Svobodu !!

19. června 2014 v 21:00 |  Občasník
24. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

9.6. Dnes a denně. Další a další vraždy. Bohapusté vraždění těch nádherných žlutých dní? Kdo tohle připustil? Chtěla bych se namazat tou prosluněnou radostí z nového rána. Jako opalovacím krémem. Nechat ji vsáknout hluboko. Dostat ji pod kůži. Naříznout tu slupku. A poslat si ji do krevního oběhu. Stát se jí. A z každýho póru těla jí zase vyzařovat. Nakažovat s ní. Rozmnožovat jí. Vyfouknout jí do bubliny. Chytit ostatní za ruce. A vtáhnout je dovnitř. Tohle jsem já. Pod vším tím nánosem. A nemůžu se k sobě dostat. Bílé stěny. Malý kousek nebe za sklem. Pohledy do jednoho bodu. Zase mě to semele. A vyplivne. Nejednotnou. Chci unést.


________________________________________________________________________________________________________________

10.6. Inspirována včera shlédnutým Multifestem. Jediným filmem, co mě zaujal. Co mi byl blízkej. Prostě pocit. Ale o tom nemůžu psát jinejm. Veřejnosti, cha. Protože mám chuť utéct. Ale nemusím s ní bojovat. Protože jsem zodpovědná. A posera. Tak si jen přehrávat. Jak si jednou dám do batohu o pár věcí víc. Až bude v sedm krásných dvacet stupňů. Sednu si na lavičku. Budu krájet minutu po minutě. A rozpouštět si jí na jazyku. A pak prostě zmizím. Od všeho a od všech. Jen zahodit simkartu a neexistovat. Fackuju myšlenky. Ale ony se stále vrací. A tváří se, že mi chtějí pomoct. Nebo já si myslím? Že by se daly probrat. A některá by mohla být přínosem. Už nevím, co je realita. A co bych si chtěla vysnít. A co doopravdy cítím. A proč se to z hodiny na hodinu mění. Co jsem já a co se nutím být.
________________________________________________________________________________________________________________

11.6. Mám svýho imaginárního tátu, strejdy, bráchu, ségru, kamarády, přítele, přítelkyni,... Táta mě začal zdravit. Jentak náznakem. Na půl úst. Vždycky se na něj usměju. Asi bych měla přestat jezdit vlakem. Nebo spíš se nechat vyšetřit. A mám chuť jet s nějakým bláznivým řidičem v protisměru. Cítit ten život. Je mi příliš těsnej. Jsem hrozná herečka. Potřebovala bych se osvobodit. A napít. Strašně moc se mi nechce domů. Stejně mě to občas baví. Cítit se takhle. Zalézt si do svýho světa. Zamknout. A zabednit se. Hladím všechny stromy po cestě. A jednu mazlivou šedou kočičku. Doprdele!! Tolik náhod nemůžou být náhody. Tohle se neděje jentak. Není možná. Nevím, co se sebou. Nechci už sama sebe dál věznit. Jestli se brzy někomu nevyzpovídám, bude to muset ven jinou cestou.
________________________________________________________________________________________________________________

12.6. V takovým vedru se nedá spát. S takovýma myšlenkama se nedá spát. Už zase cítím věci jinak. Nebo jen strach? Jen jedno je stejné. Musím mluvit. Snad tím zahltím L. Nechci rady. Chci to prostě jen vyzvracet. Aby mě přestalo bolet břicho. Uklízet si to po sobě budu muset stejně sama. Nejhorší je přestat předstírat. Že je všechno v pořádku. Že já jsem v pořádku. Stejně mužů říct tak nanejvýš polovinu. Dopoledne jsem maximálně nesoustředěná. Zbrzdi snění děvče, nebo... Náhodám by se mělo vycházet vstříc. Nebo alespoň chodit okolo nich. Přitom vůbec nevím. Zda bych byla schopná to unést. K mrakům a přímou cestou na zem. Spíš ke slunci a přímou cestou na zem. Cítím se sežehnutá. Následky nadměrného opalování jsou nenávratné. Vepsané do kůže. Pod ní.

________________________________________________________________________________________________________________

13.6. Píšu kus článku. Do časáku. Ve vlaku. A o poslední pauze. A po práci. Je to patlanina. Nesourodá. Na kterou padne spoustu lepidla. A dlouhé obrušování hran. A proč vlastně? Vím já? Nevím. Hodně toho nevím. Vytvářím si svůj vlastní čas. Těším se na L. Povídáme v parku. Nedorozumíváme se se servírkou U Tučňáků. Zapíjíme čaj medovinou. A pak to přijde. Svěřit se znamená krátkodobou úlevu. A dlouhodobé cítění se hůř. Nevím, co by protistrana musela říct. Aby přišlo líp než hůř. Nemám a neznám člověka. Který by řekl ono zásadní: Kam tu mrtvolu zahrabeme? Přiznávat věci sobě je tvrdé a bolavé. Přiznávat druhým je bolavější a nekompromisní. Už to nikdy nemůžu vzít zpátky. Jako jizvy. U kterých je ale vítané, když jim druzí nerozumí. A dneska jsem to já. Kdo láká jít domů. Vždyť co z toho kouká. Desítky holek. A pár čumilů. Já umím ještě tak kroutit ramenama. A zadkem. A nuda. Žádnej rokenrol. Jedna bezkonkurenční krutička a jedna pařmenka. Ještě bych jí tak mohla obejmout a přidat se k ní. Kdyby,... Snažím se trousit myšlenky cestou. Aby se jich se mnou vrátilo jen pár.
________________________________________________________________________________________________________________

14.6. Procházka do Billy je nejhezčí částí dne. Že by proto, že jdu pro pivo? Potřebovala bych trochu víc samoty. Zvláštní ironie. Čím vic potřebuju samoty, tím víc potřebuje R. mě. Proč? Proč teď? Jsem otrávená. A protivná. Nejradši bych na několik hodin zmizela. Ale mám pocit, že si to nemůžu dovolit. Odevzdávám článek, se kterým nejsem spokojená. Jako by na tom záleželo. Vzpamatuje mě až film The Wall. Zvláštní, že cizí deprese lidi uznávají. A ty mé ne. Jako bych já neměla nikdy právo si stěžovat. Odmalička.
________________________________________________________________________________________________________________

15.6. Místo na devět jsem si nařídila budík na sedm. To se mi povedlo. Ale spím dál. Mám nespolečenskou náladu. Všichni mě vadí. Ale stejně jedeme na výlet. S EN a MR. Boty mě mučí čímdál víc. A s pocitama na tom nejsem líp. R. říká -Musíš správně našlapovat. Hmmmm??! Snižuju se k taktice nalhávání si. Má oblíbená. Co mi tvoří zmatky v hlavě. Vždyť bolest je vlastně fajn ne? Trpět znamená cítit. Cítit znamená žít. Bolest znamená, že žiju. Můžu si přece i užívat, že trpím. Po nachozených deseti kilometrech už si nenamluvím nic. Ty boty jsou snad silnější než já. Uhříněveská cukrárna. Jahodová limonáda a dortík. R. ví, co na mě platí. Vidím dort a už se zas směju. I když dort za moc nestojí. Ale můžu něčím zaplňovat svá vnitřní prázdná místa. EN je vážně prima. Taková ta milá až příliš. A to se někdy dost hodí. Má stejnou dezorientaci jak já. Jestli najdeme ty třešně, tak to bude zázrak. Ale hrachový pole je víc než všechny třešně světa. Je slaďoulinkatej, jak... Jak? Jsem blažená blažena. Plním pusu, igelitku a zapomínám na bolest. Musí mě skoro odtáhnout násilím. Tolik třešní a málo igelitek. A MR je lakomej a je to srandovní. Syslí si igelitky. A máme téma na šprýmování na zbytek dne. Mám se dobře. Ackoliv se dobře necítím.
________________________________________________________________________________________________________________

Chceš někam jít
chceš někam dál
chceš trochu víc
chceš pořád výš, výš, výš

Tady už to všechno znáš
jeden den jak druhej
co z tohodle života máš
tak se seber a už zdrhej
továrna na stupidní mozky
rodina a televize
to tě snad baví nebuď hlupák
tak se sbal a koukej zmizet

Neber vohled na lidi
tohle je tvůj život
a nenech si brát vědomí
že není jenom tvuj
nikdo nemá, nemá právo
něco na tom měnit
nikdo nemá, nemá právo
ale musíš tomu věřit

Drogy nejsou východisko
je to jenom sen
kterej trvá malou chvíli
a vykopne tě ven

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 20. června 2014 v 8:23 | Reagovat

Skvělá niterná úvaha. Četla jsem pozorně jedním dechem a text mě donutil k zamyšlení. Tvé slovní vazby a větné obraty jsou excelentní. Prostě a jednoduše, psát tedy UMÍŠ. Toho si přece musel povšimnout i tvůj mladý šéf. :-)

2 Ilma Ilma | Web | 22. června 2014 v 13:30 | Reagovat

Řeknu ti, zajímavé myšlenky. Hezky vystižené  a popsané. Nádherné přání. Světlo v duši je podstatné. Ráda čtu taková shrnutí týdne, jednotlivých dnů (pokud jsou ovšem kvalitní a mají nějakou hloubku). A z těch tvých popisků ke mně cosi promlouvá, s čímsi se ztotožňuji a o to více mě to láká číst.

A ještě reakce na komentář na mém blogu: Jsem ráda, že jsi zanechala odkaz na mém blogu, protože já mám o blog pro navštěvování navíc. :)  Takže děkuji.
A k tomu popisování. Zkus si to také vyzkoušet. Nejsem příznivcem těchto "řetězáků" ale když to vezmeš čistě sama za sebe a vskutku se nad tím zamyslíš, vyjdou z toho zajímavé poznatky. :)

3 Someone Invisible Someone Invisible | 23. června 2014 v 11:19 | Reagovat

Kdykoliv zkouším žít, stejně to skončí izolací ve vlastním světě. Když ono jít ven je těžký, venku je tolik nepříjemností...A tak... (Možná že nedávám smysl... Dneska jsem zabloudila v Praze při hledání botanický zahrady - oni jsou dvě!, a můj rozum zůstal pořád někde bloudit :D)

4 Monbella Monbella | Web | 23. června 2014 v 22:06 | Reagovat

Ta básnička je super :)

5 Doma Doma | Web | 24. června 2014 v 8:56 | Reagovat

Ne neměla by sis užívat že trpíš, ale užívat že netrpíš. Možná kdyby ses trochu uvolnila. Jsi pořád napjatá.

6 bludickka bludickka | E-mail | Web | 24. června 2014 v 20:43 | Reagovat

[1]:: Můj šéf těžko. Hlavně v práci dělám rutinní záležitosti - formuláře, jednoduchá korespondence (vzory) s klienty, kontroly čísel a datumů :(

[3]:: Nejmíň těžký je přestat se izolovat venku.

[4]: F. Gellner

7 L. L. | Web | 26. června 2014 v 19:38 | Reagovat

Se mnou by to bylo k nevydržení, mít mučící boty. Byla bych smutná, protivná a protestující :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama