Všichni jsou krásní, úžasní a talentovaní. To je nuda!

25. června 2014 v 17:44 |  Občasník
25. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

16.6. Jako bych zapomněla mluvit s druhými. Zase se mi nechce domů. Zašila bych se někam. Copak to jde? Když to nejde bez vysvětlování? Bez obhajování se? Jsem v citové a finanční pasti. Vařit svou oblíbenou hermelínovou polívku. Protože je rychlá a snadná. Dělat si salát do práce. Průběžně odmívat nádobí. Tyhle kolotoče si nárokujou veškerý můj volný čas. Bublanina s peckatýma třešněma? Neexistuje. Takhle si kazit chutě. R. chystá těsto. Já odpeckovávám jak divá. Chytlo mě to. Mám ráda práci, u které můžu sedět. A ihned vidím výsledky. To mě dost motivuje. A zvedá náladu. Jen bych nemusela sníst za den takový kvanta hrachu. Cítím se jak ve čtvrtým měsíci těhotenství. A vypadám tak.

________________________________________________________________________________________________________________

17.6. Sleduju v parku hodinu tělocviku. A vzpomínám, jak je to ponižující. Být vybraná do týmu vždycky jako poslední. Ani ne vybrána, vlastně zbýt. Hihi, a pak má člověk mít rád kolektiv. Čtu si čtyři roky staré zprávy na facebooku. Opravdu zajímavý přístup k ctitelům. Píšu kamarádce: Moc se mi s ním nikam nechce. No ale jestli koupí třeba flašku rumu, tak mu dám šanci. Mám krásný "nosový" náušnice. Z nosů - do ucha. Já se vážně nedokážu osvobodit? Kdy mě začalo záležet na tom, co si druzí myslí? Nebyla jsem taková. A nechci být. Nechci být nebo nebudu?? Kolik svobody a radosti se skrývá v troše spontánosti! Fotíme rohlíky u silnice. Jako ilustrační fotku k R. článku. Je srandovní snažit se být kreativní. Na poradě mluvím jen skromně. Jako vždy. Nemám ve zvyku skákat do rozhovorů a mluvit, když nejsem tázána. Alespoň mám čárku za účast. A novou presskartu. Doufám, že ji tentokrát alespoň jednou použiju.

________________________________________________________________________________________________________________

18.6. V práci je živo. Brigádnice na zástup recepční je úlet. Říká to každej. A tentokrát i já. Vypadá jako smažka. A říká se, že se o pauze opila. Zase se natvrdo probouzím ze snů. A nevím, jestli chci ještě usnout. Ten prokletej strach. A nerozhodnost. Editorka mi posílá korekturu. A zvedá mě ze židle měsíc od měsíce víc. Prostě nesnáší, jak píšu. Prý opravovat moje články jí mučí a je příliš unavená na to, aby mi to sdělila diplomaticky. Moje psaní je klišovité a přihlouplé. Kráva. Taky jsem unavená. Že bych jí teda nediplomaticky poslala do prdele? Píšu šéfredaktorce. Pokud mě nepřeřadí pod druhou editorku, je moje kariéra nejspíš u konce. Nenechám se pořád jebat. Jentak pronic zanic. Držet hubu a krok je nutný v práci. Pokud chci bydlet, jíst a pít. Ve svém volném čase se nemusím stále přizpůsobovat k obrazu druhých. A kocour mi sežral nosový náušnice.

________________________________________________________________________________________________________________

19.6. Brigádnice už nepřišla. Konec vzrůša. Editorka si též přeje nemít už s mými články nic společnýho. Šéfredaktorka se vzteká. Že jí otravuju. Když je nemocná a má myšlenky jen na svoje zdraví. By mě zajímalo, co jí je. A jak to celý dopadne. A kdy. Téměř do půl dvanáctý připravuju program kin. A vůbec. Mám toho moc. A bojovnou náladu. Těch sprostých slov v každé větě!

________________________________________________________________________________________________________________

20.6. Tak a zase do bot. Dobrej způsob masochismu. Nenápadné a skryté celodenní ubližování si. Bez důkazů. Doporučuju všem, co se rádi řežou. Jen chybí úleva pri pohledu na tekoucí krev. Ale má to jiné bonusy. V práci nám místo opravy záchoda (jedno wc pro dvě patra lidí) montujou kamery. K čemu asi? Šílím. Ztrácím slova. A polévá mě horko. Z toho, jak snadné je najít můj blog. A ještě k tomu sama navedu svou kolegyni. Sakra!! Stačí zadat jediné slovo do googlu a má mě. Snad na to zapomene. Snad má lepší věci na práci. Než zkoušet blbosti, ke kterým jí navádím. Modlím se. Přece nemůžu smazat blog. Nechci být tak snadno vypátratelná. Dá se tomu ubránit? Jedeme do Vlašimi. S řidičem, o kterým jsem si nejdřív myslela, že je bezdomovec. Ptá se pasažérů, kudy jet. Chce se rozjet, ale couvá. Řidičské schopnosti nepřesvědčivé. Technický stav vozidla taktéž. Stojíme v koloně. A pak barokní koncert v kostele. -Hlavně se nesměj. Říká mi R. Nevím, proč mě pořád instruuje. Cítím se jak dítě. A sopranistka dělá děsivé grimasy. Jak sedět a nešílet z nicnedělání? Utéct ke snění. Společná večeře s HA a BA a hrajícím spolkem. Ach. A u HA doma nás čeká rodinné sezení. A spoustu vína. A kluk, co se rád poslouchá. A chvíli je neurvalej a nechutnej. Jak to umí snad jen chlapi. Proto se mi líbí ty, co vypadají jemně. A trochu "holčičkovsky". Čekat až někdo konečně zavelí k spánku. Ve tři ráno.
________________________________________________________________________________________________________________

21.6. Ta je tak mazlivá. Nádherná hubená heboučká kočička. Co se sama lísá. Celou noc. A nenechá nás spát. Vrcholné okamžiky týdne. Vstávat kvůli snídani. A já bych si tak snila. A užívala si dotek peřiny. Domů, domů! Rodinné seancování není nic pro mě. Bábi nám trhá na zahrádce saláty. A drtí botou slimáka, br. Myslím si, že mi není ani moc špatně. Dokud nenasednu do auta. Žaludek se houpá. A z chladiče se na dálnici začíná kouřit. Několikery zastávky a cesta špatným směrem. Objednávám si nanuka. A vychutnávám. Co kdyby byl můj poslední? Klimbám. Na oběd a na pivo. R. spí. A já chci žít. Do vinotéky a večírek pokračuje. Ta lepší část. Mně je blbý pít v metru víno. A přitom je to kolem mě samá vyjetá smrdící smažka. Spousta kreativity ke shlédnutí na Dyzajn marketu. Drahé kreativity. Kupuju dárek kamarádce. Nejlepší jsou stejně náušnice nosovky. Procházka na United Islands. Bageta od neslyšících a užívání si života. Kapela je... pohodová..? Sama mezi všema. Je vždycky trochu smutný. Ale táááák svobodný. Osvobozující. Uklidňující. Jsem jak na výletě. Za hranicema. Tak krásnej malej chlapeček. Až bych si ho chtěla odnést domů. A hodnej! Beze všech zvracení, abstinencí, porodů, kojení a otcovství. To by třeba ještě šlo. Kluk žádá o ruku holku z kapely. V přímým přenosu. Od zvukařskýho pultu. Div, že si to se svou angličtinou přeložím. A dojímá mě to pomalu k slzám. Asi to už mám zas dostat nebo co. Neopakovatelná cizí chvilka. Tentokrát nacházím náušnici pichlavě-kaštanovou. Samota je tak intenzívní, přítomná a povznešená záležitost.
________________________________________________________________________________________________________________

22.6. Řešíme fotky k článkům. Druhou editorku mám schválenou. Aniž by se k tomu šéfredaktorka jakkoliv více vyjádřila. Vše ukáže čas. Výlet pro hrách. Jak to že slyšíme kombajn? Moje milované lusky. Jentaktak. Chci natrhat celou igelitku. Vždyť je to naposledy. R. se mě snaží odlákat. Ale mám rovinu odhodlání. A pak i pět kilo hrachu. Odhadem. A honem sprintovat na vlak. Moje batikovaný tričko ze sekáče to má za pár. Mám rozcuchaný mastný vlasy, špinavý ruce, hlavu zabořenou v igelitce a usilovně čichám. Tu luxusní vůni jahod. Vypadá to spíš, že ředidlo. Jedeme na Pankrác. Obhlížíme mimino, který jako vždy spí. A naší hru Osadníků přeruší jen jednou. Na krmení. Ani se mi nechce domů. A s půlnocí konečně do postele.

________________________________________________________________________________________________________________

Radostná nálada před chvílí na mě padla
a zatím ne a ne mě opustit
Jdu s myslí mrtvoly, co ještě nevychladla,
a šťastným smíchem ruším noční klid
Plazím se ulicí jako šnek po obrně,
kterej už vůbec není nejmladší
a je mi veselo tak jako chcíplý srně,
když na řeznickým válu skotačí

Já bych snad ani nedoved
vypadat sklesle v elektrickým křesle
Vždyť život je tak růžovej!
Jak čerstvě vyvražděný jesle
život je tak růžovej,
život je tak růžovej...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Čerf Čerf | E-mail | Web | 26. června 2014 v 7:51 | Reagovat

Pokud seš na lusky, líbilo by se ti v Helsinkách, tam mají na tržišti specializované stánky jen na ně :-).

Taky mi kdysi hodně záleželo, co si kdo o mně myslí, chtěl jsem mít myšlení druhých o mně pod kontrolou. A pak jsem zjistil, že je to zbytečně investovaná energie. Lidi si stejně budou myslet, co budou chtít, já jim tohle právo neupírám a jejich pohled jim nerozmlouvám. Chci se nestydět sám před sebou a vyvarovat se fatálních nedorozumění s těmi, co jsou mi nejblíž. Ostatní věci nechávám plynout a jen jim mávám :-).

2 stuprum stuprum | Web | 26. června 2014 v 11:59 | Reagovat

Má ráda lusky, ale beztak nejí jahody. ^^

Zas buď ráda, že zatím máš dvě patra svobody, protože jak namontují kamery, tak budeš věčně blikat na obrazovce a uvidí tě každý pták. :) Když bys přece ráda občas prostě jen tak zmizla....

Z Řidičů, kteří nepřesvědčí na první pohled, se občas vyvrbí zajímaví občané. :)

3 L. L. | Web | 26. června 2014 v 20:05 | Reagovat

Hermelín mám ráda, ale polívka? Nedokážu si její chuť moc představit. Co všechno tam dáváš?
Kéž bych si už mohla udělat bublaninu. Jáá chii troubuu!
Vždycky zbýt. To je fakt hnus. Ještě zvlášť, když se to děje v každé skupině.
Náušnice jsou krásné, škoda, že dlouho nevydržely :D
Kráva kravoucí! Co to s těma lidma je?!
Tolik lusků.. jediné, co budu mít já (a to ještě ani ne nasbírané, ale z polské tržnice) bude kilo malin, už se těšííím :P

4 Beatricia Beatricia | Web | 27. června 2014 v 8:16 | Reagovat

Tvá poznámka, že lze snadno vypátrat tvůj blog, mě zdrtila. To přece není možné. Je nutno zachovat presumpci anonymity. Jak lze z jednoho údaje v Googlu vysondovat blogera_? To mi nedá spát.
Ježíšku, na křížku, co s tím hrachem? Zažívací trakt bude naříkat. :>)

5 Sugr Sugr | Web | 27. června 2014 v 20:12 | Reagovat

A já si říkám, co usilovně "čicháš" v igelitce? :-)) A ono...vůni jahod! Úžasné,tvoje zápisky jsou věcné, strohé, žádné pičičárničky okolo o ničem - moc ráda je čtu!:-)
Hrách taky miluju, chtěla bych ho sníst kvanta, klidně beru i ten devátý měsíc!:-)

6 lovitka lovitka | Web | 28. června 2014 v 22:56 | Reagovat

Tělocvik byl vynalezen čistě kvůli šikanovaní dětí.
A náušnice jsou krásné, nejprve mi to připadalo jako peříčka :)

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 2. července 2014 v 18:42 | Reagovat

[1]: Uz zacinam byt prejedena :) Jen nechci, aby me lide soustavne nechapali a opovrhovali mnou. Ti, co s nimi travim zivot.

[2]: Jahody mam rada. A kamery uz se rysujou :(

[3]: zeleninovy bujon, nudlicky do polivky a nastrouhany hermelin :)

[4]: je to tak proste jako zadat jmeno meho kocoura do vyhledavace.

8 Vendy Vendy | Web | 3. července 2014 v 22:01 | Reagovat

Co mě nejvíc znepokojilo, jsou kamery. Sice je fakt, že se plíživě stávají součástí snad každé práce, ale je to mazec. Co takhle spravit ty pokažené záchody? (řečnická otázka).
Korektury a editorka? Asi se špatně vyspala, možná je divnej tlak. Ale tohle jsou věci, které opravdu dokážou otrávit život.
A snaž se moc si nepouštět lidi k tělu, nebo spíš, představy, že se musíš chovat k jejich obrazu. Nenech se zblbnout ohledy na každého (čímž neříkám, že musíš být bezohledná), buď svá.
Zarazilo mě to s blogem. Vážně tak snadné? Máš přece nick, nejsi pod jménem. Podle čeho? Podle jména tvého kocoura? (jak jsi napsala v komentáři 7)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama