezky uvelebená uprostřed silnice. Která vede mezi domy a kde se jezdí pomalu. Ani není rozježděná. Třeba jí moh někdo pomoct. Nějak mě to dojímá. Asi zase pms. Včera se mi chtělo slzet z dědy. Co se mu kvůli rychlému rozjezdu busu uhodil vnuk. Protože ho nestačil posadit. A sám skoro spadnul. Jsem lítostivá. A v metru sedám do vagonu jedoucího opačným směrem. S JK se bavíme. Je to dobře. Rozebírá mě. Podle mého data narození. Nemám moc v oblibě rozhodné, autoritativní povahy, co si nenechají nic líbit a nevyhýbají se konfliktům. Potřebuji si na ní najít ty kladné stránky. Docela dost času prokecáme. Pauza. Zase po krámech. Volám na včera zmeškaný hovor. Pozvánka na pohovor. Který měl ale být dnes. A o kterém jsem se kvůli současné práci nedozvěděla. Na místo, které jsem si přála. Takže pasé. Pohovory trvaly dva dny. A vybírali čtyři lidi. Čtyři! Věřím, že by mě vybrali. Kurvaaaaaaa, doprdeleeee, v čem je problém? Mám smůlu? Dělám něco špatně, že mám smůlu? Scénáře se opakujou. A asi zase budou. Nejvíc nabídek mám, když mám práci. A takové, kterých se nemůžu účastnit. A pak, až si zvyknu a naučím se najít na své práci to dobré, pak mě někam vyberou. A já už nebudu vědět. Jestli to ještě chci. Navíc všude je nástup ihned. Až mi skončí zkušebka, jsem bez šance něco najít. Dva měsíce na mě nikdo čekat nebude. Jdeme s R. na večeři. Jako jsme to dělávali, když jsem nastupovala nově do některé z prací. Jsme nuceni zkusit jinou restauraci. Není to špatné. I když to nemá takové kouzlo. L. mi píše, že už toho má v práci dost. Zítra dává výpověď. Bez ohledu na to, že nic jiného nemá. A že bydlí v Mladé Boleslavi. Ona určitě něco najde. Má kliku. Proč já ne? Co s tím můžu dělat?

________________________________________________________________________________________________________________

27.2. JK jde marodit. Zaučuje mě TH. Každá dělá tu stejnou věc jinak, bezva. Hlavně aby už byla pauza. TH se mě ptá, zda-li mě to baví. Rozesměje mě. Tahle otázka rozhodně není na místě. Na schodech potkávám ŠČ. Bere mě do sekáče. Vše za dvacet. Nekup to. Beru si jedno triko. Vymlejt si hlavu odpolední rutinou. Ale odcházet s dobrou náladou. Sezení u R. táty. Vrhám se na misky s oříšky, popcornem, i na křížaly. Drze se dožaduju vína. Nikdy se mi nechce tam. A pak se mi kolikrát nechce odcházet. Jdeme na natáčení Show Jana Krause. Lístky donesl Ježíšek, co v práci fasuje unišeky. Prostřední část je nudná. Poslouchat o výdělcích milionáře a volnočasových aktivitách, co jsou mimo mé finanční možnosti, mě dlouho nebaví. Jinak je to fajn. Stejně mám ale pořád pocit, jako bych to sledovala doma ze záznamu. A ne že je to naživo.

________________________________________________________________________________________________________________

28.2. Utírat hned poránu kočičí moč mě rozhodí z časového konceptu. Celé dopoledne pracuji sama. Snažím se zautomatizovat si daný úkon. Výborná krupicová polévka v jedné restauraci. Moje obvyklá polední dávka sudoku. Nějak mě zase začalo bavit. TH mi ukáže další práci a mizí. Je to k zblbnutí. Kontrolovat řady písmen a čísel donekonečna a pak primitivně vygenerovat dopis. Narůstající halda spisů, které víc přibývají než ubývají. Před koncem pracovní doby se objeví vedoucí. -Jak to jde? Jste tu spokojená? Vzpomenu si na R. Kterak kdysi řekl nadřízenému - Noo, lepší než rezatým drátem do oka. Takovej střelec já nejsem. -Neutečete nám, že ne? Tak to je trefa do žhavého. Co na to říct? Když mám za půlhodiny pohovor? To je zas absurdita. Že mám chuť řechtat jako kobyla. Zkrotím to do šibalského úsměvu -Slíbit vám nemůžu nic. (Opravdu nejsem z těch, co se dušují, aby pak následující den přinesli výpověď.) Horká chvilka, ale zahraju to do autu. Trocha vodkové euforie a chuti do života. Proč si to neumím navodit jentak? To by možná vyřešilo spousty problémů. A bez kocoviny. Pohovor. Mladej, celkem sympatickej kluk. Dovedu si představit, že bysme se bavili v hospodě. Žádnej frajírek (tenhle by mě mohl vybrat). Co by ne? Sluší mi to, usmívám se, snažím se být milá a místy lehce vtipná a mluvit, i když nejsem tázána. Úkol v počítači dle mého názoru zvládám. A vybírá jen ze čtyř lidí. Celej zbytek dne mi v hlavě šrotuje, co udělám a jak, když mě vybere. Vidím se, jak to ohlašuju vedoucí a bolí mě z toho břicho. Jedinej trošku volnější den. A tak sedím u počítače a dvě a půl hodiny procházím nabídky práce. Nemůžu. Jsem vyždímaná jak citron. Mít práci a hledat práci se mi zdá neslučitelné. Kde brát tolik energie? Nedovedu si představit lepší pateční večer. Padám na hubu. Potřebuju zastavit.
________________________________________________________________________________________________________________

1.3. Tělo je nastavené na brzké probouzení. Mozek na okamžitý příval myšlenek. Jak si zlepšit ráno? Pár návrhů by bylo. Proč si myslím, že mazlit se s Čikynou by bylo příjemnější, kdyby to z její strany byla svobodná volba? Konečně čas na blog. Jenže na tabletu to jde pomalu. A z postele se mi nechce. Další nervy z časáku. Opět pocit, že to jde od desíti k pěti. Vítězné možnosti nejsou ty, pro něž hlasovala většina redaktorů. Jsou to ty, které vybere šéfredaktorka nebo vydavatel. Tak proč sakra hlasujeme? A tak podobně. R. nechápe, že se rozčiluju. Já nechápu, proč bych si měla nechat srát na hlavu někde jinde než v zaměstnání. I tak toho je dost. Je příjemný rozčilovat se. Když si řeknu, že si to dále nechci nechat líbit. Nemůžu se zbavit pocitu, že brzy bude mé redaktorské práci konec. Už příliš dlouho držím hubu a krok. Jsem pořád strašně unavená. Když už mám čas, jsem totálně bez energie. Ach. Volám si s L. Dávám jí rady před nadcházejícím pohovorem.Trochu mě rozptýlí večerní Osadníci u OM a PM. Obzvlášť jedna výhra. Vydřená a prokalkulovaná. Mám ráda, když úsilí nese svoje plody.
________________________________________________________________________________________________________________

2.3. Vzhůru v půl sedmý. Nevyspalá. Absolutně neodpočinutá. Nálada pod psa. Chuť jít se zahrabat. Alespoň, že si se mnou kocour myje hlavu. Pozoruje mě z umyvadla. Dělám, co můžu, abych si zlepšila náladu. Ale nic nefunguje. Krátkodobé zlepšení při procházce. Jediné pravidlo spolehlivosti. Cokoliv mi připadá nepravděpodobné a zbytečné, není nepravděpodobné a zbytečné. Nečešu se, neupravuju, nemaluju - proč kvůli procházce, skoro jen mezi pole. A oni jsou zrovna oslavy masopustu. Kterých se, mimo davu jiných, účastní R. kolega z práce. Co mě vidí prvně. Ach jo. Chtěla jsem udělat dojem. Aby mě chválili. A ne zdrbli. Jsou opravdu dny, kdy mám pocit, že jsem zralá na antidepresiva. Chvíli mám chuť se podříznout a chvíli jsem docela spokojená. Telefonuju se ségrou. Chystáme sýrové fondue. Které mi příliš nešmakuje. Konečně mám čas na nějaký film. A sílu na víc než přiblblou komedii. Film Zkažená mládež. A už po prvních dvaceti minutách se nemůžu dočkat. Až je ten kluk postříí. Doufám, že všechny a doufám, že obzvlášť brutálním způsobem. Nejlíp, že hlavním protivníkům ustřelí koule. Copak smrt? To není žádná odplata.
________________________________________________________________________________________________________________

Mně se líbí líbí líbí holky holky pitomý,
nic neřeší, protože nic neví, a to je příjemný,
s chytrou u piva se nudou zívá,
vykládá, že něco cítí, a to je prostě v řiti

Mně se líbí líbí líbí holky holky pitomý,
mám jen špatný zkušenosti s tím, když jsou vzdělaný,
je to potom samý ale, proč a nebo takhle

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 3. března 2014 v 22:08 | Reagovat

Zkus myslet na přítomný okamžik. Na to, co je teď. Ne před minutou, ne včera, ne, co bude zítra. Jedině tak se z toho dostaneš. Uvědom si, jak se právě teď máš. Zda Tě něco bolí. Nebo zda jsi zdravá, máš kde bydlet, máš co jíst. Spousta lidí žije na mnohem nižší úrovni než Ty. A jsou vděční.

2 pavel pavel | Web | 3. března 2014 v 22:25 | Reagovat

Když si žena neudělá hlavu, je to obvykle velký problém. Kolikrát si říkám, jaké štěstí že jsem chlap. :D

3 Beatricia Beatricia | Web | 4. března 2014 v 11:13 | Reagovat

Velká poklona a obdiv té výborné, báječné básni. To je ozdoba článku. Je tak pravdivá, a jednoduchými prostředky úžasně vystajlovaná.

Já bych ti opravdu přála trošku té lidské radosti i z obyčejných věcí, ze kterých se vlastně skládá celý náš život. A dívat se na svět optimistickým prizmatem: Že mohu jít sám bez berlí, že mám zrak, že mám přátele, že netrpím hladem, že mohu jít do kina, že mohu jet pohodlně metrem, i když lidé tam smrdí•••••
Zlati, moc ti přeji to obyčejné štěstí a úspěch v prozatímní práci.♥♥♥

4 Vendy Vendy | Web | 4. března 2014 v 13:40 | Reagovat

Bludičko, jestli tě někde vezmou a budou požadovat nástup hned, tak z toho místa, kde jsi, hned odejdi. Jsi stejně ve zkušebce, takže tam žádné povinné vypovídací dva měsíce nejsou. A nevzdávej se! Jestli se ti naskytla možnost a tys ji prošvihla, kvůli telefonu, tak to znamená, že zajímavá místa se objevují. Zkus to znova a dál! Chápu, že tě to neskutečně vytáčí a unavuje, ale teď jde o to, kdo z koho. Nedej se a nevzdej se!
Mimoto se potvrzuje minulá Čerfova domněnka. Jakmile jsi zaměstnaná, tvoje atraktivnost se zvýšila, najednou se ti sypou zájemci o pohovor a pracovní nabídky, jedna za druhou. To je snad dobrý znamení. Drž se!

5 Beatricia Beatricia | Web | 4. března 2014 v 17:04 | Reagovat

Off theme: Zlatíčko, na přání více adminek jsem provedla tetování, které se nedá přehlédnout. Tak se skoč podívat, je to lahůdka.♥♥♥

6 Doma Doma | Web | 4. března 2014 v 20:10 | Reagovat

Když ti to sluší, když se usmíváš, chtělo by to víc úsměvů vyplývajících z článků :)

7 Čerf Čerf | E-mail | Web | 4. března 2014 v 21:23 | Reagovat

Vydrž a nevrč, ono to vyjde :-). Chce to se nenechat otrávit. To je přece dobrá zpráva, že se množí nabídky. Že na všechny nestíháš odpovídat - to je nezbytná daň tomu, že máš v záloze aktuální práci. Ale ta hlavní dobrá zpráva je, že možnosti JSOU!

8 L. L. | Web | 4. března 2014 v 22:52 | Reagovat

Je fajn, že ti dokázali vyjít vstříc ohledně pohovoru ;) držííím palceeee (i ty na noze)
Dvouměsíční lhůta nemusí být nutná. Nepustili by tě v té firmě na dohodu kdyby k tomu došlo?
Snad neznám nikoho, kdo nemá půjčku. Už ji mám i já - velký odpůrce.
Ty nutíš čičinku k mazlení? :-)
Nemusíš být upravená, abys udělala dojem, ale to určitě víš :)
Dneska jsem tě zahrnula do úkolu v tvé knížce. Nemůžu se dočkat, až ji dočtu :-)

9 Bev Bev | E-mail | Web | 5. března 2014 v 6:00 | Reagovat

Zákony schválnosti fungují dokonale. Jakmile vyjdu z domu nenamalovaná třebas jen do polí, určitě potkám zástup lidí. A koukám, že stejně to funguje i s pohovory. Nastoupila jsi do práce a s nabídkami se roztrhne pytel. Ale to je docela příjemná schválnost. Aspoň máš z čeho vybírat.
Moc mě pobavila věta...Jestlipak se všichni cítí, tak jak se tváří?... To je přesné. Soudím, že podle svého výrazu bych mohla být často odhalena jako sériový vrah.:D
A k tvému dotazu, jak to dělají ostatní: za sebe říkám, že překonávám jeden den za druhým, nebo se o to pokouším. Přestala jsem plánovat dalekou budoucnost, zjistila jsem, že mezi tím, než k ní dojdu je tolik co když a asi, že je lepší soustředit se na okamžik. Nejspíš to není nejlepší řešení, ale na druhou stranu, co je. :)

Kdysi jsem si zapsala tuhle ptákovinu:
dny překonávám jako vlny v urputném snažení, neznám směr, nevidím cíl, či aspoň znamení...
A jak je viět, velký pokorok jsem zatím neudělala, platí to stále. :D
Přeji krásné dny a těším se na další postřehy a zážitky.

10 Bev Bev | E-mail | Web | 5. března 2014 v 6:03 | Reagovat

Jasně, viět a pokorok, to je můj novátorský přístup k rodnému jazyku, pleskla bych se přes ty zbrklé ruce.

11 Ježurka Ježurka | Web | 5. března 2014 v 15:11 | Reagovat

Chci především reagovat na to, jak se ti nelíbí žít "z ruky do huby", ale je nevím jak ostatní, ale já to tak mívala hodně dlouho, měla jsem děti, kterým jsem dala najíst a sama měla jen suchý chléb a cibuli, protože jsem na ně byla sama. V práci hned od rána a večer jsem doháněla domácí resty. Je pravda, že tenkrát práce byla a povinná. To bylo velký plus, ale peněz, těch bylo hodně málo. Držím ti palečky, aby se to všechno brzy srovnalo a abys konečně našla takovou práci, jaká by se ti líbila a byla jsi spokojená.

12 stuprum stuprum | Web | 6. března 2014 v 11:18 | Reagovat

Líbí se mi, že tě někdo rozebírá podle data narození. Magie čísel, funguje nebo nám jen věší bulíky na nos? :(

13 krokodyleka krokodyleka | Web | 6. března 2014 v 20:05 | Reagovat

Krásný článek a ještě lepší písnička ! :D

14 Monbella Monbella | Web | 7. března 2014 v 23:34 | Reagovat

Nemáš trošku sklony k depresím?
Možná bych ti třeba doporučila sociálně terapeutické dílny, mají super uklidňují vliv a najdeš tam spoustu přátel:)

15 Raisel Raisel | Web | 9. března 2014 v 13:49 | Reagovat

Lidé čerpají z toho, že je tu dalších  x milion lidí, co žijí stejně. Že máme pořád své přátelé a představy, že "někdy bude líp a všechno se nám vrátí." Jakoby to tu takhle nefungovalo už dlouho. Pořád něčím vázáni, a žádné výsledky.
Jednou se to možná zlepší a možná ne. Ale každopádně musíme žít okamžikem a prožívat to, co je a vážit si nejbližších jak nejvíc umíme. :)

16 L. L. | Web | 13. března 2014 v 11:23 | Reagovat

Čtu TH a tak utíkám na YT pustit si Tokio Hotel a jedinou písničku co od nich znám. :D Jen tak. :D
O sportce jsem také přemýšlela. :D V tomhle jedu s tebou - mám 3 brigády a vydělám si tak 3.000 měsíčně a to jsem na té jedné z nich asi 2x-3x týdně po 8 hodinách, nemluvě o tom že mám taky školu 4 dny v týdnu. :D To je život podprůměrného člověka. :D Makat a nic nemít. :3
Jinak jsem zjistila ten název agentury, jak ses ptala, na ten compars. :) Je to Agentura PRO 3. :)

17 bludickka bludickka | E-mail | Web | 16. března 2014 v 15:48 | Reagovat

[14]: myslela jsem ze jsou jen pro postizene,nebo se mi alespon nepovedlo najit takovy dilny pro depresaky. Jestli vis o nejakych v praze, uvitam odkaz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama