Jak se věci výjimečné stávají obyčejnými, jak se věci obyčejné stávají výjimečnými

20. května 2014 v 21:44 |  Občasník
20. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

12.5. Hurá, konečně zas jednou cestovat vlakem. Má to zkrátka jinou atmosféru. Povědomé tváře. Člověk má hned trochu pocit, že někam patří. Některé ty lidi mám ráda. Takovým tím svým mít ráda. Nemusím a ani nechci je znát. Jen mám prostě chuť se na ně usmívat. A jsem ráda, že jsou součástí mých každodenních jistot. Polední pauza s JR. U toustů a jahodového čaje. Dozvídat se těhotenské informace. Po práci jedu za JKc. Probírat naše podnikatelské plány. Radši bych si jentak povídala. Naše představy jsou odlišné. Ty původní se posunuly směrem k něčemu ne příliš originálnímu. Náročnému finančně i časově. Nemůžu investovat něco, co nemám, do něčeho, čemu nedůvěřuju. Nevím, jak z toho vycouvat. Když čas s ní trávím ráda. Peníze jsou čas a čas jsou peníze. Provázané víc než by se zdálo. A obojí mi chybí.

________________________________________________________________________________________________________________

13.5. Už týden mě pálí v krku, v nose. Ale pořád nic. To nebude žádné nachlazení. Že by neidentifikovatelná alergie? Už mě to asi hodně otravuje. Když si vezmu prášek na alergii. Kterej má v sobě tolik éček, až se mi zdá, že to nemůže mít žádnou léčivou složku. Konečně se taky dostat ke komentování. Ke všemu se dostávám v mezičasech. Občasníky si píšu do poznámek v mobilu, zavěšená druhou rukou o tyč v tramvaji. Posílám přes bluetooth do počítače a kompletuji. Blogy si čtu taktéž v tramvaji. Pokud mobil dovolí, což je velmi výjimečně. Komentuji pak v mezičasech určených pro polední pauzu. Jednou rukou dávám prádlo do pračky, druhou myju nádobí. Přitom se snažím vnímat R. historky z práce. Čtrnáctidenní knižní kurs duševní rovnováhy čtu a vyplňuju ve vlaku už asi měsíc a jsem u dne číslo devět. Všední dny jsou příliš hektické, organizace času vysilující, k víkendu se doplazím už jen se zbytkem sil. Chtělo by to přejít k lepší organizaci. Nebo ubrat úkoly.
________________________________________________________________________________________________________________

14.5. Již tradiční pochůzka okolo shánění bot. Asi budu pořád chodit s děravou podrážkou. Odcházím nakonec s tílkem. Při zkoušení v kabince znovu objevuju svou anorektickou horní polovinu těla. Beru si velikost 34. A mohlo by být klidně upnutější. Nojóno. Těžké, když přibírám jen na spodní půlce těla. Jdeme s R. na večeři. K nám do restaurace. Nejlepší opečené brambory, co znám. A R. je nervózní, že dal malý dýško.
________________________________________________________________________________________________________________

15.5. Čekání na L. A zmrzlivý počasí. Velikej nákup v Bille. Jídlo a povídání. Závidím L. ten její klid. A že se jí nikdo nesnaží říkat, jak má žít. Že chce jít za svými sny. Že má nějaké sny. Že spoustu věcí vůbec neřeší. To jí závidím nejvíc. Pořád jsem bez energie. A tak se L. pouští do přípravy svačiny pro nás obě. To je vděku panečku! Popíjíme růžové víno, cpeme se brambůrkama. Já napůl spím a napůl vyprávím. Domácí pohoda.

________________________________________________________________________________________________________________

16.5. Jsem vzhůru brzo. A těším se! A modlím, aby nepršelo. Pláštěnky nemůžu najít. Chystáme se. Míchat nám pití, je pro mě prostě alchymie. Vypít to pozdě. A tak ještě chodit okolo areálu. Abych vnímala účinky. Je to úchylné. Mít sluchátka na uších, ignorovat L. a snažit se uvědomit změnu své nálady. Jít poslouchat kapely a mít radost z očekávání. Pivo. A kluk, co mi kupuje pivo. I když nechci. Pivo, ani se s ním bavit. Zůstává mi kelímek, zálohovanej padesátkou. Mám z toho výčitky svědomí. Bláznivá. U L. je to naopak zdroj největší radosti. Nechat se pozvat a ještě vydělat na kelímku. Já to udělám jen jednou a ještě nedopatřením. Hodlám mu kelímek vrátit, ale už se nepotkáme. Apple Juice. Hurá. Začínám se smát. L. známí. A já chci panáka rumu, protože pivo mě uspává. Plexis splývající se Zónou A. Projásané. Už jsem zase přátelská. Běžím obejmout Mojmíra. Aby věděl, že ho ráda vidím. Protože naposledy byl depresivní. A cpu mu něco do hlavy. Culím se na celej svět. A ženská, co mi tvrdí, že slivovice je lepší než vodka. A nádherná labuť. A nejlepší ze všech zážitků. Dělit se o večeři s malýma kachňátkama. Tenhle zážitek je skutečnej, živej, nevybájenej. A já se rozplývám. A nechápu, jak něco tak krásnýho může někdo sníst. A L. říká, že by ráda věděla, jak to malinký kachně chutná. Br. L. je napitá a mizí se známým ve vip zóně. Já jsem ráda, že se baví. A taky mám volné pole působnosti. Prší a tak se motám pod pivními stany. Asi Tomáš, kterej si mě při kapelách fotil se svým plešatým kamarádem. Seznamuje mě s holkou, co vypadá jako Ewa Farna. Cítím se, jako bych byla v rodným městě. Jako bych byla v důvěrně známým prostředí. A přesto si mě nijak výrazně nevšímají. Tomáš mizí. A ožralej pankáč mi hučí do jednoho ucha, jak jsem krásná. A do druhýho plešatýho hovado. A oba očividně neví, co mluví. Těším se na návrat Tomáše! Nemůžu sehnat malinovku s rumem. Jinde než mimo areál. A kluk, co má stejnej pitnej režim, mě zve. Na pití i k jeho partě do podchodu. Jmenuje se Michal. Má hezký hnědý oči, ďolíček ve tváři a je celej pryč, když zjistí že je o šest let mladší než já. Vypadá mile nesměle, ale asi po mně jede. Asi trochu víc. Když se nějakej sotva osmnáctiletej dá se mnou do hovoru, tak on žárlí a vynucuje si místo vedle mě. A co teprve, když se dozví, že mám kluka. Vypadá, že to nerozdejchá. Hochu, si sice milej, ale takhle by to nešlo. Zdrhám mu. Beze slova. Návrat k Tomášovi. Dušan z Plexis mě zdraví a dává mi pusu na ruku. My se známe? Ehm, pamatuju si z koncertu v Ojai něco víc než jen, že jsem tam byla? Jakub, kterej mě prý taky odtamtud zná. Přes Dušana. Trochu si ho vybavuju. Zvláštní oči a trochu kouzla holčičí jemnosti a křehkosti a přitom kus drzýho hajzlíka, na kterými mi něco vadí. A Tomáš se urazil? Bože, tak on měl o mě taky zájem? Jsem měla poznat z čeho? A Jakubovi mizím, když zdrháme s L. do metra. Myslím, že se mi povedlo naštvat tři kluky. Dobrý skóre. Jsem zlá, zlá holka. Asi jsem koketa. Měla bych si napsat na tričko: Jestli se na tebe usmívám nebo mrkám, vůbec nic to neznamená. Nebo rovnou radši vytetovat na čelo.

________________________________________________________________________________________________________________

17.5. Vzhůru ve čtyři. Patří mi to! Do rána přemýšlet. Moralizovat se. Bádat nad otázkami života a smrti. A když už se všechny ty svinstva rozmělněněj, přiletí holubi. A dělají sakra kravál. A šumujou v kýblech, co máme za oknama. A tak to poslouchám. Strašně dlouho. S šátkem okolo očí. Ale ani tma nepomáhá. Vstáváme. Nedovedu si představit, že udělám všechny ty věci, abych mohla vylézt z domu. Snídaně šampionů. Lahváč a suchej chleba. L. připravuje sváču a oběd. Já se snažím namíchat drinky. Vsedě. Protože stát je náročný. Pajtlujou se mi ruce a cintám vodku po stole. Konečně venku. Jsem unavená, ale dokázala jsem to. Jestli neexistujou náhody, pak nechápu, co se mi znamení snaží naznačit. Někoho nepotkáte rok a půl. A pak dvakrát během dvaceti dnů? Znamená to něco? Budu se chovat, jako by neznamenalo. Kopnout to do sebe. Pustit si muziku, srovnat se. Dávat si rum s nějakou bandou pankáčů. Ke který patří "Slečno, ne já nejsem úchyl." Jakási Zdenka nebo Dáša? Co se svěřuje se svou zálibou v mužských pozadích. A předvádí plácnutí na tom mém. -Héj, ale ty máš taky pěknej zadek. Jupí, zalichotila mi holka. Co může být víc? Začíná pršet. Pod pivními stany. S L. známými. Který nikdy nezaváhají sotva dopijeme. Malinovka s rumem mě možná tak udržuje vzhůru. Ale tím to hasne. Jeden z těch bláznů mi říká účo. Vlastně všechny ty hovory se motají v kruhu. Ale kam zdrhnout. Lije víc a víc. Sednout si na lavičku, samy. Dorazí NT a IŠ. Chvíli konverzujeme. Odmítám plešouna ze včera. Co chce, abych si přisedla. Neběžím se přátelit s R. kamarádem. Sedíme a nudíme se. Je otázka času, kdy L. bude chtít domů. Připadám si jak uvázaná. Je mi zima. Škrtí mě to. V hlavě se to zas hemží. Ne, takhle to nemá skončit! Holky mizí. I L. Ale já chci jít domů veselá! Sedím dlouho sama. Na posmutnělost se zájemci nechytají. Sumíruju si v hlavě plán a snažím se pousmát. Vrátit kelímek od piva. A -Slečno, můžu vás pozvat na pivo? A já nechci. Bavit se s někým nijakým o ničem. Brodím se loužema na záchod. A mezi lidi. Aspoň na pár mokrejch písniček Tří sester. Jeden z L. známých mě láká k jejich partě. Ale nechci. Jsem rozhodnutá. Zlepšit si náladu a jet domů. Smiřovat se s realitou. Trochu se uvolňuju. A je to znát. Nabídka cigarety. Nabídka napít. Mizím. Teď je nejlepší zmizet. Už nejsem neviditelná. Chci na poslední hodinu koncertu věnovat pásku klukovi, co ho nepustěj dovnitř. Ale securiťáci prudí. Nepamatuju si, kde byla zastávka tramvaje. Lítám v dešti. Mrznu na Štrosmajeráku a čekám na R. Tak ráda ho vidím!

________________________________________________________________________________________________________________

18.5. Haha, není mi vůbec zle. Ale stejně mě štvou holubi. Co zas šumujou v kýblech. Pít dva dny po sobě se vyplácí. Jsem fit víc než obvykle. Jen nálada rozporuplná. Radost ze života. Ale zároveň nechuť. Nenávidím ty návraty do reality. K dřezu, žehličce, pračce. A dalším povinnostem. Vytahuju L. alespoň do kavárny na pohár. Vrátit tašku plnou lahví. Nakoupit. Existujou náhody? Nedopatřením se dozvědět informaci. Když se hodláš zrovna někomu svěřit. S myšlenkama, co sotva přiznáš sám sobě. Zjistit, že ten někdo tě klame. Překvapení. Nechceš tomu uvěřit. Konstruuješ jiné složité možnosti, jak by to mohlo být jinak. Je zvláštní. Že to vůbec nebolí. Ani trochu. Barikády mě zase jednou uchránily před zklamáním.
________________________________________________________________________________________________________________
My nerebelujeme, lebo dobre žijeme,
čestne pracujeme a potom sa opijeme
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 21. května 2014 v 12:02 | Reagovat

Mužská pozadí skýtají hodně možností rozmluv.

2 Ježurka Ježurka | Web | 21. května 2014 v 16:25 | Reagovat

Tak jen zírám, tyhle akce jsem nikdy neabsolvovala, tak to neznám a vůbec si to nedovedu představit. Asi bych byla brzy mrtvá. My u nás na Moravě pili většinou víno, ale jen po "klapku". Tady v Čechách jsem to kdysi taky přepískla, ale to se mi tedy vůbec nelíbilo, natož abych to opakovala znovu. Máš výdrž!

3 Doma Doma | Web | 22. května 2014 v 15:06 | Reagovat

Taky ráda jezdím vlakem. Je to zajímavější :).
Já si kupuju boty už půl roku :D ... z toho si nic nedělej, že si odešla s tílkem místo bot :D

4 Beatricia Beatricia | Web | 22. května 2014 v 15:29 | Reagovat

Naprostý souhlas s tvým "mottem": Ale já chci jít domů veselá. A dále: Na posmutnělost se zájemci nechytají. To jsou pravdivé myšlenky a já ti přeji, abys chodila stále veselá, i když je to někdy těžké.:3

5 pavel pavel | Web | 22. května 2014 v 20:40 | Reagovat

Dříve jsem jezdil moc rád vlakem, byla to ještě ta kupé.... romantika.
Pokud je tvůj přítel na tu spodní část, není problém. :D

6 Monbella Monbella | Web | 23. května 2014 v 10:58 | Reagovat

Já miluju vlaky, autobusy jsou na nic - stojí v zácpě a není tam wc

7 L. L. | Web | 24. května 2014 v 23:14 | Reagovat

Podnikatelské plány?
Fotka nebe je čarovná.

8 Bev Bev | E-mail | Web | 27. května 2014 v 6:35 | Reagovat

Je v tom tolik života, tolik postřehů a myšlenek, že nevím na co reagovat dřív. A tak jen řeknu: četla jsem jako vždy s potěšením a úctou. Moc přeju aby veselost trvala dlouho a dlouho a návraty k žehlení a práci nebyly příliš depresivní. I když to se asi lépe přeje než prožívá, soudím podle sebe. :D ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama