Kde domov můj, kde domov můj??

29. července 2014 v 22:14 |  Občasník
30. TÝDEN
________________________________________________________________________________________________________________

21.7. Budí mě dusno. A přidávají se všechny otázky. Na které běžně nemám odpovědi. Nevím, proč mě moje mysl v noci takhle bombarduje. Chtěla bych si udělat výlet v dešti. Třeba jen takové putování Prahou. Místo práce. Tentokrát jdu do kina s R. Vyčítavě žárlivé řeči. Že jindy chodím sama. Můžu za to, že to má úplně jiné kouzlo? Film Lidský rozměr. O tom, jak auta ovládla města a zabavila lidem veřejný prostor. Hm. Chtěla bych zažít klidnější dobu. A víc sdružování se. Umět to. Člověk si dnes zvykl na izolaci ve vlastním životě. A odtud všechna ta lhostejnost. Všechny ty chybějící my. Které cítím tak zapouzdřené a nepřístupné uchopení. Schováváme se před deštěm. Ale moknout by bylo magičtější. Chci pozorovat bouřku. Ale mám moc práce. Tenhle vnitřní konflikt mě sžírá. Ani ten krátký okamžik u okna není nerušený. Těším se na ten týden. Co má R. v plánu strávit na chalupě. Hm?

________________________________________________________________________________________________________________

22.7. -Snad se neučíte, vždyť jsou prázdniny? zalichotil mi nějaký dědula. A nějaký rádoby vtipálek se mě ptá, jestli mi za chůze nepřeskakujou řádky. Ještě si urvat aspoň třičtvrtěhodinky venku. S Vincentem. Nějak mi není jasné, proč se těšit domů. Kde čekají jen povinnosti, binec, shon, plíseň na stropě, moli, kočičí puch, tupé nůžky, zrezlá koupelnová polička, neprůhledné okna, stísněnost a pocity viny. Skutečný život je stejně venku.
________________________________________________________________________________________________________________

23.7. Sen. Tak živej. Šílenství prožité na vlastní kůži. Jaký je rozdíl mezi tím, co se žije a co se zdá? Výhoda nenesení následků. Prožitek snový stejně silný jako skutečný. Že jsem čekala na potvrzení diagnózy. Schizofrenie. A šílela z toho. A poznala, že když člověk ví, že je blázen, blázní ještě víc. Najednou má strach. Že vyslovením ortelu už se nedovede dál kontrolovat. Že každá hlavou prolétnuvší myšlenka má schopnost ovládnout celou mysl. Pak probuzení a strach ze stínů. Ty staré známé strachy z fantazií, ze zvuků, z pocitů. Kupuju farmářskej chleba a sázím sportku. Protože se mi někde a nějak vyjevily čísla. A další pohnutky si vsadit. Opět se dojímám při výběru svatebních přání. Jako by to prostě nemohlo být skutečné. Jako by se přáli nereálné věci. Konečně pro moji vytouženou voňavku. Možná spíš z nostalgie. Zasloužím si jí. Ale ta cena!! Doma se obřadně loučím s tou starou. Vzpomínám na léta, která se mnou prožila. Pětiminutový proslov. A pak uvítání té nové. Nástup do služby. Hodně často teď mluvím s věcmi, muškami a vůbec kdečím. Co mi naslouchá a neoponuje.

________________________________________________________________________________________________________________

24.7. Sportka je pasé. Ale jiná výhra! Lístky na Benátskou noc a karton Cideru Kingswood. Tak ráda vyhrávám. Cokoliv. Připomínka toho, že se na mě nezapomnělo. Že mou existenci někdo vnímá. Jenže další svatba. Takže jak se zbavit lístků a vydělat? Snižuju a snižuju cenu. A nejradši bych jela. Na mou oblíbenou Svobodnou Evropu. A pak čtvrt hodiny před začátkem kina. Hledám na zastávce chlápka v černým tričku Sparty. Chlápka, co píše tričko s ypsilon. A nápis na triku skrývá zkříženýma rukama. Plešatej a rudej v obličeji. Trochu mě děsí na něj usilovně zírat. V případě, že by to on nebyl. S téměř pěti kily Cideru není procházka nic příjemného. Nagelovanej kluk předávající výhru je novodobý gentleman. Můžete mi pomoct? Jistě že vám tu tašku podržím. No myslela jsem spíš, jestli byste mi to do ní mohl dát. Měla bych posilovat. Nebo vyhrávat lehčí ceny. Film je jemňounkej. Cizí oběd. Scénář jistě musela psát žena. Jak z mých představ. Akorát bych nechtěla vařit. Odkrývání silných pocitů ukrytých pod každodenní všedností plynoucích dní. Kéž by existovaly skutečně hluboké věci. Ne jen ve filmech a snění.

________________________________________________________________________________________________________________

25.7. Nedopatřením se ocitám na cizí svatbě. Asi trénink na zítra. To si tak sedíte ve svém poledním parku. A čtete dopis. Kde bývalá spolužačka popisuje, jak výborná věc je porod. Když tu najednou... čtrnáct svatebně zdobených aut. Pak zní dojemné písně - třeba Wonderful world. Naštěstí se nestihnu dojmout. Protože řeč oddávajícího se mi zdá otřesná. Oboustranné Ano zakřičené do mikrofonu. Tak teda nevím. Opět cesta do rodného města. Povídání s dědou a babi. Pizza. Je to divné. Vracet se a cítit se cize. A stáří známí mě nezdraví. Nenávidím ten pocit neexistence.

________________________________________________________________________________________________________________

26.7. A už to přišlo. Chystat se. A chvátat. A v devět začínat rumem s kolou. Udržovat v autě konverzaci. Když nás PV veze. Nejdřív na místo konání svatby. Láduju se mentolkama a doufám, že to ze mě netáhne. Jsem ráda, že jsem v šatech. Nemůžu vytírat. A rozvěšovat květinovou výzdobu mě baví. K tetě domů. Všichni se chystají, povídají. Vzájemná symbióza. Kterou jim závidím. Které bych chtěla být součástí. Strejda nabízí panáky. A já jsem ráda, že se už nebudu muset starat o svůj dech. Jsou tak harmonická rodina. Vždycky mě to nesmírně frustruje. Jen HV se chová jako totální idiot. A všichni to tolerujou. Přijíždí moje matka. Nejděsivější okamžik mých představ. Veškeré dostupné množství alkoholu už je ve mně. A tak je naděje. Že se dokážu chovat normálně. Nevyhýbat se jí. Představit jí R. Dělat, že mě neobtěžuje komunikace s ní. Že jí dovedu sama započít. Čekání na obřad pronudím. Vedro, šílené vedro. Ségra s máti brečí. A já myslím na to, že si nedovedu představit svoji svatbu. A že už nejsme s PV děti. A že on narozdíl ode mě dospěl. A já jsem pořád v jakémsi vzduchoprázdnu. Ztracená. Ségra mě týrá společným focením. Společným i s matkou. Hraju si na dceru a skřípá to ve mně moc. Ale alkohol mi dává sílu. Vydržet a nedat nic znát. Novomanželé se fotí hodiny a čas se vleče. Zdá se, že moje menstruace patří mezi málo věcí, na které se dá spolehnout. Narozdíl od mé matky, která mi slíbila vzít prášky. Trpím. Trpím bolestma celou husí paštiku, polívku s játrovými knedlíčky i svíčkovou. Nic z toho nejím. Ani u dortu mi není líp. Nikoho neslyším, nudím se a je mi zle. HV s tou jeho se oběda nezúčastní. Jentak se odešli domů prospat. Je mi blbě i z něj. Vysvobození. Teta se jede domů převlíct. Jedu si pro prášek. -Andy, já myslela, že vyléčení alkoholici už se nesmějí nikdy napít?? .. Jo nesmějí teto. Zvláštní, že máti si dala přípitek a kapku zelený a tvrdí, že to nevadí. Zvláštní, že jsem jí musela nechat samotnou s R. a že všechno zvládám navenek s klidem. I když vnitřně jsem zdevastovaná. Sleduju jí. Tváří se, že pije nealko. Ale poznám, že to střídá s pivem. Nikdo to neřeší. Ani extempore HV, kterej si odchází, přichází a kašle na všechny, jak se mu zrovna zlíbí. Cpu se poblíž babi. Která se cítí oklamána tím, že předpokládala, že všichni pijem kolu. A on v ní je rum. Hurá, máti odjela. PV mě zve s ostatníma na panáka. Pak už se zvu sama. Co půl hodiny chodím pro džbánek s vodou a při té příležitosti si dávám na baru becherovku lemond. Chci skákat, tančit a blbnout. Hrajou pomalý písničky, nuda. Tak jen chvíli. Házím boty do kouta a poskakuju v silonkách. Chci se účastnit nějaké otázkové soutěže. Ale včas si uvědomuju, že na mě nikdo zvědavý není. Tančíme s JV a jejím klukem. Jednou i s tetou. Beru ohledy na dědu a před jednou hodinou navrhnu odjezd. Jsem zas opilecky milá, přátelská a ochotná. A doma to všechno spadne jak mávnutím kouzelného proutku. Chci si povídat. A R. chce spát. Stejně bych mu nepověděla všechno. (K čemu by mi to bylo?) Cítím se jako hladový, když vidí talíř svého oblíbeného jídla. Od kterého ho dělí pořádně tlustá skleněná stěna. Neprolomitelná. Jen pár otevřených milimetrů nad zemí. Aby pronikala ta lahodná vůně. Proč oni nemůžou být moji rodiče? Proč nemůžou být oni moji sourozenci? Dala bych za to všechno. Všechno? Tak moc bych chtěla být plnohodnotnou součástí něčeho velkého. Tak moc bych se chtěla přestat cítit tak definitivně sama. Tak moc bych chtěla, že v půl třetí ráno máčím polštář slzama. A vím, co by mi pomohlo. Vzít nůž. Třeba jen příborový. A udělat s ním tenkou nehlubokou linku. Jen škrábaneček. Po spodním obvodu podprsenky. Nastevřít tělo. Aby to všechno mohlo odejít. Ale nemůžu. Nejsem dostatečně svobodná.
________________________________________________________________________________________________________________

27.7. Půl šestá. Křečci. V břiše. Všechny ty dotěrné myšlenky. Co se násobí nespavostí. Šátek přes oči. A snažit se na chvíli utéct. Vstát a tvářit se nechumelivě. Ve stylu - babi, vždyť jsem toho ani moc nevypila. Kam se poděla moje stromová náušnice? Áááá!! Já jí potřebuju!! Můj život visí právě na těchto drobných jistotách. Asi se zčistajasna propadla do země. Znamení? Čeho? Cesta domů je peklo. Dokonalá výheň. Starý autobus bez klimatizace. S pidiokýnky. A tříhodinová. Tupě zírám do jednoho bodu. Snažím se přežít. A pak se rozptýlit čtením. Jede s námi E. Doma, doma, doma! Kočky jako obvykle udělaly z bytu kůlničku na dříví. A kocour mě přivítal blitím na vodou promáčený koberec. Vařit, poklízet, nakupovat, jíst, necítít se dobře, prohlížet si s E. kluky na Badoo. Stránky pro zoufalý nadržený kluky fotící se před zrcadlem do půl těla svlečený. A všechny ty E. hovory na Fb. Jako jeden a tentýž. -Máš se? Dobrý? Ty? Nuda. ... a pořád dokola. To je svět na kulku do hlavy!! Díváme se na nablblou komedii. Alespoň chvíli relax.
________________________________________________________________________________________________________________

But we were younger then,
And now we're not
And if there was a plan made
Then we forgot about it
And if there was time
I could figure it out now
But life is short

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 29. července 2014 v 23:12 | Reagovat

Zase a opět skvělá a působivá sonda do tvého nitra. Jsi hrdinka, že dokážeš přežít tu rodinnou selanku, zvanou svatba. Za další hrdinný čin považuji, že jdeš do kina. Já absolutně nesnáším to věčné chroustání a mlaskání a chlemtání a kecání. To oželím ten film.
Jinak ti děkuji za pozitivní posudek mé grafické práce. To potěší. :>)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 30. července 2014 v 12:09 | Reagovat

Zajímavý, jednu svatbu jsem o víkendu viděl v Sapporu. Není divný, že lidi se berou na celým světě? :-) Svatby jsou hezké, i když trochu nepochopitelné akce. Jednu bych - kdybych měl tu moc - zrušil, ale musel bych to udělat decentně, aby mě ti rušení nevzali paličkou na maso. Nejlíp odskočit si do minulosti a zařídit pár věcí... Přiznávám, že bych s tím neměl žádný morální problém.

No, vidím, že jídelníčkem tě moc nepotěšili. Docela by mě zajímalo, jak by sis představovala optimální svatební menu, pominu-li tedy rum :-).

3 Sugr Sugr | Web | 30. července 2014 v 16:56 | Reagovat

Bludičko, zažily jsme toho opět dost podobnýho, každá jinde, každá v jiné dimenzi.:-) Probíráš své sny, bojíš se jich, divíš se jim, nechceš je, ale buď za ně ráda, někdo je nemá a v noci vlastně umře, pokaždé v noci nežije!:-( Ti co mají sny žijí dvakrát - i když sny jsou většinou odrazem našich myšlenek! Toho co nás trápí, zužuje...
Nepitvej, nerozebírej, nepřemýšlej před spaním - to slýchám moc často.
Taky s tím vsazením mi jedna kolegyně navnadila, vsaď si, když nám nepřidaj v práci, já si vsadila a vyhrála! Jo? podivila jsem se. Jo, vyhrála jsem 120 korun, vychrlila ze sebe celá šťastná, že po 5 letech "něco" vyhrála! Hm, a za kolik jsi vsadila, zeptala jsem se. Za 140 opověděla! Nu, proč ne, zkusím to taky! :-)

4 vivienne vivienne | Web | 31. července 2014 v 13:13 | Reagovat

je to velmi poutavě napsáno a já stále obdivuji tou vytrvalost :-)

5 Doma Doma | Web | 31. července 2014 v 19:45 | Reagovat

Musím ti říct, že máš teda zajímavé sny. Čekání na diagnózu schizofrenie, to mě se zdají jen samé hovadiny.

6 Krvavý koleno Krvavý koleno | 1. srpna 2014 v 23:11 | Reagovat

Bludičko, taky jsem byla na tom filmu v pondělí, bylo to zajímavý, že to jde plánovat, nikdy jsem nad tim městem takhle globálně neuvažovala.

S tou mámou... proč je to mezi váma teď takový? (představovala jsi jí R.? Vždyť jste spolu tak dlouho, ještě ho neviděla?) Když jsem četla přepisy tvejch starejch deníků, tak mi to připadalo mezi váma ještě celkem ok...
(ale chápu, že je to moc osobní...)

7 Vendy Vendy | Web | 2. srpna 2014 v 10:46 | Reagovat

Živý sen, tak sugestivní, že je jako skutečný? Taky se mi několik takových zdálo, většinou příšerné.
Přemýšlím o té knize. Zajímavě rozepsané. Duben, duben, duben, květen. Asi jak ho napadaly myšlenky.
Také zajímavé filmy, to je nějaký festival? Na uložto bohužel nejsou...

8 L. L. | Web | 2. srpna 2014 v 23:18 | Reagovat

Přesně ten pocit znám. Blíží se domov a nálada klesá. Ten nekonečný binec a navíc budem dělat novou omítku v koupelně. A stejně to zavinil on. Neumí se sprchovat. Všechno pocáká. Jenže mě neposlechne. Gr!
Přišla bych ti pomoct a možná by mi to i zvedlo náladu - nakonec. To jsem se zmiňovala, jak jsem všechno přehnaně drhla v práci? Že prej si to vynahrazuju, když mám doma staveniště. A taky by jsme se seznámily osobně, jenže z toho mám pořád ty stejné obavy.
:) Jak mě dojde voňavka, vracím se ke své staré oblíbenkyni. Už ji mám doma pár měsíců a stále jen čeká a čeká :D
Zápisek z 26. mě dostal :(
Nepamatuju si, že by jsi něco, co se týká R., psala pozivně :(

9 L. L. | Web | 2. srpna 2014 v 23:19 | Reagovat

[3]: Sny se zdají každému, ale někteří si je po probuzení nepamatují.

10 bludickka bludickka | 4. srpna 2014 v 13:34 | Reagovat

[2]:Vnuknul si mi zajímavou myšlenku :D Tak třeba: předkrm grilovaný hermelín, polévka třeba smetanová česnečka, pórková nebo květáková, a pak opečené brambory se smaženými sýry a smaženým květákem :D A k tomu šopský salát. Tak třeba :)

[3]: Ty sny se objevujou, i když večer padnu do postele a okamžitě spím... Radši bych neměla žádné. Hezké totiž stejně nikdy nemívám.

[6]: No vida, takže jsme se potkali :) Škoda že nevím, jak vypadáš, mohla jsem nenápadně šmírovat, jestli tě uvidím :)S máti je to opravdu na dlouhý lokte. Ony ty problémy začly někdy v době těhlech starých deníků. Když mě nutila před tátou zatloukat ty její zálety, atd. no různě se to pak ještě vyostřovalo. Ale s rodičema jsem měla problémy už jako malý dítě a těšila jsem se vždycky až budu moct od nich pryč a nevidět je, ale nějak jsem s nima zkrátka fungovala, protože jsem musela. Teď když už toho konečně nejsem součástí, tak se do toho za žádnou cenu nechci vracet...

[7]: Je to Pražské filmové léto :) To jsou úryvky z Goghových dopisů...

[8]: Já mám z osobního setkání taky hrůzu, nemysli si :) Pomoct s úklidem? Mít po... (sakra - letech?) umytý třeba okna, to mi přijde skoro jako scifi :D
Děkuji za poslední připomínku. Zvláštní, ale máš pravdu. Ne, že bych ty pěkné věci brala jako samozřejmost. Spíš je asi nedovedu vnímat tak intenzivně jako ty negativní. Smutné.

11 Bev Bev | Web | 6. srpna 2014 v 16:27 | Reagovat

Miluju tvoje hořkosladké vnímání světa. Jako vždy jsem z toho trochu na měkko a trochu se musím smát. Třeba tomu, jak babička věřila, že všichni pijete colu a cítila se oklamána. Kouzelně napsané.:)

12 L. L. | Web | 6. srpna 2014 v 21:34 | Reagovat

[10]: A zkusíš je více vnímat? ;)

13 bludickka bludickka | 7. srpna 2014 v 13:25 | Reagovat

[11]: Hořkosladké, to si nádherně vystihla. Děkuju :)

[12]: Asi ne, to je složitější :) A nechci se zase do něčeho nutit

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama