Prostě jen odškrtávání

14. dubna 2014 v 22:06 |  Občasník
15. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

7.4. ML se mě ptá na víkend. Od pátku si tykáme. Měla jsem to navrhnout já - žena. To by se asi načekal. Je hezký, že se někdo zajímá. O to, že žiju. VA mi říká, že se o víkendu zapomněl podívat na Animáček. Ehm. No prima, že nejsem neviditelná. Doma si připadám spíš na obtíž. Narušitelka klidu a pohody. Otravná, vyžadující pozornost. A dostávající jí čímdál méně. Plním rutinní úkony. Mám chuť říct - Tak a další den je za náma. Jako by to snad byla úleva. Odškrtávání dnů bez toho, aniž by mělo něco přijít. Něco očekávaně radostného. Pořád tomu nerozumím. Píše mi ségra. A hned má novinky. Jdu do kolen. Můj svět je divnej. Rozpolcenej. Roztříštěnej. Její drahej sedí. Ve vězení. Asi na rok? Za krádeže prej. Kdo ví. Nečekala jsem. Ne, že krade. Že by moh za to jít sedět. V dnešní době? Ty bez viny, hoď kamenem. Tak nic. V některých ohledech jsem až příliš tolerantní. V těch, co je už nežiju.

________________________________________________________________________________________________________________

8.4. Mám v sobě citově prázdný kousek. Útočiště. Kde se ukrývám poměrně často. Před zoufalým nedostatkem jakéhokoliv my. Vraždila bych pro něj. Kolik už jsem toho v sobě pro něj zavraždila? Život je plnej jedný otázky. Pokládaný v několika obměnách. Kdy se smířit? A s čím vším? Na čí straně je pravda? Mýlím se já nebo ti druzí? Převeditelné všemi směry. I do prosté koupi bot. Mám si koupit ty přijatelné? Nevzbuzující větší emoce? Protože nabídka bude jen klesat? Přestat hledat? Smířit se. Že se obklopuji náhražkami toho, co chci? Který moment je ideální pro rezignaci? Život v hledajícím módu je vysilující. Není možné obětovat veškery čas nenaplněným (nenaplnitelným?) touhám. Obzvlášt když je jich příliš. Hranice, kde začínám já a končí ostatní, je moc ostrá. Ty dva světy se neprolínají.
________________________________________________________________________________________________________________

9.4. Lístky na Duškovu cestovatelskou středu jsou vyprodané. Tak jsme doma. V kuchyni. R. dělá bramboráky. Já myju nádobí. A díkybohu z tabletu hrajou ze záznamu Příběhy slavných. O Virginii Woolfové. Jinak by bylo ticho. To nepříjemné a prázdné. O čem vyprávět? Půjčila jsem si dle tipu Vendy z knihovny Rozhovory s útěkem. Vrcholný zážitek je, že se mladej šéf zlil kafem. A to ještě vím jen z doslechu. Sečteno a převyprávěno za deset minut. Deset minut V. Woolfové. A pak zase to ticho. Neosobní.

________________________________________________________________________________________________________________

10.4. Chodím na vlak různými cestami. Abych snad pomyslně narušila stereotyp. Prakticky bezvýsledně. Co takhle místo na tramvaj nasednout do dalšího vlaku. Už zase se necítím naživu. Ne lety a pády. Ale cítit až do konečků prstů ten obyčejnej život se všemi jeho možnostmi. Kdybych ten pocit neznala, nemohla bych ho tolik postradat. Chci si ho umět navodit. Cítím se tak sešněrovaně. V Einsteinu. A cizí pejsek, co se chce mazlit. Potřebuju pejska! Není to ta pravá vytoužená bezbřehá a slepě oddaná láska. Která je schopná uspokojit mou potřebu věčné pozornosti? To mi neprojde. Ve filmu Dvojník vidím možná jiné věci než ostatní. Vidím v něm sebe. Naprosto přesný odraz světa. Jde o sebejistotu a schopnost sebeprosazení. Ta jediná schopnost je dnes zásadní. Nejužitečnější. Dokonalá filmová věta - Chci skoncovat se životem, protože neexistuju. Mám ráda absurdní humor. Kdybych neměla, musela bych nenávidět svůj život. I když. Mně alespoň nikdo neříká - Měla by ses zabít!
________________________________________________________________________________________________________________

11.4. Zase krátký závan existence. Pocitu, že žiju. Nejsem součástí svého života. Ale světa jako celku. Tichý pozorovatel rybníkokachní pohody. Kéž bych to mohla ovlivňovat. Jen se vědomě rozhodnout. Zabrzdit do úplného uchopení okamžiku. Očesat život od veškerého plánování a očekávání. Očesat ze života všechno. Dokud by nezůstalo jen holé být. Svobodné. Chlápek na likvidaci mravenců přichází o dvě hodiny dřív. Nečekán. Přímo doprostřed nepořádkové spouště. Na úklid nestihlo dojít. Vnitřně se stydím za svou prasečinost. Navenek to naštěstí nejde poznat. Leze do všech koutů. Kde jistě objevuje všeljiaké překvapivé věci. Pod ledničkou, za pračkou, ehm. Do Vopice se mi nechce. Samotné. Ale cítím, že musím. Pokud si chci udržet optimismus. Samozřejmě s pomocí alkoholu. Jde to jako po másle. Tak hezký, když se dá na něco spolehnout. Potkávám SI. Trochu mi připomíná mě. A NN taky moc ráda vidím. Nějakej kluk. Od pohledu povědomej. Prý že jsem mu kdysi psala svoje číslo na slupku od banánu. (Tomu se mi nechce věřit. Že bych mu dávala svoje číslo. A že bych si to s tim banánem ani nepamatovala.) A pak prý jsme jindy hráli fotbálky. A já mu řekla, ať mě nebalí, že to nemá cenu. (Hm, to už mi je bližší. Ale stejně nevím). Dál se se mnou nebaví. Nevím, proč měl potřebu mi to oznámit. Ale co. Pořád jsem ráda za každého, kdo se se mnou chce bavit. Malej punky. Že já se na něj někdy nevybodnu. Pokaždý když ho vidím, mám chuť ho obejmout a koupit mu pivo. Pitomý sociální cítění? Vzpomínky na starý kamarády? Možná spíš nesmyslná identifikace s neoblíbenými lůzry, co to v hlavě nemají úplně v pořádku. Bacha na to. Kapely hrajou, pivo teče, energie proudí, úsměv na tváři. Konečně, konečně, konečně! Útěk z reality. Ne ten spsáckej. Ale můj. Zaslouženej. Nějaký kluci z Nymburka. Který jsou divný. Až na jednoho. A to jen proto, že vypadá nesměle. Ale divnej bude taky. Zdrhám jim. Uprostřed rozhovoru. Baví mě to. Po koncertě. Nemá cenu se moc zdržovat. Ani není čas. A někdo mi chce koupit pivo. Žasnu. Nad tím, jak jsem uznalá. Že vím, že tři panáky a tři piva mi stačí. Dáváme si cigáro. Má kus cesty společnej. Je o deset let mladší. Trochu ho to asi překvapí. Ale nevykolejí. Stejně chce mý číslo. Je milej. Ale má smůlu. Je mi to blbý. Ale nedám mu číslo z lítosti. Nebo proto, abych se zavděčila. Stejně doufám, že se neurazil. Jako kdyby na tom záleželo. S R. se sejdeme v buse. Padla na mě únava. Taková, že jsem ráda, že dojdu domů. A zvládnu se svlíknout.
________________________________________________________________________________________________________________

12.4. Je mi blbě. Ani jsem nic jinýho nečekala. Stačí, že nálada je prima. Nespím. Ale v polospánku bych mohla strávit celý den. Výjimečně je příjemnej. R. je pryč. A já polomrtvolka. Pouštím si zbylé rozhlasové díly V. Woolfové. Koukám na TVT. Škoda, že jdou pustit jen dva díly. Dokoukávám Žáby k zulíbání. Z poslední kocoviny. Ostudné, ale je to někdy potřeba. S R. koukáme na Dohola. Už je to trapné. Že vždycky když on vybere film, tak v polovině usnu.
________________________________________________________________________________________________________________

13.4. Tolik hodin spánku. Výjimečně. Dobrá nálada po probuzení. A příliš rychle uvadající energie. Zase nejsem schopná ničeho. Vyhrabat se z postele. Až do půl třetí. Nespím. Jen prostě nemůžu vstát. Nemám sílu. Energii. Nálada je ale slušná. Gratuluju si. Výjimečně v neděli nebrečím! Příliv energie přichází večer. Jako vždycky v neděli. Proč? Nechápu. Najednou mám chuť dělat všechno. Proč musím jít z extrému do extrému. Buď nemám náladu vůbec na nic, nebo mi každá činnost připadá úžasně zajímavá. Věšíme na okna kraslice z minulých roků. Kocour z toho má předčasné Velikonoce. A raduje se jako malý dítě. Je to nakažlivý. A když jedno vajíčko zničí. Nadávám, ale musím se smát. Hodinu pátrám, jakou buchtu bych mohla upéct vzhledem ke skromnému počtu ingrediencí. A mám to. Biskupský chlebíček perníkové chuti. Divné, ale celkem snadné. Hlavně žádné pitomé šlehání bílků ani rozmíchávání másla. Doufám, že mi Ježíšek k narozeninám nadělí mixér. Hrajem karty. A mně by se toho tolik chtělo. Proč? Myslím, že se to jmenuje cyklothymie. Možná bych měla s tou sebediagnostikou přestat. Ale bylo by fajn. Na něco přijít. Na něco nepřílíš závažného.
________________________________________________________________________________________________________________

Vyrazil jsem na hranice Žižkova a Karlína
mám prošlej pas a nevím kam jít -
do piva nebo do vína?
do piva nebo do vína?
loudám se pomalu, tak proč se zalykám?
Už nikam nezdrhám, nezdrhám, není kam

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 15. dubna 2014 v 6:55 | Reagovat

Opravdu se obklopujeme náhražkami toho, co chceme? V něčem vždycky, jde jen o to, jestli i v těch podstatných věcech. Já jsem zatím v té pro sebe nejdůležitější věci tenhle kompromis odmítl (v těch méně důležitých však tisíckrát přijal), a pro mnoho lidí jsem tím divnej. Ale zase - každej přece nemůže být akorát, ne? :-)

2 Erička Erička | Web | 16. dubna 2014 v 8:03 | Reagovat

Těším se na každý nový den, co mi nového a zajímavého přinese, a opět se těším, když přichází večer a den pomalu, ale jistě mizí, a mě čeká další a další dech života, který neskonale miluji ♥
Krásný záběr červánkového sluníčka :)

3 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 16. dubna 2014 v 23:49 | Reagovat

utopil bych to v cervenem vine a spodnim rtem bych pritom ochutnal poprasek skorice ze sklenicky s korenim ...

4 Someone Invisible Someone Invisible | E-mail | 17. dubna 2014 v 18:51 | Reagovat

Ja usnula u filmu i driv nez se stihl stahnout... Stahoval se ani ne 20 minut... :D

5 Beatricia Beatricia | Web | 18. dubna 2014 v 12:08 | Reagovat

Zlatíčko, já tě prostě obdivuji. Ty pečeš? Ježíšku na křížku, dokonce to umíš pojmenovat. Prej biskupský chlebíček... to umím koupit v cukrárně, ale ty jsi hrdinka, že ho dokážeš udělat, upéct, uvařit, usmažit.
Užij si krásné, radostné  Velikonoce.☼☼☼☼☼

6 Bev Bev | E-mail | Web | 18. dubna 2014 v 13:35 | Reagovat

Zase moc krásně napsané. Kdy se smířit a s čím vším? To kdybych věděla, znám jen další otázky a jen málo odpovědí. A máš pravdu, že není možné věnovat veškerý čas nenaplněným touhám a pokud jsou i nenaplnitelné, pak si plním ty, které uskutečnitelné jsou a jsme zas u toho, je to už smíření nebo co vlastně??
Opravdu skvělé čtení k zamyšlení.

7 pavel pavel | Web | 19. dubna 2014 v 11:05 | Reagovat

Nejspíš nemáš ráda stereotyp a ten jaksi ve vašem vztahu tě stále víc trápí. Ty různé cesty na vlak tu krizi asi nezachrání. :)

8 The Wall The Wall | E-mail | Web | 20. dubna 2014 v 13:38 | Reagovat

Kam se hrabou Čapkovi Mloci nebo roboti? Stereotyp, to je teprve ta správná sebedestruktivní zbraň lidstva...

9 Ježurka Ježurka | Web | 21. dubna 2014 v 13:05 | Reagovat

Já si taky myslím, že by sis měla ve všem tom špatném aspoň kousíček dobrého nebo aspoň lepšího. Ono to pak nevypadá tak zle. Vždy může být i horší forma, ne?

10 L. L. | Web | 23. dubna 2014 v 21:18 | Reagovat

Doma si teď připadám podobně. Pořád chci společnost a otravuju. A taky neuklízím.
Odkud tě napadla ta dg?
Půjčila bys mi potom zase tu knížku? :-) Bude se mi líbit? Jakto, že jsi pozadu? :P

11 bludickka bludickka | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 22:00 | Reagovat

[10]: Ani nevím, jak jsem na tu diagnózu přišla. Někde jsem studovala psychologické testy, apod. A tenhle název se mi zalíbil :D Zdálo se mi, že to tak asi ze všeho zmiňovaného nejvíc sedí. Knížka je náročná :) Je slabounká a je interaktivní. Tudíž každý den různé úkoly. Jaksi se mi zatím nedostává moc času, abych stíhala projít určené strany za jeden den, tak se s tím courám, někdy to moc nejde, ale vcelku mě to baví :)

12 L. L. | Web | 29. dubna 2014 v 0:04 | Reagovat

[11]: Aha ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama