Hanbu na mě!

2. dubna 2014 v 18:48 |  Občasník
13. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

24.3. Lije. A lidi asi místo deštníků vytahujou auta. Cesta, která má běžně trvat dvacet minut, trvá čtyřicetpět. Já jsem v přijatelném rozpoložení. A tak ždímu hlavu. Aby vyplodila kostru recenze. Už dlouho jsem do časopisu nic nenapsala. Ale snad už je to nejhorší za mnou. Snad bude víc energie. Motivace i odhodlání. Dosáhla jsem svého osobního rekordu. Pět papírů naráz zaseknutých v jedné tiskárně. Na různých místech. Díky bohu za to, že máme ve firmě kluka. ML. Milej a vždy ochotnej pomoci. S chlapama se líp jedná. Pokud jsou mírní. A nelíbí se mi. Jinak bych to snad řešila polovinu dne. O pauze se chci podívat na boty. Jako vždy je to velké dilema. A jako vždy, když jdu něco koupit, koupím něco jiného. Vůbec jsem nevěděla, že existuje tolik tvarů náplastí. V R. bytě si dáváme troubelín. A já objevuju ztracené kouzlo televize. A Ulice. Kde jsou ty časy? Jen žasnu. Jsem skoro u vytržení. Hanba mým mainstreamovým radostem! Honí mě mlsná. A tak zlákám R. do Ovocného světozoru. V kině na Já jsem Creativ. Chodit do kina později než ve dvě pro mě postrádá smysl. Už po třetině si držím víčka prstama. A stejně nevnímám. A pak mám útrum. Spát ve Světozoru je stejně nanic jako spát v Aeru. Nebo Francouzském Institutu. Hurá. Konečně domů. Tolik se těším na horkou sprchu, postel a svůj nervovej čaj.

________________________________________________________________________________________________________________

25.3. Jdu na dřívější zastávku. A stejně si nesednu. Pracovat mě dneska docela baví. Vůbec mám nějakou dobrou náladu. Že by za to mohl čaj? Nevím. Nejsem tolik depresivní. Ale nervózní, roztěkaná a pitvající hovadiny jsem snad ještě víc. Na to bych snad taky něco potřebovala. Dřív než mi praskne hlava. Nebo štítná žláza. Moje myšlení opravdu není normální. Ale když někdo, kdo je blázen, o sobě prohlašuje, že je blázen, tak přece nemůže být blázen, ne? Blázni jsou ti, co jsou blázni, ale myslí si, že jsou normální. Tak nevím. Ale na odbornou pomoc to rozhodně je. Jsem schopná vykonstruovat celou problematiku ohledně základní otázky - Kdy posvačím jablko. Snažím se to nějak ovlivnit. Ale většinou to nejde. Přemýšlet tímhle způsobem mě zruinuje. Čím víc věcí mám na práci, s čím větším počtem lidí se snažím vycházet, čím méně mám volného času, tím hektičtější je moje mysl. Která je i bez toho schopná analyzovat cokoliv. S JR o pauze v Dobré trafice. Příjemné rozptýlení. Zpráva dne: JKv mi ukázala server. Kde se dají porovnat potraviny, co jsou ve slevě. Je to srovnatelné s objevem Ameriky. Hanba mým konzumním radostem! Těším se a sonduju. Kde nejvýhodněji seženu svou oblíbenou Maxi Nutu. Na které začínám být závislá. Doma konečně chystám mikinu k poslání. Nebýt R., strávím s tím týden. V tomhle ohledu bych si nejvíc přála být normální.
________________________________________________________________________________________________________________

26.3. Polovina pauzy na oběd na poště. -A to chcete jako balík na poštu nebo do ruky? A pojištění na 500? Příliš otázek. Opakuju dokola pořád -Prostě doporučeně. I přesto se nakonec nějak domluvíme. Ale sportku si vsadit nemůžu. Nedám se odradit a podám jí v trafice. Koupím si mandle v karobu. Na užívání života. Šetřím si je. Hrstička za padesát korun. Až chvíli přemýšlím, že bych se s R. nerozdělila. Najít Fio bankomat v obchoďáku. Mi málem způsobí nervovej kolaps. Radši si vyberu víc než potřebuju. Po práci vyzvednout R. knížku. A marně shánět Maxi Nutu v narvaném Albertu. Akce je jen v hypermarketech. Jako útěchu běžím do cukrárny pro dorty. Hanba mým obžérským radostem! Před spaním s R. diskutujeme. O výhře ve Sportce. Možná, že ani nechci vyhrát. Možná mi stačí jen, že bych mohla. Moje plány na hospodaření se stoosmi miliony se od těch R. plánů celkem zásadně odlišujou. Díky bohu je zbytečné se o tom hádat.

________________________________________________________________________________________________________________

27.3. Asi bych se měla soustředit víc na to, co se namane, než na to, co chci. Jakmile potřebuju boty, prostě je neseženu. Zato prima dárky pro R. ségru. Ačkoliv má narozky až za půl roku. A taky dostanu podnikatelský záměr. Který R. vyhodnotí jako vždy negativně. Sraz s JKc. Je divné mít kamarádky na úrovni. Co chtějí chodit do drahých kaváren. A nerandily by s někým, kdo má jen učňák. I přes odlišný životní styl si toho máme hodně co říct. A je mi s ní dobře. I když jí podezírám. Že se usilovně brání čemukoliv negativnímu. Proto je tak veselá. Jediná trochu nakažlivě veselá, co znám. Zapomínáme na čas. Úplnou náhodou předložím svůj podnikatelský záměr jí. A je nadšená. Chce se do toho hned pustit. Jako vždy je plná elánu. Hanba mým sněcím radostem! Chvíli se nakažuju optimismem. Ale když nasednu do autobusu, vidím opět spousty a spousty překážek, komplikací. Prostě je jen dám na zadní hořák. Co bude, to bude.
________________________________________________________________________________________________________________

28.3. Natolik se ponořím do své sebekorektury recenze, až skoro zapomenu vystoupit z vlaku. Mám to ráda. Když se mi někdy poštěstí uniknout všemožnému rozptylování. A vnímat jen to, co dělám. Dovezli nám papíry a novou kopírku. Jeden z těch kluků si může vykroutit hlavu. Zírá po mně příliš konsternovaně. A usmívá se. Půl hodiny se z toho raduju. Hanba mým povrchním radostem! Vedoucí už se mě zase ptá. Jak jsem tam spokojená a jestli tam zůstanu. Kroutím se jak žížala. Kdo má na tohle odpovídat? O pauze jdu koupit knížku. Která by měla být základem pro naše podnikání. Čtu ji v metru cestou z práce. A taky při krátkém chytání paprsků v parku. Rozjet nějaký podobný byznys se mi zdá nepředstavitelně složité. (A co ne?) Pokud bych na to měla být sama, řeknu rovnou nemožné. Uvidíme co na to JKc. Ráda bych se nakazila jejím nadšením. Jen doufám, že poskytne své prostory, své finance a větší část svého času. Dokud je cesta zpět snadná, není důvod se nevydat kupředu.

________________________________________________________________________________________________________________

29.3. Vzhůru v sedm. To miluju. Když se prostě nedokážu vyspat ani o víkendu. Krastinuju prohlížením věšteckých stránek a snahou o psychologickou sebediagnostiku. Možná si stáhnu za stopadesát korun lekce proti depresi. Uvažuju o KBT skupinové terapii. Která je ale až od září. Všechno ostatní se platí. R. tvrdí, že moje myšlenky jsou normální. Ale je to spíš jeho zbožné přání. Nebo moje. Bylo by zase fajn, říkat, jak se cítím. Někomu koho by to zajímalo. Jsem strašně unavená. Není to fér. Celý týden roboticky jedu. A víkend si nedokážu užít. Protože už jsem vyždímaná. V sedm jsem vzhůru a v poledne bych zase spala. Nejsem schopná ničeho. V půl třetí se vyhrabeme ven. Bezdomovci v garáži naproti zastávce vyhrávají a zpívají -Žiju si jako v pohádce, když nechci, nejdu do práce,... Hrozně mě to pobaví. Mám chuť se připojit k jejich mejdanu. Kurva, doprdele, taky se chci radovat ze života. Víc než deset minut denně. Změna, asi teda chci vyhrát tu Sportku. Navíc sto milionů není reálné, vzhledem k tomu, že sázím jen za šestnáct korun. Koukáme na baráčky. Skromné, ale i tak nedosažitelné. A já jsem zase chvíli posednutá myšlenkou na nějakou blbou hypotéku. O čemž vím, že se to rovná sebevraždě. Ale makat a nemít nic, je to samý. Je únavný, jak máme s R. na vše opačné názory. Hrozně toužím něco podniknout. Potřebuju zmizet z reality, zrelaxovat. Nikde se neděje nic, co by ve mně vzbudilo touhu dvě hodiny cestovat mhd. A tak se rozhodnu pro velký úklid pokoje. Možná bysme už i mohli někoho pozvat na návštěvu. Kdyby setrval jen v tý jedný místnosti. Jsem ráda, že jsem udělala aspoň něco. Hanba mým ubohým radostem! Pouštím se do vyklízení lékárničky. Tam jsou ale poklady. Loučím se s nima tesklivě. Všechny ty nepoužívaný krabičky antibiotik a prošlý léky proti bolesti. Je mi líto to vracet. Někdo by se potom mohl pěkně sjet. Nebo z toho něco uvařit. A navíc. Kdybych měla neodolatelnou chuť se zabít, budu si muset podřezat žíly. Nechci jít spát stejně jako v týdnu. A nemám sílu nic dělat. Tak koukám do stěny. A poslouchám, jak R. oddechuje. Díky bohu, se mně chce po čaji spát. Tak uteču myšlenkám. Na to, že mi vlastně přestává být jasné, proč jsem se na víkend těšila. Jen proto, že nepůjdu do práce?
________________________________________________________________________________________________________________

30.3. Vzhůru v půl osmý. A to jen díky tomu, že se čas posunul dopředu. Nevyspalá, zpocená. Jako po flámu. Proč se někdy nemůžu probudit svěží a plná elánu? Jak to udělat? V hlavě se zase rozjíždí černo. Kterému se snažím ubránit. Tím, že vstanu a začnu něco dělat. Asi si stáhnu ten antidepresivní program. Kdyby mi R. neudělal k snídani topinky, nejspíš bych vůbec nejedla. Nakopnou mě. Dívám se zrychleně na pořady, kde byl hostem jeden z mých šéfů. Nevím, proč tím ztrácím čas. Ale machruju u toho. Že umím jeho podpis. Konečně. Dlouho jsem si nemohla zvyknout. Že si za něj všechno musím podepisovat sama. Nejhůř plný moci pro zastupování klientů. S přibývajícím časem se kupodivu má nálada lepší. Nechápu, ale cítím se dobře. V parku se dívám na tabletu na nabídky práce. Skoro žádné životopisy nepošlu. Je mi to jedno. Vychutnávám si domácí pizzu. Konečně došlo na mandle v karobu. Při filmu Dvanáct podmínek k dědictví. Je to kravina. Ale je mi to jedno. Hanba mým přízemním radostem!
________________________________________________________________________________________________________________

Ovečky se klidně pasou
na trávě střižený
nemusí se o nic starat
jsou dobře hlídaný
hlídaný psama shora
zprava i zleva
některým to vadí bečí
některým to neva
dívám se jak tam líhaj
hustou vlnu v chomáčích
padá na zem stojíme
poslušně a je nám zima
oškubaný a nahý

En ten týky, dva špalíky
jakou barvu asi maj
ovce co se pasou v trávě
ničeho si nevšímaj

Šedivou, jak zdi tovární haly
šedivou jak mraky, z kterejch má pršet
šedivou jak popel, na zastávce o pátý ráno
šedivou jak kůže lidí co jenom pracujou

NECHCI, NECHCI

Hledat štěstí v neštěstí
je nám to souzený
hledat štěstí v neštěstí
máme bejt vděčný

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ang Ang | Web | 2. dubna 2014 v 22:32 | Reagovat

Dokud je to radost, není důvod k hanbě... Nebo tak něco... :)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 8:06 | Reagovat

Můj dědeček měl celý život přesně rozepsáno, co by dělal s výhrou ve sportce. Pravidla byla připravená skvěle, chybělo jen do metodického stroje nasypat skutečné vyhrané peníze, k čemuž kupodivu nikdy nedošlo :-). To by mě tedy zajímalo, jak to máš s rozdělováním takové vysněné částky ty.

3 Ježurka Ježurka | Web | 4. dubna 2014 v 14:52 | Reagovat

Mě se zdá tento tvůj článek přece jen trošku víc optimistický než ty předchozí. To bude určitě posun dopředu, tím správným směrem! Držím palečky!

4 Erička Erička | Web | 4. dubna 2014 v 19:08 | Reagovat

Hanba, nehanba, hlavně, že je sranda :-D

5 L. L. | Web | 4. dubna 2014 v 19:51 | Reagovat

Dobře se to četlo, ty prostě umíš psát.. :-)
Jak nemít po ránu špatnou náladu? Tak, že se budeš na něco těšit - a nejlépe každý den ;)

6 Doma Doma | Web | 6. dubna 2014 v 12:58 | Reagovat

Tak držím palce v podnikání, v nějaké té výhře v loterii i když nebude tak velká :D ...

7 Beatricia Beatricia | Web | 6. dubna 2014 v 17:23 | Reagovat

Ta čiči v umyvadle je perfektní. Také bych ti přála výhru, ale to koliduje: "Štěstí ve hře, neštěstí v lásce" a tak je to dilema.
Souhlasím s tebou, že z těch miliónů párů bot si nelze vybrat ty vhodné.
Jinak, já vítám každou radost i tu přízemní; hlavně, že se raduji.☼☼☼

8 Vendy Vendy | Web | 6. dubna 2014 v 22:47 | Reagovat

Taky by mě zajímal tvůj rozpis výhry. Případné. (Nakolik by se shodoval s mým a v čem by se lišil? :-))
Jinak, mám dojem, že hanba tvým radostem se nemusí říkat, spíš si těch malých radostí užij, a pořádně. Míca ve vaně, srandovní. S výhrou by sis mohla pořídit vlastní bejvání, a bez hypotéky. To je motivace jako hrom! :-)

9 pavel pavel | Web | 7. dubna 2014 v 0:41 | Reagovat

Někdy se lidé skutečně stydí, že se mají dobře... skoro můj případ.
Taky bych rád vyhrál, ale nesázím. :D

10 Bev Bev | E-mail | Web | 11. dubna 2014 v 7:28 | Reagovat

Před dvěma dny jsem taky uvažovala, že si vsadím. Kámošky, co nakupovaly u nás v krámě přede mnou platily jedna 333, druhá 444. Prodavačka mi povídá: Byla by sranda, kdybys platila 555Kč. Já na to: To se klidně může stát, mám tady ten dluh od včera, jak si neměla drobný nazpátek. A tak jsem nakoupila a co myslíš? Fakt to vyšlo na 555. Až mi přešel mráz po zádech. Nevsadila jsem, protože než jsem přišla domů, tak jsem na to zapomněla, ale prodavačka ano, náhodný typ a vyhrála...prd. Ale náhoda to byla pěkná. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama