Proč nic není opravdové?

10. června 2014 v 21:59 |  Občasník
23. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

2.6. Optimisme! Ty prevíte!! Zase jsi si se mnou jen zašpásoval. A když otevřu oči, tak vedle mě neležíš. Cítím se využitá a obelhaná. Jsem tvoje hračka, tvůj úlet. Necháváš mě po sobě toužit. A nikdy se se mnou neusadíš. Jen málo stačilo. A vlakctitel se mohl potkat s R. Škoda. Byla jsem zvědavá na jeho výraz.


________________________________________________________________________________________________________________

3.6. Nesnáším ty rána. Kdy je problém rozlepit oči. Kdy mě všechno bolí. Kdy se sotva dokážu zvednout. Kdy jsem tak slabá a svázaná. Zbožňuju ty rána. Kdy se motám mezi domy, stromy a trávníky. Kdy zdravím kočky v oknech. Kdy chytám sluneční paprsky. Kdy se vyhřívám za okýnkem vlaku. Kdy trávím dvacet minut s těmi stejnými lidmi. Kteří jsou jedněmi z mála tvorů, co obsahuje můj život. Jsou to jedna a tatéž rána. První spatření R. neteře. (Mojí neteře???) Očividně se žena porodem matkou automaticky nestane. A to OM není zase až takovej všehořešitel jako já. Naivní myšlenka, že cizí svatby a cizí rodičovství mě pozitivně inspirujou. Spíš mě to děsí. Plnit očekávání druhých. Je přesně to, co nechci. A ještě víc se mi chce opíjet a vymetat koncerty. Chtěla bych si dovolit dělat věci tak, jak je cítím. Je však deprimující, že ty věci jsou v přímém rozporu s tím, co mi připadá správné. Pocity jsou příliš proměnné. Navíc těžko slučitelné s realitou. Příliš mnoho vnitřních konfliktů. Nemůžu žít v rozporu s tím, co cítím. Nemůžu žít v rozporu s tím, co mi připadá správné. Co cítím je v rozporu s tím, co mi připadá správné. Když se pokrátí obě strany rovnice, výsledek je jasný. Nemůžu žít.
________________________________________________________________________________________________________________

4.6. Mladej šéf se lepší. Dneska se mě ptal, jestli pracuju brigádně. -Nejedeš nějak brzo? A to takhle jezdíš denně? přistihne mě recepční. Já jsem taky viditelná, jen když se to úplně nejmíň hodí. Ach. Už mám zase chuť zmizet do svého života Jako kdyby. Záleží vůbec na tom, co je realita a co je sen? Před pár měsíci jsem na otázku, jak si představuju svého partnera napsala: Chce to samé co já. Máme stejné představy o budoucnosti. Navzájem se motivujeme a inspirujeme, chápeme se a rozumíme si. Náš vztah je plný blízkosti, společných činností, plánování, těšení se, chvilek, které oba naplňují. Jsme spřízněné duše, intenzivně na sebe napojené. Můžu mu svěřit naprosto všechno a je mi oporou za každé situace. Umí mi zlepšit náladu a dodat energii. Neříká nic, čím by mi ubližoval. Vím, že jsem pro něj navždy na neohrozitelném prvním místě. Takovou osobu si stejně můžu tak akorát vymyslet.

________________________________________________________________________________________________________________

5.6. První den dovolené mé kolegyně. Skoro čtrnáct dní budu pracovat za dva. V naprostém osamění začínám konverzovat s muškou, co mě obletuje. Zase mám tisíce dilemat. Nejzásadnější je volba pracovního tempa. Abych stíhala. Ale abych zase nestíhala až příliš. Přemýšlím, co by se mohlo víc vymstít. Nahrávat autosugesce v parku není ono. Příliš větru. A ty tři nahrané doma? Čtyři, pokud člověk počítá, že se v prostředku ztratil s textem. Jedna s nápisem Tichá - protože šeptám, že místy není nic slyšet. Druhá Zblízka - protože je slyšet, jak do mikrofonu funím. Třetí Se sanitou - ta se mi povedla - kdyby se v pozadí neozýval zvuk sanitky. To se jako podkres k pozitivním afirmacím zrovna nehodí.

________________________________________________________________________________________________________________

6.6. Jsem horší než stará bába. Způsob, kterým lezu z postele. Ve svém věku. Je komickej a děsivej zároveň. A dvakrát po sobě si beru prášek? Protože zapomínám, že už jsem si ho vzala? Mám dost. Jedu za JR. Parčíkujeme. Žasnu, že moje představa o soužití dvou lidí je opravdu mimo mísu, nejen v mých vztazích. Opravdu smutné. Chce se mi křičet. Hurá, cizí mazlivej pejsek. Jen by mi nemusel slintat na batoh. A jeho panička je moc přátelská. A svěřuje se nám se svými starostmi. Uvědomuju si, jak musím být otravná, když opilá mluvím s cizími lidmi. Komořany, SI, muzika, piva a fotbálky. Klid a pohoda, ale v hlavě nikdy. A taky je tísnivý pocit neschopnosti pomoct druhým. Natož sobě. Dostat se domů bývá největší dobrodružství. A já jsem tragéd. Proč když jedu na konečnou, probudím se a vystoupím někde dřív? Pak musím noční tramvají zase do centra. A na noční bus. Krásně prožitý dvouhodinový boj se spánkem. Je tak těžké. Pořád se o sebe starat.
________________________________________________________________________________________________________________

7.6. Kocovinový rána nebývají o moc horší. Než ty všední. Vstát je pořád skoro stejně těžké. -Kolik tam bylo kluků? Komu jsi dala svoje číslo? (A pak není divu.) Že se cítím jako ve vězení. Luxusním. Kde servírujou do postele švýcarský topinky a k obědu je smetanová česnečka. Svět má moc barev. Abych je mohla rozlišit. Natož vstřebat. Dostat se ven ve čtvrt na čtyři a cítit se normálně. Park a den pro pejsky. Potřebuju nějakýho. Co se bude pořád chtít mazlit a budu pro něj střed vesmíru. Asi spíš potřebuju svou představu psa, než psa samotného. Pořád tatáž situace v různých obměnách. Tolik si fandím? Že chci vyrazit na Žižkovské pivobraní. Vyřídí mě pomalu cesta. A pak davy lidí, vedro a fronty. Je mi nedobře. Až jedno pivo ve stínu na trávě mě srovná. Ale chci pryč. A neumím sedět v šatech. S víkendovými večery doma mám vždy velké plány. Přitom po celým týdnu padám na hubu dřív jak ve všední dny.

________________________________________________________________________________________________________________

8.6. Spala bych, spala. Celý den. Neustálá únava mi krátí dny o polovinu. Procházka na nákup je osvěžující. Plná snění. Odvaha vydat se v tom parném dni zase do centra. Na Čajomír. Ledová Matcha. Hudba, která mě nenabuzuje. R. a jeho sledování okolí. Mužského okolí. Typické posuzování, hodnocení a komentování, kterému z přítomných se líbím. Kdo mě pozoruje. Nejdebože, abych já někde spočinula pohledem. K zešílení. Chci si koupit šálek na čaj. Ne, já si nechci koupit šálek na čaj. Chci si koupit pocit. Kterej bych chtěla mít, až z něj budu pít. Kterej bych mohla mít. Představu, jak si tu vyhlazenou hmotu koulím v dlani. Jak přitom zamyšleně koukám z okna. Kupuju si ten pocit. Že bych se mohla dokázat na chvíli zastavit.
________________________________________________________________________________________________________________

Jsem vězeň, vězeň v zajetí skleněnýho obýváku
život mi vymezili do pěti stěn
žárovku místo slunce a kryt mám místo mraků
na doživotí já jsem tu odsouzen

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 11. června 2014 v 8:35 | Reagovat

Pět hvězdiček mi absolutně nestačí, abych ti vyjádřila obdiv, poklonu  a téměř úctu nad tímto tvým elaborátem. Četla jsem jedním dechem i ty úryvky z knihy. Ztotožňuji se s tvou definicí dokonalého partnera, ale takové najdeme až v nebi, mezi anděli.
Strašně se mi líbí, že potřebuješ spíš představu psa, než psa samotného. To jsi mi promluvila z duše.Já se také stále kochám myšlenkou, že budu mít pejska. Ale on je jen v mých představách.
Tvůj článek považuji za geniální.
A jinak, mladí šéfové jsou vždycky hajzlové.

2 Sugr Sugr | Web | 12. června 2014 v 17:12 | Reagovat

Bludičko, já když si čtu ty tvé řádky, mám zvláštní pocit v duši, dokážeš psát nejen velmi, velmi zajímavě, ale dokážu číst i mezi řádky a musím uznat, že v mnohém mě připomínáš něco co bylo kdysi...:-) Díky za to dnešní vyprávění!:-)
Takovej super Deníček jsem ještě na blogu nečetla, nechválím, konstatuju!

3 Barbora Barbora | Web | 12. června 2014 v 20:53 | Reagovat

Zvlastni, ja si nikdy nedokazu predstavit, ze partner by mel byt stejny jako ja a mel by mit stejne zajmy, mozna i proto, ze se mi tohle nikdy nepostestilo (nejsem si jista, jestli je to stesti :)), ale asi bych ani nechtela, protoze nedokazu kolikrat vydrzet sama se sebou natoz, aby muj protejsek byl me druhe ja. :D

(Jinak ta prvni fotka je fakt epicka! :))

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 12. června 2014 v 22:48 | Reagovat

[3]: V textu se nepíše o stejných zájmech ani o tom, že by partner měl být stejný. Je tam, že chce to samé a má mít stejné představy o budoucnosti a to je něco úplně jiného.

Myslím, že je to jasná představa ideálu a tu by měl každý mít. Že se možná nenaplní úplně, to není nic nečekaného ani špatného. Vždycky má přece být co zlepšovat! :-)

5 Doma Doma | Web | 14. června 2014 v 10:10 | Reagovat

Vím jak ti je, únava je teď můj úhlavní nepřítel. Želé na ní! ... a ano, žena se po porodu automaticky matkou nestane.

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 15. června 2014 v 12:50 | Reagovat

[1]:[2]: Holky, moc vám děkuju za vaše komentáře. Ani nevíte, jakou mi udělaly radost. Jsem moc ráda, že mě rády čtete a vážím si toho :)

[5]: Želé? Jaký želé? :D

7 pavel pavel | Web | 15. června 2014 v 16:46 | Reagovat

Taky mi ráno dlouho trvá než se rozchodím. Ale bude to i tou postelí, která je ve skutečnosti rozkládacím křeslem. :D

8 Vendy Vendy | Web | 16. června 2014 v 9:09 | Reagovat

Můžu říct, že představu svého partnera bych takhle dobře nenapsala, tyhle psycho věci mi dělaly vždycky hrozné problémy, protože jsem je nechápala. K mé škodě, protože takové myšlení se vyžaduje, tohle mi dělalo problémy i u různých testů. Někdy si připadám jako z jiného světa.
Zaujal mě taky rozpor mezi tím, co bys chtěla a tím, co je správné. Nojo, ta rovnice je děsivá. Takže to chce kompromis... :-)
Koupit si pocit, dobrý nápad. Představ si obchod s pocity, pocity různých charakterů, různých tvarů, barev i vůní...
Ad spánek a spaní... můžu se přidat? Taky odpadám i během dne, třeba na hodinu nebo na dvěě a připadám si úplně vyčerpaná. Možná je to nějakýma tlakama či co...
Líbí se mi ten hudební verš.

9 Carolynne Carolynne | Web | 16. června 2014 v 22:00 | Reagovat

spriatelíš? :)

10 Ilma Ilma | Web | 30. června 2014 v 13:40 | Reagovat

Tvé články zkrátka s radostí dočítám až do samého konce včetně veškerých přídavků a dodatků.
S únavou je to na odpis. Člověk by si přál ten den nějak prožít, ale jakoby nemohl. Prospí se, padne vyčepráním byť jen na hodinku, na dvě.. ale stejně nemá sílu cokoliv dělat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama