Nikdo nemá pravdu

22. dubna 2014 v 8:20 |  Občasník
16. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

14.4. Tak si tak čekám na vlak. Člověk by řekl typické ráno. S celkem slušnou náladou. A najednou: -Slečno, měla byste chvilku? Trochu se děsím. -Já jsem si všimnul, že spolu pravidelně jezdíme vlakem. Jak se vlastně jmenujete? Podání ruky. Jeho jméno nevím. Zraky všech šesti spolučekajících se do nás zvědavě zavrtávaly. Nepreferuju tyhle divadla. -Máte okouzlující úsměv. (A to jsem myslela, že při cestě do práce se zrovna moc vesele netvářím). -Nechtěla byste se mnou někdy zajít na šálek čaje? -Nechtěla. Nějaké moje řeči. Že jsem zadaná. Nějaké jeho řeči. Že snad to tedy nebude teď trapné, když se denně potkáváme. Říkám -V pohodě. Ale asi bude. Pokud by se tedy někdy snažil v konverzaci navázat. Stejně mně to abnormálně zvedá náladu. Ach ta slabost pro lichotky. Ještě nikdo mě nebalil v pondělí v půl osmé ráno. A nikdo na šálek čaje. Žiju z toho celý den. TH přišla do práce. Ale naposledy. Všechno jde, jak má. Jen o pauze utratím celý svůj týdenní rozpočet. Potřebnosti. A pak taky.. můžu za to, že jen zřídka jsou k dostání kraťasy delší než ty končící hned pod zadkem?

________________________________________________________________________________________________________________

15.4. Jdu na vlak nějak brzo. Nedopatřením. Loudám se. Aby si "vlakový ctitel" nemyslel. Že jsem se rozmyslela a nemůžu se ho dočkat. A on nikde. Nebo ho nevidím. Protože se nechci rozhlížet. Že by kvůli mně přestal jezdit vlakem? O pauze si jedu koupit lístky na Sesterskej Braník. Prý budu mít asi volnej vstup díky časáku. Na asi se nehodlám spoléhat. A platit díky němu o stovku víc. Film Temná zákoutí duše. Jsem si představovala jinak. Víc pohledů do psychiky. Míň masakroidních příběhů prokládaných nudou. Po jeho shlédnutí vzniká silná paranoia. Že těžcí psychopati můžou vypadat jako úplně obyčejní lidé. Třeba jako ten kluk z vlaku. No jo. R si darmo nepřeje, abych se nebavila s cizíma lidma. Chacha.
________________________________________________________________________________________________________________

16.4. Můj týdenní rozpočet už je v háji několikrát. Dárečky pro dědu k svátku. Mycí a prací prostředky. A neodolala jsem malé žluté kalanchoe. Potřebuju mít v práci kam směřovat zrak. Dívat se do stěny své kóje je trochu ubíjející. Jedu si vyzvednout další moudrou knížku. Jen nevím, kde na ní vezmu čas. A kde vezmu odpovědi na pokládané otázky. Přišla mi korektura mého článku. Žádný med. Alespoň po mně nechce předělat celý článek. Půl večera trávím snahou dostat se na FTP. Klasický postup nefunguje. Ať už mi hergot někdo poradí. Nemám na to věčnost. Šéfredaktorka, jako vždy, na mé zprávy nereaguje.

________________________________________________________________________________________________________________

17.4. Á, tak vlakctitel nezmizel z povrchu zemského. I když si to možná přál. Prochází se směrem od zastávky. Zřejmě je neklidný. Nebo spíš sbírá odvahu. Jede nějak málo lidí. Najít místo, kam by si nemohl přisednout, je nemožné. Skutečně si přisedne. Se snahou zapříst hovor. Krátký. I když to asi úmysl nebyl. Naštěstí se směju na celé kolo jen v duchu. Vypadá to, že z toho budu žít ne jeden den, ale minimálně týden. Mám strach si číst, nebo psát. Abych nezavdávala podnět k hovoru. Ani nemám moc chuti vysvětlovat, o čem ta moje kniha pro psychicky slabší jedince je. Ani že hodlám psát článek o filmu o psycholozích sériových vrahů. Nakonec jsem očekávaně stresovaná právě knížkou. Jelikož nestíhám látku, kterou bych měla probrat za den. Pak těžce ohodnotím náladu toho dne. Když se tím zabývám dny tři. Ale snad to nevadí. Nemám dost času, klidu a především soustředěnosti. Na zelený pivíčko. To je lahoda. Mám hroznou chuť bavit se s cizími lidmi. Jsme přeci všichni jeden ne? Naštěstí to dovedu ukočírovat. R. má špatnou náladu. Radši jí zahání vínem s tátou než ještě jedním zeleným se mnou. Asi by mi to mělo vadit. Přitom mě zajímá, jak dlouho je asi spolu ten pár od vedlejšího stolu, jaká je ve skutečnosti tamta paní s nepříjemným výrazem,...? Náš slavnej časopis má sešlost. S hudbou a extrémně drahým vínem. Družila bych se. Ale ne přes mrtvoly svých hodnot.
________________________________________________________________________________________________________________

18.4. Nejsem zrovna svěží. A dokonce do kanclu jedu výtahem. Spala bych celý den. Za slejváku jdu na smetanovou česnečku. Skoro bych myslela, že je to smetanovej guláš. Br, příště už nechci. Do knihovny okukovat. A po práci se tam snažit něco vykonávat. Jako vždy se prostě nemůžu soustředit. A tak čas mizí. Aniž bych se v něm dokázala pohybovat. Jen koukat s rukama v klíně a mozkem rozpliznutým. Sezení u R. rodičů. Jsem celkem aklimatizovaná a vína upíjím jen málo. Konečně mé vysněné místo - postel.
________________________________________________________________________________________________________________

19.4. Příjemné povalovací dopoledne. Kéž by takové mohlo být každé. S časem a bez výčitek. Vyzvednout ségru, nakoupit, dělat mazanec. E. mi ukazuje fotky kluků na Badoo. Brečíme spolu smíchy. Vypráví. Jak se opila rumem s kolou. A já mám hrozně super nápad. A ona by radši šla do kina. A já hrozně moc potřebuju něco podnikat. Na žádném z koncertů se nedovedeme shodnout. V posledních volných minutách dojdu ke kompromisu. Míchám jí ideální poměr rumu s kolou. Holka, chlastání není zábava. To se musí dělat precizně. Pokud člověku tedy zrovna není všechno jedno. Odměřím jí množství alkoholu a dobu, kterou má na vypití. A neustále jí pozoruju. Vlastně to s ní nic nedělá. Jen při cestě metrem, je nějaká hovornější. Dozvím se, kterak se žije jejímu milému v base, o konzumaci marihuany, sebepoškozování, orálním sexu a kamarádce, co je v Dobřanech. Jen žasnu nad samozřejmostí jejího projevu. Kývám a občas vyvalím oči. A uchovávám si své vlastní příběhy v sobě. Protože R. mou minulostí opovrhuje. Limonádový Joe už dávno není místem, kterým býval. Jen nuda je přítomna. R. narychlo vymýšlí Lucerna Music Bar. Snažím se nenudit. Alespoň videoprojekce. A E. chce tančit jen na záchodě. A já jí tahám alespoň na pár písniček na parket. Proč ze sebe nedělat idiota? Co je na tom? Člověk ho ze sebe dělá denně a kdovíjak se nad tím nepozastavuje. Celou cestu domů si trojhlasně zpíváme - uouou, baby dont hurt me, uouou, uouou, uouou, uouou,...
________________________________________________________________________________________________________________

20.4. Vstáváme brzy. Jedeme na Čerňák. Šplháme do kopce. Bože! Takovou zimu jsem si nepředstavovala. R. má rezervovaný základni kite kurs. A já nemám foťák. Jen blbnoucí mobil a totálně zkřehlé ruce. Klepu se. Mrznu, vichr se mi prohání celou hlavou. Klepu se a bolí mě záda od neustálého krčení ramen. Pak park a sluníčko, co nechce spolupracovat. Kino, co jsem slíbila, když E. bude tancovat. Půl dne mám na talíři svou větu -Ten film mě nezajímá, ale tak aspoň Johnny Depp. R. to stále vytahuje. Žárlivost na nějakýho starýho hrdinu, co mě nikdy nějak výrazně nebral, to jsme to dopracovali... R. mi zakazuje křupat v kině. Jako dítěti. A já jako dítě křupu o to víc. Šílím. Z pocitu, že mě neustále někdo hodnotí, posuzuje a stará se o to, co bych měla nebo neměla. A je mi divně. Od půlky mě film konečně trochu chytí. A konec? E. říká -Byl tam vůbec ten Depp? A já se směju deset minut, až mě okřikuje. A pak nějakej bláznivej kluk. Co se k nám zmaštěnej po kině žene. Pako a není mu rozumět. Říká něco o filmu. Celá ta situace je směšná. A my s E. se řehtáme celou cestu. A dokola si to přehráváme. Je to tak krásný. Se s někým zase zplna hrdla zasmát. Nechci, aby šla domů. V nejlepším se má přestat co? Stejně by chtěla být na facebooku. Zbývá jen vážit si chvíle vytržení ze samoty. E. má svůj facebook, R. má svého Gaidžina. A já se můžu zbytek večera prát s korekturou článku. A stahovat tisíc programů, aby se mi ani s jedním nepodařilo přihlásit na ftp.

________________________________________________________________________________________________________________

Now no one's knocked upon my door
For a thousand years or more
All made up and nowhere to go
Welcome to this one man show

Just take a seat they're always free
No surprise no mystery
In this theatre that I call my soul
I always play the starring role


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 22. dubna 2014 v 10:56 | Reagovat

Tvé deníkové zápisky se tak krásně čtou, že se odvažuji tě poprosit, dej sem nějakou svou povídku... tedy, pokud  by to neporušilo nějaká redakční pravidla.
Toho vlakoctitele bych si udržovala na ranní konverzaci. To přece neuškodí a zpestří to den.
Přeji ti hezké a úspěšné posváteční dny.☼☼☼

2 Elizabeth Elizabeth | Web | 22. dubna 2014 v 13:34 | Reagovat

"Že těžcí psychopati můžou vypadat jako úplně obyčejní lidé. Třeba jako ten kluk z vlaku." - tak k tejto vete len jediné - Stále sa zamýšľam nad tým, či ľudia, ktorých stretávam nie sú psychopati... :D

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 23. dubna 2014 v 7:49 | Reagovat

Je vidět, že mám fatální nedostatky. Místo abych ve vlaku někoho balil na šálek čaje, trapně píšu komentáře k blogovým článkům :-).

4 L. L. | Web | 23. dubna 2014 v 21:30 | Reagovat

Jeeee, takové pozvání by mě potěšilo taky :-) Ale mě se to stát nemůže :D
A co změnit časopis? Teď jsem zkoušela 2x po sobě poslat fotku do soutěže. Nic. Žádnou nezveřejnili na hlasování. Kámoška mě přemlouvá, ať to zkouším dál.
Snad příští rok taky něco na Velikonoce napeču.
Občas s jednou kolegyní taky koukáme na profily lidí a smějem se. Je to zábava :D
Ty hezké chvíle se čtou nejlépe :-))

5 Monbella Monbella | Web | 24. dubna 2014 v 20:55 | Reagovat

Taky nesnážím to posuzování a hlavně odsuzování lidí..

6 Doma Doma | Web | 25. dubna 2014 v 14:58 | Reagovat

Taky bych chtěla, ale autobusového ctitele :D

7 Sarinka Sarinka | Web | 25. dubna 2014 v 19:33 | Reagovat

Zaujímavý článok, dobre sa to číta :)

8 Té | Web | 26. dubna 2014 v 15:58 | Reagovat

Jo s tím souhlasím, někdy to je až teror. Zlatá střední cesta je podle mě to nejlepší řešení.

Jinak, lichotky, pro ně má slabost snad každá žena.
A bohužel, lidé se navzájem soudí a někteří to ještě dokonce dělají z vlastní "dobroty" a my bychom jim měli poděkovat! (wtf?!)

9 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 27. dubna 2014 v 0:43 | Reagovat

follow white rabbit ...

10 stuprum stuprum | Web | 27. dubna 2014 v 10:46 | Reagovat

No jo, návštěva kina je někdy divadelní představení. :)

11 Bev Bev | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 11:22 | Reagovat

Kalanchoe jsem měla oranžovou a červenou, jsou krásně vybarvené a zdají se i odolné, už ani nevím jak jsem ji vlastně umořila, že už ji nemám.
Moc pěkně jsem si u tebe zase početla.:)

12 bludickka bludickka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 22:06 | Reagovat

[1]: Bohužel tě zklamu, protože žádné povídky nepíšu :) Jestli myslíš do toho časopisu, tak to jsou většinou filmové recenze :)Když já mám tak málo času, že ranní konverzaci nevyhledávám :) Jsem šťastná, že mám chvilku na to, abych otevřela knížku.

[3]: Komentáře snad nemají stejný záměr jako pozvání na čaj ne? :) Čaj taky nezabírá. Nejnadějnější je to s originálníma lichotkama :)

13 Čerf Čerf | E-mail | Web | 29. dubna 2014 v 23:48 | Reagovat

[12]: Právě že komentáře nemají stejný záměr :-) A díky za radu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama